Atmosféra se nezlepšila, ani když usedli do auta. Táhla se mezi nimi jako zeď. Andre polkl a zadíval se před sebe. Nechtěl v tom mlčení pokračovat, jenže se nedokázal soustředit na nic jiného než na bolest, která přetrvávala, i když si ráno vzal prášky.

Tahle situace, byť jakkoliv přitažená za vlasy, se mu zdála naprosto šílená. Rozhodně nepředpokládal, že by za ním Dean jel, aby se přesvědčil, že je v pořádku. Jakkoliv nervózní teď byl, nad tímhle se pousmál. Jeho studené ruce cítil ještě doteď. Věděl, že už jsou pryč, ale přesně věděl, na jakém místě jej hladily.

Když na něj pohlédl, úsměv mu ze rtů zmizel. Jeho společník se mračil a trpělivě vyčkával, až bude zelená na semaforu. „Promiň, Deane," hlesl. Kdyby mu napsal, tak tady teď nemuseli trčet. V tuhle odpolední hodinu bývá dopravní špička, než se dostanou na konec města, potrvá to. Pustil volant a vydechl.

„Cením si toho, že jsi přijel a že mě vezeš do nemocnice," dodal. Kdy už tohle ticho skončí? Odvrátil zrak k oknu a začal se bránit pokušení okusovat si nehty. Proč jej jeho kamenný výraz dělal tak rozrušeným?

„Víš," přerušil jeho myšlenky, „není se za co omlouvat. Jsem horká hlava. I kdybys mi napsal, že ti není dobře, pravděpodobně bych za tebou jel," pousmál se a přitom nespustil z očí pramen vlasů, který Andymu spadl do tváře. „Nemáš mi tak splašeně utíkat," ušklíbl se a dal mu vlas za ucho.

„Není tam už zelená?" pokývl na cestu, aniž by strhl pohled z černovlasého. Srdce mu bilo jako splašené. Černovlasý svou ruku stáhl k řadící páce a vydali se v cestě dál. Ani si nevšiml, že jej řidiči upozorňovali pomocí svých klaksonů.

-------

Prohrábl si své hnědé vlasy a poděkoval lékaři za jeho ochotu. Vždycky si říkával, proč lidé mají z nemocnic takový strach. Jsou tam většinou hodní a mají společný cíl – co nejdříve vás odsud dostat pryč.

Doktor poprosil sestřičku o přinesení dlahy, kterou mu chtěl na zápěstí připevnit. Nebylo to úplně zapotřebí, ale chtěl si být jistý, že se to namožení nezhorší. Asistující mu však nejprve vydesinfikovala rány na tváři a až potom se odebrala pro zdravotní pomůcku.

„Johne, potřebují váš podpis," protočila panenkami a kývla směrem ke dveřím. Doktor si povzdechl a usmál se na dva přítomné muže.

„Dneska člověk potřebuje na všechno spousta podpisů, co?" uchechtl se. Vypadal jako přívětivý dědeček z pohádky. Člověk měl pocit, že mu v jeho úsudcích může plně věřit. Jakmile oba dva odešli, Dean přistoupil k lehátku, na němž Andy seděl, a nasoukal se mu mezi nohy.

„Vážně o tom nebudeme mluvit?"

„O čem?" nechápavě zvedl jedno obočí.

„To, co jsi řekl tomu, doktorovi byla lež, Andy. Nespadl si na beton, když jsi bruslil na kolečkových bruslích. Víš, já přežiju to, že lžeš ostatním, ale ne, když lžeš mně," vyhrkl najednou. Hnědovlásek se nad tím zamyslel a uznal, že má pravdu. Byli možná přece jenom přátelé, ne? Jasně, ty tupče. Pohlédl mu do očí. Neměl a nechtěl mu lhát.

„Má matka má problém s alkoholem a bohužel si půjčila nějaké peníze a ti lidé nebyli zrovna nejpříjemnější, když zjistili, že je nemá. Takže vlastně... Myslím, že mi vzali peněženku," zmateně se snažil popsat situaci, až si uvědomil, že mu odcizili batoh.

„Bože, Andy. Tohle musíme nahlásit na policii, chápeš?" Hnědovlasý muž zavrtěl hlavou, jen co uslyšel slovo policie. Opřel se hlavou o jeho hruď a podíval se dolů na své černé tenisky.

„Nechci, aby nám znovu ublížili. Když na ně zavoláme policii, možná se to ještě zhorší," přemýšlel, jak uchopit své myšlenky správně, ale i přesto měl pocit, že mele samé nesmysly. Třásla se mu ramena v důsledku pláče. Začal v ruce žmoulat kousek jeho trička, za nějž po chvíli zatahal. Smutek jej po dlouhé době opravdu ovládl a on se příliš nesnažil to zadržet.

„Prosím, Deane," vzhlédl na něj. V Deanových očích se topil vztek a zároveň smutek. Nad čím doopravdy přemýšlí? Černovlasý mu v odpovědi setřel slzy palcem. Naklonil se k němu a přitiskl své rty na jeho.