Dean rozrušeně šlápl na brzdu a zamračil se na železniční závory. Proč musel ten zatracený vlak jet zrovna když spěchal? Proklínal Murphyho zákony.

To, co se nemá posrat, se posere. Bylo dvanáct hodin a Andy mu neposlal žádnou zprávu. Když zjistil, že ho v budově nikdo neviděl, zkoušel mu ještě párkrát zavolat, ale bez odezvy. Jestliže byl Andy v něčem špatný, tak to bylo v nechození včas. Marně si vzpomínal na den, kdy by ten hnědovlasý andílek přišel pozdě.

Zběsile nalistoval jeho přesnou adresu v životopise a vzal si den volna. Možná tím riskuje svou práci, ale to už jednou udělal a ničeho doposud nelitoval, proč by to tentokrát mělo být jiné? Celé se mu na tom něco nezdálo. Ten náhlý útěk, to ztuhnutí těla a úzkostí zúžené zorničky. Když už se zdál vyrovnaný, telefonát ho natolik znervózněl, že bez vysvětlení utekl. Večer se neozval, nic. I když byl uzavřenější, tohle by mu přece neudělal, anebo ano?

Dean prohloubil své zakabonění se a jakmile byly závory nahoře, dupl na plyn a přidal. Ať tak či tak, brzy zjistí, co se stalo.

---

Vyběhl po kamenných schodech po straně cihlového stavby a zazvonil na zvonek. Nejradši by tam ale vpadl bez jakéhokoliv zvonění a klepání. Možná byla jeho panika zbytečná, ale v životě neměl takové obavy o druhého jako teď. Andy mu přišel málokdy vyvedený z míry. Co ale doopravdy prožíval? Byl opravdu tak v klidu?

Otevřela mu starší žena, která jej sjela pohledem. Zvedla jedno obočí a čekala na vysvětlení. Nejradši by ji odstrčil stranou, ale musel se ovládnout, a tak se v rychlosti nadechl a spustil.

„Dobrý den, je Andy doma? Víte, pracuju s ním a... nezmínil se, že by neměl přijít do práce, a tak jsem se chtěl zeptat, jestli je všechno v pořádku." Proč tak slušně? Ta žena nepůsobila kdovíjak stoicky.

Byla viditelně znepokojená. Pod očima měla temné kruhy a na pažích měla spoustu podlitin. Byly červenofialové a čím víc jich objevoval pohledem, tím větší strach v něm rostl.

„Tak Andy, hmm," hlesla a ještě jednou si jej přeměřila pohledem. Po chvíli chmuření se ustoupila na bok a pustila ho dovnitř na chodbu. Černovlasý za sebou zavřel a následoval ji do dalších dveří. Zděsil se, když spatřil ten nepořádek. Bylo to tady doslova jako po přepadení.

Z pokoje se vypotácel nižší muž jenom v boxerkách. Měl roztřepané vlasy, plno modřin po těle a bolest v očích. Deanovi začalo bít srdce a chvíli na něj tiše zíral.

„Copak potřebuješ? Dneska to nedám," zamumlal krátce. Neměl sílu rozvádět své věty a černovlasý to ani nepotřeboval. Překonal těch pár kroků a pomalu si jej k sobě přitiskl. Co se mu to krucinál stalo?!

Když se dotkl dlaní jeho lopatky, na Andyho pokožce se začala tvořit husí kůže. Dean se tomu pousmál a své chladnější ruce stáhl, ale ne daleko. Podíval se na něj a jednu ruku mu položil na tvář.

„Kdo ti tohle sakra udělal?" šeptl konsternovaně, mezitímco zkoumal jeho natržený ret. Po chvíli si je Andy olízl a pohlédl mu do očí, kan se mu celou dobu nepodíval.

„Andy, n-neříkej mi, že spolu vy dva něco máte," vyprskla šokovaně jeho matka. Dean se v rychlosti odtáhl a podíval se na zaraženou ženu. Opravdu bylo tohle něco, co bylo naléhavé a podstatné?

„Byl jsem vyděšený, nic víc," podotkl, ačkoli to nebyla pravda. Chtěl ho začít líbat tady a teď. Nebezpečí číhá všude a na všechny. Žít přítomností je v podstatě to jediné, co nám zbývá. Jenže proč hnědovlasému v tuhle chvíli přidělávat starosti?

„Chtěl bych si dát vodu." Zamířil do kuchyně, kam ho Dean následoval. Chtěl vytáhnout modrý hrníček ze skříňky, ale jeho zápěstí mu to nedovolilo. Černovlasý se sklonil na zem a začal sbírat kousky keramiky. Muži naproti vytryskly z očí slzy a chytil se za zraněné zápěstí. „Ksakru."

Vyhodil kousky hrnku a otočil se na svou múzu. Nevěděl, jestli ho považovat za statečného nebo za beznadějného.

„Běž se obléct. Myslím, že je tady, v Hamptonu, pohotovost. Zavezu tě tam," utrousil. Jeho matka jim byla neustále v patách, jako vlk lačnící po své oběti. „Proč jste mu do prdele nezajistila sanitku, když mu takhle ublížili?" rozkřikl se a zagestikuloval rukama, když se za hnědovlasým zavřely dveře.

„Je to velký kluk, poradil by si, víš?" V její tváři nebylo o kousek citu víc než předtím.

„Pokud vím, tykání jsem vám nenabídl," zpražil ji pohledem. Zabořil do jejich unavených očí své naštvané temně hnědé duhovky.

„Nechtěla jsem, aby to věděla policie," dodala. Byla to vůbec jeho matka? Alkohol z ní šel cítit na metr daleko a její lhostejnost podtrhovala jeho nejhorší obavy. Mohla mít strach, ale nezdráhala se, aby mu opatřila pomoc.

„Děláte si srandu?"

„Chlapečku, nemáš ponětí, s kým to tady mluvíš," varovala ho ukazováčkem.

Kde zůstala ta nervózní osůbka, která jej nechtěla pustit do bytu?

Z nevinného motýla se stala píchající vosa. Nechápal jak, nechápal kdy, ale na tom nesešlo. Opřel se o kuchyňský pult a založil si ruce na hrudi. Andy, pospěš si, nebo ti s tím oblíkáním fakt půjdu pomoct.