Andre otevřel okno a dal květináče s orchidejemi na vnější parapet. Ta přeháňka jim jenom prospěje. Nikdo se o ně moc nestaral, a tak byly vyprahlé a žíznivé. Avšak kdo by tady o ně pečoval? Každý v ateliéru měl dost svých starostí. Někteří modelové zde ani netrávili tolik času, aby si všimli nějakých přihlouplých květin.

Uplynulo pár dní a na kalendáři se vyjímal duben. I přes jarní období na něj ale foukl mrazivý větřík spolu s kapkami vody. To znamenalo jediné: Mazej se oblékat, Robinsone, za chvíli začíná focení.

Patrně se zdálo, že měli hodně práce, ale s blížícím se červnem jí začínalo značně ubývat. Nejvíc se činila Anett, ale Dean jejímu stylu oblečení moc nefandil, a tak se to snažil kombinovat s tím, co se mu osobně líbilo.

Černý oblek s fialovými tenkými pruhy? Dobrá, ale žádné jiné ostré barvy k tomu! Dean byl pro jednoduchost, elegantnost. Na co bude móda, když vám ty kousky budou ležet ve skříni celý rok a vytáhnete je jen jednou? Jednoduchý oblek se dá vzít kamkoliv.

Andy si v šatně prohlédl připravené oblečení přehozené přes křesílko a smutně se pousmál. Dean se ho vždycky ptal na názor.

Pohladil si rty bříškem palce. Cítil tam chuť Deanových rtů, nebo už to byla jenom pouhá vzpomínka? Trhl sebou, když za ním druhý muž otevřel dveře. Stál nahými zády k němu a jen se ošil. Věděl, že je to on. Nikdo jiný by mu pokožku takhle nepropaloval. Kdyby to byl Marcus, něco by zamumlal, byl by nepříjemný a odešel. Kdyby to byla Alison či snad kdokoli jiný, zkrátka by hned odešli. Dean ale ne.

Zahnal tu touhu otočit se do pozadí a začal bojovat se zapínáním svého pásku. Avšak s jednou rukou zraněnou se to zdálo neproveditelné. Možná že zapomněl nějaké boty pro Marcuse.

Dean k němu přišel a pásek mu v dřepu zapnul. „Dík," zamumlal. Černovlasý muž přikývl, vstal, ale nic neříkal. Vzal do ruky jeho paži a jemně ji palcem pohladil po šrámech, které po sobě zanechaly nafialovělé jizvy. Chvíli je pozoroval.

„Proč vlastně?" obrátil se na jeho oči s dotazem. Prostým a jednoduchým. Možná by se někteří lidé ptali nejdříve „co se ti stalo?", ale cožpak to nebylo jasné? Jistěže tady byly případy, kdy se stala nehoda, ale opravdu byl Andy jeden z nich? Uvolnil své ramena, ale nechal svou ruku v té jeho.

„Nenáviděl jsem se," šeptl tiše a nuceně. Bylo to pro něj citlivé téma. Už jenom když říkal ta slova, měl pocit, jako kdyby se ona minulost zhmotnila za ním; tady a teď. Černý kouř posměchu a bolesti.

Sbíral ty kousky sebevědomí pomalinku, jako střípky skla ve starém tmavém domě, kdy nevěděl, jestli se o nově nabytý kousek sebejistoty spíš nepořeže. Dean si ho přitáhl za pas a pevně ho objal.

Andre si mohl namlouvat všechno, ale cítit na své holé pokožce jeho prsty, dlaně či snad celé paže, bylo konejšivé a milé. Usmál se a objal jej kolem krku.

Po chvíli se ale odtáhl, aby si mohl opřít čelo o to jeho. Dean se mu pevně zadíval do očí a Andy se v těch druhých snažil najít nějaké ujištění. Něco, co by mu jasně řeklo, že to má zkusit. Jenže... bylo něco takového vůbec možné?

„Andy, nevím, co prožíváš. Nejsem si vůbec jistý tím, jaké to máš doma, ale... chci, aby ses na mě mohl spolehnout v jakékoliv situaci. Nejsem... Nechci být jenom tvůj kolega či kamarád." Nechal svá slova a přání jemně viset v těsném prostoru mezi nimi.

Mladší muž zkoumal jeho tmavé oči. Kolik upřímnosti a radosti by v nich mohl doopravdy najít? Sliboval mu oporu, ale on si i přesto nebyl jistý. Jenže když to nezkusí, bude toho brzy litovat. Proto položil dlaně na jeho tváře a přitáhl si ho k sobě. Jemně a s nejistotou otřel své rty o jeho.

Tentokrát Dean jeho rty nezačal sát. Klidně mu přejížděl po bocích a nechal se vést mladším mužem. Naprosto se poddal této současnosti a Andre mu za to byl vděčný. Neměli nejmenší ponětí, co se děje okolo. Jako kdyby neexistovalo nic jiného než jejich rty, které spolu bojovaly v něžném objetí. Nebyla zde žádná podoba dvou mužů, kteří se spolu líbají. Žádné zavřené oči, vnímající potřebné. Jenom smyslové vjemy, které žily z přítomnosti. Kolikrát tenhle pocit v životě zažili?

„Děkuju, Deane," zašeptal s načervenalými rty. Deanovi se rozšířily zorničky a usmál se na něj.

„Proč šeptáš?"

„Proč ty šeptáš?" usmál se. Možná mu to trvalo déle. Nemohl říct, že k Deanovi nic necítil. Nebyl pro něj jenom člověkem, s nímž každý den tráví svůj čas. Byl člověkem, který jej vnímal do každého detailu, a to byla jedna z věcí, kterou na něm Andre miloval. Tu pozornost, které se mu od něj dostalo.

„Protože mám strach."

Na druhou stranu, co když dopadne stejně jako Richard? Co když ho měl rád podobným způsobem a potom jej odsoudil jako kus psa, kterého neustále odstrkuje? Nechtěl takhle skončit. Jenže jde v životě něco bez úplného risku? Lidé se zamilovávají a už to je riziko. Proč by tohle mělo být jiné?

„Z čeho?"

Andre odvrátil zrak a odstoupil. Potřeboval se obléct. Jeho rozpolcenost jej ale začala štvát.

„Andy, prosím, mluv se mnou. Nezvládnu to, když budeš další dny mlčet. Mám tě rád, víc než jen to. Chci tě poznat, ale stěžuješ mi to. Nedůvěřuješ mi a já to možná chápu, ale jak dlouho tohle bude trvat?"

Měl Andy důvod mu nedůvěřovat? Zajímal se o něj za ten krátký čas víc než kdokoli jiný za celý jeho život. Cožpak to nestačilo? Zavezl jej do nemocnice. Zaplatil i přes jeho výmluvné řeči matčin dluh. Pomáhal mu se vším. Když se něco dělo, byl první po ruce a nabízel mu pomoc.... Jenže... proč?

To všechno sice bylo odzbrojující, ale nedokázal se nepodívat na svou starou zkušenost. Jeho otevřenost ho zahnala do kouta. Byla to otevřenost, kterou ostatní zneužili a použili proti němu. Každým říznutím si sliboval, že už to neudělá. Jak má tento slib porušit? MLUVENÍM! NE MYŠLENÍM!

„Já... Já nevím, Deane," svěsil hlavu a kousl se do rtu. Nedokázal si tu bílou košili obléct. Měl chuť si tu dlahu strhnout. Neschopnost do jeho repertoáru nepatřila. „Mám strach, že dopadnu stejně jako Richard, že když se rozhodnu pro nás, tak mě to semele, protože-," přerušil svou řeč, aby se nadechl. Ramena se mu lehce třepala. Jako kdyby už nebojovaly jenom jeho myšlenky, ale i samotné tělo.

Dean se nadechl a přistoupil k němu. Začal mu zapínat knoflíček po knoflíčku. „Andy, nejsi jako Richard. Nejsem žádný kariérista. Nevyhovovala mi jeho osobnost, bohužel tak už to v životě chodí...

Jenže ty jsi pro mě opravdu moc důležitý člověk, vůči kterému jsem podobné pocity nikdy dřív necítil. Nehledě na to, že se zkrátka nějak moc neznáme, tě mám moc rád... Jo, ber to tak, že jsem se totálně zamiloval, stejně to už nepopřu," přiznal se tiše. Andy překvapeně sledoval pobaveného muže, ale nic neříkal. Byl šokovaný? Ne. Všechno to chování tomuhle závěru přece jenom našeptávalo, ale... Opravdu za tím vším bylo jenom tohle?

„Už to máš, sluší ti to," usmál se a políbil ho na líčko. „Navíc... nemůžeš vztah začínat s myšlenkou na jeho konec, hm?"

S těmito slovy ho nechal v šatně a odešel. 

-----------------------------------

Ahojky! Jak se máte?

Dnes přináším dvě kapitolky. Co myslíte?

Má Dean pravdu nebo jenom hloupě plácá? Začínat vztah s myšlenkou na jeho konec je opravdu... Hodně pesimistické, ale... Zkušenosti formují náš život, a ne vždy to jsou vřelé a milé zážitky.

Mějte pěkný den 😊

-Catherine2850