„Andy, počkej, prosím!" spatřil hnědovlasého muže, když vyběhl z restaurace. Byl by skoro za rohem, kdyby se nezastavil. Chtěl jít pryč od Deana a daleko od toho, co právě viděl. Jenže... viděl vlastně něco? Cožpak mu bylo něco do toho, s kým se fotograf schází? Samozřejmě, že mu do toho bylo jedno velké nic!

Ale proč se sakra cítil tak ublíženě? Nemohl uvěřit, že se opravdu zastavil, aby počkal na jeho příchod. Stihli si to rozdat? Bylo to jenom hloupé rozloučení, které mělo říkat: „Tak zase jindy?"

Zmlkni prosím, žalobně začal prosit svou mysl a množství myšlenek, které do něj bodaly jako jehly.

„C-copak je?" řekl nalomeným hlasem. Tohle nechtěl. Nepřál si to. Jestli má mluvit tímto způsobem, tak raději nebude mluvit vůbec.

„Bylo to nedorozumění," vydechl naráz.

„Je mi jedno, jak si získáváš svou pozici. Já takový nejsem," šeptl ostře. Sevřel se mu žaludek; možná to bylo až příliš. Nechtěl být tak nepříjemný. Skousl si dolní ret.

„Andy, já taky ne. Prosím, vyslechni mě." Muž naproti němu vypadal opravdu sklesle, ale mohl mu věřit? Tak moc chtěl, ale co když je realita jiná? Vždycky je krutější, než se zdá. Každý den se snažil věřit něčemu nebo někomu, ale nikdy to k ničemu nebylo. Co když se zase spletl a takhle vypadá konec veškerého počátku důvěry mezi nimi? Stiskl svůj ret ještě pevněji. Po chvíli ale ucítil chuť železa na jazyku.

„Ten vztah nevznikl na základě práce. Měl jsem ho rád a v životě by mě nenapadlo, že se z něj vyklube takový parchant," pohlédl mu do očí. Andy opatrně přikývl a povolil stisk. Byla to pravda nebo ne? Deanův výraz zraněného štěněte jej ale dostal do člunu. Teď ještě přeplout na druhý břeh pochopení. Černovlasý k němu přistoupil a uhnul pohledem. Kočičí hlavy mu přišly zajímavější. K těm očkům, která na něj vrhala stín výčitek, to nezvládl.

„Ani nevím, jak by se taková pozice dala vykomunikovat skrz postel," usmál se, ale netečnost druhého muže jej zarazila.

„Já si myslel, že jsme... J-jen mě to zaskočilo. Mohl ses zmínit, že s ním máš nějaké trable," nedokončil větu. Andy si nebyl jistý slovem přátelé. K břehu se ale blížili rychlým tempem. Dean zavrtěl hlavou.

„Nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Přece jenom, známe se krátce a upřímně, komu z kolegů bys říkal o vztahu s šéfem. Navíc o vztahu, který nemá žádný význam," promnul si místo za krkem.

„To je pravda," utrousil a uvolnil své tělo. Srdeční puls se mu zklidnil a nervozita jej postupně opouštěla. Mohlo přijít ještě něco horšího? Myslel si, že ne. Přemýšlivé ticho narušil zvuk jeho telefonu. Dean odstoupil a párkrát si přejel po pažích. Bundu si nechal vevnitř.

„Ano, mami?" zamumlal. Z telefonu se ozýval křik a hrozný hluk. Možná jej ten neklid na moc dlouho neopustil. Jeho matka volala o pomoc a hovor náhle ukončila. Dean svraštil obočí a zeptal se jej, co se děje. Andy držel telefon u ucha. Nejspíš tiše doufal, že hlas matky ještě uslyší a poví mu, že se jedná o hloupý vtip.

„Andy," sáhl mu na paži a muž k němu vzhlédl.

„Musím jet domů, hned. Díky, že jste se mnou šli, bylo to fajn. Pozdravuj ostatní," vychrlil ze sebe v rychlosti a už se chtěl vydat na nejbližší metro k nádraží v Richmondu.

„Andy, kam chvátáš, co se děje?"

„N-něco se stalo, musím jít," vydrmolil ze sebe.

„Nechceš hodit autem?" chytl jej za zápěstí. Tak moc jej nechtěl pustit.

„Ne, musím jít," opakoval stále. Měl pocit, jako kdyby se jeho myšlenkové pochody roztříštily na milion kousíčků a on je měl v rychlosti sesbírat a slepit dohromady.

„Máš to minimálně čtyřicet minut domů. Vážně?" Dean pustil jeho zápěstí, ale Andy se nepohnul. Chladnou hlavu v takových situacích rozhodně neměl, ale auto bude rychlejší volbou než... Ne. Zvládne to sám.

„Ahoj." V hlavě začal rychle přemítat, jestli raději nepojede autobusem. Naléhavost hlasu jeho matky se mu v hlavě rozléhala jako ozvěna a on neměl daleko ke zhroucení.