I když byl černovlasý u svého focení skoro vždy klidný, 1. dubna tomu tak nebylo. V hlavě měl jenom večer a nejinak na tom byli jeho pomocné duše v ateliéru. Když konečně dofotil poslední snímky z různých úhlů, bral to jako osobní vítězství. A konečně volno!

Většinou byli každý den domluvení na určitý čas, kdy si modelové oblékli to, co jim vybral, nebo to, co zaslali návrháři. Marcuse neměl rád, ale musel s ním pracovat, protože měl v modelingu praxi a šéf s ním byl jakžtakž spokojený. Na druhou stranu – kolik lidí v životě potkáte a musíte s nimi zkrátka vyjít?

Jedinou jeho výhodou bylo, že žádný model nemusel pracovat celý den, ale to neplatilo o Andym.

Párkrát musel odejít, protože jeho matka měla nějaké potíže, ale Dean mu to neměl nikdy za zlé. Byly to ojedinělé a zcela výjimečné případy.

Andre se každým dnem snažil věřit tomu, že už si jeho matka vede lépe, ale jakmile se dostali opět do spirály je/není doma, věděl, že se k tomu vrátila zpátky. Čím horší to bylo, tím víc se mu pak omlouvala. Byl naštvaný, ale bezradný.

Když si na to vzpomněl, do tváře se mu vloudil zachmuřený výraz. Seděl v tureckém sedu na pohovce a vychutnával borůvkový čaj. Beth s Angelou odběhly za Michaelem do třetího patra a on tu osaměl.

Ani plavovlasý už je nechtěl poctít svou přítomností, a tak šel domů. Andymu někdy připomínal namyšleného páva. Nesl svůj ocas s veškerou pýchou a nehleděl na svět okolo sebe. Jen na sebe a své potřeby.

„Dost zamyšlený, ještě víc než včera. Stalo se něco?" Jediný, kdo tu zůstal byl černovlasý. Už notnou chvíli tancoval v šatníku, a když se vynořil, měl v ruce džíny, tričko a jakýsi černý kabát.

„Copak to je?" odložil hrnek na stůl vedle pohovky a zvědavě si prohlédl oblečení, které bylo položeno vedle něj.

„Tvé oblečení na večer," vyhrkl, jako kdyby to bylo zřejmé. Andy si své oblečení zkoumavě prohlédl. Nikde neviděl žádnou odvážnou barvu ani drahou značku. Pousmál se. Jednoduchost vyhrála.

„Bude ti to seknout, věř mi," ujistil jej a vyhnal ho do šatny, kde před chvílí přemýšlel nad jeho dnešním kompletem. Hnědovlasý se nasoukal do vybraného oblečení a rozradostněně se díval do zrcadla. Upřímně se bál, že mu Dean vybere něco rádoby moderního rázu, ale příjemně ho překvapil.

„Se divím, že jsi mi nevybral něco šíleného," otevřel mu dveře a Dean ho následoval k zrcadlu.

„Mám rád každodenní oblečení a doufal jsem, že na tom nebudeš jinak," sdělil mu a stoupl si za něj. Dean byl vyššího vzrůstu, a tak se nemusel naklánět, aby viděl odraz svého kolegy. Po chvíli ticha mu vjel rukama do vlasů a upravil mu je víc na stranu. „Um, počkej chvíli," hrál si s nimi dál, než byl se svým výsledkem spokojený. Česat vlasy rukama je opravdu profesionální, ale Andymu to nehorázně slušelo. Tím počinem byl sice zaskočen, ale poté musel souhlasit s jeho nápadem.

„Hlavně se tak nechmuř," uchechtl se a poté se od něj vzdálil.

„Jakou máš velikost bot?"

„Asi čtyřicet, myslím," zamumlal Andy a odvrátil od sebe pohled. Vše mělo své hranice. Nemusel na sebe čumět hodiny. Chvíle a dost.

„Tak malá?" přeměřil jeho chodidla pohledem a postupoval až k očím.

„Trhni si. Kolik bych měl mít?" zvedl obočí.

„Já měl na střední čtyřicet-čtyřku. Říkali mi kvůli tomu Dean Dlouhá noha," zamumlal. Andy se usmál.

„Trpěli nějakou obsesí tvými chodidly?" naklonil hlavu na stranu.

„Možná jo," pousmál se a nahlédl do krabice, kterou vyhrabal zezadu v třetí poličce odshora. V podobném stylu vypadal zbytek šatny. Jedno křesílko s malým stolkem a zrcadlem, spousta skříní s obleky, šálami, čepicemi či police, na kterých se skvěly svou nádherou pánské boty, zrovna navoskované. Dean se musel hodně snažit, aby vytáhl to, co potřeboval. Třetí police měla párů bot nejvíc.

Podíval se do ní, aby se ujistil, jestli to jsou ony, a nakonec mu je podal. Komplet byl hotový.

„Od dneška ti budu říkat vílo kmotřičko," uchechtl se Andre a zavázal si tkaničky na pohodlných teniskách.

„Tvé oči o pomoc přímo žádaly, Popelko," oplatil mu to a odešel ze šatny za Alison.

Andy se zamračil a vzhlédl. „Nějak často prosím," zamumlal si pro sebe. Někdy měl opravdu pocit, že mu černovlasý čte myšlenky.

Na večírku se hodlal zdržet jen chvíli. Jeho matka se vymykala kontrole a poslední večery bloudila po nočním Hamptonu, žebrala, kde se dalo, a on jenom přijímal stížnosti.

Tak nerad se vracel do svého bytu, ale musel, poněvadž... Co když domů tentokrát přijde nebo tam bude celou dobu?

Obvykle je domov pro lidi symbolem klidu a odpočinku. Jakési harmonie a pohody. On to cítil jako klec. Vězení, v němž panuje stereotyp. Kdykoliv tam je déle, než by chtěl, všechno se v něm semkne a on ví, že musí pryč.

Jenže nemůže. Chtěl by, ale má pocit, jako kdyby jeho kotník objímal provaz vedoucí ke kovadlině, jež ho neúnavně táhne dolů. Nechce opustit svou matku. Má o ní strach, ale zároveň je unavený. Proto jsou dny s Deanem osvěžující, jiné, a on o ně nechce přijít. 

____________________________

Dobrý večer!
Lidé v ateliéru už jsou radostí bez sebe a jenom přemýšlí nad večírkem, který se má večer odehrát. Napětí ve vzduchu, ale opravdu je kvůli čemu stresovat? Dean „Dlouhá noha" se už jistě těší na chvíli strávenou s partou lidí, kterou má rád... Ale Andre by nejradši zůstal doma... I když ne, to není vlastně docela tak pravda, co myslíte? :)

-Catherine2850