Usmíval se. Ne, žádnou chemickou látku nepozřel. Jeho upřímný úsměv pramenil z toho, co získal. Nebyly to jenom peníze, ale taky skvělá společnost, do níž dojížděl každé ráno a trávil tam čas až do večera; dobrovolně. Kdyby opravdu chtěl, mohl z práce utíkat už odpoledne. Cožpak na tom ale záleželo? Venku vládla krutá zima už ve tři hodiny odpoledne. Sešlo na tom, že půjde o pár hodin později? Rozhodně ne.

30. ledna podepsal smlouvu a od té doby probíhala zkušební lhůta. Došel k názoru, že není jen pro ně, ale i pro něj. Už tak po té práci skočil jako ryba po návnadě. Doteď nemohl uvěřit tomu, jak byl zbrklý. Aniž by si to pořádně promyslel, dával výpověď ve večerce a sázel na tu prokletou nejistotu.

Tak jako tak, byla to minulost. Stalo se a nešlo to zvrátit, ale díky tomu právě stál u dveří onné budovy a přikládal kartu ke snímači, aby je otevřel. I když zde trávil měsíc, nikdy se neubránil malému úsměvu, když ten zvuk otevírání slyšel.

Alison jej podnikem provedla hned na druhý den. Zdála se být nadšená, ale zároveň byla klidnější, a ne tak rozjívená, jako když se mu poprvé představovala. S Deanem vycházel líp, než by si při prvním setkání dokázal představit, a z žen, které podle něj „patlaly" lidem na obličeje všemožná ta líčidla, se vyklubaly dvě zlaté osobnosti. Ano, moc dobře je neznal, ale prozatím se s nimi cítil dobře. Avšak i přesto u něj opatrnost zabírala první místo.

„Dobré ráno!" zvolal přes Deanův ateliér. Maskérky si připravovaly své přípravky a Marcus se převlékal v šatně napravo od dveří.

Ráno tu panoval klid, proto sem chodil tak brzy. Do oken se draly sluneční paprsky a vůně kávy byla na místě. „Nesu něco křupavého," došel k jejich koutku a zatřepal papírovým sáčkem s pečivem.

„Ty jsi poklad!" chňapla po něm Angela a položila jej na pohovku vedle Beth. Většinou zde seděly a zdokonalovaly manekýny a případné manekýnky; těch tady bylo značně málo, poněvadž se věnovali převážně mužské módě. „Mňam, čokoládové šátečky. Ty jsou moje oblíbené, Andy!" zamumlala s plnou pusou a poté mu i poděkovala. Oblíbené jídlo dokáže vykouzlit úsměv na tváři, no ne?

„Není zač. Říkal jsem si, že přijdou vhod," zazubil se. Blonďatá žena s francouzským copem na něj pohlédla a přikývla.

„Ale to neznamená, že mi sníš všechny," vyhrkla Beth s modrou mašlí ve vlasech. Ráda je nosila, obzvlášť ve dnech, kdy měla dobrou náladu. Poznal to, protože kdykoliv měla jinou barvu, která neseděla s jejíma očima, byla zkrátka jiná. Melancholická nebo výrazně tichá.

„Dean už přišel?" zeptal se mimoděk a prohlížel si fotografické pozadí, kde se měla odehrát většina pracovní směny. I když bylo focení dlouhé i díky jeho (ne)zkušenostem, tak se Dean na konci neubránil úsměvům. Měl dobrý vkus a vždy mu radil s tím, co si obléct. Andre neměl nejmenší tušení, jak to ten člověk provádí, ale obdivoval to. Avšak nejvíce uznával jeho trpělivost.

Marcus si jel ve svých kolejích. Vymýšlel si kombinace sám. Přišel jim oděv od různých návrhářů, které musel Richard potvrdit, a poté končil v šatně, kde ten týpek momentálně tancoval. Doteď se s ním úplně neseznámil, ale nijak zvlášť po tom netoužil. Moc mu „nevoněl".

„Ještě ne, ale bude tu dřív, než bys řekl fotograf," vyplázla na něj Angela jazyk a jala se opět míchat svou mastičku. Proboha, k čemu je zase tohle?

--------------------

Krásný jarní večer!
Přicházím s novou kapitolkou. Doufám, že v ní není příliš velký zmatek, ale nebojte, s postavami se všichni ještě seznámíme. 😊 Děj nemusí být jenom melancholický, i když v tom může být jakési kouzlo. Andymu se konečně něco zadařilo a on tak může „volně dýchat." Na jak dlouho to ale vydrží?

-Catherine2850