Kapitola V.
V budově se rozmístilo ticho. Andy se zašil dole na pohovce. Byl Deanovi doopravdy vděčný, a tak mu chtěl osobně poděkovat. Nedokázal jen tak odejít a dělat, že se jednalo o samozřejmost. Sotva toho muže znal a už teď pro něj udělal mnohé. Trochu jej svíral žaludek, protože neměl nejmenší tušení, jak mu tohle může oplatit. V podstatě se tady cítil dlužný.
„Andy, co tu ještě strašíš?" zeptala se jej překvapeně Alison, která právě scházela schody. Úzké dřevěné schodiště a pohovku dělilo jenom jedno vysoké skleněné akvárium, to však obešla.
Otočil se na ní a jemně se usmál. „Potopila jsi mě do dluhů, víš to, že jo?"
„Ne, ne, zachránila tě," opravila jej a vyplázla na něj dětinsky jazyk. Hnědovlasý nechápavě vyklenul obočí. „Deanovi ses líbil," přiznala mimoděk, jako kdyby z toho nebyla kdoví jak odvařená.
Andy sklopil pohled do klína na své ruce. „Chtěl bych mu poděkovat a tobě taky," znovu se jí podíval do jasně zelených očí. „Ale kdybych ti ten diář položil na stůl, jako jsem to měl v plánu-"
„Tak bych ti poslala textovku, nebo ti zavolala a domluvila se na schůzce," přerušila jej. „Andre, lidé se zkrátka z nějakého důvodu potkávají. Jestli to je důvod dobrý nebo špatný, to se ukáže časem," usmála se. „To je život. Plný překvapení. Myslím, že už je tam sám. Takže upaluj, šťastlivče. Zítra ráno." Mávla na něj a zmizela ve vchodových dveřích.
I když už to bylo pár vteřin, co odešla, její poslední větu si během chůze přehrál ještě několikrát. Nebyl si totiž jistý, zdali slyšel dobře.
Chvíli stál před dveřmi ateliéru, na nichž byla cedulka Dean Anderson. Narovnal se a zaklepal. Zpoza dveří se nic neozývalo, avšak když vešel, dostal se do situace, jejímž svědkem nejspíš neměl být. I když na svůj příchod upozornil, hádka dvou mužů se nijak nezastavila; začala být ještě intenzivnější.
„Mám toho dost! Jestli ho nepřijmeš, končím. Marcus ani nechodí včas. Chodí, jak se mu zlíbí!" postěžoval si Dean šéfovi, na kterého Andy upřel zrak.
Muž ve svém věku. Šedivé vlasy se nesnažil nijak popřít. Stejnou barvu měly jeho krátce oholené vousy. Jeho oblek šitý na míru měl souhlasnou barvu. Pod slušivým sáčkem měl lososovou košili. Vkus by nezamlčel.
„Deane, buď rozumný," vydechl se zoufalostí v hlase.
„Ty buď rozumný! Neustále mi básníš o tom, jak tenhle časopis uděláš originálním, a teď? Teď jsi stejný jako ostatní. Prober se do hajzlu už! Nic není perfektní. Potřebujeme přirozenost, ne dokonalost," zatvrdil svůj obličej a přenesl pohled k Andymu.
„O-omlouvám se, ale já... no... klepal jsem," kývl ke dveřím, ze kterých se hned vytratil.
„Zítra mi dáš na stůl buď mou výpověď, nebo Robinsonovu pracovní smlouvu," pronesl razantně během toho, co si šel pro kabát. „Já mizím."
Mladý muž přecházel po chodbě. Celé tohle mu nedávalo smysl, ovšem kdyby neměl tak dřevěné nohy a pomalé reagování, tohle si mohl odpustit.
„Jsi v pohodě?" optal se jej Dean ze slušnosti. Přikývl, ale rozmýšlel dál.
„Nechceš už jít? Ať šéf může filosofovat," lehce se usmál a prohrábl si vlasy. Jaký šampón používal, že byly tak pevné a husté? Ty jeho byly uschlé a nijaké, což jej vedlo k té stejné otázce, která okupovala jeho mysl od počátku tohohle šílenství.
Když šli po schodech, Andre pohladil prstem stěnu akvária. Rybičky se mu tady zdály jako jediné uklidňující věci, uvolňující. Dean mu podržel dveře, když vycházeli z místnosti. Jeho vůně byla příjemná, nenucená, mátová.
Andy se zhluboka nadechl, a tím se tak nachystal na poděkování. Pouze však zíral na jeho rty, které sevřely tenkou cigaretu.
„Copak si potřeboval?" vydechl našedlý mrak, který se dostal až k jeho čichovým buňkám. Tenhle pach mu nepřipomínal nejkrásnější časy. Byly to doby, na něž nerad vzpomínal. Sladké dětství na střední škole.
„Ch-chtěl jsem ti poděkovat," vydrmolil ze sebe. „Opravdu ti děkuju," usmál se a naklonil hlavu jemně na stranu. Na takové činy Andre nikdy nezapomínal.
Dean na něj chvíli zíral, než se usmál. Konec cigarety v tmě mezi nimi zářila jako světluška. „Nemáš za co," potáhl si.
Andre nevěděl, co říct a už vůbec nevěděl, co čekal.
„Co všechno jsi slyšel?" zajímal se.
„Jenom jak si nasadil svůj krk pro to, aby mě vzal," zahleděl se do strany. Takovou oddanost pro někoho cizího ještě nikde neviděl. Měl pocit, že se tomuto muži pletl do cesty až přespříliš. Narušil jeho svět tak moc jako on ten jeho? Takže si v podstatě byli kvit?
Černovlasý zašlápl cigaretu a strčil si ruce do kapes. „Dobře."
„Deane, proč zrovna já? Celou dobu jsi mi musel všechno říkat, nejsem úplně pitomý, aby mi nedošlo, o co tady jde," jemně se zamračil a přistoupil k černovlasému.
Ten se k němu naklonil ještě víc a pozvedl jeden koutek. „Opravdu? Nevěřím, že by mě takový chlapec mohl prokouknout za tak krátkou chvíli."
„Nemám peníze. Nic. Nechceš si ten svůj krk jít zachránit?" Kývl ke dveřím. „Sahá mi na dvacet dva a ty mi vyprávíš něco o chlapci?" dodal a zamračil se. Dean se odtáhl a poodstoupil. Takže dospělý chlapec.
„Nechci žádné peníze, Andy."
„Ale já ti to dlužím!" Dean se na něj obořil s udiveným výrazem.
„Chci jenom, abys mi pomohl tenhle časopis dovézt k přirozenosti. Možná si to neuvědomuješ, ale máš něco, co neměl nikdo, koho jsem kdy fotil. To ta nevinnost, která kvete i na povrchu," zahleděl na servírky, které naproti uklízely venkovní terasu bistra.
„Dobře, té první části jsem rozuměl, ale té další ne. Neznáme se."
„A stále to ještě nechápeš, ale jednou to pochopíš. Mně pro začátek bude stačit, když budeš chodit včas na focení a na různé schůzky, které budu potřebovat," obrátil se k němu a napřáhl svou dlaň.
Andy nedokázal rozluštit vůbec nic, co před ním ten chlap říkal. Z jejich konverzace měl podivně dobré pocity, ale nedokázal si to připustit. Nevědomě potopil svou stránku jménem sebevědomí a snažil se nad tím moc nepřemýšlet.
„Slíbil bys mi to? Naše malé tajemství," pronesl tiše a dal si prst přes rty.
Andy jeho ruku pevně stiskl a přikývl.
„Když už jsme u toho focení, tady máš ty fotky."
Andre si prohlížel svou ruku, která si před chvílí hověla v jiné. Cítil chlad, ale zároveň hřejivost. Převzal si své fotky a vytáhl je z obálky. Nemohl uvěřit svým očím.
Jako kdyby se jeho všední já přeměnilo do něčeho, co neznal a neviděl.
„Jsou sice jenom dvě, ale myslel jsem, že by to mohlo stačit." Když k němu vzhlédly azurové oči, věděl, že má radost. Znali se jen krátce, ale ty jiskřičky jsou vždy podobné. „V pořádku?"
„Deane!" Musel s tím mít opravdu hodně práce. A zvládnout to během dvou dnů? Kdy ten člověk spal? Cestou do práce? Končili včera pozdě, dneska také. Kde ten čas na jejich úpravu mohl vzít?
„Copak?"
„Jsou moc hezké, ale nemůžu si je vzít, už teď ti toho tolik dlu..."
„Andy, zpomal. Co s nimi mám teď jako dělat? Vyvěsit si je nad postel?" neobratně zavtipkoval, ale jeho koutek ani neucukl.
„Co? Ne... Já jen...," jeho radost zmizela a nahradilo ji znepokojení.
„Klid, dobře? Stačí mi, když se na tebe budu moct spolehnout. Zítra, ahoj," otočil se a odešel.
Andy tam ještě chvíli postával, než se odebral domů. Z vyhotovených fotek byl tak paf, že v metru vrazil do nějakého pána na schodišti.
------
Ahoooj!
Omlouvám se za pozdní vydání, ale nějak mi scházela nálada a já se tak na psaní/lehké upravování nemohla úplně soustředit.
Richard se nám začíná vybarvovat, co říkáte? Na druhou stranu, který šéf nebývá naléhavý... Černovlasý si možná dělá co chce, ale dělá to pro dobro společnosti. Tak snad se mu tohle rozhodnutí vyplatí :))
Přeji hezký zbytek dne 💖
-Catherine2850
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top