„Deane?" zamumlal hnědovlásek z kanape, která se nacházela za jeho fotografickým koutkem. Možná jediný člověk, který nemusel nic říkat, a přesto černovlasému uměl zvednout náladu. Pouhým pohledem.

„Vše v pořádku?" zeptal se, ale v podstatě zbytečně. Avšak i to Deana donutilo se uvolnit. Sedl si vedle něj na pohovku a opřel se o opěradlo. Otočil se a na chvíli se na něj zahleděl. V dlaních držel jakousi knížku a zarytě se opět vložil do čtení. Prsty se jemně dotýkal přebalu a zkoumal ta slova, z nichž se skládaly věty a následně odstavce. Už jenom těchto pár vteřin a věděl, že může opět klidně přemýšlet.

„Jak se ti tu líbí? Jsi tu déle měsíc a já se tě ani nezeptal," pousmál se.

Andy si do knížky pečlivě vložil záložku a zavřel ji. Zaklonil hlavu a podíval se na strop. „Hm," zamručel, čímž Deana na moment vykolejil. Avšak zanedlouho se otočil a zářivě se na něj usmál. „Nemusím dělat dvě práce najednou, takže hádej. Marcus je sice trošku... nepříjemný, ale jinak je tu banda dobrých lidí."

„Marcus je takový pořád. Někdy si říkám, co tu ještě dělá, ale máme málo lidí a ztrátu dalších si bohužel nemůžeme úplně dovolit," zatvářil se znepokojeně.

Andy mu hleděl do očí a bedlivě jej poslouchal. Ten si jeho zíraní všiml, a tak chtěl téma odvést někam jinam. Pohlédl na knížku a usmál se. „Tohle jsme četli na střední," uchechtl se a z jeho klína si ji vypůjčil.

„Četl jsem ji několikrát. Dorian je holt neodolatelný fešák, který má postupně zrůdnou duši," prolistoval dílem, až se k němu dostala ta typická vůně knih.

Andre se neubránil udivení. Znal tak málo lidí, co by tohle dílo měli rádi. Natož aby to četli několikrát!

„Kdyby nepotkal Henryho, možná by zůstal tím nevinným chlapcem, který by založil rodinu a byl by šťastný. Takhle se hnal po zážitcích, které jej po čase omrzely," zapovídal se Andy, a přitom hleděl před sebe.

„Henry byl úžasný," zestručnil Dean.

„No, to jo. Leda tak úžasný manipulátor," usmál se Andre a převzal si od něj knížku zpátky.

Dean si rád prohlížel ty azurové duhovky. Když se usmíval, jeho oči se jemně přivřely. Husté řasy si byly blíž a v širém moři začaly tančit veselé jiskřičky. Jako kdyby si zanechal tu svou dětskou radost. A přesto, opravdu byl takhle šťastný?

V duchu zavrtěl hlavou. Ne. Den, kdy mu ukázaly svou temnou barvu, už viděl. Den, kdy se ty studánky odevzdaly a jemně přivřely pod tím náporem dalších vlezlých pohledů. Působil jako zraněná srnka na silnici. Srnka, kterou by vzal do náruče a pečoval by o ní, dokud by nebyla zdravá.

Byl to ten den, kdy spatřil jeho jizvy. Jak moc kluzké na dotek byly?

Jak moc hebká byla jeho alabastrová pokožka?

Bude za dvacet let tak půvabná jako teď?

Ne.

Ona bude ještě krásnější.

„Prováděl to se stylem. Jenom mu ukázal, jak může žít." Napětí mezi nimi bylo citelné, ale ani jeden si toho nevšiml. „A zmařil tak duši nevinného," trval si na svém hnědovlasý muž.

„Ne, pouze mu ukázal pravdu," zakončil jejich konverzaci, což Andyho donutilo se zamračit. Nemohl mu odporovat.

„Ber to tak, že by to dílo nikdy neexistovalo, kdyby se to tak šikovně nezvrtlo," usmál se tentokrát on. I to mračení mu slušelo. Nakrčení dvou obloučků jej nezbavilo toho přirozeného šarmu, jež si neuvědomoval. „Máme očividně odlišné názory na to, co je krásné," odvrátil od něj pohled.

Dean by mu nejradši sáhl na tvář a obrátil ji k sobě. Cožpak ale mohl?

Ano. Mohl. K čemu by to ale vedlo?

„Nepochybně," zamumlal v zamyšlení.

„Můžeme začít fotit? Říkal jsi, že vám schůzka končí v devět a je čtvrt na deset a ty si tu jen tak sedíš!" seřval jej Marcus.

Černovlasý si připadal jako dítě v první třídě. To to povýšil od rána.

„Ano, paní učitelko!"

Blonďatý muž nakrčil své obočí, zato Andy se snažil zadržet smích. Jestliže se Dean ovládl a na tvář mu nesáhl, na hřbet ruky už si to dovolil.

„Omluvíš mě? Paní učitelka mě volá," pověděl smutným tónem, načež se usmál jako sluníčko.

Andy mu úsměv opětoval. „Jen běž."

Plavovlasý k němu přišel a sjel jej od hlavy k patě. „Na co si to tu hraješ?"

Hnědovlasý vyklenul obočí, ale jeho dotaz nechal bez odpovědi. Nehodlal tomuhle kariéristovi stát v cestě. Jen ať běží.

_________________________________

Dobrý večer!
Taky dneska máte pocit, že Vám ten vítr utrhne střechu nad hlavou?:D
Chtěla bych Vám poděkovat za 100 přečtení a za hlasování! Opravdu si toho cením. ❤️

Konečně byl Dean s Andrem sami. Ten Marcusův vpád nebyl nutný, ale... Je to holt nedočkavá osobnost, která chce mít všechno hned. To už tak bývá. ._. Učitelé jsou v tomto řemeslu třeba jiní profíci.

Přeji hezký zbytek dne😊

-Catherine2850