Za celou dobu přípravy stihl propotit bílou košili, a tak si zoufale povzdechl a šel se převléct. Věděl, že moc velké množství parfému mu nepomůže, ale na další sprchu už čas neměl. Byl neuvěřitelně nervózní, což neulehčovalo ani to, že musel dát výpověď ve večerce. Jestli tohle nevyjde, budou oba brzy na ulici.

Jakmile včera dorazil domů, ve vzduchu byly cítit jeho oblíbené těstoviny se sýrovou omáčkou, které mu matka vždycky dělávala. I když se v něm nacházela velká dávka pochyb, ten večer na ně zapomněl a povídal si se svou mamkou, jako by bylo vše při starém. Byla hezky oblečená, usmívala se a kolem pasu měla uvázanou zástěru.

„Jsi krásný, kam jdeš?" zeptala se jej následný večer, když se připravoval. Myslel, že spí, a tak jí nechtěl vyrušovat. Napravovala ten několikadenní spánkový deficit.

„Na pohovor... Asi," soustředil se na vázaní kravaty, a tak to zaznělo jako zamumlání. Clare k němu přistoupila a látku mu nazdobila sama. Uměla krásného motýlka, a tak věděla, že se po jejím synovi otočí kdejaká žena. Dodávalo to šmrnc celému obleku, který měl pro výjimečné situace.

„Tak pozdě? A vůbec... co máš v té tašce?"

„Další oblečení...," podíval se na svou sportovní tašku. Neměl sílu jí vysvětlovat to, co jej čeká. Nechtěl si to představovat.

„Na co? To všecko propotíš?" usmála se pobaveně.

„No... Chci si být jistý," zalhal. Popravdě mu Dean řekl, aby si sebou vzal i své oblečení, ale aby přišel slušně oblečený. Nebyl z toho moc moudrý, ale když se spatřil v zrcadle, neubránil se úsměvu.

„Musím letět," políbil ji na tvář a odešel spolu s tím vším.

„Ať se daří, broučku," polohlasně špitla, ale Andy už byl za dveřmi.

---

Zmatek. Mnoho lidí a netrpělivost ve vzduchu. Andre seděl dole na pohovce, poněvadž nechtěl stát v prvním patře před ateliérem. Bylo tam spousta lidí, kteří se netvářili zrovna přívětivě. Vypadali jako ze škatulky. Drahé oblečení od nejlepších návrhářů a také kultivované obleky, že by se ten jeho mohl jít schovat. Konferenční stolek a věci položené na něm si už ale pamatoval do detailů.

Měl pocit, že tohle prostředí znal tak dobře už jen díky tomu, jak dlouho zde seděl. Na protější straně v rohu se nacházely dveře. Moc jej zajímalo, kam vedou, ale z přemýšlení jej vytrhla Alison. „Andre?" zavolala jej.

„Ano?"

„Jsi na řadě, maskérky si tě vezmou do parády," mrkla na něj a kývla směrem na schodiště. Andre se zvedl spolu se svou brašnou.

Prošel tím davem nejspíše pracujících nebo komparzistů, nebo kdo ví, co ti lidé byli zač, až dovnitř do místnosti, kde se za ním zavřely dveře. Byl tu větší klid.

Alison jej uvedla maskérkám a vytratila se dál za Deanem. Černovlasý muž přerušil své focení a přes pár metrů ateliéru zakřičel, ať jej nemalují.

Andre si upřímně oddechl, protože představa toho, že by mu nějaké holky pudrovaly obličej, jej děsila. Nepochybně to uměly, ale on se i přesto zdráhal.

„Takže tady toto je Richard Dawson a..."

„Carrie, asistentka tady Richarda," skočila Alis do řeči a podala Andymu ruku. Muž, jehož kořínky byly značně prošedivělé, si jej prohlížel odshora dolů. Nevěřícně. Špatným a vlezlým způsobem. Aby hnědovlasý zamaskoval své zděšení, nervózně se usmál a podal ruku na pozdrav.

„Andre Robinson, těší mě." Z chlápka, který stál vedle starší, a přesto pohledné ženy, měl slušné obavy, a o to nepříjemnější pocity. S mužem si rovněž podal ruce, ale jeho pohled byl stejně ledový a povrchní. Měl chuť hodit zpátečku a utéct co nejrychlejším způsobem. Potom si ale připomněl, jak na tom je a že práci potřebuje.

Po chvíli Richard odešel spolu s Carrie v patách. V ateliéru se nacházelo pár dalších modelů, kteří urputně zírali na jednoho, jenž stál před stativem. Byl to ten samý, který odešel těsně před ním. Jak se jenom jmenoval...

„Jsi v pořádku?" optal se Dean. Co mu asi tak měl říct? Jsem posraný strachy a ten chlápek s mou existencí asi nesouhlasí? To těžko.

„V nejlepším," vydechl a pustil do svého obličeje trochu světla v podobě úsměvu. Musel mu být vděčný. Tolik příležitostí mít v životě nebude a tuhle zkrátka nepromarní.

„Tak dobře. Sedni si zatím na pohovku. Dofotím Marcuse a potom už snad Ricky přijde," otočil se k němu zády a začal fotit.

Andy zazíral na modela před Deanem. Jeho pohyby byly ladné a krásné. Prováděl dramatické výrazy takovým způsobem, že by se za ně nestyděl ani kdejaký herec. Nedokázal vnímat slova, která pocházely z úst černovlasého. Soustředil se jenom na to, jak by mohl pózovat on. Toužil být originálním, ale jak mohl být, když v téhle branži neuměl chodit. V životě se o to nezajímal, nic si o tom nepřečetl.

Vedle něj se posadila šedovlasá žena. Chvíli s ním sledovala kroutícího se Marcuse a zmatek, který tu panoval díky modelům, jež byly v péči maskérek v druhém pravém rohu. Nakonec mu podala kelímek s vodou, který mu původně přinesla.

„Nervózní, co?" Andy upil malé množství vody s pohledem upřeným na Deanovi a pokývl. Co se mu honí hlavou, když fotí?

„Možná. Děkuju za tu vodu," dodal a od vysoké postavy v upnutých džínách a košili se odtrhl.

„V pohodě. Proč se chceš stát modelem?"

„Nemám na vybranou," podotkl hořce. To jej tady ta ženská přišla vyslýchat? Nebo to má být nějaký lítostivý počin? Vypadala, že její život musí být minimálně stokrát lepší než ten jeho... Proč se se mnou teda vybavuje? Žena vedle něj si povzdechla.

Hnědovlásek si rukou učesal vlasy na jednu stranu a podíval se na svou spolusedící. Ve tváři měla zahloubaný výraz a nic neříkala, a tak pokračoval. „Asistentkám odebírají příjmení?"

„Ne, ale kdybych ho řekla, mohlo by to vyvolat zmatení," usmála se tajemně a přehodila si nohu přes nohu. Chtěl to vědět, nebo ne? Raději ne.

„Myslím, že největší zmatení může vyvolat jedině dav jančících modelek," podotkl a upřel pohled na černovlasého muže, který kontroloval to, co vyfotil. Viděl ho při tom podruhé, ale až dnes si všiml, jaké má u toho výrazy. Po většinu času vypadal nespokojeně a otráveně. Asi jako u jeho focení. Ale byl doopravdy tak znepokojený?

V ateliéru se opět objevil Richard. Modelové se za ním otáčeli jako slunečnice za sluncem a tiše vyčkávali, co se bude dít.

„Můžeš, prosím?" kývl na něj černovlasý, a tak opustil své bezpečné místečko. Své sáčko si nechal raději na sobě. Posadil se na stoličku a natočil hlavu na stranu. Chtěl udělat téměř to samé, co včera, ale necítil se dobře. Věděl, kolik lidí kolem něj stojí, co si šeptají a měl podivnou jistotu i v tom, že černovlasý nebude spokojený.

Po chvíli měl pocit, že se v místnosti nepohybovalo nic. Ani lístek řezaných růží, které byly na parapetu. „Jak ti vlastně můžu říkat?" prolomil ticho.

„Andy?" odpověděl, ale spíš to znělo jako kdyby se ptal; to způsobilo Deanův kouzelný úsměv, který byl nakažlivý. Měl krásně bílé zuby a jemně naznačené koutky, což zapůsobilo na Andyho tělo až uvolňujícím způsobem.

„Mohl by sis sundat to sáčko?" zvážněl a on kývl na srozuměnou. Chvíli si povídali, jako kdyby je nikdo nesledoval. Jako kdyby se nestal středem pozornosti. Jenže po chvíli přišel úkon, u něhož ztuhl.

„Prosím, vyhrň si rukávy. Bude to vypadat lépe," požádal jej. Hnědovlasý muž se podíval na své ruce. Ostýchal se, ale poté vydechl těžký vzduch z plic a vykasal je. Zavřel oči, aby neviděl ty odsuzující pohledy. Mohl si za to sám. Kousl se do rtu a snažil se nevnímat ten pocit úzkosti. Některé šrámy si odnesla i jeho fyzická stránka. O nic nejde, Robinsone! Otevři ty podělané oči! Co jim je do toho, že máš jizvy na rukách?

Avšak i když jeho sebevědomější stránka křičela, jeho duši mohl uklidnit až ledově klidný hlas fotografa.

„Máš krásné oči, nezavírej mi je," usmál se jako jediný z přítomných. Od šéfa se mu dostalo pouze uchechtnutí k lhostejnému odchodu. Carrie ale tentokrát zůstala. Marcus si zpoza modelek prohlížel usmívajícího se Andyho a jeho výraz náhle potemněl. 

____________________________ 

Ahoooj, jak se máte?

Možná Dean nebude tak nepříjemný, jak se zprvu zdálo, což...? První dojem není holt všechno, ale kdo ví, jaké věci ještě budou :))

Mějte krásný den. ❤️

-Catherine2850