Hnědovlasý zrovna kráčel spletitými ulicemi, které byly plné cizích turistů. Samozřejmě se zde určitě nacházeli i Angličané, ale těžko se to poznávalo. Sem tam míval pocit, že jsou některé ulice úplně stejné. Jako kdyby se někdo rozhodl postavit totožné domy, které budou z červených cihel.

Kvůli silnému větru si dal černou bavlněnou šálu více ke krku. Paní nebo slečna Waynová mu napsala adresu, na níž se měl dostavit. Byl rozladěný stavbou, která se pod těmi písmeny schovávala.

Vystupovala z řady už jenom svou nerušeně bílou fasádou. Nad posledním oknem nejvyššího patra se nacházel široký nadpis Tears of Fashion. Skleněné obdélníky zdobily průčelí od prvního patra až výš. Připadal si jako neviditelný, když před budovou stál v naprosté konsternaci a lidé do něj vráželi hlava-nehlava.

„Dobrý den, čekáte na někoho?" Ke dveřím se přiblížil blonďatý muž a dveře otevřel svou identifikační kartou.

„Ano, měl bych se setkat s paní... Waynovou," odmlčel a zamyslel se. Bylo pro něj těžké si pamatovat jména, když neviděl tvář. Jakmile vešli, naskytl se mu pohled do útulného foyer. Napravo se nacházel malý recepční koutek a nalevo schodiště s výtahem.

„Za akvárkem je pohovka, tak si tam zatím sedněte. Kdyby něco, budu v druhým patře," kývl směrem nahoru a odešel.

Po chvíli sezení mu došla veškerá kuráž, a tak se rozhodl k odložení věcí na konferenční stolek. Celé tohle místo mu přišlo podivně vznešené. Černý koberec a bílé zdi se zdály jako zcela běžná věc. Avšak atmosféra, která zde panovala, jej donutila se cítit nepatřičně.

Na stěnách se nacházely všemožné obrazy a fotografie mužů, které se sem tam prolínaly s obrazy žen. Působily vesele, klidně, ale i smutně... Nesly si se sebou velkou škálu emocí, že by si každý našel své. Avšak i přes všechno to dobré a okouzlující měl pocit, že tady nemá co dělat.

Chystal se k odchodu, ale ze dveří vyběhla nižší žena, která se tak tak vyhnula jejich srážce.

„Omlouvám se, že jdu pozdě! Jsem Alison Waynová," podala mu ruku a pevně ji stiskla. To vypadal tak nemístně, že si byla okamžitě jistá jeho osobou?

„Těší mě, Andre Robinson," pokývl a lehce se usmál.

„Zachránil jste mě před zkázou. V tom časopisu mám veškeré poznámky!" Z objevu měla opravdu velkou radost. Andre si černovlasou ženu přeměřil pohledem. Vínově červená košile doplňovala černé džíny, které lichotily její postavě. Krátké havraní vlasy měla svázané v drdolu, jež zdobil celý komplet nenuceným a milým způsobem.

„Nevím, co bych vám mohla dát na oplátku." Prsty si uhladila obočí a své věci položila zpět na pult.

Andre se zamračil a zavrtěl hlavou. „Nic nechci, vždyť o nic nešlo."

„Přísahám, že šlo o hodně. Kdyby se to dostalo do rukou konkurence, myslím, že bych si vyslechla dlouhé a nepříjemné kázání mého šéfa," poškrábala se za krkem a koukla do strany. Ze schodů se vyřítil nějaký muž, jehož výraz byl stejně tak mrtvý jako znavený.

„Deane, co tu děláš tak brzy?" zvedla obočí. Jeho hustě černé vlasy mířily na všechny světové strany a jeho rty byly zformované do úzké rovinky. Nespokojenost z něho přímo táhla.

„Já neodešel. Potřebuju k telefonu Marcuse. Samozřejmě, že mi to chlapec nezvedá. Takže buď si půjde oficiálně pro výpověď-"

„Anebooo, mám nápad," přerušila jeho plané výhružky.

„Ty tvoje nápady vždycky stojí za..."

„Zabiju tak dvě mouchy jednou ranou. Tady tohle je... Andre?" přerušila opět Deana a podívala se na hnědovlasého muže, který v tichosti sledoval jejich konverzaci.

„Andre Robinson," zopakoval své celé jméno po delší odmlce.

„Ach, ano. Takže... Co kdybys mu udělal pár fotek? Nezabilo by tě to, a znáš Marcuse. Jestli zaspal, tak ho tady do dopoledne nečekej. Můžu mu zkusit zavolat, ale telepatii neovládám," vyřkla svůj návrh. Hnědovlasý muž na ně hleděl jako na dva přízraky. Nejdříve na černovlasou a poté na Deana, který si jej nerušeně prohlížel. K čemu by mu byly fotky, které by byly podobné těm na stěnách?

„Neblbněte. K čemu by mi to bylo? Opravdu už musím jít," vyřkl onu lež, ale nahlas nezněla tak sebevědomě, jak by si přál. Toužil si ozvláštnit život, ale muselo to být zrovna teď a tady?

„To by asi šlo," zamumlal, když dokončil své přeměřování. Hnědovlasý jej zpražil pohledem. Cožpak neslyšel jeho slova?

„Jen pár fotek. Budeš mít aspoň takovou střelenou památku a Dean se vyřádí. Pro časopis musí fotit lidi oblečené," uchechtla se. Andymu lehce zčervenaly tváře, ale jeho obočí bylo stále v křeči. Řeč těla bojovala s myšlenkami majitele.

„Jsi pitomá, víš to, že? Nicméně, jestli musíš do práce, tak s tím nic nenaděláme," pokrčil rameny.

„Vlastně ano," pokračoval. Nechtěl s ním být v jedné místnosti, ne dnes. A jindy by se ti to jako hodilo?

Alison odběhla k recepci a poté mu předala vizitku. „Koukám, že mi sjednáváš kšefty. Modely si ještě můžu hledat sám, nemyslíš?" zamračil se na ní.

„Jenže nikdo nebude takhle výjimečný," věnovala mu významný pohled. Od černovlasého muže se jí dostalo jemného povzdechu a poté se obrátil s napřaženou rukou na Andreho.

„Dean Anderson, těší mě."

Andy mu ruku neochotně vložil do té jeho. Měl hladké, ale ledové ruce. Jako kdyby na chvíli vládl Dean a svými temně oříškovými oči zkoumal ty studánky, které by se s celým tělem nejraději otočily k odchodu. Možná by se měl sebrat.

----------------------------

Ahojky! 

Děkuju za přečtení! :) 
 Kapitoly hodlám vydávat co 2-4 dny. Mám něco předepsané, ale konec zatím v nedohlednu.

Přeju krásný den ❤️

-Catherine2850