Čas. Lidé si myslí, že ho mají spoustu, přitom je život jenom jeden velký podnájem. Nikdy neví, kdo nebo co jim ho může vzít. Nájem je vysoký, ale nikdo si s tím nedělá starosti. S každým dalším dnem jim dochází dech, a tak zůstává jedině přítomnost.

Andre se obával budoucnosti, ale ještě víc jej děsila tehdejší současnost. Každý den si pokládal tu stejnou otázku. Na mysl mu přišla i během soudního řízení, kdy si jeho matka vysloužila povinný pobyt v protialkoholické léčebně a následné splácení dluhů. Snažila se jej do toho zatáhnout co nejméně, a tak jej nakonec pustili těsně před polední pauzou.

Tu stejnou otázku položil i Deanovi, když se sešli na večeři. Černovlasý muž na něj zíral s jemně pootevřenou pusou, až ji nakonec zavřel. Promnul si znaveně obličej a znovu se na něj zahleděl, aby se ujistil, že to myslí vážně.

„Takže chceš pauzu?" vyrozuměl z jeho řečí. Andre nepatrně přikývl.

Miloval ho tak moc, až jej nechtěl zatahovat do svých průšvihů. Chtěl v životě napravit ten obrovský nepořádek, který tam přetrvával po celá ta léta. Nehodlal se bránit něčemu, co mu zlepšilo život. Chtěl jenom ochránit ten kousek světla, který mu ještě zbyl a časem z něj udělat ohniště, jenž by pro něj mohlo symbolizovat tu vytouženou harmonii a lásku, po níž vnitřně prahl jako každý druhý na této planetě.

To světýlko byla jako malá louče, na níž narazil uprostřed tmavé jeskyně. Zaprášené a páchnoucí.

„Myslím, že už můžete jít." Jeho tok myšlenek byl narušen učitelkou Stannardovovou. Hnědovlasou ženou, jejíž kořínky vlasů ustupovaly stáří. Ani to jí však nezabránilo úsměvu a sebevědomému výstupu. Nepochyboval ale o tom, že si to tato práce žádá.

„Dobré ráno, kolegové a kolegyně!" zvolal a porozhlédl se po třídě plné studentů. Bylo jim sotva patnáct, ale chtěl, aby si připadali všichni rovni. Nebylo tohle to období, kdy všichni chtěli být tak dospělí?

„Nemusíte být tak ticho, já nekoušu," zasmál se od srdce a posadil se na roh stolu. Věděl, že si o něm učitelka zapisuje veškeré informace, avšak smích byl jedinou jeho zbraní proti nervozitě, která se mu sápala po kotnících.

„Jmenuju se Andre Robinson a budu vás učit anglickou literaturu," shrnul monotónně. Žáci se netvářili nějak odvázaně, zato on hýřil energií. „Co se momentálně učíte?" I když věděl, že se věnují dekadenci, nemohl si odpustit svou otázku. Potřeboval s nimi navázat kontakt.

„Dobrali jsme realismus a měli bychom se věnovat dekadenci," přihlásila se s odpovědí dívka, jejíž vlasy byly nabarvené na tmavě modrou.

„Ty jsi blbá, Veronico!" zahřměl chlapec, který seděl za ní.

Učitelka na chvíli splynula s prostorem a zajímalo ji, jakým způsobem se Andre se situací vypořádá. Ten to ale nechal být. „Díky, Veronico."

„Chci vědět, co si o tom myslíte. Co si vybavíte, když takové slovo uslyšíte? Řekne vám to vůbec něco?" pohlédl z modrovlasé dívky na ostatní.

„Jedno velké hovno," uchechtl se mladík v první lavici. Profesorka jej zpražila pohledem, ale Andy se pousmál.

„Před pár lety bych vám řekl to samé, ale... co kdybych vám pověděl, že to byl literární směr, kterým bylo ovlivněno spoustu rebelů?"

„Hm, a nejspíš taky homoušů," vyprskl tentýž chlapec. Hnědovlasý se na chvíli zamračil, ale nechal to být.

„Ach, ano, samozřejmě. Ale nejen oni se stavěli proti společnosti. Lidé oslavovali padlého anděla Satana, vládl alkoholismus a nikdo se nebál nezávazného sexu! Na tu dobu byli celkem odvázání, co myslíte?"

Otočil se k tabuli a fixem na ni začal psát jména autorů. Nejdříve anglických, následně francouzských. Pletl tam všechna možná jména, jenom aby mohl vyřknout jedinou otázku: „Kdo do toho směru asi tak mohl patřit?"

„Některé díla Oscara Wildea byly napsané v žánru dekadence," přihlásil se chlapec s čokoládovou pokožkou. Udělal si na stole cedulku se svým jménem.

Andre se tomu gestu usmál a nabídl mu fix. „Tak to pojď napsat, Kevine."

S Deanem by si na tohle téma povídali dlouhé hodiny, a ještě by na druhý den pokračovali. Hádali by se, proč byl v jeho nejznámějším díle Dorian tak moc posedlý něčím tak pomíjivým, jako byla krása, a nakonec by to skončilo lechtáním, při němž by Andre trpěl smíchy.

Chyběl mu při každém kroku a teď, když si myslel, že se jeho život ubírá lepším směrem, se bál vrátit. Rok je dlouhá doba. V hlavě se mu povalovaly nejhorší scénáře toho, co by mohlo nastat. Kvůli hlubokému zamyšlení zapomněl odbočit na Ramilliesovu ulici v Sohu, a tak se musel vrátit a zabočit doleva k fotografickém ateliéru.

Tolikrát si tu budovu prohlížel, ale i dnes mu přišla jako světlo na konci tunelu. Nerušeně bílá fasáda neobratně odrážela měsíční světlo a okna byla dokořán, poněvadž až teď se udělalo venku přijatelně. Parno léta dělá své.

Na širokém chodníku před budovou stál hlouček lidí. Frustrovaně do sebe vdechovali kouř oxidu uhelnatého a kyanovodíku. Reálně to ale nikoho nezajímalo. Využívali uklidňujícího nikotinu, který jim čistil mysl a konejšil nervy. Mezi nimi poznal černovlasého muže. Povídal si s Rebeccou a měl ruce hluboko v kapsách.

Nikdy by mu nedokázal říct něco jako: „No, už jsem v pohodě, tak můžeme být spolu!" I když se do tohohle kroku tlačil už několik týdnů, stále nenacházel ta správná slova, která by mohl pronést.

„Budu tě tam muset doprovodit, nebo to zvládneš sám?" zasmála se vedle něj žena, jejíž hlas moc dobře poznával. Angela.

„Ahoj!" vyhrkl překvapeně, ale to už se nacházel v těsném objetí.

„No ahoj, princátko. Tak jsem slyšela, že tě vzali na vysokou," zazubila se na něj a rozcuchala mu vlasy.

„Nakonec ano," přiznal potěšeně. Tak moc rád ji viděl. Pohlédl zpátky na Deana a kousl se do rtu.

„Fakt si někoho nenašel?" zeptal se. Angela se zamračila a vzala jej za paži směrem k agentuře. Jestliže byl blonďaté ženě za něco vděčný, bylo to právě tohle a dalších spoustu maličkostí, kterými jim vždy zlepšila dny.

„Co kdyby ses ho zeptal sám, chlape? Čau, Deane, tvá pizza se ještě dělá, ale... mám tady hosta z dalekých krajů," uvedla jeho příchod a sama odešla dovnitř za ostatními. Přestávka skončila, teď byla načase práce. Víceméně.

„Co ty tady?" potáhl si. Andre se zamračil a cigaretu mu z ruky vytrhl.

„Proč si takhle dojebáváš zdraví?" vyštěkl a zlostně tu tyčinku zašlápl. 

„No taky tě rád vidím," uchechtl se po dlouhé době Dean.

Andre uhnul pohledem. Cítil se trapně, ale nenáviděl, když si jeho láska takhle ničila plíce. „Deane, mrzí mě to. Všechno mě to zatraceně moc mrzí...," spustil svůj vlak smutku a vykašlal se na všechny situace předtím.

„Neboj, koupím si nové," mykl rameny. Andyho to ale nerozesmálo.

„Moc se omlouvám, že jsem to tehdy pozastavil. Potřeboval jsem zkrátka čas na to si to všechno promyslet a dát ty věci do pořádku... Nic kromě toho, že tě opravdu miluju, jsem nezjistil, ale... matka už se léčí a ve školství mě to relativně i baví," usmál se, ale slzám se nebránil. Ani nechtěl. Tenhle muž ho spatřil v jakémkoliv rozpoložení, a i přes to, co všechno Andre udělal, mu Dean posílal každý měsíc květiny s kartičkou, kde nacházel přívětivá slova.

„A co po tom, až ji pustí? Zase mě vyhodíš z bytu? Nebo-" založil si ruce na hrudi a bedlivě Andyho začal pozorovat.

„Ne!" zastavil jej, když chtěl fotograf pokračovat. „Matce jsem k tomu řekl své... Navíc... Kdysi jeden moudrý muž řekl, že nehřeší ten, kdo hřeší z lásky," shrnul, ale další slova jej už nenapadala.

Bylo to vše, co mohl říct. Upřímně litoval toho, co se stalo, ale připadalo mu, že to na druhou stranu bylo zapotřebí. Sem tam si každý vezme trochu času na uspořádání neposedných myšlenek. Proč by toho on měl tak moc litovat?

„Jsi blázen," šeptl a pevně jej objal kolem pasu. Andre si dal ruce okolo jeho krku a jemně jej políbil na rty. O ničem jiném už dlouho nesnil tak moc jako o tomhle momentu.

„Jenže tvůj," zamumlal. Dean přikývl jako kdyby se jednalo o samozřejmost.

„A k té tvé otázce... Nepotřebuju, aby ses cítil jako pravý partner pro mě. Stačí, když si tím budu jistý já," políbil ho na čelo a podíval se mu do azurových očí. Hnědovlasý přikývl a nechal se pohladit po tváři.

Jen pár dlouhých měsíců a on měl pocit, jako kdyby se jeho život změnil od základů.

Stíny altruismu, které v jeho životě ovládaly každý krok, částečně bledly.

Jako černočerná noc, která se stala rozněžnělým ránem.          

-------------------------------------------------

Dobré ránko!

Jak jste si mohli všimnout, dneska jsem zde s poslední částí. Je mi líto, že jsem je musela opustit, ale... Nic není věčné. V záloze byly i jiné konce – některé „tragické," ale i dobré. Ten relativně neutrální vyhrál. Jednak taky proto, že jsem v něm mohla podtrhnout pár myšlenek.

Vím, že celá povídka je poněkud naivní a do reality má daleko (asi stejně jako ryba do suchozemského savce), ale přesto doufám, že se Vám líbila. Moc jsem si užila psaní, a i když byl pro mě konec nejsložitějším z hlediska toho, kolik mě toho napadalo, novela je oficiálně ukončená. 😊

Ještě jednou děkuju mockrát veškerým čtenářům, kteří tomuhle dílku věnovali svůj čas anebo přihodili hvězdičku či komentář. Neskutečně si Vás cením ❤️

Ať se daří!

-Catherine2850