Seděla jsem na parapetu ve svém pokoji a pozorně četla každé slovo z mé oblíbené knížky. V uších mi hrály písničky, které mi pomohly se lépe vžít do situace hlavního hrdiny. Milovala jsem soboty, a to nic nedělání. Navíc se blížily prázdniny, což znamenalo, že celé dva měsíce nebudu muset navštěvovat ten institut jménem škola.

   Byla jsem až natolik začtená do knížky, že jsem si ani nevšimla, že už mi dávno přestaly hrát písničky. Rychle jsem knihu položila vedle sebe a místo ní si vzala mobil. Automaticky jsem projela všechny sociální sítě, myslím, že to všichni moc dobře známe. Letmo jsem koukala na příspěvky, ale pak mě jeden zarazil. Byl od tvého bratra, tak jsem se hned dala do čtení. Ze začátku jsem si říkala, že je hezké, co o tobě píše, ale hned mě to přešlo. 

   „Brácha, navždy budeš v našich srdcích, snad tam nahoře se máš líp než my, budeš nám hrozně chybět. Nikdy nezapomeneme na ty nejlepší zážitky s tebou," přečetla jsem si to nahlas a pomalu mi začínalo doházet, co to znamená. První slza se dostavila, ale nezůstala sama. Obličej mi začaly smáčet slzy, které se ne a ne zastavit. V kontaktech jsem našla číslo tvého bratra a vytočila ho.                     

   Nehodlala jsem věřit tomu, že už tu nejsi. Věděla jsem, že je to pravda, ale hluboko ve svém srdci jsem doufala, že jsi stále tady. S námi.

   No, nezvedl mi to. Neváhala jsem ani chvilku a vytočila další číslo, tentokrát Kate. Zklamáním pro mě bylo, když ani ona mi to nezvedla. Připadalo mi to, jako kdyby se všichni báli zvednout telefon a říct mi, že jsi umřel. Znovu jsem se podívala na příspěvek a všimla si něčeho, co mě hrozně moc naštvalo. V rohu stálo datum 4.6.2015. Rozhodla jsem se zavolat mamince, protože ta mi to vždy zvedla. Telefon jsem měla u ucha a pomalu mě začínal ovládat vztek. Možná bych ještě překousla to, že jsem se o tvé smrti dozvěděla z Facebooku, ale to, že jsi umřel už před třemi dny, fakt nezvládnu. 

   „Jasně. Tak mi to tedy nikdo neberte!" zakřičela jsem na telefon, který jsem následně zahodila někam doprostřed pokoje. Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela, proč mi to nikdo neřekl. Proč mi nikdo neřekl, jak špatně na tom jsi? Copak jsem si to nezasloužila vědět? Byla bych přemýšlela dál, ale vyrušil mě zvuk zvonícího telefonu. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a rozeběhla se pro telefon.

   „No, ahoj," ozvalo se z telefonu, jakmile jsem hovor zvedla.

   „Ahoj, já... je to pravda?" snažila jsem se svůj hlas uklidnit, ale jelikož jsem stále brečela, moc se mi to nedařilo.

   „Co myslíš?"

   „Percy umřel?" popravdě mi to všechno přišlo jako hloupý nápad, protože se mi teď potvrdí tvá smrt.

   „No, je no," řekl a já se znovu naplno rozbrečela. „Ty jsi to, jako nevěděla?"

   „Ne," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky, co se draly z mého hrdla.

   „Aha," řekl jen, a tak jsem náš hovor ukončila.

   Bylo to tady. Teď už jsem věděla, že jsi umřel. Už nezbyla žádná mizerná naděje. Věděla jsem, co bude následovat, protože jsem tohle musela prožít před čtyřmi lety. Bolest v místě, kde máš srdce je neovladatelná a nejde nějak zastavit. Je to jako by ti na to místo někdo opakovaně zabodával dýku. Užíval si tvoji bolest, a proto to několikrát zopakoval. A pak až ho to konečně přestane bavit, přijde něco mnohem horšího. Natáhne k tobě svoji obří ruku, vyrve ti srdce z těla, a ještě s ním před tebou bude mávat jako 'Hej! Tohle je má nová hračka! Co kdybych ho teď pošlapala? Nebo ho mám spálit? Vyhodit z okna? Ale to bych tě pak zbavila tvé bolesti. Radši ti ho vrátím, abys cítila bolest, které nikdy neutečeš! Věř mi, i když si teď myslíš, že budeš v pohodě, nikdy doopravdy nebudeš.'

   Přesunula jsem se do postele a rozdělala si obří čokoládu, kterou jsem doma našla. Ležela jsem jen tak na posteli a znovu se topila ve svých myšlenkách. Měla jsem ráda svůj pokoj. Byl to takový můj malý osobní prostor ze čtyř stěn, které mě vždy chránily před tím, co mě čekalo venku za okny. Dnes tomu tak nebylo. Dnešek byl dnem, kdy jsem všechny ty věci cítila vevnitř. Bolest. Strach. Utrpení. Křik. Beznaděj. Nenávist. A v neposlední řadě smrt. 

   Topila jsem se ve svých myšlenkách tak dlouho, dokud modrou oblohu zcela nepohltila černota. V tu chvíli jsem měla pocit, že by to tak mělo zůstat. Že slunce už by nikdy nemělo vyjít. Ve tmě tě totiž nikdo nevidí. Nemusíš nic předstírat. Sice všechny tyhle věci byly fajn, ale já se tmy vždy bála. Jenže víc než tmy, jsem se bála nových začátků.

   Právě teď jsem musela začít žít nový život. Život bez tebe, Percy.

   Je zvláštní, že předtím, než se tohle stalo, šel můj život relativně dobře. Nebo jsem si to aspoň namlouvala a fungovalo to. Myslela jsem si, že to tak bude i na dále, ale nikdo mě nevaroval. Neřekli mi, že za chvilku už tu možná nebudeš. Plánoval jsi svoji budoucnost a já byla hrozně šťastná. Těšila jsem se až si svůj sen splníš. Jenže tak nejspíš život chodí, možná se musí udržovat jakási rovnováha. A tak, když se cítíte opravdu šťastní, jako nikdy dřív, se musí stát něco špatného, protože štěstí u vás bylo moc dlouho. Ale tak to přece nemá být, nebo snad ano?

   Čtvrtek. Bylo to fajn. Všichni věřili mé lži 'jsem v pohodě'. Věřili, nebo je to doopravdy nezajímalo, a přesně tohle chtěli slyšet. Nevadilo mi to. Nepotřebovala jsem jejich lítost. Jejich uklidňující slova 'bude to v pořádku'. Nepotřebovala jsem je. Všichni byli příliš zahledění do sebe. Nezajímala jsem je a oni nezajímali mě.  Každý den jsem chodila do školy s úsměvem a snažila se být taková jako vždycky. To smutné na tom bylo, že nikdo nepoznal, jak se doopravdy cítím.  Nebo jsem byla tak skvělá herečka, že to poznat nešlo.

Chybíš mi. Tak strašně moc. Bolí to. Pořád. Stejně. Musel jsi mě opustit? Vím, že za to nemůžeš, ale tak strašně moc to bolí. Vzpomínáš si na mě ještě vůbec? Máš se dobře? Jestli se tedy vůbec nějak máš. Já se mám fajn. No, vlastně ani ne, a já vím, že to vidíš. Že na mě dáváš pozor ze shora. 

Pokaždé když jsem mezi lidmi, je mi tak nějak dobře. Aspoň většinou. Nemyslím na tu bolest. Bolest, co mě pohlcuje čím dál více a já se snažím dělat, že to nevidím. Ale víš co? Vidím ji. Slyším ji. A co nejhůř, já ji cítím. Ale to je v pořádku. Bolest nás upozorňuje, že jsme živý. Že toho máme spousty před sebou, a tak to nesmíme nechat jít. Ale já nechala jít tebe, a proto chci jít nechat i ty ostatní věci. K čemu mi jsou, když nemám tebe?

   A tak nechávám stéct po své tváři další slzu. Slzu, která mi připomíná, že tu stále jsem, a proto musím jít dál. Jenže na to já nejsem připravená.

   Když se na to zpětně dívám, já se možná usmívala. Možná jsem se schovávala za maskou, tak dobrou, že ji nikdo nedokázal prokouknout. Ale byla tu jedna věc, která mě vždycky dokázala prozradit, a kdyby se někdo pořádně díval, viděl by to. Ptáš se, co to bylo? Oči. Oči nikdy nelžou, a tak když byste se dívali zblízka, viděli byste, že tam něco chybí. Jiskřičky, které jsi si vzal s sebou, a hrozně těžko se vrací zpět. Já se možná usmívala, ale mé oči ne. Mé oči plakaly, i když zrovna nevytvářely slzy. Ztratily krásu, svůj šarm, ale na oplátku něco získávaly. Pomalu, ale jistě je zaplavovala černota.

Seděla jsem na břehu řeky a koukala na klidnou hladinu vody. V uších jsem měla sluchátka a poslouchala písničky, které jsem ani moc nevnímala, protože jsem byla zabraná do svých myšlenek.

Jak jinak se týkaly tebe a já si začala něco uvědomovat. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, že už tu nejsi. Pořád jsem to brala jako zlý sen. Jenže teď jako bych se probudila a zjistila, že to není sen. 

   Zvedla jsem pohled od hladiny a setřela si neposlušnou slzu, která si našla  cestu ven. 

   „Zvykneš si," ozval se vedle mě hlas, který jsem moc dobře znala. Dech se mi zasekl někde v krku, ale i přes zhoršené dýchání, jsem se podívala vedle sebe. Byl jsi tam a přitom jsi tam nebyl.   Bláznila jsem, ale aspoň jsem tě viděla.

   „Chybíš mi, tak hrozně moc," vzlykla jsem.

   „Já vím, ale co se stalo, nelze vrátit."

   „Proč? Proč si sakra odešel?" vzlykala jsem dál. Nemohla jsem se tomu ubránit.

   „Nevybral jsem si to, Mio. Nemohl jsem to ovlivnit."

   „Je to nefér," zašeptala jsem. Obloha se náhle setměla, a tam kde svítilo před chvíli slunce, začalo hřmět. První kapka dopadla na moji tvář a příjemně mě ochladila.

   „Nemysli na mě už," řekl jako by to nic neznamenalo, ale znamenalo to příliš mnoho.

   „A na co jiného bych asi tak měla myslet?"

   „Na ty lepší zítřky."

   „A budou nějaký vůbec? Protože zatím je jeden den hroší než ten druhý."

   „Nežij v nekonečné samotě."

   „Lepší samota než falešní lidé," odfrkla jsem si.

   „Věř mi. Nemůžu ti zaručit, že zítřek bude lepší, ale ty mi musíš slíbit, že se o to pokusíš."

   „Nejde to, Percy. Nemám sílu se o něco snažit."

   „Musíš se o to pokusit."

   „Mám strach."

   „Strach z čeho?"

   „Že u cíle zakopnu. Že se zase něco stane, ale co když už to nezvládnu? Podívej se na mě. Zažila jsem spoustu věcí, ale tvůj odchod byl nejhorší."

   „Mio, tohle neříkej. Myslíš, že já jsem strach neměl? Jediný, co jsem znal byla procenta na prohru."

   „Ale bojoval jsi! Bojoval si a stejně tu teď se mnou nejsi!"

   „Podívej, rakovina je mrcha a lidi na ni prakticky umíraj bez nějakého důvodu. Ale víš, co je na rakovině nejhorší?"

   „Ne."

   „Na rakovině není nejhorší, co udělá tobě, ale to co udělá tvoji rodině. Protože nakonec to jsou oni, co utrpí rány a roní slzy."

   „Co mám dělat, Percy?"

   „Zahoď ty zdrcený výrazy, jak kdybys přišla o sen a začni pořádně žít. Máš celý život před sebou."

   „Ale to ty jsi byl můj sen!"

   „Musíš mě nechat jít. Jinak to nejde."

   „Ale já nechci!" znovu jsem se začala vzlykat.

   „Já už nemám možnost ti dát sbohem, ale ty mě můžeš."

   „To neudělám."

   „Jiná možnost není," řekl a začal pomalu mizet. Déšť stále sílil a já už byla úplně promočená.

   „Jako bys byl z písku a teď se z tebe práší," zašeptala jsem, „tohle jsi mi kdysi řekl, ale tehdy jsem to nechápala."

   „Jednou pochopíš vše."

   „Mám tě ráda, Percy."

   „Víš, co máš udělat," řekl jsi před tím, než jsi úplně zmizel.

   Už jsem tu zase seděla sama. Tam, kde jsi sedával, teď sedá prach. Nezbylo už vlastně nic než slzy na řasách. V každé slze vzpomínka na to, jak jsi byl fajn.

   Ani jeden z nich si tuhle cestu nevybral.

   Snažím se, vážně se snažím, ale přijde  mi, že veškerá snaha je na nic. Stále se vracím ke dni, kdy jsem tě naposled viděla. Pamatuješ? Bylo to v nemocnici. Vypadal jsi hrozně, ale ani tehdy mě nenapadla myšlenka, že možná brzo odejdeš. Pořád jsi říkal, že příště to bude lepší, že ti mám upéct zase dort, až budeš z nemocnice pryč. Říkal jsi toho tolik o budoucnosti, takže jsi mi ani neumožnil myslet na to, že žádnou mít nebudeš. Věděl jsi to? Dělal jsi to záměrně? Nebo to prostě byla jen blbá shoda náhod?

   Pravda je nejspíš taková, že čas, co spolu trávíme, je poslední. Myslíme si, že společných chvil bude mnohem, mnohem víc. Myslíme si, že spolu budeme navždy, ale nebudeme. V plánu bylo tolik věcí, teď ztrácí význam. 

   Nevím, kdy přesně se to stalo, ale nesnáším narozeniny. Dalo by se říct, že je přímo nenávidím. Každý rok jsem blíže k smrti, která vlastně může přijít kdykoliv. Takže je to vlastně jedno, ale druhý problém je horší. Dneska mi je sladkých šestnáct. Fujky, nic sladkého na tom nevidím. Za dva roky budu dospělá, ale já na to opravdu nejsem připravená.

   Chci být zase bezstarostné dítě. Nechápu jak jsem někdy mohla chtít být dospělá. To byla pěkná blbost. Dost jasně si pamatuju na slova dospělých 'věř nám, až budeš dospělá, budeš si přát být dítětem.' A já vždy jen odpověděla: „To teda ne!" Když jsem byla dítě, zdálo se mi absurdní být dítětem napořád. Vždyť dospěláci toho mohli tolik, ale přesto chtěli být dětmi? Nedávalo to nikdy smysl, jen do doby, než jsem zjistila, že být dospělá není nic moc.

   Za ty tři měsíce jsem se vytvořila určitý systém a překvapivě to zatím fungovalo. Stačí si představit obrázek sebe na útesu, který představoval jakousi vyrovnanost. Byly to chvíle, kdy mi bylo docela fajn a pak když mě opět příliš zasáhlo to, že už tu nejsi, tak jsem padala. Padala jsem dolů z toho útesu a vždycky si říkala, že se musím dostat zpátky nahoru.

Tma. Byla všude kolem mě. Obklopovala mě tak moc, že jsem myslela, že se v ním ztratím. Hvězdy sice zářily na noční obloze, ale ta byla stále temná. Tma. Vždycky jsem se jí bála, ale když si to teď uvědomuji, jakoby byla mou nezbytnou součástí. Jakoby mě v poslední době uklidňovala.

   V uších jsem měla sluchátka a poslouchala písničky, které mě jako jediné mohly přenést pryč z téhle reality. Okolní svět mě děsil. Mé myšlenky zněly pořád stejně. Budu někdy v pořádku? Dokážu se přenést přes skutečnost, že jsi odešel? Vlastně jsem až do dnešního večera byla relativně v pořádku. Jistě, byly tu menší záchvaty úzkosti, ale to bylo normální, když ztratíš někoho, koho miluješ. Možná byla chyba schovávat se za falešným úsměvem, ale musela jsem! Musela jsem, že? Jenže, když nad tím teď přemýšlím, bylo to opravdu kvůli jim nebo mně? Lhala jsem jim, abych je ochránila od zbytečného smutku a starostí? A nebo to bylo tím, že to pro mě prostě bylo snazší? Cítila jsem, že jsem se změnila. Přestala jsem se smát, nebo jsem se  aspoň nesmála tolik jako dřív. Začalo mě to zabíjet, ale já to celou tu dobu ignorovala.

   Tma. Vlastně jsem v ní začala žít, absurdní. Nesnášela jsem tmu, tak co ta změna? Naučila jsem se žít s tmou, ale stále jsem se nenaučila žít bez tebe. Už je to relativně dlouho, ale já nenašla sílu jít dál. Já nechci jít dál. Klidně se tu budu užírat v noci na balkoně a zapisovat si pocity do toho deníku, co jsem si myslela, že mi pomůže. Víš co? Nepomohl. Chybíš mi pořád stejně.

   Stále myslím na ten den, kdy jsi nás - kdy jsi mě - opustil. Ale moje myšlenky zabíhají ještě dál. Vrací se o pár dní dál, když jsi tu ještě byl. Psali jsme si, ale bylo to takové zvláštní. Napsal jsi, že mě máš rád a pak další podobné věci. Toho dne jsem si toho nevšímala, ale měla jsem, teď už to vím. Později jsem totiž zjistila, že jsem nebyla jediná komu jsi to psal, a proto se ptám – věděl jsi to? Věděl jsi, že odejdeš? Jen ta myšlenka je opravdu děsivá. 

   Až po dnešku si uvědomuji jak moc mě tvůj odchod změnil. Už nejsem ta usměvavá holka, co je pro každou špatnost. Chceš se zasmát? Já, která byla vždycky tak společenská, se teď topím až v příliš zalidněné samotě. Říkáš si, že to není možné? Věř tomu, protože je to pravda. Ale víš, co ještě? Nikdo nemá nejmenší tušení, co se děje. Jasně, všem říkám, že jsem v pořádku, ale přece musí vidět, že už to víc nejsem já. I přesto, mě stále mají za tu usměvavou holku. Není to ironie? Já, která vždycky všem pomohla, ale kdo teď pomůže mně? Copak nevidí mé zoufalé výkřiky o pomoc? Můj falešný úsměv? Moje prosby v očích? Nevidí? Nebo je snad nechtějí vidět?

   Nevím, co se stalo, ale nikdy jsi neměl pohřeb. Nikdy jsem ti nemohla dát  poslední sbohem. Pravda je ale taková, že ti nemůžu dát sbohem. Prostě to nejde. Každý den. Každou noc. Každý posraný moment mi chybíš, ale já už to nezvládám. Už víc ne. Ale nikdo mé zoufalé výkřiky o pomoc neslyší...

   „Vlastně, já ano." Matně jsem zaslechla hlas. Polekaně jsem se vyškubla sluchátka z uší a podívala se na místo vedle sebe.

   „P-percy?"

   „Přemýšlela jsem. Co když jsem to já, kdo nechce, aby ostatní slyšeli mé zoufalé výkřiky o pomoc?" zamrmlala jsem.

   „To je blbost."

   „Proč?"

   „Vím, že jsi vždycky byla silná. Neumíš si o pomoc říct, bojíš se abys ostatní neotravovala, a proto chceš aby si toho všimli sami."

   „To zní logicky."

   „Samozřejmě, že ano. Vždycky jsi byla chytrá."

   „Ovšem a ty jsi taky, protože ve skutečnosti tu nejsi. Jsi výplod mojí vyšinutosti."

   „Jak říkám. Chytrá," usmál ses na mě a mě píchlo u srdce.

   „Vlastně myslím, že když nejsem sama, jsem v pořádku."

   „Cokoliv, co řekneš."

   „Jenže jakmile mě všichni opustí, jsem pěkně v koncích. Pořád mi chybíš, tak hrozně moc. Byl jsi ten jasný bod v mém životě. Vždycky jsi věděl, co máš říct. A samozřejmě to vždy bylo hrozně vtipné. Tajně jsem doufala, že budu jako ty. A teď tu jsi se mnou v pokoji a já se zbláznila."

   „Záleží na tom."

   „Na čem?"

   „Dokud dokážeš rozeznat, co je realita, je to v pořádku."

   „Jistě, ale víš co je nejhorší? Nejsmutnější? Už nikdy nepřijde lepší období. Nemyslím si, že budu někdy v pořádku. Už nikdy nespravím své srdce, protože si do něho udělal moc velkou díru-"

   „To jsou jen kecy," odfrkl sis a já se na tebe přísně podívala.

   „Nemyslím si, že bys mě mohl přerušovat. Nikdy ho nezpravím, nejde to. Copak to nechápeš? Možná, že ty si to myslíš, ale pravda je taková, že zůstane rozbité, jen si na to zvykneš."

   „Mio, musíš s tímhle přestat! Musíš si mě přestat vytvářet. Stále žiješ, a i když to bolí, zvládneš to!" 

   „Správně, Percy! Žiju, ale jak?! Tomuhle se ani nedá říkat život. Já prostě jen přežívám. Nemám žádnou motivaci zachránit sama sebe. Přestala jsem čekat až se z téhle noční můry někdy vzbudím, protože už jsem pochopila, že se to nestane! Je to spoustu bolesti. Tak moc bolesti, kterou nedokážu snést. Snažila jsem se, ale nejde to. Už dál ne."

   „Mio, prosím," povzdechl sis.

   „Mýlil jsi se. Nechci aby mé výkřiky o pomoc slyšeli," řekla jsem a na chvíli se mezi námi rozlilo ticho. „Myslíš, že budu ještě někdy šťastná? Myslím, jako doopravdy šťastná, protože já opravdu chci."

   „Samozřejmě, že budeš."

   „Lžeš. Říkáš věci, které chci slyšet, ale oba víme, že se o to ani nesnažím, protože vím, že se to nestane."

   „Já jsem ty, nezapomínej na to, Mio. Pokud lžu, pak lžeš sama sobě."

  Doma bylo úděsné ticho a já se nemohla rozhodnou, zda mi to vyhovuje, nebo ne. Sundala jsem ze sebe většinu vrstev oblečení, kterou jsem na sobě měla, aby se k mně nedostal mráz. Sice byl teprve začátek prosince, ale venku byla zima jak na Sibiři.

   ,,Kolik bolesti jsme schopni snést?" zeptala jsem se sama sebe, když jsem si prohlížela naše fotky.

   ,,Někdy nás bolest upozorňuje na to, že jsme živí," dostalo se mi odpovědi a já se opět setkala s tvými modrými oči.

   ,,Ach, jistě, ale opravdu jsme, Percy?"

   ,,To musíš vědět ty sama."

   ,,Dobře, pak tedy říkám, že ne. Nepřipadám si živě."

   ,,Dýcháš, takže odpověď nemůže být ne."

   ,,Fajn. Fyzicky ano. Žiju. Psychicky? Ne."

   ,,Jdeš na mě s psychologií? Špatný nápad," řekl a tajemně se usmál.

   ,,Cože?"

   ,,Vidím to, Mio."

   ,,Ale co? Nevím, o čem mluvíš, Percy."

   ,,Mluvím o Jamesovi, soustřeď se." Ach, ano. James. Náš nový spolužák. Docela fajn kluk.

   ,,Co s tím má společného?" zeptala jsem se nechápavě.

   ,,Všechno! S ním to zase začínáš být ty!"

   „Je jako ty," zašeptala jsem a první slza si našla cestu ven.

   ,,Není. Jen si to myslíš, ale to je jedno. Hlavní je, že když jsi s ním, nemyslíš na mě."

   ,,Ale já to tak nechci. Už jsem tě ztratila ze života. Nechci tě ztratit i ze vzpomínek."

   ,,Vzpomínky nám zůstanou navždy, Mio."

   ,,Jsou to jediné, co nám zbude," řekla jsem a tys zmizel.

   A v tu chvíli jsem byla opět sama. 

    Kdo ti dělá společnost? Sedí tu jen tvůj stín. Sedí tu tak sám a samozřejmě ty s ním. Ve tváři je vidět, že se ti něco stalo, i když jsi se hodně bránil, část to z tebe vzalo.

„Proč se tohle děje, Mio? Proč znovu? Jsem tu čím dál častěji, a přitom by to mělo být naopak."

   „Jen mi prostě chybíš, to je všechno."

   „Jak to jde s Jamesem?"

   „Dobře."

   „Ale?"

   „Ale nikdy doopravdy nemůžeš zahojit své srdce, Percy. Když jsem s ním všechno se zdá být v pořádku, ale já stejně vím, že tomu tak není. Proto tu jsi."

   „Vidíš to všechno moc černě."

   „Oh, a ono to snad černé není?" odfrkla jsem si.

   „Víš, že ne."

   „Tak je to šedé, no. Pokaždé, když tě vidím to hrozně moc bolí a uvědomuji se, že tě hrozně moc potřebuju."

   „Ale je v tom ještě něco jiného, že?"

   „Možná."

   „S pravdou ven, Mio."

   „Myslím, že mám Jamese ráda. Hodně ráda," zamumlala jsem.

   „Ale to je skvělé," řekl jsi s úsměvem a mně se chtělo plakat. Nikdy by nechtěl holku jako já.

   „Jsme jen kamarádi."

   „To se může změnit."

   „Nechci to."

   „Proč ne?"

   „Příliš se bojím odmítnutí."

   „Strach byl vždycky tvůj největší nepřítel."

   „Strach je důležitý, Percy. Udržuje nás v pozornosti."

   „Jistě, ale nesmí se z toho stát paranoia."

   „Jistě."

   „Tak proč to jednou provždy neuzavřeme? Nikdy na mě nezapomeneš. Nikdy nezapomeneš, jak vypadaly mé oči, ale časem zapomeneš, jak zněl můj hlas. Vždycky budeš hledat něco, co ti mě bude připomínat. Nikdy nebudeš úplná, zažiješ tyhle bolestivé noci. Budu ti chybět celým tvým srdcem. V tomhle všem máš pravdu, Mio. Ale věř mi. Nakonec budeš v pořádku a James ti pomůže."

   „Nejde to, Percy. Je příliš brzy."

  „No tak, Mio. Nebuď pořád smutná."

   „Nejsem smutná, Percy. Je to jen ten pocit, kdy se cítíš prázdně, všichni tě štvou a chceš je   praštit."

   „Tímhle směrem se to rozhodně ubírat nemá."

   „Mně už je to všechno jedno."

   „Co se s tebou děje?"

   „Nic. Vypořádávám se s tvým odchodem."

   „Tohle už máš mít dávnou za sebou. Co se pokazilo?"

   „Chceš to vědět?"

   „Rád bych."

   „Jde o to, že se nesnažím o nic. Čekám na den, kdy vybuchnu, protože problémy, kterými jsme se nezabývali se v nás kupí a já jich mám opravdu hodně. Potřebuji s někým mluvit o svých pocitech. S někým jiným než s tebou, ale na to nemám sílu. Chci tě tak moc zpátky. Tvůj odchod mě prostě zasáhl příliš mnoho. Nestihli jsme si říct sbohem a nikdy nám to nebude dopřáno. Ty už nemůžeš a já nechci..."

   „Mio-"

   „Nech mě samotnou, prosím," zašeptala jsem a odvrátila se od něho.

   „Jednou si to sbohem stejně řekneme."

  Nasadila jsem si sluchátka, aby se mi lépe přemýšlelo, a aby mi rychleji utíkala cesta domů. Znovu jsem se cítila hrozně a důvod byl prostý. Byla jsem sama. Když kolem mě byli lidé, byla jsem šťastná – v rámci možností -  ale jakmile jsem byla sama, chtělo se mi jen brečet do polštáře. Problém je ten, že já už ani brečet nemůžu. Vždycky se najde nějaká zbloudilá slza, ale to je všechno. Jsem v té fázi, kdy jenom sedím na posteli a tupě zírám na protější stěnu. Přestala jsem to být já před tak dlouhou dobou, že si ani nemůžu vzpomenout, kdo jsem. 

   „Proč mu to neřekneš?" zeptal jsi se hned, jak jsem odemkla dveře od domu a vkročila dovnitř.

   „Nech mě být," řekla jsem jen a odešla do svého pokoje.

   „Řekni mu pravdu."

   „A co mu mám jako říct? Že už tě skoro půl roku vidím a povídám si s tebou?!"

   „Když to bude nutné, tak ano."

   „Víš co, Percy? Už mám po krk toho, jak mi pořád říkáš, co mám dělat. Bez ohledu na to kolikrát mi řekneš, abych se s tebou rozloučila, to prostě nejde, dobře? Já jsem se fakt snažila, ale ve skutečnosti jsem vždy skončila u toho, že mi chybíš, tak hrozně moc, že tě radši budu mít tady u sebe, ať už to bude znamenat, že jsem se zbláznila, nebo ne."

   „To ale neznamená, že ti to přestanu říkat."

   „Já to ale nedokážu! S tebou mé srdce drží ještě malinko pohromadě. Když ti řeknu sbohem, rozpadne se na miliony kousků a já budu vědět, že už to nikdy nebude stejné. Už tě nikdy neuvidím."

   „Tímhle ubližuješ sama sobě, Mio."

   „Většinou milujeme věci, které nás zabijí."

   „Víš, že jsem tě měl rád. Byla jsi pro mě jako mladší sestra a pohled na tebe mě hrozně bolí."

   „A ty si myslíš, že mě pohled na tebe nebolí?"

   „Poslední dobou se jen hádáme, a to nechci."

   „Tak to nedělejme."

   „Nikdy to s tebou nevzdám, Mio. Je to s tebou den ode dne horší a já tě chci vidět šťastnou."

   „Mně už nikdo nepomůže."

Ne, neměla jsem deprese, jen jsem byla psychicky na dně. Deprese není popíjení kávy, nebo černého čaje a cigaretě v třesoucí se ruce, nebo psaní povídek po nocích. Není to spaní v zimních ránech, ani potkání své životní lásky, která dá dohromady tvé srdce. Deprese je, když zůstaneš doma a prospíš několik dní. Když neděláš nic se svými vlasy a nezmůžeš se ani na sprchu, protože je to pro tebe příliš namáhavé. Nejíš. Zkrátka je to daleko horší.

   Nebyla jsem v depresi. Jen emočně vyčerpaná.

  „A jak vlastně poznám, že jsem připravená?"

   „Až se budeš lépe cítit se vzpomínkami než se mnou."

   „Páni, to je možné?" zeptala jsem se sarkasticky.

   „Nebuď taková."

   „Jaká?"

   „Ty víš jaká."

   „A jaká mám tedy být, hm? Pořád říkáš, že mě chápeš, ale já myslím, že ne. Není to tak, že bych se snažila být taková. Ze začátku jsem se snažila o přesný opak, ale nikam to nevedlo a mě už to nebavilo, tak jsem se prostě vzdala."

   „Zkus to vidět logicky. Nezměníš to, co se stalo, tak přestaň mrhat časem přemýšlením o mně. Jdi dál."

   „Někdy nám logické věci připadají jako nelogické."

   „Za chvíli to bude rok."

   „Pořád je to moc čerstvé."

   „Ale kdy to přestane být? Sem tu s tebou už dlouho a tobě se tak naskytla jedinečná příležitost se smířit s tím, že jsem odešel a rozloučit se  se mnou."

   „Kdy se to zvrtlo a začalo to mít přesně opačný účinek?"

   „Věř mi, tuhle otázku si pokládám velmi dlouho."

   „A odpověď?" zeptala jsem se, ale žádné odpovědi se mi nedostalo, stejně jako tobě.

   A tak jsme tam jen tak seděli v tichosti, oba jsme se utápěli ve svých myšlenkách a jen matně vnímali přítomnost toho druhého. Znovu jsem se vrátila ke dni, kdy jsi zemřel. Máš pravdu, za dva měsíce to bude rok, ale já stále nenašla sílu jít dál. Tyhle měsíce pro mě byly nejhorší v životě a pár jich ještě bude. Opravdu bych si přála mít možnost se s tebou rozloučit, ale pořád to nechci udělat. Nechci tě ztratit navždy. Nikdo nebyl jako ty. Byl jsi jedinečný a já nikdy nepotkala člověka, který by byl jako ty. Nikdo nebude ty. Nikomu nedovolím být ty. Protože ty jsi ty. Ten den se vrací a vrací, nedá mi spát.

   „Víš, že jsem tě měl rád, že ano? Nechci abys si myslela, že jsem odešel, protože mi na vás nezáleželo."

   „Já to vím, Percy. Taky tě mám ráda, jen když jsem se to dozvěděla, bylo mnohem lehčí tě obviňovat z toho, že jsi odešel."

   „Já vím," řekl jsi a přitáhl jsi si mě do objetí, a já tak – aspoň na chvíli - měla znovu pocit, že je všechno v pořádku. Jako by se poslední měsíce vůbec neodehrály. Jenže pak jsi se odtáhl a mě pohltil chlad a realita. 

   „Vrať se mi," zašeptala jsem a zavřela oči, jako bych snad doufala, že až je otevřu, budeš znovu tady se mnou.

   „Kéž by to šlo," řekl jsi, a když jsem otevřela oči, byl jsi pryč. 

  „Nikdy jsem nechápala, jak se ze silných lidí stanou trosky a teď je to tady. Tedy, chci říct, byla jsem ta silná, ne? Byla jsem silná, před tím, než jsi odešel, že ano?"

   „Ano, byla jsi velmi silná. Prošla sis tolika věcmi a já tě nakonec taky opustil."

   „Tohle nejsem já, Percy. Nejsem holka, co po nocích brečí a lituje svůj život. Nejsem holka, co se nervově hroutí, nejí a nespí. Svým problémům jsem se vždy relativně postavila, ale teď? Teď před nimi utíkám. Chci být jako dřív, Percy."

   „A nakonec zase budeš."

   „Jsem nic! Totální zklamání všeho a všech, ale největší zklamáním samy sebe. Nedokážu se smířit s tím, že zapomínám. Zapomínám, Percy! Nikdy jsem se nesmířila s tím, že tu nejsi, já si to ani pořádně neuvědomovala. Ale teď zapomínám a to hrozně moc bolí! Jak můžu žít jen se vzpomínkami, když je zapomínám?"

   „Každý zapomíná, ale nikdy nezapomeneš úplně, Mio."

   „Vidíš mě takovou, jaká se vidím já sama? Když se podívám do zrcadla, jediné, co vidím je zklamání, a to opravdu velké. Všechny mé problémy se vrací k tobě, protože je to opravdu ještě moc čerstvé, bez ohledu na to, že už to bude rok. Stále tě nemůžu nechat jít, ale ani to nemůže pokračovat. Mám tě hrozně moc ráda."

   „Přestaň, Mio. Přestaň být nešťastná kvůli mně, nebo tobě. Nejsi zklamání, dobře? Když se na tebe podívám, vidím mladou dívčinu, která si prošla mnohými věcmi, ale nikdy to nevzdala, ať už se kohokoliv snaží přesvědčit, že ano. Měj se ráda, buď šťastná, dělej věci, které tě baví a naplňují tě, dobře? Pokud to nechceš udělat kvůli sobě, udělej to kvůli mně."

   „Musím tě nechat jít, pokud mám udělat tohle všechno."

   „Já vím, ale je to v pořádku. Víš proč? Protože já vždycky budu s tebou. I když mě neuvidíš budu tady," řekl jsi a ukázal na místo, kde mám srdce, „vždycky budu ve tvém srdci."

   „Ale to mi nestačí," vzlykla jsem.

   „Jen to řekni, Mio."

   „Nezvládnu to."

   „Je to jen jedno slovo."

   „Percy, nedokážu to. Znovu už mě neopouštěj."

   „Neopouštím tě. Nikdy tě neopustím."

   „Mám tě ráda, Percy."

   „Taky tě mám rád, Mio. Ale pořád to musíš říct."

   „Ne teď."

   „Ale kdy?"

   „Dej mi čas do června. Pak budu připravená."

   „Dobře. Ale v červnu se tomu nevyhneš, Mio," řekl jsi a zmizel.

„Percy... Percy byl někdo, kdo Vás inspiroval. Byl to bojovník, nosil úsměv na tváři, vždycky Vás dokázal rozesmát. Vyrůstali jsme spolu, vyváděli jsme, smáli se. Věděl, co chce a šel si zatím. Percy nebyl jen můj bratranec, byl někdo ke komu jsem vzhlížela, nechala se inspirovat. Percy byl můj vzor. Jenže pak se to pokazilo. Už jsme nebyli šťastní. Nemluvili jsme, jen jsme zůstávali v tichosti. Už jsme to nebyli jen my. Byl tu někdo další, někdo, kdo lidem nepřeje štěstí, ale naopak jim ho bere. Bere jim naději. Naděje... Co to vlastně je? Percy onemocněl a já musela sledovat, jak chřadne. Usmíval se, i když ho to bolelo. Myslel na ostatní, i když sám trpěl. Viděla jsem ho smát se, když jsem s ním byla, ale ne vždy to bylo opravdové. Smál se, ale když jsem se podívala do jeho očích, bylo to štěstí? Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Měla jsem ho zpátky, víte? Byl vyléčený a já věděla, že se to časem zlepší. Měla jsem pravdu, začínal to být zase on, ale naše štěstí netrvalo příliš dlouho. Řekli, že když vydrží rok, bude to v pořádku. A ten rok to opravdu bylo na dobré cestě. Pak přišlo druhé kolo, ale on už neměl tolik sil. Snažil se, co to jen šlo, ale nakonec ho to dostalo. Byla to rána pod pás, nečekala jsem to. Bylo to příliš. Byl pryč a všechno ostatní ztratilo smysl. Už na tom nezáleželo, protože Percy byl pryč. Nikdy se nevrátí, a to je něco, co nejsem schopna akceptovat. Byli jsme si podobní. Oba celkem chytří, ale oba příliš líní na to, abychom se učili. Oba jsme milovali pečení. Milovali jsme dobré komedie. Milovali jsme smích, to jsme byli my. Vždycky jsme se usmívali, ale teď je to všechno pryč."

   „Co pro tebe Percy znamenal?" zeptal se pan Smith a já se na něj překvapeně podívala.

   „Co tím myslíte? Právě jsem vám to řekla! Byl to můj vzor."

   „Dobře, pokračuj."

   „Co chcete slyšet? Že je ze mě troska? Že jsem na samém dně? Že už to dál nezvládám? Protože to všechno je pravda, nejde o tu všechnu nesnesitelnou bolest, jde o to, odkud přichází. Od koho přichází. Nemůžu si pomoc, ale smutek mě obklopuje 24 hodin denně. Ze začátku jsem se přetvářela, ale nakonec mě to přestalo bavit. Je jedno jestli vás lidi vidí šťastné, že vás vidí se smát, že vás vidí v dobré náladě. Nezajímají se o vás. To, že umíráte uvnitř. Jste zlomená. A unavená ze všeho toho drama o tom, že nejste moc dobrá. Unavená ze života. Pravda je taková, že je to nezajímá. Každý má své vlastní problémy."

   „Opravdu tomuhle věříš?"

   „Nikdo se vás neptá, jak vám je. Vědí, co se stalo, někteří už pravděpodobně zapomněli, takže se zeptám já vás... Věříte tomu? Posloucháte vůbec, co vám tady říkám? Protože zatím mě přijde, že si myslíte, že se snažím vše dramatizovat."

   „Je to moje práce, Mio," řekl a na chvíli se odmlčel, „setkal jsem se s mnohými lidmi, kteří měli potřebu být – jak se to říká - prostě potřebovali pozornost. Jsem velmi pečlivý, pokud jde o práci. Vždy to beru vážně," pokračoval.

   „Nemáte ponětí, kolikrát bych chtěla všem říct, jak se cítím. Kolikrát chci, aby se vžili do mé kůže, aby mě pochopili! Ale pochopili by mě?! To je ta otázka. Co když by nad tím mávli jen rukou, a pak si na mě ukazovali? Jo, to je ta holka, co je divná. Je to tolik strachu z odmítnutí, z posměchu, z toho, že je to bude obtěžovat. Je v pořádku, když se straním, ale když by se mi začali stranit druzí, byla by to pravda. Byla bych úplně sama. Věci pro mě nejsou tak jednoduché, jak bývaly, ale pokud si myslíte, že dramatizuji, do toho, řekněte to. Nemám, co ztratit."

   „Ne, nemyslím si to. Byla to jen typická otázka. Nevěděl jsem, že se tě to tak dotkne," řekl omluvným tónem.

   „Pak je tu ta další věc..." začala jsem, ale nechala jsem větu vyznít do ztracena.

   „Řekni mi o ní."

   „Myslím, že ztrácím svoji nejlepší kamarádku."

   „Proč si to myslíš?"

   „Odcizili jsme se. Odstřihla jsem ji, abych jí nepřidělávala starosti, ale nevěděla jsem, co to s sebou přinese. Jsme jako cizinci. Ztrácíme se jedna druhé, ale tak to nemá být. Nechci o ní přijít."

   „Pak bys jí měla říct, co se děje."

   „Ale co když jí to vystraší? Co když ji ztratím úplně?"

   „Podle toho, co jsi teď řekla, bys ji ztratila tak jako tak. Nevzdávej to s ní, nebo s kýmkoliv jiným."

  Přecházela jsem po pokoji z místa na místu, zatím co Liv seděla na posteli a sledovala mě. Bylo to jako sledovat tenisový zápas, z jedné strany na druhou. 

   „Takže, trochu mě to děsí, abych řekla pravdu," zasmála se nervózně, čímž mě vytrhla z přemýšlení.

   „Promiň, jen ti potřebuji říct, něco důležitého a bojím se tvé reakce," vysvětlila jsem a sedla jsem si na podlahu, abych se uklidnila.

   „Bojíš se, nebo nejsi připravená? Protože to je rozdíl."

   „Myslím, že nebudu připravená nikdy."

   „Tak do toho, víš, že mi můžeš říct cokoliv. Nikdy bych tě nesoudila," řekla s malým úsměvem, což mě konečně uklidnilo. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít ty správná slova.

   „Dobře, tohle je pro mě vážně těžké, tak mě jen vyslechni, ano? Potřebuju, abys mi řekla, že je to v   pořádku, ale pokud to tak nebudeš cítit, pochopím to..." odmlčela jsem se, ale než jsem stihla odpovědět, Liv se přesunula na zem naproti mně.

   „Poslyš, je v pořádku mít strach. Znamená to, že děláš něco opravdu statečného. Jsem tu pro tebe. Vždycky," řekla s úsměvem a naznačila mi abych pokračovala.

   „Nevím, jestli sis toho všimla, ale odcizili jsme se. Hrozně mě to trápí, ale nemohla jsem ti být oporou při tom všem, co se děje a rozhodně jsem nechtěla, abys ty byla mojí. Vím, že sama máš starosti a tolik mě mrzí, že jsem tu pro tebe nemohla být, ale něco se stalo, Liv. Nosím v sobě tolik bolesti, a občas si říkám, jestli jsem se nezbláznila. Percy mi chybí tak moc, že jsem ho znovu přivedla zpátky. Vidím ho, Liv, vím, že to není normální, ale přináší mi to jistý pocit úlevy. Pomáhá mi to udržet si čistou mysl, jak jen to jde. Vždycky jsem si říkala, jak špatně na tom musí být lidi, aby si ublížili, a lhala bych, kdybych řekla, že mě to párkrát nenapadlo. Ale tohle nejsem já. Nemohla jsem to udělat, protože nehledně na to, jak moc jsem byla zlomená, jsem si vždycky říkala, že to nepotřebuju. Že to nakonec zvládnu, jako vždycky. Ale zároveň jsem byla tak vystrašená, protože jsem věděla, že nemohu bojovat věčně. Je to tak těžké, Liv! Nechtěla jsem, abys tohle věděla. Ale nakonec jsem musela s pravdou ven, jinak bych tě ztratila," dokončila jsem a nechala neposlušné slzy stéct dolů po tváři.

   „Ach Mio, neměla jsem ani tušení! Měla jsi mi to říct," vykřikla překvapeně a objala mě.

   „Nejspíš jsem měla, ale od doby, co je Percy pryč, nejsem sama sebou. Něco ti řeknu, Liv, pamatuj si to prosím. Držet v sobě vztek a smutek je jako požívat jed. Užírá tě to zevnitř. Myslíme si, že nenávidíme zbraně, které nám ubližují, ale pravdou je, že to co nám ubližuje, jsme my sami."

   Liv se ode mě odtáhla a já znovu pocítila ten známý chlad. Musí to být vždy takové? Nemůže to jednou být stejné, jako to objetí? Jako by se všechno rozplynulo a já se cítila pořád stejně. Už žádné mrazivé chvíle.

   „Mio, tohle všechno musí přestat! Musíme s tím něco udělat."

   „Snažím se, Liv, ale nepůjde to ze dne na den. Chtěla jsem se s tím naučit žít, akceptovat, co se ze mě stalo. Naučit se akceptovat, kdo jsem. Ale nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila, protože to nemůžu přijmout. Nemůžu být taková. Za těch pár měsíců jsem si uvědomila spoustu věcí. Překvapilo by tě, jak takové období může být produktivní. Začneš se na věci dívat z jiného úhlu a nakonec ti dojde, že jsi to celou dobu chápala špatně. Třeba takové šťastné konce. Co to je, Liv? Není žádný konec, konce jsou vždy smutné. Můžeš mít jen šťastný prostředek a hádám, že já ho měla. I přesto všechno, co se stalo před Percym, jsem měla šťastný prostředek, který skončil, když Percy odešel. Vidíš, žádný šťastný konec."

   „Páni, na tom vážně něco bude, ale nemyslím si, že bys měla přemýšlet nad takovými věcmi. Dělají to jen horší," řekla starostlivým hlasem.

   „Nečekám, že to pochopíš, protože nemůžeš. Vím, co je dobré, a co ne, ale tím, že mi to všichni opakují, to dělají jen horší. Není to tak, že bych mohla dělat vše, co mi nařídí. Vím, že to myslí dobře, většinou, ale já to všechno vím! Vím to, Liv, a přesto nedělám nic z toho, protože prostě nemůžu."

   „Je to v pořádku, Mio. Bude to v pořádku..."

  Jak měsíc s měsícem sešel, věci se zdály být lepší. Percyho jsem viděla málokdy, a ačkoliv se to před měsícem zdálo nemožné, byla jsem šťastná. Ne úplně, ale opět jsem se smála s přáteli. S Jamesem a Liv. Bylo to na dobré cestě, ale přesto to nebylo dokonalé.

   V noci, když se přikradla temnota, nebyla to jen černá obloha, byla to temnota ve mně. V mém srdci, byla ta část mě, které jsem se snažila zbavit, ale v noci to bylo tak těžké. Některé noci si přeji vrátit čas, ne proto, abych něco změnila, ale abych je prožila dvakrát. Snažím se nepřemýšlet, snažím se od toho dostat pryč, ale když přijde noc, všechno se to ke mně vrátí, ať chci nebo ne. Vrací se strach. 

   Strach. Je to nejpodstatnější lidská emoce. Jako děti jsme se bály všeho. Tmy, strašidel pod postelí... A modlili jsme se za ráno, kdy strašidla budou pryč, jenže oni nikdy neodejdou. Rána jsou kolikrát horší, než temné noci probdělé nejhoršími myšlenkami. Zdá se, že jediné východisko je spánek, díky kterému jste na chvíli zbaveni všech problémů, ale i to má své úskalí. Problém je, že ho nikdy nemáte dost. Sotva usnete, hned je čas vstávat a jakmile otevřete oči a probudíte se do nového dne, je to jako kdyby vás polili studenou vodu. Všechny myšlenky vás zasáhnou tak rychle, že je až nemůžete snést. Znovu se cítíte špatně, ne-li hůř než předchozí den.

   Jenže jednoho dne vám to všechno dojde. Jako byste stále doufali, že je to sen. Že se znovu ukáže se svým typickým úsměvem na tváři, udělá žertík, který nejdřív nepochopíte, nebo vás dokonce naštve, ale stejně se zasmějete. Protože tak to je, tak to bývalo... Ale teď? Už víte, že je po všem. Přesto, že jste to věděli celou dobu, to teď bolí, protože vám to konečně plně dochází. 

   Percy je pryč. 

   Už ho nikdy neuvidím znovu. 

   A přesně tenhle moment. Moment uvědomění bolí ze všeho nejvíc. Víc než popíraní, či falešné smíření.

Slzy si našly cestu ven, zatím co jsem hleděla na klidnou hladinu vody a snažila se v sobě najít potřebnou sílu.

Nezbylo už vlastně nic jen slzy na řasách. V každé slze vzpomínka na to, jak jsi byl fajn. Ani jeden z nich si tuhle cestu nevybral.

Zvedla jsem hlavu k blankytně modré obloze. Bylo to tady. Moment, ke kterému jsem celý rok směřovala.

„Sbohem, Percy," vydechla jsem a cítila jsem, jak se konečně mohu zase nadechnout.

Třeba je to obloha, na kterou se dívaj. Třeba jsou to právě hvězdy, které jim teď zpívaj. A třeba jsou teďka šťastní, jenom se usmívaj. Podívej se na oblohu, právě teďka svítá. Nemohu vám zaručit, že bude lepší zítra. V srdci je tak prázdno, i když nad hlavou ti lítaj. Ty je ale nevidíš, tak to ztrácí význam. Tak to občas bývá, když se slétají černé vrány, které jen tak vyletěly z pláště temné dámy. A i když je temná, tak jí nepřemůže světlo.

Oni za tím světlem šli, jednou nám to řeknou.

•••

Původně kapitolovka, která už pár let leží nedopsaná v zapomenutých složkách. Děj nebyl až tak podstatný, vždycky šlo převážně o pocity. A i když bylo tohle psané jen pro mě, přišla mi škoda nehodit to ven, tak jsem z toho udělala jednodílovku. Přijde mi to trochu Poeovské, a jak už většina z vás ví, Poea zkrátka miluju👀.

Věnováno je to samozřejmě tobě 🖤. Vždycky jsi byl můj sen a vždycky jím už budeš.