Život je něco nepředvídatelného. Myslíte si, že už jste si svou cestu pěkně naplánovali dopředu, víte, co chcete, ale najednou osudu přepne v hlavě a on vás prostě pošle úplně jiným směrem. Někam, kam jste se odvážili vstoupit jen ve svých nejtajnějších snech večer, když jste šli jako malé dítko spát, nebo ve škole, kdy jste myšlenkami raději od nudného učitele utekli pryč z reality. Žila jsem dodnes s vědomím, že ty magické světy plné kouzel, zázraků a neporazitelných hrdinek se ukrývají jen na tenkých stránkách knih, jenž jsem s oblibou četla. 
Je to celé snad jen výplod mé fantazie? Ne. Tohle všechno je pravda. Skutečnost, která se právě teď děje. Stojím s kufrem vedle svého Hledače a přemýšlím, jestli jsem náhodou na něco nezapomněla. Mám oblečení? Hygienu? Kartáček na zuby?!? Budu muset věřit, že jsem všechno, co jsem chtěla, doopravdy sbalila. Teď již není čas na kontrolu, natož tak se vracet domů pro zapomenuté věci. Přešlápnu nervózně z jedné nohy na druhou. Zajímá mě, co všechno mě na škole, které se příhodně jmenuje Stínová akademie, čeká. Dozvěděla jsem se o ní toho mnoho. Jen jsem asi již snad půlku informací úplně vypustila z hlavy. Myšlenky mi ale v ní ode dne, kdy mi můj údajný Hledač řekl, že vlastně nejsem jen tak obyčejné děvče, jak jsem si celý svůj dosavadní život myslela, tančí krásný chaotický tanec. Kdyby tančily aspoň makarénu, nezlobila bych se tolik.
Kdo by to jen řekl, že já budu jedna z vyvolených, jenž umějí ovládat jeden ze živlů. Připadám si jako v tom kresleném seriálu o Avatarovi.  Podle všeho naštěstí žádný ze čtyř národů - nebo jak si vlastně říkají - se nesnaží převzít moc, nebo vyhladit jiný. Doslova uklidňující fakt. Zavrtím hlavou, abych si v ní aspoň trochu udělala pořádek. „Jsi si jistý, že doopravdy oplývám nějakou magickou schopností? Teda nějakým tím živlem?" Na tuhle otázku se ho ptám snad již po stopadesáté a on se na ni také po stopadesáté rozhodl neodpovídat. Možná to bude i tím, že mi tyto otázky již několikrát svými slovy potvrdil. Povzdechnu si a očkem kouknu na toho muže zahaleném v kápi vedle mě. Jen díky jeho hrubšímu mužskému hlasu vím, že je to muž.... A taky proto, že se nám několikrát ukázal, aby získal přízeň mých rodičů. Musím uznat, že mu jeho plán vyšel na jedničku. Jenže jsem vázána slibem mlčení. Kdyby jen věděl, že mám na obličeje i na jména celkem sklerózu, tak by se nemusel tak moc strachovat o svou identitu. Pousměji se, ale z mých myšlenek mě vytrhne jeho hluboký hlas: „Jsi připravená?" Zeptá se bez jediného vzrušení a já se zamračím. „Připravená na co?" Nadzvednu tázavě obočí. Určitě jsem zapomněla něco důležitého. Věřte, i když mu nevidím do obličeje, stejně si dokážu jasně představit, že se mi tam pod tou kapucí tiše směje. Vypadá takhle jako vlk, který chytil svou kořist v podobě malé, bezbranné, nevinné ovečky. „Brzo uvidíš." V jeho hlase jde slyšet pobavení nad mou zmatenou maličkostí. O čem to sakra mluví? Trochu mě to vyděsí. Jako kdyby nestačilo, že mám nervy napnuté jako struny. Mám na něj ještě dost otázek. Až možná příliš. Jenže dřív, než stihnu otevřít pusu a vyslovit jakoukoliv z nich, zmizíme v divném stínovém portálu.