Faríd polkl, a kdyby ho dotyčný nedržel pod krkem, jistě by se již svezl k zemi. Na záda se mu tiskl muž. Velký, silný muž a měl zbraň, zatímco on zamrzl na místě, ozbrojený jen tichou modlitbou. Něco takového nemohlo dopadnout dobře. Co po něm jenom může chtít?

„Myslel jsem, že je princ větší fešák," ozval se druhý mluvčí a Faríd po tomto zjištění vytřeštil oči.

Akram! Neskutečné, nejenže se ho smůla držela při hře, ale nepustila se ho ani mimo hostinec. Ti lidé museli být bandity. Lapky. Únosci. A přišli si pro Akrama!

„Co na tom. Důležitý je, že ho máme," ozval se ten s tím nožem. „Odvezeme ho k Prorokovi, bude z něj mít radost."

Ne! Faríd sebou zlehka trhl. Po tváři mu stekla slza zanechávající za sebou chladnou, vlhkou cestičku. Pokud ho ti dva vážně odvedou, tak skončil. Prorok pozná, že není princem a... Při té myšlence téměř zapomněl dýchat. Popraví ho. Budou ho považovat za zrádce jánešínátu a popraví ho! V tom lepším případě jej odklidí do cely, odkud už nikdy neuvidí světlo světa. Něco takového jim nesmí dovolit!

Pokusil se zvednout ruku a odtáhnout od sebe ostří, ale dokázal jen zlehka pokrčit loket. Víc si netroufl. Nohy se mu třásly stejně jako rty stále skryté pod mužovou dlaní.

„Teď ti nasadíme roubík," ozval se opět držitel nože. „Zkus si přivolat pomoc a já ti zařídím předčasné setkání s Anwaarem, Anwaar buď milostiv, rozumíme si?" zašeptal a Faríd trhaně přikývl.

Po těchto slovech stisk povolil a druhý muž mu kolem pusy utáhl kus látky. Také mu spoutal ruce za zády a odvlekl ho k připraveným koním. Oba bandité měli přes spodní polovinu obličeje přetažené šátky, do tváře jim tak neviděl. Přesto mu ten s nožem přišel povědomý. Možná za to mohly jeho oči, které na něj hleděly s odporem. Jeho pohled v sobě nesl blesky připravené ho s potěšením spálit, pokud náhodou provede krok špatným směrem.

„Teď se projedeš, chlapečku," uchechtl se Farídovi za zády a chytil jej za vlasy, čímž ho donutil přejít do nedobrovolného záklonu. „Ale jak nad tím přemýšlím, princ nemá tak deformovanej obličej. Vidíš tu skvrnu? Nechutný. Tohle není princ, ale možná o něm něco ví," ušklíbl se a strhl Farídovi šátek z úst. „Pověz, kde se Jeho Výsost, princ Akram, schovává?" zasyčel a Faríd tiše škytl.

Nemohl jim Akrama vydat, něco takového nešlo. Kdoví, kolik banditů se v okolí nacházelo. Nemusel být voják, aby pochopil, že se moment překvapení přiklonil na stranu nepřítele. A tak si jen skousl ret a modlil se, ať je nenapadne prohledat hostinec.

„Však ty nám ještě zazpíváš," odfrkl muž a přehodil ho přes koně jako pytel brambor. „Prorok má výslechové metody, které rozmluví i skálu. Pokud si chceš zachovat všechny prstíky, radil bych ti promluvit teď, dokud mám dobrou náladu."

Muž chytil Farída za spoutané ruce. Nevybíravě mu rozevřel mozolnatou dlaň a poté mu nehtem přejížděl po bříškách prstů, které svým dotekem jen více dráždil.

„Tak bude to?" ušklíbl se a Faríd sevřel ústa s takovou silou, že mu rty zcela zmizely mezi zuby.

Nic jim neřekne. Nic z něj nedostanou. A pokud je jeho údělem zemřít, aby se princ dostal do bezpečí, pak to přijme. Rodině tu slíbenou odměnu vyplatí tak, či onak. Nikde přeci nestálo, že se domů vrátí živý.

Při tomto uvědomění jeho slzy nabraly na síle. Stékaly po rudých tvářích nyní překrvené hlavy. Doufal, že Akram pochopí, že byl unesen. Že nikam neutekl. A pokud se ho pokusí najít... Bylo by to od něj hezké. Jistě, princ na útěku nedokáže konkurovat moci Proroka nebo některého z jánešínů, ale jen fakt, že by si na něj vzpomněl, Farída hřál u srdce.

„Takže ty nepromluvíš, jo?" odfrkl muž a přiložil mu k dlani nůž. „Možná jen potřebuješ správnou motivaci. Nasaď mu roubík, ať nedělá bordel," dodal ke svému společníkovi, ovšem tehdy do noci promluvil někdo další.

„Už dost. Sundejte ho."

Farídovo srdce se po zaslechnutí těch rázných slov splašilo a místo dýchání začal nekontrolovatelně funět. Rty si stále tiskl v zubech, jediný přísun vzduchu mu mohl poskytnout nos. Akram! Ten suverénní hlas, ty kroky, ano, to musel být on. Princ Akram! A přišel si pro něj!

Poté šlo vše ráz naráz. Nůž se mu oddálil od dlaně. Něčí ruce ho vzaly a stáhly z koně. Zavrávoral. Nebýt muže, který mu rozvazoval paže, dost možná by i přepadl. A pak ho skrze uslzené zorné pole spatřil. Akram. Vážně tam stál.

Faríd s úlevou vydechl, provedl pár zbrklých kroků kupředu a pověsil se mu kolem krku. Objal ho tak silně, jak jen dovedl. Vůbec netušil, kde se to v něm vzalo, a soudě dle Akramova vydechnutí ho tím gestem též zaskočil.

„Vedl sis skvěle, Flíčku," zasmál se princ a poplácal ho po zádech. „Věděl jsem, že mě nezklameš."

„An-no?" zakoktal a odtáhl se od něj. Utřel si slzy a ohlédl se.

Ti muži, bandité, proč nic nedělají?

„Tohle všechno byl jenom test," zazubil se na něj Akram, jako by mu snad četl myšlenky. „Gratuluju, prošel jsi na výbornou! Teda, já věděl, že mě nezklameš, ale co ti dva předvedli, byla fakt síla. Už dlouho jsem nic takového neviděl, i já bych si musel měnit kalhoty. Vážně dobrý, chlapi!" dodal k těm falešným lapkům, zatímco na něj Faríd zaraženě hleděl a snažil se z toho všeho vyvodit nějaký závěr.

„Takže tohle všechno byl jenom... trik?" hlesl nakonec a ustoupil od prince o krok dozadu. „Nějaký hloupý test?"

„Tsk, tak se hnedka nečil," mlaskl Akram. „Ber to jako takovou malou hru. Každej tady tohle absolvoval."

„Ale já ti věřil," zašeptal s očima plnýma slz. „Myslel jsem, že jsme... přátelé."

„Taky, že jo. Hele, podívej se... Faríde..." Akram k němu zkusil natáhnout ruku, ale on jen zprudka zavrtěl hlavou.

„Ne, Nepřibližuj se ke mně," polkl a odtáhl se od něj. „Myslel jsem, že jsme přátelé," zopakoval, zatímco si dlaněmi otíral slzy, které mu vytrvale lepily řasy a znemožňovaly mu tak držet oči otevřené. „A přátelé se takto netrápí, netestují! Nepředhodíš je šílencům s noži, nevyhrožuješ jim, neubližuješ jim..."

„Ale já ti nechtěl ublížit!" namítl princ a chtěl k němu přistoupit, ale Faríd před sebe nekompromisně natáhl paži.

„Už dost," vydechl a Akram svůj postup znovu zarazil. „Nechci tě u sebe, já... nechci... a... Asi bych ti měl poděkovat," vysoukal ze sebe a opět si protřel oči. „Alespoň vím, na čem jsem. Ty jsi mě nikdy neviděl jako přítele, ale jako hračku, že ano? Od začátku jsem pro tebe představoval jenom věc, co sis koupil od rodičů, aby ti cesta lépe ubíhala. A kterou můžeš vyhodit, když ti přestane sloužit!" vyhrkl a provedl několik kroků k hostinci.

„Ale tohle přece není – "

„Koupil sis mě," sykl Faríd a s prvním slovem se mu zlomil hlas. „Vždyť co by se stalo, kdybych v tom testu náhodou neuspěl? Kdybych tě vážně udal? Zbavil by ses mě!"

„Ale tys uspěl!" pokračoval princ s opatrným úsměvem. „Zvládl jsi to a já VĚDĚL, že to zvládneš!"

„Pokud jsi to věděl, pak jsi mě neměl testovat. Měl jsi se mnou jednat přímo."

Faríd si protřel tváře. Slzy mizely, místo nich nastoupil kamenný výraz a hlas zbarvený zradou vystřídalo smíření. Žádný přítel, jen majetek.

„Dobře, tak... Omlouvám se, no," povzdychl si Akram poraženecky. „Obvykle to nebývá tak drsný, nemám to rád takhle drsný. A je mi to líto, ano? Vážně mě to moc mrzí, nechtěl jsem ti ublížit. Už se to nestane, slibuju."

„Ano, už se to nestane, protože nic podobného nedovolím. Vše zavinilo, že jsem ti věřil a viděl tě jako přítele. Takovou chybu už neudělám. Chceš mou loajalitu? Máš ji mít. Udělám vše, co po mně budete chtít. Tak zněla dohoda, kterou jsi uzavřel s mou matkou, a já ta slova budu ctít. Splním vaše rozkazy. Nic víc, nic míň. Dobrou noc."

„Ale no tak! Počkej!" zavolal za ním princ, když viděl, s jakým rázným krokem se vydává zpět do hostince. „A co takhle dohrát tu hru? Usmiřovací Dingmammon dokáže zlepšit náladu!"

„My už dohráli," odpověděl mu stroze. „Gratuluji, vyhrál jsi."

Po těchto slovech zmizel v hostinci. Ticho dvora narušilo jen lehké zahoukání sovy doplněné o zatřepotání křídel a princ se tak ocitl jen se svými podřízenými.

„Říkal jsem, že to není dobrý nápad," ozval se za Akramovými zády generál. „Ten kluk na podobné akce není stavěný, ale zdá se, že jsme měli štěstí. I po tom všem je odhodlaný vám sloužit a provést cokoli, co mu přikážete. Zkouška loajality se tak dá považovat za úspěšnou."

„Ano," polkl Akram, oči stále fixující na hostinec. „To ano, jistě."

Nerozuměl si, měl by mít z výsledků večera radost. Vždyť se jednalo o úspěch, Faríd nejenomže od nich neodešel, ale vlastně mu sdělil, že ani odejít nemůže. Stal se jeho otrokem. Splní mu jakékoli přání, třeba se i bez řečí vrhne před stínotvůrce.

Tak proč mu to najednou nestačilo?