Když byl lup banditů naložen, mohlo se opět vyrazit na cestu. Ve voze nyní kromě Shadii cestovala také princezna Duha a z nějakého důvodu se k nim připojil i Imád. Princ si ho předtím vzal stranou, zašeptal mu nějaké tajné instrukce a bylo hotovo. Chlapec se vydal do vozu s hlavou sklopenou, smířený se svým osudem. Alespoň tak by jeho výraz Faríd popsal, jako smíření. Čeho se to právě stal svědkem?

„Jen se neboj, Flíčku. Všechno ti vysvětlím, ale v soukromí, ano? Ještě předtím..." Akram si nasadil koženou rukavici a hvízdl.

Během okamžiku les proťalo jestřábí zaskřehotání, které Farídovi vykouzlilo úsměv na tváři.

„Ano, Šťovík je zpátky!" oznámil mu Akram a při pohledu na jeho rozzářený výraz se též musel usmát. „Hádám, že tohle bude asi pro tebe."

Faríd poděkoval a převzal si od něj vzkaz. Jakmile se dotkl papíru, opadly z něj všechny chmury. Opět ucítil ten příjemný závan domova, a kromě novinek týkajících se rozbitého kolena Maliky, která opět běhala za mravenci, co se snažila vycvičit, aby jí nosili dobroty z kuchyně, ho na konci dopisu čekalo příjemného překvapení.

Každý z rodiny mu napsal speciální rozloučení. Otec mu popřál hodně štěstí na cestách, matka připsala, že doufá v jeho brzký návrat, a Hakim připojil prosbu, aby se během putování s tím vznešeným fouňou nepředřel a nechal ho, ať si pere špinavé prádlo sám. Vše zakončila Malika, která si své srdíčko místo do slov vylila do obrázku.

„Pro tebe," usmál se Faríd a předal dopis Akramovi, který si jej se skeptickým pohledem převzal.

„Pro pana... Zeleninku?" přečetl a tázavě nadzvedl obočí. „A proč mi takovou věc ukazuješ?"

„Od Maliky. Zřejmě na ni zapůsobilo, jak jsi seděl na velbloudovi místo našeho obvyklého nákladu. Na tom obrázku jsi ty."

„Hmm?" Akram té kresbičce věnoval ještě jeden zamyšlený pohled. „Nesmysl, ten panďulák má minimálně tři hlavy!"

„Tvůj turban a vlasy," zasmál se Faríd. „Vidíš? Tohle jsou kudrliny, jak ti trčí všude možně!"

„Tak na to pozor, farmáři. Moje vlasy mají systém. Jedná se o ležérní účes, co mi dodává na štramáckosti a tajemnosti."

„Ale samozřejmě," přikývl Faríd. „Přijměte mé nejhlubší omluvy, Výsosti."

„Tsk, jasně, že jo. A tyhle ruce, ty taky nejsou moje. Takový pahýly. A co mi udělala s nohama? Vypadám jako trpaslík! Je to nedůstojné, vezmi si tu urážku a spal ji, ano? Prý umění," zamručel a vydal se ke koním. „Celá tahle rodina je máklá."

Faríd se zlehka uchechtl a následoval ho. Nebýt nezvaných návštěvníků ve voze, jistě by se zeptal, zda by opět nemohl cestovat se Shadiou. Předtím nabyl pocitu, že se jim podařilo najít společnou řeč, ovšem i tak se v její přítomnosti stále cítil poněkud nesvůj. Co teprve, pokud by ono umění konverzovat zkoušel před dalšími diváky.

„A princezna s námi cestuje pouze do města, či dále?" zeptal se Faríd po chvíli jízdy, zatímco mu hlavou rezonoval rytmický zvuk kopyt.

„No, jasně! Duha! Promiň, Flíčku, já úplně zapomněl. Víš, jak jsme si povídali o převratech? Království fuč, jánešínáty tady? Ze mě se stal uprchlík, ale Duha to tak neměla. Její rodiče se vzdali, předali Prorokovi vládu a skončili pod zámkem."

„Aha? A jak to souvisí..."

„Říkal jsem ti, že byla docela pomalý a neschopný dítě, ne?" ušklíbl se princ a ohlédl se za vozem. „Žádný intelektuál ani stratég. A celý její příběh o tom, jak cestovala do úkrytu, nám s generálem taky moc neštymuje. Zvlášť, když jí ti bandité prakticky neublížili. Kdoví, možná jí i hadry prali."

„Takže je... podvodnice?" zašeptal Faríd spíš pro sebe.

Princezna Duha působila nevinně. Jak by mohla být schopna dopustit se tak ohavného činu, jakým byla zrada? Lhát jim, a ještě mít za cíl jim ublížit, vždyť něco takového... Vážně by si dovolila porušit hned několik Anwaarových, Anwaar buď milostiv, přikázání?

Faríd tomu nedokázal uvěřit. Něčeho takového by ta dívka neměla být schopná. Ale vzhledem k tomu, že jeho hodnocení dobra a zla nepředstavovalo tak přesný nástroj, jaký ovládala Shadia, dávalo smysl, že by mezi sebou mohli mít špeha, vlka v rouše beránčím. Tehdy dostal nápad.

„Stínotvůrci umí určit kvalitu duše," zaradoval se při pomyšlení, že by mohl jejich zajatce zapojit do pořádné, a hlavně nenásilné, spolupráce. „Co požádat Shadiu, aby princeznu posoudila podobně jako Imáda? Poví nám, jestli je dobrá osoba a... Čemu se směješ?" zamručel, když viděl princův pobavený výraz.

„Ničemu. Teda vlastně všemu. Tvůj plán má víc much než stádo koní za horkýho dne. Kdepak jenom začít... Třeba zaprvé, ty dvě už spolu měly šanci mluvit. Duha ji mohla seznámit s Prorokovým geniálním plánem, jak nás tahat za nos, takže od téhle chvíle ji ta stínová mrcha bude vykreslovat jako neviňátko. A i kdyby v tom náhodou nejely spolu, tak nám tvoje holka stejnak nepomůže. Stále patří mezi stínotvůrce a má za cíl jediný. Moji smrt."

Faríd polkl a stočil pohled k sedlu. Jistě, jak jen mohl zapomenout. Shadia a Akram si úplně nerozuměli a nejednalo se o žádnou malichernost ve stylu „on mi bez dovolení pil z hrnečku". V tomto případě se dalo mluvit o otázce života a smrti. Jak jen zmírnit ty ostré hrany, které se mezi nimi utvořily? Jak ochránit Akrama a dopřát jim oběma štěstí?

S povzdychem stočil myšlenky jiným směrem. Místo, aby s princem pokračoval v předem prohrané konverzaci, začal uvažovat o odpovědi, kterou zašle domů. A když měl v hlavě vše zesumírované a připravené, pokusil se sepsat dopis, aniž by přitom nevycintal inkoust na sebe, či na zvíře.

Nejednalo se o jednoduchý úkol, avšak za tu dobu si v sedle dokázal získat určitou jistotu. Nakonec se mu vážně podařilo sepsat lehce roztřesený dopis s minimem přepisů.

„Chceš něco vzkázat rodině?" obrátil se poté na Akrama, který s podivem povytáhl obočí.

„Myslíš tvé rodině?"

„Teď už spíš naší, pane Zelenino. Nechal jsem ti tam trochu místa. Můžeš napsat cokoli, nebo také vůbec nic."

„Ale to bych se na to podíval!" zasmál se Akram. „Dej sem pero, Flíčku! Vyždímám z toho prostoru, co jde. Začneme tímhle: Ty malá myško, co se vydáváš za holčičku, přestaň mi kreslit tři hlavy a udělej mě vyššího. S láskou, pan Zelenina. Jo, a Hopík, ať o mně mluví s větší úctou. Já o něm taky neprohlašuju, že je svalnatý velbloud bez módního vkusu. No, ááá, tečka. Co na to říkáš?" obrátil se na Farída, který v sobě dusil smích.

„Myslím, že si tvé rady vezmou k srdci," řekl nakonec. „Čiší z nich tvá královská moudrost a elegance."

„I ty jeden lichotníku."

Akram mu předal dopis, který si Faríd pečlivě uložil do brašny. Přitom narazil na dýku. Na zbraň, jejíž čepel musela sebrat životy nespočtu lidí. Nebezpečná a krásná, přesně jako ona.

„Mohl bych na tebe mít malou prosbu?" promluvil opět Faríd a princ zpozorněl. „Rád bych se naučil bojovat. Pokud se objeví překážka, chci ji s vámi překonat, ne pouze postávat opodál. Jenže aby se tak stalo, potřebuji pochytit základy. Pomůžeš mi s tím, prosím?"

„Že váháš!" rozzářil se princ. „SAMOZŘEJMĚ, že ti s tím pomůžu. Vždyť už od začátku říkám, že bys měl mít pořádnou zbraň, se kterou se naučíš zacházet! Čekal jsem jen na tvůj pokyn, Flíčku. Jestli se chceš stát bojovníkem, jdeme do toho. Můžeme to spustit hned, jak bude pauza na polední modlitbičku. Držel jsi už někdy šavli?"

„Ne, ale mám dýku. Od Shadii."

„Aha."

Akramovy oči rázem posmutněly. Zajímalo ho, co dokázalo změnit Farídův názor z „nikomu neublížím, protože svaté texty" na „jde se na věc, budu se za vás bít", ale tuto odpověď si přál ze všech nejméně. Shadia.

Pokaždé šlo jen a jen o ni. Opět se v něm ozval silný instinkt seřezat konkurenci bičem a díky tomu upustit trochu páry, ale nakonec se ohlídal. Stejně by tím ve výsledku ublížil jen sobě.

Zbytek cesty se nesl v nevýrazném, nudném klidu. Ticho lesa narušoval cinkot podkov, které klapaly o cestu. Nakonec i tento zvuk utichl. Koně zastavili. Sluneční paprsky ozářily vrcholy hlav všech přítomných, hřály je na šátcích a turbanech, což značilo jediné. Nastal čas na povinnou zastávku spojenou s modlitbou. Ani nepotřebovali vzhlédnout, jejich těla v tomto ohledu sloužila jako dobře promazaný stroj, který jim až s nadlidskou přesností dokázal říct, zda slunce vychází, zapadá, nebo se nachází přímo nad nimi.

S úderem poledne je každý sval přímo pobízel k zakleknutí a provedení několika přesných, rutinních pohybů spojených s odříkáním.

„Zkusím promluvit se Shadiou," dodal Faríd po seskoku z koně, který patřil mezi jeho nejelegantnější. Vážně se zlepšoval. „Třeba se k nám připojí."

„Tý už není pomoci," odfrkl princ a pohledem probodl opodál stojícího tmavého zajíce, který v poklidu přežvykoval stébla trávy, a zdálo se, že jejich rozhovor se zájmem poslouchá. „Je to stínotvůrce, démon. Proč bys někoho takového chtěl zvát k modlitbě?"

„Protože se s trochou času dá spasit úplně každý," pousmál se Faríd a princ si ztěžka povzdychl.

„A ty tomu vážně věříš? Protože, já nevím, abych byl upřímnej, tak... Někdy si říkám, že je i pro mě pozdě. Snažím se tady dělat ty dobrosrdečný blbiny, ale přijde mi, že se nic nemění."

„Nemění? Nesmysl, vždyť–"

„Zapomeň na to," přerušil ho Akram a otočil se k němu zády. „Promluv si s tou holkou, ale až ti zlomí srdce, připrav se na notnou dávku: ‚Já ti to říkal.' S tím počítej, Flíčku."

„Dám si pozor," pousmál se Faríd.

Ta slova pronesl spíše pro sebe, protože princ na jeho odpověď nečekal a odkráčel pryč. Kdoví, na co při svém odchodu myslel. Faríd jen potřásl hlavou jako kůň a poté zamířil k vozu, odkud mu k uším doputoval i kousek cizí konverzace.

„A nejlepší je ta tmavá krusta. Vážně mňamka," zaslechl Shadiu, jejíž hlas se zdál být zbarvený radostí.

„Ano, hezky křupe," přitakala princezna a on se ze všech sil snažil vytáhnout z těch slov nějakou srozumitelnou zprávu.

„Ehm, neruším?" odkašlal si a vešel do vozu.

Ani netušil, jakou reakci od nich vlastně čekal, ale zatímco Shadia jen s poklidem zvedla hlavu, princezna se při pohledu na něj výrazně dopálila a zprudka vyskočila na nohy.

„Co tady chceš?!" okřikla ho, div se na něj nevrhla jako vzteklý psík. „Nikdo tě nenaučil klepat?"

„Ale vždyť vůz nemá," Faríd se s jistou váhavostí ohlédl, „no, dveře. A já... Chtěl jsem říct, že se blíží čas polední modlitby."

„Vím, budu tam," odsekla Duha.

„Ano, já jen... Chtěl jsem se zeptat, zda by se k nám nechtěla připojit i Shadia a... Tak já už zase půjdu," zamumlal nakonec a otočil se k východu.

„Díky za pozvání, ale myslím, že můj názor na modlitby znáte. Slovo Anwaara šířit nehodlám. Ne ráno, ne v poledne, ani večer. Ale vy se hezky bavte, děti světla!" zašklebila se na ně a Faríd s povzdychem přikývl.

Tušil, že něco takového nastane. Ne, on věděl že se mu této odpovědi dostane, přesto to zkusil. Vyčítal by si, kdyby se nezeptal. A byl odhodlaný zkoušet tak znovu a znovu a znovu. Maličko Akramovská metoda, to jistě, ale pokud musí být otravný, aby se mu podařilo dovést Shadiu ke světlu, tak tu oběť zkrátka podstoupí.

S touto myšlenkou vyskočil z vozu, aby si našel klidné místo na modlení, když se mu za zády ozval tichý, nesmělý hlas.

„Počkej," oslovila ho Duha a nesměle k němu přistoupila. „Omlouvám se. Nemínila jsem se na tebe ve voze tak utrhnout. Stále vás neznám, a tak jsem zkrátka opatrnější. Myslela jsem, jestli nás se Shadiou třeba nešmíruješ."

„Ne, něco takového jsem neměl v úmyslu," odpověděl se skleslým úsměvem a poté sebou trhl.

Vždyť jejich šmírování dostal na starost Imád! Ale ten se připravoval na modlení, takže Shadia s Duhou byly zanechány bez dozoru minimálně několik minut. O čemže to předtím hovořily?

„Vlastně si myslím, že je hezké, jak se o Shadiu zajímáš," vyrušila ho z myšlenek Duha. „Má vážně štěstí. Tobě se líbí, že ano? Viděla jsem, jak se na ni díváš. Musíš ji mít vážně moc rád."

„No, já... Chci pro ni jen to nejlepší," odpověděl vyhýbavě. „A o čem jste si vlastně povídaly?"

„Jen o jídle," sdělila mu se šibalským úsměvem. „Shadia mi říkala o svém oblíbeném zákusku. Můžeš se jí pak doptat."

„Aha, děkuji. Jsem rád, že váš hovor hezky plynul, ale řekněme, že místo zákusku bych s ní raději probral záležitosti týkající se modlení a spásy. Nevíte, jak bych jí mohl Anwaara přiblížit? Protože mě nic nenapadá."

„Anwaar buď milostiv," doplnila ho Duha. „Chápu to dobře, že bys ji chtěl nasměrovat ke světlu?"

„A pomoci jí získat duši zpět," přikývl Faríd. „Myslíte si, že to půjde? Že nám to Anwaar, Anwaar buď milostiv, umožní?"

„Také jsem nad tím uvažovala," přikývla Duha. „Ale říkám si, jestli není šťastnější takto. Přeci jen, stal se z ní stínotvůrce. Nikdy jí není zima, nepotřebuje jíst ani nestárne. Shadia je silná a nesmrtelná. Vlastně jí trochu závidím."

„Nemyslím si, že je na stavu bez duše, co k závidění," zamručel Faríd. „Spíše v tom vidím peklo na zemi. Stínotvůrci jsou služebníky temnot. Otáčí se k Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, zády. Otáčí se k životu zády. A já věřím, že s trochou času bych mohl Shadie pomoci vidět světlo."

„Jenže ona ho nechce vidět, Faríde. Po odchodu Imáda se o něco více rozmluvila o své minulosti. Řekla mi, co ji potkalo. Strašný osud. Chceš, aby byla otevřena světlu, ale napadlo tě být o něco více otevřený stínům?"

„Blázníš?! Tedy... Blázníte, Výsosti?" opravil své způsoby, přesto míra děsu v jeho tváři neslábla.

„V každém z nás se skrývá světlo i temnota. Ať již nastavíš záda jakékoli straně, jakémukoli bohovi, tak stejně nezmizí. Anwaar, Anwaar buď milostiv, i Zilla lidstvo doprovází od jeho zrodu. Vedli naše kroky celé generace a stejně tak v tom budou pokračovat i poté, co můj i tvůj čas vyprší. Je snadné se toho druhého děsit, když v něm vidíte jen pravý opak sebe. Pokud se ale na moment zastavíte, zjistíte, že ty i Shadia tvoříte obrácené strany jedné mince. Bojíte se toho druhého, protože nevěříte, že by vám strana ‚nepřítele' mohla kromě bolesti něco nabídnout. Ale pokud ten strach překonáte, otevře se vám zcela nový svět."

„Neuvěřitelné, a to Akram říkal, že jste byla pomalé dítě," pousmál se Faríd. „Tedy bez urážky. Myslel jsem to jako kompliment a... Zdá se mi to, nebo se stínotvůrců vůbec neobáváte?"

„Rodiče i strýc mi o nich povídali různé příběhy," pokrčila rameny. „Není tajemstvím, že i stínotvůrci kdysi bývali lidmi. V životě však narazili, zažili bolest, kterou si pouhý smrtelník jen těžce představí. A tak přijali pomocnou ruku stínů, aby se chránili. Pokud má člověk dobrou duši, nemusí se jich bát."

Faríd zadumaně přikývl, ale to již Duha vypustila z úst tiché „zatraceně" a opět stočila pohled k zemi. Zdálo se, že spatřila něco, co jí zabránilo v další mluvě, a když se Faríd ohlédl, objevil zdroj té nepohody.

„Tak co, Flíčku? Jdeme se modlit? A... No, nazdar, lásko!" zasmál se Akram při pohledu na princeznu. „Připravená poděkovat Anwaarovi za to, že se naše cesty opět setkaly?"

„Anwaar buď milostiv, jistěže," zamručela a vzdálila se.

Ne, že by od ní Akram očekával něco jiného.

„Ten blbec pajdavá je nechal bez dozoru, udělal jsi dobře, žes tam zaskočil," dodal a naklonil se k němu. „Takže co? Nějaký novinky?"

„Ani ne. Princezna Duha působila... mile," sdělil mu po lehčí odmlce, ale nezdálo se, že by to princi stačilo.

„Ugh, něco takového nám moc nepomůže. Ten kluk je nechal bez dozoru docela dlouho. Nepovídaly si o něčem?" pokračoval Akram pološeptem. „Určitě jsi musel něco zaslechnout."

„Vlastně ano, řešily jídlo. Něco s temnou, křupavou krustou. Moc jsem tomu nerozuměl, ale prý je to dezert, co má Shadia ráda."

„Ta mrcha," procedil mezi zuby Akram. „Jakýpak jídlo, naše duše řešily!"

„Cože? Ale –"

„Sakra, Flíčku, jak je možný, že to pořád nevidíš? Vždyť je to až do očí bijící! Černá krusta? Není nic černějšího než ten debilní stín, co se na tebe nalepí a spolkne tě jako datli! A víš, co taky hezky křupe? Ta skořápka, která z tebe zbyde, než se změníš v prach jako máma!"

Jakmile to Akram dořekl, zprudka se chytil za turban, až to působilo, že si ho chce strhnout z hlavy.

„Tohle je snad zlej sen. To nemůže být pravda," mumlal pro sebe, zatímco ho Faríd opatrně držel za rameno ve snaze prince alespoň zčásti uklidnit. „A já si tak moc přál, aby to byla blbost. Aby Duha... Myslel jsem, že by alespoň ona mohla... Že všechno byla jenom náhoda. A nikdy by mi neublížila, ale... Ne, je to oficiální. Jdou po nás. Musíme být opatrní, ty musíš být opatrný, rozumíš?" zdůraznil a Faríd přikývl na souhlas.

Nemohl si nevšimnout, jak prince nejnovější informace týkající se dámského rozhovoru sebraly, a tak během modlení pro jistotu přeříkal ještě několik veršů ze svatých textů navíc. Také připojil i menší poděkování za sílu, kterou ho Anwaar, Anwaar buď milostiv, obdaroval. A kterou bude potřebovat. Zvláště, když po konci modlitby spatřil prince, jak na něj nadšeně mává šavlí.

---

Ach, tolik otázek. Co princezna Duha plánuje? Přežije Faríd blížící se trénink? Pustí se Malika do dalšího obrázku pana Zeleninky?

U obrázku zůstaneme, protože několik statečných čtenářů  (sedm, jako je trpaslíků od Sněhurky) zkusilo kreslící výzvu a můžeme jim zatleskat. Akram si totiž ani na jeden z výtvorů nestěžoval a to umí být pořádný hnidopich. Galerii najdete na odkazu v komentářích. :3