Následující ráno se opět vydali na cestu. Dle generálových slov neměl být tábor banditů daleko, avšak jeho vzdálenost byla asi tím posledním, co Farída v ten moment trápilo. Celý předchozí den strávil hodnocením svých schopností a došel k nepříjemnému zjištění. V boji jeden na jednoho měl na výhru asi stejnou šanci jako má otravný hmyz proti Hakimově podrážce.

Právě bratr zastával na jejich farmě roli onoho rázného ochránce a on tak nikdy neměl obavy, že by se mu mohlo v jeho společnosti něco stát. S ním se zkrátka cítil v bezpečí. Jenže nyní mu Hakim po boku nestál, zůstal na vše sám. Jen s dýkou v ruce a palčivou otázkou na srdci. Bude to stačit?

„Podívej se, Flíčku," nadhodil princ hlubokomyslným tónem, který byl u něj asi stejně obvyklý jako pohled na oholeného generála. „Přemýšlel jsem a došel jsem k závěru, že bys měl tuhle akcičku vynechat."

„Nerozumím, proč?" podivil se, i přestože odpověď znal až tuze dobře.

„Nemáš výcvik," sdělil mu Akram ta slova nahlas. „Nezapomeň, že tvá přítomnost tady má úplně jiný smysl než boj."

„Mám tě chránit."

„Ne, máš mi dělat společnost," pousmál se princ. „Vždy šlo jen o tvou společnost, jenom mi dlouho trvalo, než jsem to pochopil. Proto chci, abys s námi na ty bandity nešel. Rozdělíme se. Já a generál máme docela jasnou představu o okolí i jejich počtech. Většina z nich se účastnila přepadení a ti, co zbyli, by neměli dělat problémy. Postaráme se o ně a ty zůstaneš s hlídkou u vozu."

„Dobře, a kdo všechno tedy zůstane?" zeptal se ho s nadějí v hlase.

„Ty, Imád..." Princ se odmlčel a nezdálo se, že by se chystal pokračovat.

„No, a dál?" pobídl ho Faríd.

„Žádný dál. Tohle je všechno. Moje chyba, neměl jsem to začínat jako seznam."

„Aha, takže mě tu necháváš, protože jsem k ničemu. Vzali jste ty nejslabší a nechali je u vozu, zatímco se sami vrhnete do nebezpečného terénu!"

„I tak se to dá podat."

„Takže to ani nezapřeš?!" vyhrkl a princ se jen zlehka zasmál.

„Chtěl jsi, abych ti říkal pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej Anwaar, ne? Tak tady to máš. Ty, Imád a Ranění byste nám tam jen překáželi. Bude lepší, když zůstanete na místě a my je vyřídíme. V okolí nikdo není, to máme zkontrolované. Nic se vám nestane, budete v bezpečí. Jen teda žádný blbiny s tou stínovou mrchou, ano? Vůbec se k ní nepřibližuj. Musí zůstat slepá, a to za všech okolností."

„Včera večer jsem jí tu pásku sundal a nic neudělala," zamručel Faríd s jistou nevolí a stočil pohled do strany jako kárané dítě.

Moc dobře si uvědomoval rizika, která s sebou interakce se Shadiou přinášela, avšak co mu bylo známo, včera večer šlo vše jako na drátkách. Popovídali si, přečetli si knihu... A jistě, měli menší neshodu, ale duše všech přítomných zůstaly v těle, takže se jednalo o úspěch, ne? Proč se tedy k němu Akram choval jako k malému klukovi?

„Stínotvůrci potřebují světlo, aby byl vržený stín," opáčil Akram tónem učitele, který si užívá, že ví o něco víc než jeho žáčci. „Jeden konkrétní stín, který si můžou omotat kolem prstu a stvořit z něj svýho kámoše. Večery jsou tak pro tvůj pokus jakžtakž bezpečné. Když je tma, nebo se objeví větší potemnělé místo, kde chybí jasný stín, je stínotvůrce v háji. Nicméně, teď je den, což znamená až moc temných adeptů na špásování. Nesundávej jí tu pásku. Ať se stane cokoli, nech ji slepou. Tady se na moment rozloučíme."

Akram seskočil z koně a Faríd jeho čin následoval. Přitom ztrápeně pohlédl k vozu. Ostatní se vydají na bandity a on zde zůstane sám, protože je naprosto k ničemu. Jen brzda celé skupiny, obyčejný farmář, kterého musí dát stranou, jinak by si mohl sám ublížit. A i přestože nic z toho nepředstavovalo nějak závratné zjištění, stále se cítil jako zasednutý velbloudem. Již od začátku cesty tušil, že těm lidem bude z hlediska boje k ničemu, ale aspoň měl roli živého štítu, která, byť nepříjemná, s sebou přinášela určitý pocit naplnění. Nyní neměl nic, co by skupině mohl nabídnout, jak by jí mohl být užitečný.

„Žádný strachy, Flíčku. Domluvili jsme se přece na tom, že se mě jen tak nezbavíš, ne?" pousmál se Akram a stoupl si na špičky, aby mu zlehka rozcuchal vlasy. „Vrátím se brzo, slibuju. Žádný blbiny."

S těmito slovy se s ním Akram rozloučil a upřel pozornost na muže schopné boje. Za asistence generála předal potřebné rozkazy a během chviličky zmizeli do jednoho. Ztratili se v lese a Faríd oficiálně osiřel.

Mučednicky se chytil za hlavu a s těžkým povzdychem se svezl po stěně vozu až na zem. Lokty si opřel o kolena, tiše zíral na kamínky pod sebou. Na jednu stranu by měl být rád, že se úkolu dobýt tábor banditů vyhnul. Díky tomu měl jistotu, že se dožije dalšího dne. Na druhou se mu vůbec nelíbilo, že se ocitl z celé záležitosti vynechaný. Jistě by se tam pro něj nějaký úkol našel. Mohl by třeba něco podávat, nebo vázat. Byl by jim oporou, asistoval by a podporoval je, tak proč? Proč mu nedovolí pomáhat?

Zrovna byl uprostřed jednoho obzvlášť vzdychavého monologu, kterým si chtěl zkrátit čekání, když k němu po cestě dolehly kroky. Jeden rázný, druhý jemnější. Rázný, jemnější. Farídovi nedalo moc práce zjistit, kdo se k němu blíží.

„Postaral jsem se o koně," oznámil mu Imád se spokojeným výrazem. „Mohu si přisednout?"

„Ale prosím," povzdychl si Faríd a ukázal vedle sebe. „Je tu dost místa pro všechny," dodal jedovatě, ale nezdálo se, že by to na chlapce nějak zapůsobilo.

Imád mu jen věnoval úsměv od ucha k uchu a opatrně se svezl k zemi.

„Tebe snad nerozčiluje, že jsou pryč?" pokračoval Faríd ztrápeným hlasem. „Že nás tu nechali?"

„Někdo musí hlídat vůz," opáčil chlapec s úsměvem.

„Jasně, protože zrovna my dva odrazíme jakéhokoli útočníka. Prostě nás prohlásili za slabé! Řekli, že nic neumíme, a nechali nás tady."

„Ano, přesně to udělali."

„A ty z toho snad máš ještě radost?!"

„Ani ne, jen je hezké nebýt tu sám, víš?" pousmál se Imád. „A v něčem mají pravdu, vážně bychom je jen zdržovali. Já mám tu nohu a ty..."

„Chybí mi výcvik," doplnil ho Faríd slovy hořké pravdy. „Rozumím, přesto... Něco mi říká, že jsem měl Akrama přeci jen doprovodit. Potřebuje mě!"

„To tvrdil i princ, když vše projednával s generálem," přikývl Imád. „Že tě tam potřebuje a nechce tě nechávat samotného."

„Vážně? Ale kdy?"

„Včera večer. Ty jsi je neslyšel?"

Faríd zlehka zavrtěl hlavou. Muselo se jednat o čas, který trávil Shadiou. Opravdu ho Akram chtěl vzít s sebou? A dokonce říkal, že ho potřebuje? Ale proč by ho potom nechal sedět u vozu jako nějakého opuštěného, toulavého psa?

„Princ Akram tě chtěl vzít s sebou, aby na tebe mohl dohlížet," pokračoval Imád ve vyprávění, „ale generál byl proti. Kvůli bezpečnosti, víš? Nakonec princ ustoupil, ale měl podmínku. Generál mu musel slíbit, že se ti nic nestane. Na svůj vous tak učinil!"

„Na vousy?" zasmál se Faríd. „Takže když si tady třeba zadřu třísku, bude se muset oholit? Hmm, to by vlastně nemuselo být vůbec špatné."

„Ani na to nemysli," zarazil ho Imád se smíchem. „Generál na tomhle světě miluje jen dvě věci, dobrou morálku a svůj vous. Zadři si třísku a on z tebe sedře kůži."

„Zatraceně, pak bych se o sebe měl lépe starat," pousmál se Faríd a narovnal se. „Co se takhle projít, ať nám není dlouhá chvíle?"

„Ale nechoďme nikam daleko," hlesl Imád a přijal nabízenou ruku. Přitom se nervózně rozhlédl kolem, jako by na ně měl každou chvíli někdo vyskočit.

„Půjdeme jen kousek po cestě, ať se protáhneme a vyčistíme si hlavu," pokračoval Faríd s úsměvem. „Jen krátká procházka. Potom se můžeme stavit za Shadiou."

„Tou démonkou?!" vyhrkl tak hlasitě, že jej musel slyšet celý les, a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

„Jsem stínotvůrce," ozvalo se z vozu. „A ještě, než se zeptáte, tak ano, slyšela jsem každé vaše slovo. A ne, neposlouchám cizí rozhovory. Tenhle vůz má jenom dost tenké stěny, víme?"

„Shadia umí být kousavá," zašeptal Faríd. „Ale zvykneš si na ni."

„Stále vás slyším!" zvolala, ovšem její přísný hlas byl zbarven zvonivým smíchem, který již Faríd důvěrně znal.

A tak se společně vydali po cestičce, snad aby si lépe prohlédli okolí nebo zapomněli na fakt, že zde byli zanecháni. Přitom Faríd nenápadně přizpůsobil tempo svému kolegovi, aniž by byl jeho počin zaznamenán. Nedostali se moc daleko, Imádovi stačilo ujít jen pár metrů a již začínal zpomalovat. Společně provedli ještě pár kroků, aby měli jistotu, že je nikdo neodposlouchává, a poté se mohli zastavit a jen si nikým nerušeni povídat.

Za tu dobu probrali mnoho témat. Řešili jízdu na koni, okolní přírodu, stínového zabijáka z vozu, otravné pálení sluníčka, kolik banditů už asi princ se svými muži zlikvidoval, co bude k svačině, proč je tolik bolí nohy... Zkrátka běžné záležitosti běžného dne.

Když se vrátili zpět na své místo u vozu, nastal čas navštívit i onu démonku, jak ji nazval Imád. Nutno dodat, že návštěva stínotvůrce se chlapci zamlouvala asi stejným způsobem jako náhlá účast v maratonu.

„Ale já za ní nechci," špitl a nervózně si promnul ruce. „Ona je... zlá."

„A v tom se právě pleteš," zazubil se na něj Faríd. „Jen to zkus a uvidíš!"

Něco uvnitř mu říkalo, že aby se vztah mezi Shadiou a Akramem napravil, bude potřebovat podporu od více lidí. Generála z tohoto plánu prozatím vyloučil, o něm věděl, že bude slepě stát na straně Akrama. Ovšem pokud by se mu podařilo nalomit několik vojáků a přesvědčit je, že pro ně Shadia již nepředstavuje hrozbu, pak by se mohla zavést i nová forma spolupráce a vzájemné ochrany!

Generál by dostal svou zbraň, princi by již nešlo o život a Shadia by byla opět volná. Vymanila by se z role zajatce a mohla by ze svého postu postupně udolat i ostatní stínotvůrce, kteří by je nechali na pokoji. Všichni by byli živí, zdraví a spokojení. Jenže aby se tak stalo, musel k sobě najít spojence. A Imád v tomto řetězu událostí tvořil toliko potřebný článek číslo jedna.

„Až ji poznáš, pochopíš," dodal a zlehka mu zatlačil na záda, aby ho popohnal k vozu.

„Ale já už se s ní viděl," opáčil Imád, zatímco si nervózně tiskl ret mezi zuby. „Děsí mě."

„Ocitla se na nepřátelské půdě, přirozeně se snaží pouštět hrůzu. Ale ve skutečnosti je... Počkej." Faríd ztišil hlas a ustoupil do trávy. „Nechci, aby nás slyšela, víš? Ale pravdou zůstává, že... Shadia je jako datle. Na první pohled temná a tvrdě působící, ale když pronikneš až k jejímu jádru, zjistíš, že je to ta nejsladší věc, kterou jsi kdy poznal."

Ještě předtím, než to Faríd vyslovil, tak moc dobře tušil, že bude znít zvláštně. Ovšem poté, co se mohl slyšet, si plně uvědomil význam slova „pitomec". Ihned se chytil za uši, za kterými zrudl až běda, a sklopil pohled na kamínky pokrytou zem.

Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Nebo si toho spíš byl až moc dobře vědom a jen si nechtěl nic z toho připustit. Něco takového by patřilo k těm nejbláznivějším věcem, které kdy provedl, a to bodl stíny ovládajícího zabijáka do nohy otráveným šípem! Laťka šílenosti se tedy nacházela setsakramentsky vysoko, přesto by ji tento kousek dokázal překonat s lehkostí motýla.

Faríd se pokusil všechny ty „nevhodné" myšlenky smést ze stolu, ale srdce, které mu zběsile pumpovalo krev do tváří, hovořilo o opaku. Prozrazovalo ho. Opatrně pohlédl na Imáda, na jehož tváři utkvěl zamyšlený výraz.

„Takže ten stínotvůrce je jako datle, ano?" zamumlal Imád nakonec. „Datle mám rád."

Faríd si po těchto slovech oddechl. Zdálo se, že Imád v jeho přirovnání nespatřil nic podivného, a on tak mohl pokračovat.

„Ano, také je mám moc rád. Takže jí dáš ještě šanci?" zeptal se a opět pokynul k vozu. „Prosím, moc to pro mě znamená."

Imád si povzdychl, ale nakonec jen zlehka přikývl. Více Faríd ke štěstí nepotřeboval a promptně ho vedl dovnitř. Moc dobře věděl, že si chlapec může své rozhodnutí brzy rozmyslet, a čím dříve vše uzavřou, tím lépe pro všechny.

„Dobré ráno, Shadio," pozdravil ji Faríd zvesela. „Můžeme si k tobě přisednout?"

„Přišel jsi mi sundat pásku?" pousmála se, ale on jen zavrtěl hlavou.

„Naneštěstí nemohu, Akram –"

„Cokoli ohledně toho princátka mě nezajímá, pokud nejde o jeho smrt. Tu mi hlaste hned, ano?" zazubila se na ně. „Nerada bych o něco takového přišla."

„Takže jako datle, ano?" zašeptal Imád roztřeseným hlasem, zatímco nervózně těkal pohledem mezi Farídem a dívkou.

„Někdy má holt slabší den," povzdychl si a opět se zaměřil na Shadiu. „Říkal jsem ti, že si tady přeji vytvořit příměří. Pomoc za pomoc. Taková slova tak ničemu nepomáhají, vlastně právě naopak. Brzdí mé snažení, proto podobné věci už neříkej."

„Jak si přeješ, Flíčku," ušklíbla se a jeho přezdívku vyslovila s provokativním úsměvem. „A proč ti tak vlastně říká? Flíčku. To si špiníš kalhoty, nebo tak?"

Faríd se s tázavým pohledem obrátil na Imáda, ovšem i na chlapcově tváři se zračila nechápavost. Zrovna princem vymyšlené přezdívky měly vždy velice jasné kořeny. Jeden je Flíček, druhý ten pajdavej, případně kulhavej. Nejednalo se o žádnou vědu, tak proč se na tuto záležitost Shadia doptávala?

„Kvůli mému mateřskému znaménku," odpověděl nakonec.

„Jakému? Myslíš to oko?" pokračovala zamyšleně.

„Ano."

„Aha, hmm. V očích stínotvůrce jste flíčky všichni. A proč jste sem vlastně přišli?" dodala, a i přes pásku si je oba dokázala změřit pohledem. „Jak můžete vidět, tady moc zábavy nenajdete. Už jsem si říkala, že bych ty vaše Raněné z hecu uzdravila, aby tu nebyla taková nuda."

„Vážně?" rozzářil se Faríd.

„Jasně! Jenže pak mi došlo, že by se přidali k ostatním, a já bych tu stejně uvízla s vámi. Farmář a kulhavý voják. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna taková dvojice bude rozhodovat o mém osudu. Zdá se, že boží cesty jsou vskutku nevyzpytatelné."

„Nestojíme zde, abychom rozhodli o tvém osudu," dal se do vysvětlování Faríd. „Pouze jsem tě chtěl seznámit s Imádem."

„Ehm, dobrý den," odkašlal si chlapec a zamával jí.

„Tak Imád, ano?" Na její tváři se opět objevil škodolibý úsměv, ze kterého mrazilo. „Ale my už jsme se přeci viděli. Hodnotila jsem tvou duši, vzpomínáš?"

„Na něco takového se nedá zapomenout," polkl a s jistou bezradností pohlédl na Farída.

Imád doufal, že jeho bezeslovnou žádost vyslyší a oni tak toto nepříjemné místo konečně opustí. Jenže ne. Faríd jeho pohled buď vůbec nepochopil, nebo ho chápat nechtěl, protože jinak si nedokázal vysvětlit následující slova.

„Nechám vás tu, ať se lépe seznámíte," pousmál se a Imádovi div nevypadly oči z důlků.

„Co prosím?!" vypískl chlapec zděšeně. „Ty odcházíš? Ale něco takového jsme si nedomluvili!"

„Říkal jsem, že bych byl rád, abyste se stali přáteli."

„Tak přáteli?" ozvala se pro změnu Shadia. „A jak si takovou spolupráci představuješ, farmáři? Budeme tu sdílet zážitky z dětství a povídat si o oblíbených barvách, zatímco ty nám k tomu uděláš čaj?"

„Hmm, zajímavý nápad," přitakal Faríd a jeho zamyšlený tón značil, že svá slova myslí vážně. „Připravím vám něco k osvěžení. Zatím si tu spolu sedněte a seznamte se."

„Ale..." Imád k němu natáhl ruku v bláhovém pokusu ho zastavit, avšak to už mu Faríd nastavil záda a odešel z vozu.

Nečinil tak rád, ale doufal, že když je nechá o samotě, tak ti dva nakonec najdou způsob, jak spolu vyjít. Mlčky vyskočil z vozu, a když odtamtud nezaslechl žádný podezřelý ryk, oddychl si a dal se do práce. Přenesl si kotlík, měch s vodou a několik sáčků s bylinkami k vozu, avšak ještě se pořádně neponořil do přípravy a již měl Imáda za zády.

„Takže?" zaváhal při pohledu na chlapcův trpitelský výraz. „Jak to dopadlo?"

„Moc dobře ne," hlesl a přisedl si k němu. „Bude bylinkový?"

„Ano, ale neměň téma," pousmál se Faríd, zatímco do chladné vody drtil zmíněné rostlinky. „Našli jste společnou řeč?"

„Ehm, spíš ne. Já se jí zeptal na počasí, ona odpověděla, že přes pásku na očích prd vidí, a pak jsme jenom mlčeli. Tohle nikdy nebude fungovat, Faríde. Opravdu, je mi to líto, ale my tady nemluvíme o člověku. Vždyť je to stínotvůrce!" zašeptal s vytřeštěnýma očima. „Ani nevíš, jak moc mě děsí."

„Rozumím. Začátky nebývají snadné, ale když ten strach překonáš..."

„Ne," Imád zamítavě zavrtěl hlavou, „já ten strach nepotřebuji překonat. On je totiž více než oprávněný. V tom voze jsou lidé, které znám. Třeba Mahmúd, ten úplně vlevo. Pomáhal mi s koňmi. A Hassan, myslím, že třetí zleva, ten se mi zase smál, že kulhám. A Jassir, leží o kus dál, ten... Ten se mi vlastně taky smál, ale na tom nesejde. Byli to lidé. Každý z nich měl život a ona jim ho vzala."

„Napraví je," pokusil se o odpor, ale Imád si jen odfrkl a stočil pohled k zemi.

„V první řadě to nikdy neměla dopustit," zamručel nakonec. „Vzala jim duše, a to jen proto, že se jí nelíbili. Pokud by tak dělali všichni, svět by se stal pustým místem. Stínotvůrci jsou zvrácení, berou spravedlnost do vlastních rukou a odstraňují ty, co se jim zrovna ‚nelíbí'. Jsou jako zvířata, na nic se neptají a jen útočí."

Faríd si povzdychl a opět se zaměřil na kotlík.

„Dáš si čaj?" zeptal se nakonec a Imád s úsměvem přikývl.

„Hrneček, prosím," řekl s již připravenou nádobou v dlaních. Opatrně pofoukal světle zelenou tekutinu a poté si opatrně usrkl.

„Je... výborný," polkl, zatímco se dusil. Párkrát si zakašlal a zlehka vyplázl jazyk.

„Je příšerný, že?" povzdychl si Faríd a Imád začal freneticky vrtět hlavou, než se sám zastavil.

„Vlastně ano. Je to asi ten nejhorší čaj, co jsem kdy pil," přikývl nakonec. „Vždyť je ledový!"

„Hmm, zkusil jsem to bez ohně. Nemám křesadlo, a tak... Ty bylinky nespolupracovaly," zamumlal Faríd spíše pro sebe.

„Podle mě spolupracovaly až moc," nadhodil Imád s úšklebkem.

„Hele, já se tady vážně snažil!"

„Tomu bych i věřil. Pověz, v čem přesně spočívala tvá snaha? Pokud nás chceš zabít, jde ti to senzačně!" zasmál se a Faríd nad jeho slovy jen pobaveně zavrtěl hlavou.

Imád se mu najednou zdál uvolněnější, veselejší a také hovornější. Netušil, co se stalo, ale tu změnu viděl moc rád. Žádné zbytečné „pane" doplněné o stydlivý pohled či zděšený šepot. Jen lehce traumatizovaný a drzý čajomil.

„Dobrá, ale co s tím čajem uděláme?" zeptal se Faríd nakonec. „Nechat ho tady nemůžeme!"

„Pravda, mohl bys omylem povraždit polovinu obyvatelstva lesa," zasmál se Imád.

„Jistěže. Ale zase bych ho mohl nabídnout generálovi jako novou nejúčinnější zbraň. Žádný stínotvůrce se nevyrovná síle mého čaje!"

Imád se na odpověď jen zvučně zasmál. Jednalo se o stejný zvuk, který Faríd zaslechl, když poprvé navrhl, aby se Akram jmenoval Dupydup. Jen nyní byl jeho smích ještě o něco hlasitější, a to i přestože se jej chlapec snažil ze všech sil tlumit. Nepomohlo ani přitisknutí ruky na ústa a stočení se na stranu. Při tom pohledu se začal smát i Faríd a smích se stal nezastavitelným.

Oba posedl démon smíchu, který však nepředstavoval jediného „démona", co se dostal do jejich společnosti. Ve větvích se objevila černočerná veverka s podobně temnýma očima, která se na oba mladíky zaměřila. Chvíli je vytrvale pozorovala a poté odhopkala pryč, zpět do stínů.

---

Nevím, jestli je to poznat, ale já Imádka ráda. A kdo mě zná tak taky tuší, že to nejni dobrý. XD

Zároveň se jedná o poslední kapitolu před Vánoci. Chystám se vydávat adventní kalendář (sci-fi příběh o 24 kapitolách, které se dají číst, jako když otevíráte okénka s čokoládou) a nestíhala bych oběma příběhům dávat stejnou péči.

Čekání na novou kapitolu, ve které se objeví NOVÁ POSTAVA, co pořádně zamává nejen s Akramovým životem, si tak můžete zkrátit u brzy vydaného díla Xavier a hvězda. 

26.12. budeme zpátky a zde meme pro zasmání aneb Imádův život v kostce: