Netrvalo dlouho a Faríd pochopil, proč by někdo chtěl jít Akramovi po krku. A princovský status s tím souvisel pouze okrajově.

„Je mi zima," postěžoval si Akram z velblouda.

Tato věta společně s „Už tam budeme?" a „Mám hlad!" tvořily svatou trojici hlášek, kterých se ten vznešený otrapa držel a nepouštěl.

„A taky prd vidím," pokračoval princ rozmrzelým tónem. „Jak víš, že jdeme správně?"

Faríd neodpovídal. Jeho ticho tak jen podtrhovalo klid okolí, kterému vévodila čistá noční obloha posetá množstvím hvězd. Dílo Anwaara, Anwaar buď milostiv, světla samotného, který bdí nad vším živým. Jistě jen díky jeho nehynoucí přízni vyvázli z té uličky živí a zdraví.

Při té myšlence se Faríd celý otřásl. Husí kůže, kterou s sebou náhlé setkání s tím tajuplným cizincem z uličky přineslo, nemizela stejně jako třes rukou, v nichž nyní svíral otěže velblouda. Proč zrovna on? A proč zde? Ze všech míst na světě, proč právě Bagrúh, který měl představovat to nejbezpečnější místo světa?!

Hlavní město Východního jánešínátu oplývalo hned několika zabezpečeními, která měla zabránit temným silám vniknout do jeho srdce. Jednalo se o systém tří ochranných kruhů, které mu také vynesly přízvisko Kulaté. První z nich představoval tok řeky Veveris vytvářející kolem města vodní příkop. Jeho překonání bylo možné jen za pomoci systému padacích mostů, které se však před půlnocí zvedaly. Pokud by Faríd s princem dorazili k bráně města o něco později, Bagrúhu by již neopustili. Kamenné hradby reprezentující další z pomyslných ochranných kruhů se pro pouhé smrtelníky stávaly překážkou nemožnou na zdolání.

Domy měšťanů a centrum města doplňoval kruh hradeb chránící samotné srdce Bagrúhu. V něm se nacházel Prorokův palác doplněný o rozsáhlé královské zahrady. Jednalo se o architektonický skvost a nemohlo být divu, že si jej osoba vystupující jako pravá ruka Anwaara, Anwaar buď milostiv, vybrala za svůj domov. Bagrúh, nádherné, a hlavně bezpečné místo. Jenže pak se objeví bytost z temnoty a...

„Neodpovídáš, Flíčku," ozval se Akram a Faríd sebou trhl.

„Tak Flíčku?" vydechl a přiložil si dlaň na tvář, kde ucítil mateřské znaménko. V řece již proteklo mnoho vody od chvíle, kdy se ohledně něj cítil nesvůj.

„Máš kolem oka tu hrůzu," vysvětlil Akram původ přezdívky odlehčeným tónem. „A vůbec, cože to vlastně děláš, Flíčku? Čistíš kanály, nebo tak?"

„Jsem farmář a neříkej mi Flíčku. Není mi to příjemné," zamručel Faríd, zatímco si dlaní vytrvale kryl tvář.

„Proč? Taková roztomilá přezdívka! A co se ti vůbec stalo? Někdo tě praštil, nebo tak?"

„Ne, jedná se jen o mé mateřské znaménko."

„Hmm? Ale nesmysl, dívej!"

Faríd zaznamenal, že se princovy oči po těchto slovech rozzářily jako dva smaragdy. Jako by nyní hleděl na šelmu, a ne člověka.

„TOHLE je znaménko," Akram si ukázal na tvář pod levým okem, kde byla k nalezení drobná piha. „Znaménko krásy, víme? Díky tomu jsem ještě větší fešák, teda kdyby to bylo vůbec možný. Co máš ty, bych rozhodně ničím takovým nenazval, spíš se jedná o pořádnou pecku. Víš určitě, že tě nikdo nepraštil?"

„Mám ho už od narození a není mi příjemné, když na něj ostatní upozorňují," povzdychl si Faríd a sklopil zrak k písku. „Tak už to, prosím, nedělej."

„Provedu, Flíčku! Jinak, myslíš, že když máš tohle na obličeji, tak seš nějak prokletej?"

Faríd mučednicky přivřel oči. Nejraději by odpověděl, že „prokletý" asi vážně bude, vzhledem k tomu, že se tady pozdě v noci baví s tou nejotravnější bytostí z celého Východního jánešínátu, ale nakonec se rozhodl, že vše odbude zdvořilým mlčením. Vyprázdnil si mysl a nechal nohy, ať se samy vedou. Dokud měl noční oblohu, zabloudit nemohl.

Celý život se řídil dle hvězd. Léta se učil jejich polohu, a to z jediného důvodu. Aby za jejich pomoci nalezl cestu zpátky domů. Právě zde se nacházelo i jeho nejbezpečnější místo na světě. Žádné příkopy ani vysoké zdi. Jen jejich maličká farma, útulný prostor plný lásky a bezpečí.

Farídovi se již pomalu klížily oči, avšak jakmile společně s velbloudem sešli z duny a stanuli před známým domkem, vlila se mu do žil nová dávka energie. A stačilo k tomu jen jediné slovo, jeho jméno.

„Faríde!" vypískla holčička a rozběhla se za ním.

Havraní copánky měla spletené do jednoho většího copu, který jí během nadšeného běhu skákal po zádech jako ocas splašeného koně. Dívka před ním nezastavila, prakticky mu skočila do náruče a Faríd zlehka zavrávoral.

„Maliko," oslovil ji s úsměvem, když popadl dech. „Jak je možné, že ještě nejsi v posteli? Vždyť už je moc pozdě."

„Potřebovala jsem tě vidět," zazubila se na něj a objala ho kolem pasu. „A kdo je ten pan Zelenina?" dodala směrem k Akramovi, který jí věnoval úsměv od ucha k uchu.

„Princ Akram, maličká," představil se a zlehka se jí z velblouda uklonil. „Tady tvůj bratr mi nabídl dočasný útočiště a já jsem mu za to veeelice zavázán."

Faríd jen zlehka protočil oči.

„Žádné útočiště jsem ti nenabídl," zamumlal nakonec.

„Ale ano! A také mi slíbil večeři."

„Neslíbil."

„A byl vážně moc milý!" pokračoval s úsměvem a Faríd si důležitě povzdechl.

„Spíše mám jen nebeskou trpělivost," posteskl si a poté ve dveřích spatřil další osobu. „Hakime," vydechl s úlevou. Pokud ho někdy potřeboval, pak nyní. A to nejen z důvodu jeho mohutnější postavy a silnějších pěstí.

„Vítej zpátky, bratře," přikývl Hakim a se skeptickým pohledem se zadíval na návštěvníka. „Již jsme si o tebe začínali dělat starosti. Vracíš se později, než je tvým zvykem. Nyní již chápu proč."

„Jak se daří otci? A co matka, již spí?" zeptal se Faríd, když z velblouda odvázal i poslední prázdný koš.

„Ano, oba už spí," zašeptala Malika s potutelným úsměvem. „Takže musíme mluvit potichu, abychom je nevzbudili."

„A že ti to jde," pousmál se Faríd, a poté ji i s prázdnými koši zahnal dovnitř.

Venku tak zbyl jen on, Hakim a nezvaný návštěvník. Velblouda do této komunikační rovnice nezapočítal. Zvíře se řadilo mezi němé tváře, nemohlo tak jejich rodině škodit. Něco takového se však nedalo říci o cizinci, který stále seděl na jeho hřbetě, a jehož pusa nebyla k zastavení. Vážně se Akram nyní pokoušel zpívat?

„Bratře, na moment," ozval se Hakim do princova broukání, jehož tóny si skákaly nahoru a dolů, jak se jim zachtělo.

Faríd přikývl a provedl s ním pár kroků na stranu.

„Moc dobře víš, že je náš otec vážně nemocný. Nyní více než kdy jindy potřebuje klid a ne... Ne, támhleto," sykl Hakim a pohlédl na prince. „Co tu to falešné ptáče chce?"

Než stihl Faríd odpovědět, chopilo se slova právě ono „falešné ptáče" osobně.

„Ale podívejme se, nevrlost se asi v téhle rodině doslova dědí," zasmál se Akram a poté na velbloudovi párkrát nadskočil. „Jak se tahle věc dává dolů?"

Faríd bez jediného slova přešel ke zvířeti, které jako mávnutím kouzelného proutku zalehlo, a princ se mohl dát do slézání. Tato činnost se však ukázala být náročnější, než Akram předpokládal, a nakonec se jen nemotorně překulil do písku.

Na zemi se však nezdržel dlouho. V rychlosti si upravil turban, setřepal ze sebe pozůstatky z nevyžádaného objetí s pouští a mohl pokračovat.

„Dovolte mi, abych se představil. Jeho Výsost, princ Akram, vládce Jantarového království. To je ta země tam dole, než se z ní stal Jižní jánešínát, víme? Tady tvůj flekatej brácha mi pomohl v těžký situaci. Vážně hodnej kluk."

Po těchto slovech si Akram stoupl na špičky a poplácal Farída po tváři, jako by se jednalo o jeho mazlíčka. Ten sebou při tomto gestu zlehka trhl a vzteky nakrčil obočí i nos, ale víc nenamítal. Možná na to jen neměl sílu.

„A nebojte se, nebudu vás obtěžovat dlouho. Jen tady přespím a ráno se svými lidmi zase odejdu. A vůbec, co seš zač ty... Hopíku?"

„Hakim," opravil ho Hopík a přitom na něj div necenil zuby jako divoké zvíře.

„Hakim je mým starším bratrem," představil ho Faríd a pokynul jeho směrem. „V době otcovy nemoci má všechno a všechny na starost, proto ho, prosím, oslovuj s náležitou úctou."

„No, tak určitě je o něco větší štramák než ty," nadhodil Akram zamyšleně a přistoupil k Hakimovi. „Má větší svaly, lepší vlasy, takový hezky zvlněný, a nikde nevidím žádný flíčky. Aspoň teda na obličeji ne, ale radši si sundej košili, ať máme jistotu."

„Nerozumím," odpověděl Hakim a s podivem povytáhl obočí. „Jaké flíčky? O čem to tady ten blázen mluví?"

„Je jen unavený, bratře," povzdechl si Faríd a ztrápeně si promnul kořen nosu. „My oba jsme. Z Bagrúhu jsme ušli kus cesty. Zde je výdělek z trhu," dodal a vyndal z plátěné tašky sáček, který mu předal. „Můžeme už dovnitř a odpočinout si?"

Hakim se zamračil. V ruce žmoulal kožený váček s mincemi a zdálo se, že se mu myšlenka cizince v domě nezamlouvá. Nakonec však jen přikývl a ustoupil jim z cesty. Dovnitř je nedoprovodil, místo toho zůstal venku, aby se postaral o velblouda.

„Hmm, máte to tu... útulný?" zaváhal Akram, když si mohl pořádně prohlédnout, kde se vlastně ocitl.

Již na první pohled vytušil, že ta farma, nebo spíše titěrná chajda, nebude splňovat standardy paláce, vlastně ani podmínky běžné pracující třídy, ale že to bude až tak zlé? Přísahal by, že tu všechny stěny tvořilo bahno. Jen ošklivé, seschlé bahno, zkrátka špína, která nemůže být nikomu a ničemu ku prospěchu.

Princ doufal, že se alespoň ložnice stane výjimkou. Že spatří jasnou, útulnou místnost se závěsy a nadýchanými polštářky, které ho svou svůdnou měkkostí budou lákat do země snů. Místo toho se mu však dostalo pouze rohože. Obyčejné rohože! O hudebním doprovodu v podobě až nelidského chrápání raději ani nemluvit.

„Zde můžeš složit hlavu," oznámil mu Faríd a ukázal na volnou rohož. „Jsi host, vezmi si mou postel a já budu spát na zemi."

„Heh, tomuhle ty říkáš postel? Vždyť to musí děsně škrábat! A všude tlačit!"

Faríd ho důležitě zapštil, a poté s vyplašeným pohledem upřel zrak na druhou stranu místnosti, odkud k nim doléhaly ty šílené zvuky.

„Otec spí," vydechl Faríd s úlevou a promnul si znavené oči. „Podívej se, je to jednoduché. Má rohož může být přes noc tvá, nebo spi na holé zemi, rozhodnutí nechám na tobě. Tak, či onak, provedeš jej v největší tichosti, jasné?"

„Ano, pane," ušklíbl se Akram a usedl na rohož. Rozvázal si turban, hlavu plnou divokých kudrlin složil na darovaný polštář, přičemž nezapomněl párkrát důležitě zakňourat.

„Co se děje tentokrát?" povzdechl si Faríd, když se do otcova zachrápání ozvalo i zaúpění podobající se vlčeti, které objevilo kouzlo úplňku.

„Máš to tvrdý, Flíčku. Ach, tahle tvoje rohož. Moje zádíčka to nezvládají!"

Akram každou větu zakončil náležitým fňuknutím a vzdychnutím. Působil jako mučedník, avšak Faríd o upřímnosti jeho slov pochyboval. Něco mu říkalo, že podobné výkony zkouší tento samozvaný princ často.

„A co pro tebe můžu udělat, aby se ti spalo lépe?" zeptal se nakonec a Akram se po těch slovech rozzářil jako sluníčko.

„Máš další polštářek?" zeptal se a jeho již tak pronikavě zelené oči v té tmě div nesvítily.

„Můj ti nestačí?" povzdechl si Faríd, kterému došlo, že spánek a pohodlí mu budou pro tuto noc zřejmě odepřeny.

„Ne, potřebuju dva. Jsem zvyklý na určitou úroveň komfortu, a když se k tomu přidá celá ta záležitost se zákeřným stínotvůrcem... Před chvílí jsem doslova bojoval o holý život, Flíčku! A polštář navíc by mi pomohl uklidnit nervy. Ale pokud mi nemůžeš vyhovět, pak vše samozřejmě pochopím a budu nešťastný potichu."

„Anwaar buď milostiv," zamumlal Faríd spíše pro sebe a narovnal se. „Mohu se zeptat bratra, zda by mi nepůjčil ten svůj, ale nemohu nic slíbit."

„Vážně? Báječné! Neboj, určitě ti vyhoví. Jsem přeci váš host, ne? A hostovi musíte prokázat pohostinnost. S tím určitě souvisí i dva polštářky."

„JÁ MÁM POLŠTÁŘEK!" zaradoval se z chodby dětský hlásek a Faríd se zprudka otočil.

„Maliko, vyděsila jsi mě. Už máš dávno spát," napomenul sestřičku, která jen zlehka zavrtěla hlavou a předala mu zmíněné zboží.

„Ten je pro pana Zeleninu," sdělila mu s důležitostí a poté utekla do protějších dveří, které za sebou potichounku zavřela.

„Milá holčička," přikývl Akram a převzal si od něj polštář. „Tam bydlí všechny ženský?"

„Má matka a sestra," odpověděl mu Faríd příkře. „My tam nesmíme."

„Jistě, jistě, Flíčku, znám tahle pravidla. Nedotknout se ženy, respektovat starší a blablabla. Ale ta maličká je zralá na objetí, něco takovýho nám Anwaar nezakazuje, že ne?"

„Anwaar buď milostiv," doplnil Faríd slova úcty. „A prosím, jen... Jen běž spát," povzdychl si a hlavou pokynul k rohoži.

Sám si mlčky lehl na zem a schoulil se do klubíčka. Nohy ho od chůze pálily, celé tělo bolelo, přesto si nebyl jist, zda mu bude výlet do země spánku povolen. Hlava se zdála být tuze zaměstnaná, než aby mu dovolila vydechnout.

Toho urozeného podivína mu musel seslat sám Anwaar, Anwaar buď milostiv, jinak si princovu přítomnost nedokázal vysvětlit. Ale proč byl jako jeho průvodce vybrán zrovna on? A jakou roli v tom všem hrál onen tajemný cizinec z uličky? Opravdu se jednalo o nájemného zabijáka? Jak jen ho princ nazval... stínotvůrce?

O těchto temných bytostech Faríd něco málo zaslechl. Nebezpeční fanatici. Bývali to obyčejní lidé, než uzavřeli temnou dohodu se Zillou, vládcem země stínů, a stali se jeho služebníky. Jeden čas byli za své hříchy stíháni, měli být sprovozeni ze světa a Faríd si až do této chvíle myslel, že se dílo vydařilo a svět byl od nich očištěn.

Stínotvůrci představovali nebezpečí pro vše živé. Měli schopnost vytrhnout duši z těla a seslat ji do země stínů na věčné utrpení, tak jak je možné, že setkání s jedním z nich přežil? Stále dýchal. Mohl se nad ním stínotvůrce slitovat? Ale proč? A co když se vrátí? Pokusí se mu ublížit? Pomstít se?

Přetočil se na bok a zavřel oči. Musí usnout, potřebuje spánek. Tím, že se zde bude nervózně převalovat, ničeho nedocílí. Co se stalo, stalo se. Život jde dál. Přesto si nervózně žužlal nehet, neschopný ho oddálit od úst. Přišel si jako dítě. Možná, že udělal chybu, když sem prince vzal. Nebo provedl správnou věc. Pomohl někomu v nesnázích, jak by tím mohl něco zkazit?

Z myšlenek ho probrala až cizí dlaň, která ho opatrně vzala za rameno. Faríd sebou trhl, ale když otevřel oči, spatřil jen bratra, jak se nad ním sklání. Na Hakimově tváři se zračil přísný výraz, přesto jeho oči zůstávaly vřelé a ustarané.

„Musíme si promluvit," zašeptal, aby nevzbudil otce, a vytrhl jej z polospánku.

Faríd zlehka přikývl a následoval ho ke dveřím. Přitom jedním rychlým pohledem zkontroloval, že otec i ten urozený protiva stále spí. Teprve poté vyšel za bratrem do chladné noci. Hakim byl již převlečen do pyžama v podobě volných kalhot a ten pohled mu vnukl teorii, že za jeho nedostatkem spánku může stát nevhodný spací úbor. Každý ví, že správné pyžamo dokáže odehnat temné myšlenky. Jistě by si poradilo i se stínotvůrcem.

V naprosté tichosti usedli na práh dveří. Hakim upřel zrak do dáli, kde se rozkládalo hlavní město Východního jánešínátu. Mlčel, avšak Faríd tušil, že si ho k sobě zavolal kvůli něčemu důležitému. A něco uvnitř mu napovídalo i směr jejich konverzace. Že by nový obyvatel ložnice?

„Proč jsi sem toho nafoukance přivedl?" zamručel Hakim, zatímco očima brouzdal po potemnělém horizontu.

„Protože mi to přišlo správné," odpověděl Faríd automaticky. „Potřeboval pomoci."

„Bojím se, že tě jen využívá. Vždycky jsi byl na ostatní tuze hodný, Faríde. Takové chování přímo přitahuje zmetky a tenhle princ zmetek je, to mi věř. Nepřináší s sebou nic dobrého a být to na mně, vůbec bych ho nepustil do domu."

„Myslím, že se v něm mýlíš," pousmál se Faríd. „Neřekl bych, že je vyloženě zlý, možná jen trochu ztracený. To nejmenší, co pro něj mohu udělat, je poskytnout mu střechu nad hlavou. Anwaar, Anwaar buď milostiv, by si tak jistě přál. Možná i proto se naše cesty střetly."

„Jistě, jistě," zamručel Hakim a položil mu ruku na rameno. Jeho stisk byl pevný, rázný, přesto stále plný starostlivosti. „Co jsem viděl, tak tomu klukovi není vůbec nic svaté. A jak byl cítit! Dnešní večer netrávil s Anwaarem, Anwaar buď milostiv, ale démonem alkoholu."

„A nejen s ním," doplnil ho Faríd a Hakim mu věnoval nechápavý pohled. „Byl tam další... démon. Bytost ze stínů. Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál."

„Bytost ze stínů? O těch jsem již něco slyšel. Odpůrci světla, lidé bez duše, divoká zvířata. S nimi se rozhodně nechceš střetnout, bratře."

„Ale stalo se. Ne, že bych tedy měl v tomto ohledu na výběr. Ta osoba se zkrátka vynořila ze stínů a poté do nich opět zmizela. Stále nechápu, co se vlastně stalo, a... Zlobíš se na mne?"

„Jak bych mohl," zasmál se a rozcuchal Farídovi vlasy. „Jen jsem chtěl zjistit, jestli je vše v pořádku. Zda ti ten ničema neubližuje, nebo tě něčím nevydírá. Pokud by se něco dělo, řekl bys mi o tom, že? Jsem tady pro tebe."

„Ano, bratře," pousmál se Faríd. „A můžeš mi věřit, že jsou tvé obavy zbytečné. Akram je poněkud výstřední, ale nenazval bych ho zlým."

„Budu věřit tvému úsudku, nicméně..." Hakim zívl. „Myslím, že nastal čas jít spát. Zítra nás čeká náročný den a potřebujeme nabrat síly."

Po těchto slovech se narovnal a podal Farídovi ruku, aby mu pomohl vstát. Společně se vrátili do ložnice, odkud se nyní ozývaly dvě sady chrápání.

„Takže princ, ano?" ušklíbl se Hakim, když kromě klasických chrčících zvuků otce zaslechl i lehké pískání vycházející z lože samozvané šlechty.

Faríd mu na odpověď věnoval lehký úsměv a poté se i on uložil ke spánku. Opět ulehl na zem, ale v tu chvíli měl srdce o něco lehčí. Díky Hakimovi a jeho podpoře věděl, že si poradí se vším. A to i kdyby se mělo jednat o rozmazleného, dva polštáře vyžadujícího příživníka.