Malé připomenutí ilustrační výzvy s krycím jménem Faríd a Akram! Jak by řeklo princátko po dotazu, kolik pohárů vína do sebe ještě otočí: "Čím víc, tím líp!"

---

Vůz v poklidu drncal jednou z dle generálových slov méně používanou cestou, když zprudka zastavil. Faríd okamžitě přepadl, ztratil rovnováhu a zprudka narazil hlavou do dívčina kolene.

„Au, tedy OMLOUVÁM SE!" vyhrkl a vyděšeně sebou trhl zpět. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Nejednalo se o úmysl!" dodal, odhodlaný přidat si tento prohřešek k polední modlitbě, ovšem nezdálo se, že by to Shadie nějak vadilo.

„Jasně, málem bych zapomněla. To je to vaše ženský se nesmím ani dotknout, co?" nadhodila s jistou jedovatostí. „Málem sis tady rozbil hlavu, ale ne, místo, aby ses bál o své zdraví, tak budeš radši sestavovat omluvu do další modlitbičky."

„Anwaarova přikázání, Anwaar buď milostiv, jsou důležitá," oponoval Faríd a poté zvenku zaslechl hluk. „A nemůžeš si jen tak vybírat, která budeš dodržovat a která... ne?"

Ke svižným krokům se přidal i křik. Přísahal by, že zaslechl, jak se do stěny vozu něco zabodlo. Že by šíp? Další z Akramových tréninků? Hodně nepovedených tréninků?!

„Co se tam děje?" polkl a chystal se přesunout k výlezu, ale Shadia ho zastavila.

„Bandité. Slušná skupina, pořádně zkažení. Museli již obrat a zmrzačit mnoho lidí. Jejich duše se prakticky rozpadají."

„Pak jim musíme pomoct!" vyhrkl Faríd.

„Těm banditům?"

„Ne, ale Akramovi, něco takového..." Zběsile se rozhlédl kolem sebe, zda nenajde nějakou zbraň. Od fiaska se šípem už žádnou jinou neobdržel a jejich Ranění... Neměli u sebe šavle? Nebo alespoň nějaký nůž? Přísahal by, že u nich něco podobného zahlédl. Jenže ovládnout takový nástroj bez přípravy...

„Pokud vyjdeš ven, zemřeš," oznámila mu Shadia, jako by snad dokázala číst jeho nejhlubší myšlenky. „Doporučuji zůstat na místě a modlit se. Tohle ty přeci umíš, ne?"

Poslední větu mu sdělila s jistým posměchem, ale Faríd na její řeči nereagoval. Nyní měl na starost důležitější věci. Tam venku zuřil boj o život. Akram. Generál. Imád. Všichni ti vojáci, mladí i staří. Nemůže dovolit, aby byť jen jeden z nich padl za oběť někomu tak „zkaženému", jak to Shadia podala. A tak dospěl k rozhodnutí.

„Musíš jim pomoct," obrátil se na dívku, které v tu chvíli spadla čelist až na podlahu.

„Co prosím?" vydala ze sebe nakonec a její jemný hlas kontrastoval řinčení zbraní. „Pokud to nevidíš, jsem tady asi stejně užitečná jako polštář."

„Odstraním ti pásku z očí."

„A co pak? Budu bojovat bez rukou?"

„Já... Vysvobodím tě," polkl. „Jen pro tuto chvíli. Musíš je zastavit, rozumíš?"

„Tak pozor, pozor, já nemusím vůbec nic," odfrkla Shadia. „A na svobodu se dostanu tak, či onak. Pokud sem ti chlapíci přijdou, jistě budou zvědaví, koho tady máte. Uvidí holku, a první, co udělají, je, že mi sundají pásku z očí, aby se mi mohli náležitě předvést. A já budu žadonit, ať mi rozvážou ruce. Prosit ty silné muže, ať se nade mnou slitují. Že udělám všechno, co budou chtít, a co myslíš, že se stane potom, hmm? Pochcípaj. Všichni do jednoho."

„Ale to už bude pozdě a já... prosím," hlesl Faríd. „Udělej to a já ti předám tu knihu."

„Ale, ale?" Shadia zpoza pásky nadzvedla obočí a koutek úst se jí se zájmem vytáhl nahoru. „Slibuješ?"

„Ano," přikývl. „Máš mé slovo, jako je Anwaar, Anwaar buď milostiv, nade mnou, že ti knihu po skončení celé akce předám. Jen prosím... Moc tě prosím, postarej se, ať tam venku nikdo od nás neumře."

„Ugh, tak dobře. Ale než se začneš radovat, dělám to jen pro to, abych z té knížky nemusela smývat skvrny od krve. Kůže se totiž blbě čistí."

„Rozumím," vydechl s úlevou a opatrně k ní přistoupil.

Zlehka se nad ni nahnul, paže se mu celou dobu třásly. V jednu chvíli pochyboval, že bude schopný tu pásku vůbec sejmout z očí, ale nakonec se mu to podařilo.

„Ještě ruce," pobídla ho, zatímco on na ni zíral jako opařený.

I přestože měl na paměti situaci tam venku, její oči ho v kombinaci se světlou kůží opět pohltily. Jako by se jednalo o zrádné kouzlo, formu hypnózy. Stále ještě lehce fascinovaný se jí sehnul k rukám. Tyto uzly se však již staly o něco větší výzvou. Vsadil by se, že je vázal generál osobně.

„Podívej se támhle," oznámila mu Shadia po chvíli a pokynula hlavou k nedaleké bedně. „Uložili mi tam nože."

„A na co nože?" špitl.

„Na mazání chleba asi. Zatraceně, prostě jeden z nich vezmi a přeřízni s ním provaz, ať odsud můžu už konečně vypadnout!"

„Ale žádný útěk, ano?" dodal Faríd, když nalezl stříbrnou dýku, na jejíž rukojeti se skvěla hlava divoké kočky s pruhy. „Zlikviduješ hrozbu banditů a vrátíš se sem. Nezapomeň na tu knížku."

„Ach, tak... Jistěže," zazubila se na něj a její oči přitom podivně zajiskřily. „Samozřejmě."

„Dáváš mi své slovo?"

„Slibuji, že nikam neuteču." Jakmile to dořekla, převzala si od něj dýku a osvobodila si kotníky. „Teď pojďme přivést Zillovi několik nanejvýš zajímavých kousků, ano?"

Faríd polkl. Že by vážně udělal chybu? Ne, něco takového si nemohl připustit. Nyní hrozilo, že jeho blízcí zahynou rukou banditů, pro které kvalita duše představovala asi tu poslední položku, na kterou by se zaměřili. Zkrátka ji seberou každému. Bez rozdílu. Na jednu stranu se jednalo o čirou formu rovnocennosti, na druhou se mu z toho chtělo křičet.

Zhluboka se nadechl a zatnul ruce v pěst. Jen proto, že se jejich cesty střetly, těm lapkům nedovolí, aby někomu z nich ublížili. Rozvážným krokem následoval Shadiu ven, rozhodnutý problém s bandity ukončit jednou provždy. Za pomoci nejmocnější zbraně, kterou svět do této chvíle poznal.

---

Wohohooo, bude bitka! Jak to všechno dopadne?

A) Akram se spojí s bandity a porazí stínotvůrce

B) stínotvůrce všechny kuchne a čmajzne knížku

C) Faríd se bude modlit k Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, který vše vyřeší

D) nic není správně, autorka se nás jen snaží zmást