S východem slunce a začátkem nového dne se pojilo množství příjemných i nepříjemných záležitostí. Například úklid tábora spojený s naložením Raněných zpět do vozu patřil k těm rozhodně méně zábavným činnostem, zatímco taková snídaně dokázala všem mužům dodat o něco lepší start do nového dne.

Pro Farída však hrály prim očista a ranní modlitba. Myslel si, že je v tomto ohledu tím jediným z tábora, koho tyto záležitosti naplňují. O to větší šok zažil, když spatřil prince, který se odříkání oddával s podobným zaujetím jako on. Odkdy bral Akram modlení tak vážně?

Princův zápal dokázal lidově řečeno „nakazit" celý tábor a Anwaarovo světlo, Anwaar buď milostiv, nyní zalévalo celé okolí a přinášelo s sebou vřelost a naději. Jen jediná osoba nic z toho nevnímala. Jen jeden člověk se do aktu víry nezapojoval. Bez očisty. Beze jména. Dívka mlčky seděla v zadní části vozu. Nejedla, nepila, nevoněla ani nezapáchala. Prakticky se od Raněných nedala rozeznat. Vážně se stále jednalo o člověka?

„Rád bych část cesty strávil ve voze, pokud to nevadí," vyslovil Faríd směrem k princi žádost, se kterou si pohrával již od chvíle, kdy se uložil ke spánku.

„Jakože s Raněnýma?" zaváhal Akram. „A s tou stínovou mrchou?"

„Přesně tak. Víš, četl jsem tu knihu a –"

„Ta publikace na tebe má děsně blbej vliv, Flíčku. Být to na mně, tak bych všechny knihy úplně zakázal, jenom kazí děti."

„Ale tohle je jiné!" protestoval, zatímco princ jen něco nesrozumitelně odfrkl. „A ta nátura stínotvůrců... Myslel jsem si, že jsou zabijáci."

„Pravda, oni jsou to šílení zabijáci," doplnil ho Akram. „Naprostí blázni. Magoři. Vyšinutci!"

„Skončil jsi?"

„Nýmandi. Ťulpasové. Škodolibci!"

„Tak asi ne," povzdychl si Faríd a dopřál princi chvíli času.

A opravdu, po sérii mamlasů, otrapů, drzounů a budižkničemů se Akramův monolog dostal ke zdárnému konci a on mohl pokračovat.

„Jen bych rád zjistil něco více. Vím, že se jedná o troufalou žádost, a pokud s tím nebudeš souhlasit, budu to respektovat. Udělám tak pouze s tvým svolením."

„Vážně?" pousmál se princ a Faríd zlehka přikývl. „No, tak dobře. Jestli teda chceš, můžeš. Khálid říkal, že už jsme dost daleko od obchodních cest, který by bandity mohly zajímat, takže by se tvůj pobyt ve voze mohl obejít bez incidentů. Přesto... nemám jet s tebou? Však víš, abys na ni nebyl sám. Ta holka umí být pěkně zlá a lidé o mně říkají, že budím respekt."

„Jací lidé?" zasmál se Faríd.

„Zkrátka lidé. Fakt důležitý, ty neznáš. A hádám, že mi pak uděláš hezkou přednášku, do které vcucneš ty nejdůležitější informace, že jo?"

„Na to se spolehni," přikývl a vše mohlo být považováno za domluvené.

***

Vůz se dal do pohybu, přesto oba cestovatelé schopni mluvy stále mlčeli. Faríd seděl na zemi, ruce složené v klíně a jen dívku tiše pozoroval. Sice zde byl kvůli přítomnosti Raněných více namáčknutý, ale rozhodl se, že tento nedostatek komfortu přetrpí. Jen musí být trpělivý.

„Plánuješ tu na mě celou dobu zírat?" promluvila dívka jako první a rozladěně pohodila hlavou jako kůň.

„Původně jsem doufal v rozhovor," odpověděl jí s jistou opatrností. „Nicméně, je mi jasné, že tě nemohu do ničeho nutit. Budu zde sedět a čekat, dokud nebudeš připravena."

„Tsk, posloucháš se vůbec?" odfrkla. „Prakticky tu říkáš vězni, že ho nechceš do ničeho nutit. Proč si hraješ na takového dobráka? Ne, počkej, já zapomněla. Ty si na nic nehraješ, ty už zkrátka takový jsi. Zatraceně, nikdy jsem na tebe neměla narazit. Nosíš mi akorát smůlu."

„Smůlu?" zopakoval po ní Faríd s podivem.

„Přesně tak. Tvá přítomnost mi znesnadňuje život, nebo spíše celou mou existenci. Podívej se, jenom jsem dělala svou práci, ano? Mám za úkol zbavit svět prince a ty všechno jen kazíš. Navíc, překazil jsi mi plány ne jednou, ale hned dvakrát! Takhle se nedá pracovat," povzdychla si a Faríd tiše sklopil zrak k zemi.

I přestože se jednalo o události jen pár dní staré, měl pocit, jako by se vše odehrálo v daleké minulosti. Přesto se mu nakonec povedlo obě vzpomínky týkající se jeho střetnutí se stínotvůrcem přivést na svět.

„Co vím, tak tehdy v uličce jsem ti nepřekážel," řekl nakonec. „Princi jsi mohla vzít život, mně jsi mohla vzít život, a já bych s tím nic neudělal."

„Ale prosím tě," odfrkla a jistě přitom i náležitě protočila oči. „Prakticky jsi mu dělal živý štít. Znal jsi ho jen pár vteřin a už sis stoupl před koš, kde se ten srab schovával."

Faríd s podivem natočil hlavu na stranu. Takže ona celou dobu věděla, kde se Akram nacházel? Po zpětném ohlédnutí si však uvědomil, že na tom nebylo nic moc překvapivého. Ta dívka dokázala i nyní bez použití zraku pojmenovat jednotlivé návštěvníky a určit, kde přesně stojí. Odhalit prince v pleteném koši tak jistě nepředstavovalo nijak náročný úkol.

„Asi se jedná o instinkt," pousmál se Faríd a nervózně se podrbal za uchem. „Udělal bych tak pro každého cizince, který by mě požádal o pomoc. I pro tebe."

„Nesmysl, jasně sis vybral stranu, Faríde. A teď nemyslím tu prince, ale Anwaara. Považuješ se za dítě světla, modlíš se třikrát denně, každé ráno ze sebe smýváš hříchy i špínu. Ale něco takového pozbývá smyslu, protože lidé byli zrozeni ze..."

„...špíny," dořekl za ni Faríd a ona při tom slovu zpozorněla. „To jsi chtěla říct, že? Lidé byli zrozeni ze špíny a nyní se ji snaží smýt v bláhovém pokusu stát se čistými. Jenže špína špínou zůstane, a pokud tento fakt lidé nedokáží přijmout, ať jsou prohlášeni za licoměrníky."

„Licoměrníky?" zopakovala po něm s podivem.

„Pokrytce," vysvětlil, ale na odpověď se mu dostalo nesouhlasné zabručení.

„Já přece vím, co to slovo znamená, ale... Odkud tyhle věci máš? Kde jsi je slyšel?"

„Jsou z knihy, co s princem čteme," pousmál se Faríd. „Nebo ji spíše čtu jen já. Jeho to nějak přestalo bavit."

„Opravdu? A kde je ta kniha?" vyhrkla a zprudka se narovnala. Páska přes oči ani spoutané kotníky ji nedokázaly zastavit. „Odkud... Kde je?"

„Mám ji tady," polkl a ukázal na tašku.

„Kde tady?" procedila mezi zuby a zdálo se, že po něm brzy skočí.

„Ehm, v tašce. A když se uklidníš, dám ti ji do ruky," hlesl, zatímco ona se nad ním tyčila jako anděl zkázy a vztekle cukala nosem

„Fajn," zavrčela nakonec a sedla si. „Teď tu knihu."

Faríd se zhluboka nadechl a přemýšlel, zda ji může dívce vážně předat. Vždyť, co kdyby ji náhodou poničila? Nebo použila pro útěk? Mohla by s ní někoho praštit a... Když však pohlédl na její ruce stále spoutané za zády, které ho nedočkavým pohybem prstů vybízely k darování knihy, rozhodl se, že to zkusí. Házení knih stejně spadalo spíše pod Akramovu doménu.

„Ale jen na chvíli," zašeptal, a ještě se pro jistotu rozhlédl kolem, zda ho nikdo neuvidí. Teprve poté jí vložil knihu do dlaní. A dívka při kontaktu s koženou vazbou ihned ožila.

„No, tohle," vydechla s podivem, zatímco prsty studovala její hrany. „Myslela jsem, že za tu dobu skončí někde na dně moře. Kde jste ji sakra našli?"

„V knihovně," odpověděl Faríd a opatrně si od ní spis převzal a uložil ho zpět do tašky.

„Ona je z knihovny?" Na její tváři se objevil spokojený úsměv od ucha k uchu. „Dobře, říkal jsi, že ji čteš. Pak tedy povídej, jaké z ní máš dojmy?"

„Cožeto?" Faríd překvapeně zamrkal.

„Z té knihy přeci! Jak to na tebe jako na čtenáře působí? A nešetři kritikou!"

„No... Líbí se mi."

„JÁ TO VĚDĚLA!" zaradovala se a se zájmem se k němu naklonila. „Řekni mi víc."

„Ehm, tak třeba tam jsou vážně pozoruhodné myšlenky," pokračoval Faríd zamyšleně a zdálo se, že pozornost dívky s každým jeho slovem jen nabírala na síle. „Některé pasáže působí jako ze svatých textů, jiné zase až překvapivě lidsky. Chvílemi mám pocit, že se mnou autor skrze stránky mluví."

„Jakože ztělesňuje vypravěče, co ti předkládá výzvy v podobě existenčních otázek a poznatků ze života?" doplnila ho a Faríd zlehka přikývl. „Protože jestli jo, pak přesně to byl záměr! Zatraceně, tohle jsem vážně nečekala. Teď bych si vážně přála mít tu pásku dole."

„Chceš si tu knihu přečíst?" podivil se. Čekal by, že jako stínotvůrce bude mít o jejím obsahu přehled.

„Ale to zas ne. Znám každou její stránku. Četla jsem ji už tolikrát a těch přepisů! Nebylo to vůbec snadný. Zvlášť, když neovládáš zdejší pravopis a gramatiku. A to vaše písmo," povzdychla si. „Píšete zprava doleva, kdo tohle dělá? Jste úplný magoři."

„Počkat, jaké přepisy? Chceš říct, že jsi s tou knihou Shadovi pomáhala?"

„Pomáhala? Drahý farmáři, já tu knihu napsala. Shadia, mimochodem. Když už chceš citovat autora, dělej to správně."

„Ale na obalu stojí Shad."

„COŽE?!" vyhrkla a opět vyskočila na nohy. „To snad ne, oni ze mě udělali chlapa?! Tohle je na vypálení knihovny, tohleto! Jaký Shad? A... ugh," zamručela a opět si sedla. „Taková nezdvořilost."

„A ta kniha navíc působí velice staře," pokračoval Faríd, zatímco vůz zlehka nadskakoval po kamenech. „Musí jí být minimálně jako mně, možná i víc, takže jak bys..."

„Tělo bez duše nestárne, pamatuješ?" sdělila mu se skleslým úsměvem. „Můj věk se nemění, já se neměním, přesto tok času nezastavím. Léta mi protékají mezi prsty jako zrnka písku, která se jen těžce spočítají. Nejsem taková, jaká se na první pohled zdám."

„Mně přijde, že čím déle se spolu bavíme, tím více si o tobě svou představu utvrzuji," pousmál se Faríd.

„A tou je? Pobav mě, farmáři," vyzvala ho s úšklebkem a on se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy.

„Viděl jsem tvé oči. Jsou nádherné, ještě nikdy jsem nic podobného nespatřil a... Jak jsi sama řekla, oči jsou oknem do duše. Představují bránu, kterou může pozorovatel projít, a poznat jejich vlastníka. Nejsi zkažená osoba, Shadio. Nemůžeš být zlá, nikdo s takovýma očima by –"

„Nevíš, o čem mluvíš," přerušila ho s hlubokým povzdychem. „Netušíš, kým jsem a co vše jsem udělala. Tvá duše je až dětsky čistá, ale napadlo tě někdy proč? Nemáš žádné jizvy. Nezažil jsi zkoušky, zrady. Nic tě nepoznamenalo. Neviděl jsi ze světa ani zlomek toho, jaký ve skutečnosti je. Tu knihu jsem psala, když jsem byla ve tvém věku. Možná o něco mladší. V té době mě k sobě vzali stínotvůrci."

„Unesli tě?" zaváhal Faríd, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Právě naopak. Byla jsem na kousky a oni mě pomohli dát opět dohromady. Díky nim jsem nalezla stín, co mě ochránil, když se na mě strana světla vykašlala."

„Ale něco takového –"

„Nech mě domluvit, ano?" zamručela a Faríd semknul rty a zlehka přikývl. „Co se ti tu snažím říct a před čím tě varuji, je fakt, že stát na straně světla v době, kdy se ti vše daří, je snadné. Anwaar je milostivý. Anwaar je všemocný. Anwaar vede i odpouští. Anwaar tohle a tamto. Jenže v moment, kdy se ti přihodí něco zlého a život tě semele, co uděláš?"

„Nevím. Asi se budu modlit a... zkusím to nějak překonat?"

„Tak vidíš. A já to překonala tím, že jsem se připojila k Zillovi. Přijala jsem stranu někoho, kdo tě vidí takového, jaký jsi. Jako člověka. Špínu. A nechce tě změnit."

„Požila jsi jablko ze stromu hříšných," zdůraznil Faríd. „Ztratila jsi duši a sebrala duše mnoha jiných. Něco takového nemůže být pokládáno za dobré, přesto si myslím, že ještě není pozdě najít cestu zpět. Na tvém místě bych začal modlením. Můžeš prosit Anwaara, Anwaar buď milostiv, za odpuštění. Pokud tak budeš činit dostatečně dlouho, pak –"

„Odpuštění?" odsekla a Farída zalil pot.

Atmosféra vozu se náhle změnila. Jako by ho někdo polil studenou vodou a sevřel mu hrdlo.

„Co vím, tak Anwaar je váš bůh, ne můj. A pro tvou informaci, já žádné odpuštění nehledám. Vše, co jsem do této chvíle udělala, jsem činila z vlastního přesvědčení. Ničeho nelituji."

„Sebrala jsi život nevinným lidem. Ti vojáci tady –"

„Nebyli dobří."

„Ale ani zlí! A pak ten převrat, princovi rodiče!"

„Ále prosím tě," povzdychla si a Faríd by opět přísahal, že přitom zpoza pásky protočila oči. „Copak ty nevíš, jak se ti dva chovali? Jak vládli zemi? ZASLOUŽILI si zemřít!" zvýšila na něj hlas a vůz sebou při těch slovech trhl. „Je snadné najít mučedníky, když mají dost peněz. Ale ty pravé oběti se schovávají hluboko pod zemí. Muži, ženy, děti. Zástupci chudých, těch bez vlivu. Co o králi s královnou kromě jejich smrti vlastně víš?"

„No, já..." Faríd hlasitě polkl. Vlastně vůbec netušil, jak vláda Akramových rodičů vypadala.

Kromě informace o převratu znal ještě jejich poněkud extravagantní výchovné metody, které by dokázaly rozbrečet i jeho, a to i když se nyní mohl považovat za dospělého.

„Ať již byla jejich vláda jakákoli, nezasloužili si zemřít," řekl nakonec.

Ano, možná, že jejich přístup k výchově mohl být nazýván zvláštním, ale jednali tak v zájmu Akrama a království. Chtěli jen chránit informace i syna, na něčem takovém přeci nemůže být nic zlého!

„Stále ten naivní pohled," povzdechla si Shadia a z jejího tónu bylo poznat, že nad ním zlomila hůl.

Avšak to nemělo být jediné zlomení, ke kterému toho dne dojde. Již brzy se měly lámat vazy.

---

Při psaní příběhu jsem zjistila, že se mi Shadia stává nepřátelštější vůči Farídovi víc, než bych chtěla. A když se našim hrdinům dostala do ruky kniha, bylo to jasné. Shadia je jedna z nás. A každý ví, že srdéčko autora si získáte tím, že mu čtete dílo. Faríd budiž v bezpečí, alespoň prozatím. :3