Následující ráno na Farída čekalo milé překvapení. Když sešel do jídelny, aby zde v poklidu posnídal s ostatními, nalezl prince, jak sedí u stolu a věnuje se svému opeřenému příteli.

„Šťovík!" vyhrkl a přiskočil k nim. „Přinesl s sebou nějaké psaní?"

„Přesvědč se sám. A ještě, než se zeptáš, tak ne, nečetl jsem to. Byl jsem vzorňák, co ti dovolil mít nějaký tajemství. A teď... Ukaaaž!" dodal a zvědavě se nahnul nad Farídovo rameno. „Co se tam píše? CO SE TAM PÍŠE?!"

„Kam se podělo to tvé ‚můžeš mít tajemství', no?" pousmál se Faríd, zatímco pročítal několik řádků, které mu zanechal Hakim. Bratrův rukopis poznal bezpečně. Při čtení si dal záležet, aby se naklonil takovým způsobem, že princ ze vzkazu nic neviděl.

„Hej, hej, hej!" okřikl ho Akram a začal na něj šplhat jako na strom. „Takhle to nejde, Flíčku. Já tady byl ten hodnej a respektoval tvoje soukromí, takže si teď zasloužím odměnu!"

„A tou odměnou myslíš, že mi odrovnáš záda?" zasmál se Faríd a setřásl ho ze sebe. „Hakim mi tu jen píše o situaci doma. Otec je... stále nemocný," povzdechl si. „Nevíme si s ním rady. Jeho stav se nelepší."

„To mě mrzí," zašeptal Akram.

„Díky. Prý ho budou pozorovat a kdyby se jeho stav zhoršil, zkusí mi dát včas vědět. Však víš, abych se s ním mohl rozloučit."

Akram přikývl, i přestože si v tu chvíli byli oba vědomi hořké pravdy. Neexistovalo, že by se Farídovi podařilo dostat včas domů. I kdyby měla jeho rodina po ruce Šťovíka, tak jen dopravení vzkazu by zabralo několik hodin, nemluvě o samotné cestě zpátky. A každý ví, že během nemoci rozhodují minuty, někdy i vteřiny.

Tuto záležitost však ani jeden z nich přímo nekomentoval. Mlčky se dohodli zachovat onu nadějeplnou možnost rozloučení se s blízkým, než jeho duše odejde do Síně, odkud s povolením Anwaara, Anwaar buď milostiv, bude moci vstoupit do ráje, kde se jí dostane zaslouženého odpočinku.

Faríd si pročetl posledních pár řádků dopisu, a přitom se nahlas uchechtl. Něco takového však nemohlo utéct princově pozornosti.

„Ale copak, Flíčku?" Akram si ho změřil zkoumavým pohledem. „Něco vtipného?"

„Ne, vůbec ne. Vlastně ano, můj bratr tě tady nazval vznešeným frajírkem. A prý si na tebe mám dát pozor, protože někdo, kdo nosí tak zdobené kalhoty, nemůže být normální."

„Hmm," Akram zamyšleně přimhouřil oči, „a co přesně na tom má být vtipného? Pokud vím, tak já vznešený jsem. Frajer taky. A že se hezky oblékám? Koukej Hopíkovi vzkázat, že JÁ mám alespoň něco, čemu se říká módní vkus, zatímco on po farmě pobíhá v pytli od brambor."

„Samozřejmě," přikývl Faríd s úsměvem.

„A nezapomeň dodat, že MNĚ by na rozdíl od něj i ten pytel od brambor slušel," odfrkl a důležitě zvedl nos. „Typický zemědělec. Takoví lidé by nepoznali krásu, ani kdyby je kopla do zadele."

„Připíšu, připíšu," pousmál se Faríd a sáhl do tašky, odkud vylovil dopisní papír. „Možná jim povím i něco málo o našem studiu. Myslím, že je nanejvýš zajímavé, i když... Ne, raději ne," povzdechl si a odložil papír zpět do tašky.

„Jasně, kvůli bezpečnosti, že jo? Nikdy nevíš, ke komu se takový informace můžou dostat."

Faríd mlčky přikývl, ovšem jeho pravé důvody byly o něco hlubší než jen pouhá starost o odposlouchávaní. Dny strávené na cestách v něm probudily jistou zvědavost, o které ani netušil, že ji v sobě má. A jistě, stále byl věrný Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, nedovolil by si zpochybnit podstatu víry ve světlo. Přesto možnost, že by se mohl dozvědět i něco více o jeho bratru Zillovi, v něm vyvolala až nebezpečný zájem. Přirozeně se ke straně stínů nechtěl přidat, jen si ji přál... lépe poznat?

Při té myšlence zprudka zavrtěl hlavou. Matka by ho za podobné řeči hnala. Temná strana? Takové věci by se neměly zkoumat, objevovat ani poznávat. Právě naopak, podobné nápady si zasloužily slova jako zničit, zakopat a ignorovat. Přesně v tomto směru byl vychován. Přesně tak to mělo být. Tak proč se nyní cítil tak nejistý?

I přes vliv rodiny nad ním tyto v lecčems svůdné myšlenky týkající se neprobádaného a tajemného vítězily. Vedly ho a ukazovaly mu novou, neobjevenou cestu. A co začalo jen jako pouhé semínko zvědavosti, brzy vyklíčilo ve strom touhy.

Jaké věci v sobě ta kniha skrývala? Co dalšího se může dozvědět?

A tak se Faríd rozhodl, že o svém studiu prozatím pomlčí. Nebude rodině přidělávat zbytečné starosti a zanechá je v blahé, sladké nevědomosti. Jenže o čem jiném by jim mohl napsat?

„Řekni jim, že se o tebe hezky starám," radil mu princ během pauzy na svačinku.

Byť se již pomalu blížilo poledne a slunce pozvolna nabíralo na síle, všudypřítomná zeleň vzduch příjemně chladila. Faríd se zamyšleně dotkl kostkovaného šátku na hlavě. Na farmě na něj zářilo slunce v jednom kuse a jen u řeky se dal najít příjemný stín. Na severu vše působilo opačně. Všude kolem pouze lesy a tráva. Žádná písečná pláň v dohledu.

Nesmím si moc zvykat, pousmál se Faríd pro sebe, zatímco žužlal poslední chlebovou placku. V tašce mu zůstaly už jen sladké datle, které si však šetřil na speciální příležitosti.

„A kde teď vůbec jsme?" zeptal se Akrama a uložil si zbytek chleba zpět do tašky. „Myslím tím, jaký jánešínát."

„Těžko říct, asi pořád Východní," zamumlal princ a vzhlédl k nebi. „Ale vydrž, během dneška dorazíme do Hevetu. Ten už bude v Severním."

„Jedeme takovou dobu," povzdychl si Faríd. „Věřil bych, že máme procestovaný celý svět."

Nikdy by ho nenapadlo, že bude zrovna Východní jánešínát tak obtížný na projetí, ale nebylo divu. Co také mohl soudit, když sám nikdy nevytáhl paty z farmy? Na jednu stranu měl štěstí, Bagrúh se stal pomyslným srdcem všech čtyř jánešínátů. Rozsáhlé město, kde se dá sehnat cokoli i kdokoli. Na druhou však o světě neměl moc velký přehled a ze všeho se stával překvapený. Přišel si jako cizinec ve vlastní zemi.

O jeden odlet poštovního jestřába a dvě modlitby později padla noc. Cestovali pomalu, drželi se mimo rušnější cesty, a to hlavně kvůli možné hrozbě banditů, kteří měli alespoň dle místních celou oblast pod palcem. Prvotní opatrnost vojáků však zvolna ustupovala jistotě. Celý den se nic nestalo. Pravděpodobnost, že by lapkové udeřili, se pomalu snižovala.

Večerní modlitbu podnikli v lese, kde také rozbili tábor. Mělo se snad toto stát tím slíbeným přenocováním v divočině, o kterém Akram předtím tak básnil? Vlastně se jednalo o docela příjemnou záležitost. Blízké ohniště zvesela praskalo a příjemně hřálo. Většina mužů si užívala volného času a buď hráli Dingmammon, nebo pili a vedli vášnivé hovory. Příjemně strávený večer.

Faríd se nahnul k ohništi a přiložil do něj jednu z větví. Dřevo jim pomalu docházelo, někdo pro něj bude muset brzy dojít. Při této myšlence se objal kolem ramenou a pohlédl k vozu. Noci se stávaly chladnějšími.

„Myslím, že bychom sem měli vzít Raněné," oslovil nakonec Akrama, který mu věnoval překvapený pohled.

„Sem, jakože sem?" zaváhal princ a ukázal pod sebe, jako by si chtěl z Raněných udělat podnožku. „K ohništi? Vždyť nám jenom zaberou místo! Už teď se tu nedá pořádně pohnout!" zakňoural, ale Faríd se zdál být neoblomný jako skála.

„Ti lidé ztratili duši, ale dost možná stále cítí vše kolem. Sice na svět nereagují, ale to neznamená, že jej nevnímají. Třeba se nyní třesou zimnicí!"

„Myslíš?" zamručel princ a zamyšleně si podepřel bradu. „No, tak za pokus nic nedáme. Ale nejdřív je pořádně omrkneme, ju?"

„Ano," přikývl Faríd, který si až moc dobře uvědomoval, že kromě chřadnoucích Raněných na ně též čeká i dost možná nevlídně naladěný stínotvůrce. Měli by k ohništi pozvat i slečnu Dupydup?

Ve vnitřku vozu panovala černočerná tma. Farídovy oči si na ni sice dokázaly zvyknout, přesto se mu jen obtížně rozeznávaly obrysy pod plentou. Obával se, aby o někoho nezakopl, možná proto též nepronikl do takové hloubky jako princ, který po pár „ugh" a „jujda" zaškobrtnutích stanul přímo před stínotvůrcem.

„Cejtí ti lidi něco?" plivl jejím směrem a byť měla dívka pásku přes oči, Faríd by přísahal, že tázavě nadzvedla obočí.

„Dobrý večer i tobě, princi," zasyčela jeho směrem.

„Tak cítí něco, nebo ne?" zopakoval Akram svůj dotaz, ale ona jen natočila hlavu směrem k Farídovi.

„Opět kvůli vašim Raněným? Vzhledem k tomu, že mi nedělalo zase až takový problém odvést jejich duše na Pomezí, byste si s nimi neměli moc lámat hlavu. Nebyli to dobří lidé."

„Ale nebyli ani špatní," opáčil Faríd. „Jednalo se o obyčejné lidi, co žijí a dělají chyby. Jejich duše si zaslouží vstup do Síně, kde se rozhodne o jejich osudu. A pokud nám s tím nechceš pomoci, pak alespoň prozraď, zda vnímají teplo a chlad. Sice na nic nereagují, ale bolest či nepohodlí cítit mohou, že?"

„Noc musí být asi dost chladná, když jste sem přišli žadonit o informace."

„Nežadoníme," odsekl Akram.

„Div mi nohy nelíbáš, princátko."

„Pokud vím, jsi náš zajatec," zavrčel Akram. „Tak se dle toho chovej."

„Kdoví, třeba váš zajatec vůbec nejsem," pousmála se. „Možná zde zůstávám jen proto, že mě bavíte. A k tvému dotazu, Faríde, vaši Ranění existují na dvou místech současně. Čas pro ně nehraje roli a jejich tělo nestrádá. Nepotřebují jídlo, pití ani záchod. Na to jste už asi stihli přijít, že? Jinak by se vám tento vůz plnil splaškami. Nicméně, změnu teploty vnímají. Stále si v sobě nesou stopy duše a dokud jim v těle zbyde alespoň její kousíček, pocítí teplo i chlad."

„Takže je to pravda," vydechl Faríd a obrátil se na prince. „Na noc je musíme přemístit k ohništi."

„A udělat si z nich sedátka? Výborný nápad!" zaradoval se Akram, ovšem poté spatřil Farídův vyčítavý pohled. „No tak dobře, no. Žádný sedátka, zaručíme jim pohodlí. Mohl bys dojít pro pomoc? Sami to asi nezvládnem."

„Určitě, hned jsem zpátky!" přikývl Faríd a jal se hledat posily.

„Výborně," zazubil se na něj princ a začal těla přesouvat k výlezu. Jakmile však měl jistotu, že je Faríd z doslechu, otočil se zpět na dívku.

„Moc dobře vím, jak jsi zoufalá," sdělil jí stroze. „Tvůj sebevědomý přístup nás má ošálit, ale kdybys vážně mohla, utekla bys nám už dávno. Jenže zbavena zraku a svázaná nemáš na výběr. Můžeš tady jenom bezmocně sedět na zadku. Zapamatuj si své místo, mrcho."

Dívka mu na to nic neodpověděla, přesto si byl princ jistý, že jí nyní řádně ukázal. Spokojeně se pro sebe usmál a poté společně s Farídem a několika dalšími muži přenesli Raněné k ohni. Vlastně se zapojil téměř celý tábor. Odpočinek a zábava se odložily na dobu neurčitou, muži se zajímali jen o to, aby se bezduchým členům jejich skupiny nic nestalo a cítili se alespoň trochu lépe.

Stěhování Raněných trvalo jen pár minut, přesto dokázalo všechny zúčastněné náležitě vyčerpat. A když se princ rozhodl natáhnout opodál, dát si zaslouženého šlofíčka, většina mužů ho bez řečí následovala. Vzhůru zůstalo jen pár vojáků, kteří měli za úkol strážit tábor.

„Venku už jsou všichni," vydechl Faríd s úlevou, když se rozhlédl po voze, který měl nyní pouze jednoho obyvatele. „Ale díky, že ses nabídl, Imáde."

„Omlouvám se, byl jsem na dříví," posteskl si chlapec. „Jinak bych vám určitě pomohl!"

„V pořádku. Dříví se nám bude hodit." Faríd mu věnoval lehký úsměv a poté přešel k dívce. „A co ty?"

„Co já?" odpověděla mu na otázku otázkou.

„Není ti zima?"

„Ha, staráš se o můj komfort, farmáři?" pokračovala jedovatým tónem, který byl možná ještě o něco víc nepřátelský než ten, který použila na prince. A to už bylo co říct. „Vážně milé. Ale jak jsi již stihl poznat, jsem stínotvůrce. Já necítím vůbec nic."

„Přesto –"

„Co zas?" Dívka otráveně protočila oči. „O co se tu snažíš? Tvůj princ to nazval přesně, jsem váš zajatec. Chceš mi tu teď dávat léčbu sladkými řečičkami? Nabízet pomoc, po které skočím jako hladový vlk, ze kterého doufáš, že získáš loajální štěně? Protože tě musím zklamat. Mým pánem je Zilla, to jemu jsem odpřisáhla věrnost. Přijala jsem jablko ze stromu hříchu a stala se jeho věrným služebníkem. Vzdala jsem se duše, a rozhodně jsem tak neučinila, abych pak poslouchala nějaké farmářské hlody. Bez urážky. Takže co po mně chceš?"

„Jen jsem přinesl datle," pousmál se a chtěl jí kousek předat do ruky, ale poté spatřil, že má dlaně svázané za zády. „Tedy... Můžeš otevřít pusu?"

„Děláš si ze mě srandu?"

„Ne, myslím to vážně. Vím, že jsi říkala, že Ranění jíst nepotřebují. Ale kdyby mohli, jistě by si rádi dopřáli menšího osvěžení. Proto prosím," řekl a přiblížil datli k její tváři. „Jen ochutnej."

Dívka zafuněla, ale nakonec se k němu s jistou nevolí natočila a ústa opravdu otevřela.

„Co říkáš?" pousmál se Faríd, který ruku včas odtáhl, takže o její tvář nezavadil ani bříšky prstů.

„Jen obyčejná datle, předpokládám," zamručela, zatímco ji žvýkala. „Vypeckovaná."

„Matka ví, že ty mám nejraději."

„Musí tě milovat," sdělila mu téměř bez emocí.

„Ano, ale mám pocit, že tak činí, protože jí to Anwaar přikazuje," povzdychl si Faríd a jeho tvář lehce posmutněla. „Anwaar buď milostiv, svaté texty hovoří o tom, že mezi dětmi nemá mít rodič oblíbence. Matka se tak každému z nás snaží dát tu samou míru lásky a pozornosti, ale něco mi napovídá, že má bratra i sestru raději."

„Hmm, hmm. Vážně nezávidím."

„No, a co ty?" zeptal se a dřepl si k ní. „Máš nějaké sourozence?"

„Stínotvůrci nemají rodinu. Vzdávají se jí stejně jako jména."

„Ale ne vždy jsi jím byla, že? Tím stínotvůrcem. Mluvila jsi o jablku ze hříšného stromu, které jsi přijala ještě jako smrtelník. Byla jsi člověkem a tvé jméno..."

„Jména představují zbytečnou formalitu. Ty jsi farmář, on princátko a já stínotvůrce. Je to tak jednodušší. Nesnaž se se mnou sblížit, Faríde, protože to nemá cenu. Jsi tuze dobrá duše, od těch se stejně držíme dál."

„Něco mi říká, že nebudete tak hrozní zabijáci, jak si lidé myslí," povzdychl si Faríd s lehkým úsměvem.

„Nenech se zmást. Od dobrých duší se držíme dál, protože musíme. Ovšem pokud nás budou provokovat," zazubila se na něj, „pak si nemusíme brát servítky."

Faríd se pousmál. Byť se v jistém slova smyslu jednalo o výhružku, přišel si v bezpečí. Nakonec tak do chladné noci vyšel i on. Nalezl místo vedle prince, který nyní tiše oddychoval a tu a tam ze sebe vydal pískavý zvuk. V tichosti vytáhl svůj starý plášť a složil si ho pod hlavu. Pohlédl na hvězdy a s myšlenkovou, že se brzy za jejich pomoci vydá domů, zavřel oči. Už jen kousek a dorazí do cíle. Jen vydržet a vše se brzy vrátí do normálu.