„Musím říct, že je ta kniha vskutku zajímavá," nahodil Faríd zasněně, zatímco si dávali oběd v jediném hostinci, který byl v Bantě k nalezení. „Obsahuje mnoho informací o stínotvořivém umění, dokonce jsem našel i zmínku o otevřených očích! Však víš, že jsou jako okno do duše. Vlastně všechno, co nám ta dívka do této chvíle řekla, se v té knize dá najít."

„Aha," přikývl princ, zatímco mrzutě rozpitvával svůj kebab.

Přirozeně se jednalo o pokrm bez vepřového masa, které představovalo jen další z Anwaarových pitomých zákazů. Prase se jako nečistá zvíře nejedlo, nicméně hovězí ničemu nepřekáželo. Přesto mu toto jídlo činilo problém a musel se přemáhat, aby pozřel další sousto. Vůbec si nerozuměl. Měl by být nadšený, zvlášť, když se k němu během polední modlitby Faríd sám od sebe připojil. Dokonce s ním dobrovolně sdílel poznatky z knihy! Tolik důvodů k radosti. Místo toho se z něj stal zádumčivý mrzout.

I přestože si slíbil, že si výsledek onoho zhodnocení nepřipustí k tělu, stále mu v hlavě strašila ta rádoby pravdivá slova od jejich stíny ovládající bláznivky. Prý „umolousaná miska". Kdo to kdy viděl, aby byl takový krasavec přirovnán k pouhopouhé misce? A ještě k tomu špinavé?! Vždyť se každé ráno čistil i za ušima! Jen nohy vynechával, ta zatracená chodidla. Ale že by kvůli tomu měl hned spadnout do škatulky „umolousaný"? Nesmysl!

„Stalo se něco?" ozval se Faríd a vytrhl tak prince ze zamyšlení. „Působíš jinak."

„O nic nejde."

„Ale ano, nemluvíš," pokračoval rozhodným hlasem a přiložil mu dlaň na čelo. „Nejsi nemocný?"

„Takže fakt, že nemluvím, má hned znamenat, že ulehnu na smrtelnou postel?" ušklíbl se Akram a strhl ze sebe jeho ruku. „Nic mi není, jen mě rozčiluje to takzvané umění stínů, nebo jak to bylo. Nerozumím tomu. A já nemám rád, když něčemu nerozumím."

„To jsme dva," přikývl Faríd a položil knihu na stůl. „Nicméně, nyní nastal čas na výměnu. Abych pravdu řekl, trochu ti závidím. Po obědě mě generál seznámí s vašimi muži a... Jsem z toho dost nervózní," hlesl s nesmělým úsměvem.

Akram mu na odpověď jen zaskřípal zuby. Výborně, přesně toto NEPOTŘEBOVAL! Další lidé, další potenciální konkurence. O tomhle si bude muset s generálem ještě promluvit. Protože druhé takové zhodnocení duše už vážně nedá.

„No, tak si to teda užijte. Já si dám randíčko s věděním," povzdechl si Akram a z jeho tónu bylo znát, že svých slov již nyní lituje. Jenže mu dal slib a sliby se zkrátka plní.

Jakmile se Faríd vzdálil, dal se poctivě do čtení. Nebo se o to alespoň snažil. S hlavou opřenou o ruku a pohledem mučedníka se však ještě nedostal přes první větu, když byl vyrušen.

„Ne u jídla!" dolehl k němu smích, a než se princ nadál, byl plácnut přes mastné prsty.

„Flíčku?" vydechl s podivem, když vzhlédl a zahlédl známou tvář. „Co tu děláš? Vždyť jsi před chvílí odešel! Těmahle dveřma, já to viděl!"

„Ano, ale pak jsem si vzpomněl, kam všude jsi ty ruce strkal," pousmál se Faríd při pohledu na jeho dlaně od kebabu. „Ta kniha je stará a vzácná. Musíš se k ní chovat s úctou, to tě rodiče nenaučili?"

„Vlastně ne, měli jiný věci na práci, víš? Třeba být mrtvý. A teď už padej," ušklíbl se Akram a pokynul mu ke dveřím. „Nebo si to chceš rozmyslet a dát si s tou knížkou opáčko?"

„Vlastně bych mnohem raději trávil čas čtením než seznamováním se s cizinci v táboře," povzdychl si Faríd a nervózně se podrbal za uchem. „Ale zdá se, že se jedná o povinnosti, se kterými nic neuděláme. Přeji pěkné počtení."

„A tobě zase hezké trajdání," zazubil se na něj princ a když mu Faríd zmizel z dohledu, důkladně si utřel ruce. Do kalhot. V duchu se tomu musel smát. Nedalo mu moc práce domyslet si, že umaštěné nohavice by tomu překvapivě pořádkumilovnému farmáři radost neudělaly. Ještě štěstí, že ho Faríd neviděl.

A tak se s nyní již čistýma rukama mohl dát opět do čtení. Avšak stačilo jen pohlédnout na první stránku knihy a již trpitelsky protáčel oči. Žádný obrázky. Bral by cokoli. Náčrtek, plánek, dokonce i postavičku z čárek a nad ní nápis: „Stínotvůrce, nešahat!"

„Čtení. Jak tohle může někdo dělat dobrovolně," povzdechl si Akram a přimhouřil oči ve snaze zaměřit se na jednotlivá slova.

Faríd vše vykládal jako obohacující cestu do hlubin temné a téměř zapomenuté větve náboženství, ale i když se princ snažil sebevíc, nic extra zajímavého nenašel. V textu se neobjevilo nic nového. Nic, co by již nevěděl. Co by neviděl. A na vlastní kůži nezažil.

Teď ne, přikázal si, když mu hlava zničehonic začala přehrávat vzpomínky, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Ne. Opět před sebou viděl ty chladné oči svítící zpoza kápě. Pohled plný opovržení, seslaný na něj shůry. On beze zbraně, bez ničeho. Jen malý kluk přivolaný křikem. Malý kluk, který ničemu nerozuměl. „Mami!"

Takto neformálně ji oslovil poprvé, jinak o ní vždy mluvil jen jako o královně. Tehdy v ní však viděl něco víc. Proč to ale muselo nastat ve chvíli, kdy její duše vstoupila do země stínů a ona se v podobě temné siluety zhroutila na podlahu, toť otázka.

Akram potřásl hlavou a pokusil se opět soustředit. Nesmí na takové věci myslet. Vzpomínky bolí, činí ho slabým. Měl by pokračovat dál, kráčet kupředu, přesto se z nějakého důvodu neustále ohlížel. Minulost se s ním vlekla. Co může udělat, aby ji od sebe konečně odstřihnul?

„Každý člověk v sobě nese světlo i stín," četl v duchu. „Jen pokud poznáte své stínové já, naleznete rovnováhu."

A bylo to oficiální, do ruky se mu dostal brak. Brak! Obsah knihy mu přišel hloupý a malicherný. Žádný převratný objev, žádná zajímavá záležitost, jen kydy o poznávání stínů. Proč by o něco takového měl vůbec stát? Nějaká rovnováha mohla jít k šípku.

„Když Anwaar stvořil svět, použil tři základní elementy: zemi, oheň a vzduch," pokračoval ve čtení. „Právě tyto živly umožní zprostředkovateli vůli Anwaara i Zilly posílit svou duši a stát se neporazitelným."

Při té větě se Akram ušklíbl. Vzpomněl si na Proroka, který by do škatulky „zprostředkovatele vůle bohů" krásně zapadl. Pro běžné lidi představoval světlo, ale zároveň spolupracoval se stínotvůrci, fanatiky a zvířaty v jednom, takže měl po ruce i moc Zilly.

Nikdo na tak vysokém postu nemůže zůstat neposkvrněný a Akram by odpřisáhl, že byla Prorokova duše ještě zkaženější než ta jeho. Právě Prorok by měl být správně pohlcen, jenže ne. Ten zpropadený muž musel mít u stínotvůrců imunitu, zatímco jeho budou nahánět jako nadmutou kozu. Taková nespravedlnost!

„Při vzniku světa pracovaly elementy rovným dílem." Akramovy oči otráveně poletovaly po stránce. „Oheň a vzduch daly vzniknout vodě. Spojení země a ohně vdechlo jas hvězdám a setkání vzduchu se zemí stvořilo život. Zrodila se špína, ze které vyrostlo lidstvo. A její pozůstatky si s sebou lidé nesou i nadále.

Člověka tvoří špína, přesto se ji ze sebe snaží každý den smýt v bláhovém pokusu stát se v očích boha čistým. Jenže špína špínou zůstane a ani nekonečné množství vody a modlení něco takového nespraví. Kdo tento fakt nepřijme, nechť je nazýván licoměrníkem. Pokud nás Anwaar nedokáže přijmout, jací jsme, tak proč se vůbec snažit? Proč se kvůli němu měnit?"

Princ se zarazil. Zatímco první část textu působila jako klasická ukázka svatých blbin, poslední věty mu přišly až překvapivě lidské. A co má k čertu znamenat ten „licoměrník"?

Hmm, takže Shad... Akram zamyšleně otočil na další stránku. Kdopak jsi? A proč jsi tohle napsal?

V tu chvíli byl tak moc zahloubán do přemýšlení, že ani nezaznamenal přítomnost temného opeřence sedícího za oknem hostince. Havran na něj upřel své černočerné oko, chvíli prince zvědavě pozoroval a poté v tichosti odletěl.

***

Generál rozhodně nezahálel a během princova studia Farída důkladně seznámil s celým táborem. U každého muže mu prozradil jeho jméno, původ i okolnosti, které vedly k tomu, že se k nim připojil. Obvykle se jednalo o chudé lidi bez rodin, kteří byli vděční za vidinu přístřeší a pocit, že někam patří, přesto Faríd považoval generálovy znalosti za nanejvýš působivé. Sám většinu z těch jmen ihned zapomněl, ale zdálo se, že si generál u každého vojáka vedl podrobný záznam. Měl tam někde informace týkající se Farída? Co vše o něm vlastně věděl?

Díky této zkušenosti mohl Faríd ve skupince konečně objevit jistý systém. Starší vojáci patřili k původním členům královské armády, zatímco mladší se k nim přidávali postupně. Mimo Farída se posledním nováčkem stal Imád, u kterého však ani sám generál netušil, proč se k nim přidal. Zvlášť, když se vzal v potaz jeho zdravotní stav, který z něj nakonec místo bojovníka učinil spíše jen pajdavého posluhovače.

„Ještě máme zvědy," zakončil generál jejich procházku. „Ale ti právě zakrývají stopy, které jsme na cestě mohli zanechat. Seznámíš se s nimi později."

„A čím se liší takový zvěd od ostatních?" zaváhal Faríd.

„Jsou rychlejší a nebezpečnější."

„Aha." Faríd hlasitě polkl a sklopil pohled k zemi. Se zvědy si tedy moc nepopovídá. „A mohu na vás mít ještě jednu otázku, generále?"

„Ptej se," oznámil mu Chálid stroze a z jeho tónu bylo patrné, že si jeho otázku poslechne, ale jen Anwaar ví, Anwaar buď milostiv, zda na ni dostane i odpověď.

„Víte, co jsem pochopil, tak ta dívka z vozu může za Akramovu ztrátu. Zaútočila na jeho rodinu a já... Vlastně vůbec netuším, co se stalo. Převrat se odehrál tak náhle a nikdo se o něm moc nebavil. Alespoň u nás doma ne. Co se tehdy vlastně stalo?"

Od chvíle, co se dozvěděl, že stínotvůrce ve voze pomohl stvořit Jižní jánešínát prolitím krve, musel Faríd neustále přemýšlet nad tím, kolik dalších hrůz s sebou Prorokova vláda přinesla. Přitom mu to tehdy přišlo tak jednoduché – v jednu chvíli usínal v království, v další se probouzel do jánešínátu. Za největší zvláštnost považoval pouze to, jak málo změn s sebou celá ta akce přinesla!

„Myslím, že nejdůležitější už víš," zamručel generál. „Poté, co před deseti lety král s královnou padli a místo Jantarového království byl vyhlášen Jižní jánešínát, se mi podařilo ještě s několika lidmi najít dočasné útočiště. Mezi nimi byl princ Akram, poté několik nejvěrnějších. Zbytek buď padl v boji, nebo se vzdal nepříteli."

Chálid si během mluvy zachovával kamenný výraz, možná i proto, že nyní mluvil s člověkem, který nebyl oslepen, a mohl tak o něco snadněji spatřit jeho výkyvy v emocích. Přesto si Faríd uvědomoval, že nakousl těžké téma. Generál svým mužům věřil a na oplátku získal jen dobře vycvičené mrtvé nebo nepřátele, kteří posilnili pozici Proroka. Střetl se při útěku s někým z nich? Zbavil už života některého ze svých studentů?

„Léta jsme strávili ukrýváním už jen pro to, aby mohl princ v klidu dospět. Tehdy to byl ještě chlapec. Překvapivě hodný chlapec, nutno podotknout. Vůbec netuším, kde se to v něm vzalo. Takové poslušné dítě, a pak jednoho dne zkrátka zdivočel!" posteskl si a poté opět zmírnil hlas.

„Nicméně, nyní, když dospěl, tak se přirozeně rozhodl vzít osud do vlastních rukou. Sám jsem se snažil kontaktovat bývalá království, či alespoň pozůstatky odporu, ale bez většího výsledku. Teprve před nějakou dobou se naše situace změnila. V Severním jánešínátu se podařilo najít bezpečné území před Prorokem i stínotvůrci. Naším cílem je opuštěná pevnost v Kobrúlu. Právě tam se odehraje i náš poslední pokus o převrat."

Faríd polkl a zlehka vytřeštil oči. Ani Akram mu konkrétní lokalitu do této chvíle neprozradil, pokaždé mluvil jen o „severu", snad i z obavy, že by ji vynesl ven. Vážně měl něco takového slyšet? Nepřeřekl se generál náhodou? Nelituje toho? Nebude mu chtít vyříznout jazyk?

„Vidím tvé obavy," pousmál se Chálid. „Konkrétní lokalitu útočiště zná kromě mě pouze princ Akram. A já věřím, že u tebe bude naše tajemství v bezpečí. Jsi jedním z nás, a to nejen díky stejnému plášti. Víš, princ Akram umí být někdy velice náročný," dodal a Faríd s povzdychem přikývl.

„O tom mi povídejte, pane," zamumlal nakonec.

Nikdo netušil, jak moc „náročný" princ umí být, tak dobře jako on.

„Nicméně, má dobré srdce," pokračoval generál. „A s tvojí pomocí dokáže mnohé, jen musíme být trpěliví. I přestože k převratu došlo před mnoha lety, rána je stále čerstvá a jen čas na její zhojení nestačí. Princ Akram potřebuje vědět, že je milován. Věřím, že mu v tomto ohledu pomůžeš."

„Udělám, co budu moci."

Jen z myšlenky na to, že by ztratil někoho z milovaných, Farídovi pukalo srdce a žaludek mu hlásil svůj úmysl ukázat světu, co obědval. A i když měl jistou představu o tom, jak bolestivé to jednou bude, stále tušil, že se ani nejsilnější představa realitě nakonec stejně nevyrovná. O to více potřeboval vidět poštovního jestřába. Jen se ujistit, že je doma vše v pořádku.

Faríd se tak pohroužil do myšlenek, že i jeho zcela minul nezvaný ptačí pozorovatel. Havran sedící na střeše domu na něj chvíli shlížel, dokud neroztáhl křídla a nezmizel ve stínech stromů.

---

Malá nápověda: zvířecí pozorovatel zde bude hrát roli. Můžete si tipnout, kdo je naším tajemným šmírákem. XD