Dobu generálovy nepřítomnosti nakonec každý využil poněkud jiným způsobem. Princ se věnoval šavli, která mimořádně nebyla vržena v hospodě, nýbrž se nacházela uprostřed tréninku. Akram si k sobě vzal několik vojáků a cvičil je, zatímco Faríd jeho počínání se zaujetím pozoroval. Vlastně se od té scény nedokázal odtrhnout. Princ působil tak zručně, silně a neohroženě. Se zbraní v ruce musel strávit velkou část života, a nyní předával své znalosti a zkušenosti dál. Dělal ze svých lidí lepší bojovníky, tak proč ten pohublý chlapec jen stál opodál a nepřidal se k nim?

Imád buď tvořil mastičky, uklízel, nebo opečovával koně. A vzhledem k tomu, že jako jediný prováděl činnosti, které nevedly k mrzačení, tak se Faríd rozhodl, že své snažení přesune za ním.

„Ehm, nechceš s něčím pomoci?" odkašlal si a s nervózním úsměvem k němu přistoupil.

Počínal si nanejvýš opatrně, jako by se blížil k divokému zvířátku, které vyplaší i sebemenší záchvěv půdy.

„Děkuji, ale vše už je hotovo, pane," hlesl a pohladil koně po hlavě.

„Nemusíš mi říkat pane a... Znamená to, že se přidáš k ostatním?" zaváhal Faríd a pohlédl na muže, kteří zrovna předváděli fingovaný souboj na život a na smrt.

„Rád bych, ale nemůžu," povzdychl si a zlehka se podrbal za uchem. „Na tréninky mě neužije, jsem tuze pomalý. A neohrabaný. Ostatní jen zdržuji."

Jakmile to dořekl, provedl několik kroků k dalšímu z koní a Faríd zaznamenal, že chlapec kulhá.

„Jsi zraněný?" oslovil ho starostlivým tónem, ale Imád jen zavrtěl hlavou.

„Už jsem se tak narodil, pane. Nevím, proč mi to Anwaar nadělil, Anwaar buď milostiv, ale stalo se. Jsem slabý, hodím se akorát na pomocné práce."

„Takhle o sobě nemluv. A jak jsem říkal, nemusíš mě oslovovat pane. Jak ti mohu –"

„Děkuji za rozhovor," přerušil ho Imád se smutným úsměvem. „Ale tady bych to ukončil. Neměl by ses se mnou bavit. Jen ti to zbytečně uškodí."

Imád bez dalšího vysvětlení sebral vědro s vodou a odkulhal pryč. Jeho pohyb byl spěšný, zdálo se, že se na místě nechce zdržovat o nic déle, než je nutné, a Faríd brzy pochopil proč.

„Co tu vyvádíš, Flíčku?" zasmál se princ a setřel si pot z čela. „Proč nejsi s náma?"

„Jen jsem," začal, ale při pohledu na Imáda, který se sklopenou hlavou hřebelcoval koně a snažil se zůstat neviditelným, se rozhodl, že o celé záležitosti raději pomlčí. „Zajímalo mě, jestli si čekání na generála nemohu zkrátit prací. Ale naneštěstí se mi nepodařilo najít místo, kde bych se mohl stát užitečným."

„Můžeš s náma trénovat. Procvičit se v boji, ať někde neskončíš napíchnutej. A co jsi tady vůbec..." Akram se odmlčel a pohlédl směrem, na který se předtím zaměřil i Faríd. „Aha, hmm. Takže hádám, že my ti nebyli dost dobrý, co? Ale támhleten ubožák jo?" dodal a ukázal na Imáda, který se shrbenými zády jen vytrvale hleděl do země.

„Jak říkám, jen jsem chtěl pomoct," stál si Faríd za svým, ale nezdálo se, že by jej princ vnímal.

„Výborně, vážně paráda! Takže já ti nestačím, ne. Ty si pro zábavu musíš najít někoho jinýho. A proč zrovna jeho, kurňa práce? Ze všech lidí tady... To tě vážně tak moc přitahujou chudáci?!"

„Jen jsem se snažil zapojit do dění!" zaprotestoval Faríd a též na něj zvýšil hlas. „Navíc to není žádný chudák, ale milý kluk. A vy už se s generálem konečně rozhodněte, co si přejete. Nejdřív se držím zpátky, a to prý kazím morálku. Nyní se snažím konverzovat a zase špatně. Takže co po mně vlastně chcete? Protože ať dělám, co dělám, slyším od vás jen samé stížnosti!"

„Přirozeně. Konverzovat máš, ale se mnou! Ne s nějakým... Hej, pajdavej!" křikl po Imádovi, který sebou opět zlehka trhl. „Pojď sem, dělej!"

Chlapec poslechl a s co nejsvižnějším krokem se přesunul za Akramem. Přitom držel hlavu hluboce sklopenou, takže měl čelo ve výšce princových očí.

„O čem jste si tady povídali, hmm?" pokračoval Akram podrážděným tónem.

„O ničem, pane," pípl.

„Nesmysl. Chceš mi říct, že jste tady stáli jak dva kolíky v plotě a jen se na sebe zamilovaně dívali? Koukej mi říct, o čem jste se bavili, nebo tě nechám zbičovat!"

„Já... My... Já ne-nevím," hlesl a rozklepal se. Působil jako hrouda jogurtu, a tehdy Farídovi došla trpělivost. Jedním rázným krokem si před chlapce stoupl a zastínil tak Akramovi výhled.

„Há? Co tady předvádíš, Flíčku? Nepleť se mezi mě a poddaný," odsekl a chtěl jej odstrčit, ale tehdy Faríd opět promluvil.

„Už dost. Nech ho jít," sdělil mu přísným, přesto do jisté míry vstřícným, tónem, jaký znal od Hakima. „Potřebujeme si promluvit. O samotě."

Akram na něj div nevycenil zuby, ale nakonec se ovládl a dal Imádovi pokyn, ať se vzdálí. Chlapec si s úlevou oddychl a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Oběma věnoval uctivou úklonu na rozloučenou, a poté urychleně odpajdal do bezpečí. Ani jednou se neohlédl, snad ve strachu, že si princ vše rozmyslí.

Faríd chvíli čekal, než měl jistotu, že se Imád nachází z doslechu, a teprve poté se opět obrátil na Akrama.

„Proč jsi to udělal?" zeptal se a princ jen otráveně protočil oči.

„Musíš být konkrétnější," odfrkl Akram. „A vůbec, přestaň se tady chovat jako generál, jo?"

„Vyděsil jsi ho. Přitom Imád vážně neudělal nic špatného. Pouze odpovídal na mé otázky a ty mu hned hrozíš bičováním?"

„Nemusím se ti tady ospravedlňovat," odsekl Akram.

„Musíš, pokud chceš, abychom byli přátelé."

Po těchto slovech princ zpozorněl.

„Tak přátelé?" zopakoval po něm s podivem a nevěřícně nakrčil obočí.

„Ano, ale jestli se jimi máme stát, pak potřebuji vědět, že je na tebe spolehnutí. Že ti můžu věřit. A promiň, ale osoba, která hrozí bičováním nevinnému klukovi, mi do této kategorie nezapadá. A já... chci tě pochopit, Akrame, vážně chci," povzdychl si. „Ale ty mi to nijak neusnadňuješ. A pokud si přeješ v tomto duchu pokračovat, mám obavu, že se náš vztah vrátí zpět ke starým způsobům."

„Awaare, jen to ne!" vyhrkl princ, v obličeji bledý jako křída.

Stačila jen pouhá myšlenka na se vším smířeného Farída, který bez řečí splní každé jeho slovo, a on by nejraději skočil rovnou pod rozjetý vůz.

„Tak tedy povídej, proč ses na Imáda tak utrhl?" pokračoval Faríd ve vyptávání a princ si zhluboka povzdychl.

„Nemůžu ti to říct. Budu vypadat jako pitomec."

„Horší už to být nemůže," pousmál se a Akram po něm nahněvaně blýsknul očima. „Takže? O co jde?"

Princ provedl další hluboký nádech a pokusil se v hlavě sesumírovat myšlenky do nějakého srozumitelného celku. Zřejmě toho měl na srdci mnoho a po chvíli se mu skutečně podařilo najít začátek. Opatrný, zdrženlivý začátek, kterým měl Farída uvést do života. A alespoň zčásti vysvětlit své jednání.

„Řekněme, že jsem s tebou rád," zamumlal a nervózně si promnul prsty. „Nevím proč, ale tvá společnost mě baví. A nechci, abys umřel."

„Milé," pousmál se Faríd a Akram s úlevou vydechl.

Takže to říká správně.

„A věc se má tak," pokračoval princ opatrně, „že si přeji, abys mě měl taky rád. Jenže ty se mnou skoro nejsi a místo toho se bavíš buď s tou stíny ovládající mrchou, nebo nějakým kriplem a... Jen chci, abys mě měl rád," zopakoval šeptem. „Nevím proč, ale je to pro mě důležité. Jsi asi ta první zatracená osoba, u které mi není jedno, co si o mně myslí. A něco takového umí být vážně stresující. Snažím se tu dělat dobrý dojem, ale přijde mi, že všechno jenom kazím. Jsem asi kolosální pitomec, co?"

„Jsi," přikývl Faríd a princ mu věnoval nahněvaný pohled. „Ale asi tomu začínám rozumět. Takže zkrátka jen žárlíš?"

„Cože?!" vypískl s notnou dávkou pohoršení. „Ne, rozhodně ne. Taková blbost. Já a žárlit? Z tohohle tábora vypadám nejlíp ze všech, taková osoba ani nemůže žárlit. Něco takovýho je nemožný. A i kdybych vážně žárlil, tak na koho přesně? Na nějakýho chudáka, co ani běhat neumí?"

„Co jsem viděl, tak běh dělá potíže i tobě," pokrčil rameny Faríd a princ na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.

„No, Flíčku!" zasmál se nakonec. „Taková drzost! Mírni slova, tohle je normálně urážka majestátu! Už několikátá urážka, nějak se nám tady nepříjemně rozjíždíš."

„Ale říkám pravdu, ne?" pokračoval Faríd s lehce provokativním úsměvem a princ si zlehka povzdychl.

„Dobře, ano. Běhat mi nejde, což vlastně není jediný, v čem máš pravdu. Asi vážně žárlím. Zvláštní, tohle se mi ještě nestalo. Přijde mi, že o tebe musím bojovat. Že tě chce každý pro sebe, a když něco neudělám, ztratím tě. Ale já tě nechci ztratit, takže... Co mám dělat?" zeptal se a věnoval mu prosebný pohled. „Co můžu udělat, abys mě měl taky rád?"

Akram cítil, jak se mu oči zaplavují slzami, ale ani jedné z nich nedovolil vydat se do světa. Tvář si udržoval suchou a vyrovnanou, s těmito pocity uměl pracovat. Úzkost ani strach mu nebyly cizí, vlastně je vnímal jako věrné společníky. Poznal hluboký smutek i ztráty, přesto nyní zažíval děs, kterému ani za mák nerozuměl. Možnost, že ho Faríd opustí. A i když mu hlásek uvnitř našeptával, ať zbičuje kohokoli, kdo by ho od něj chtěl odlákat, nyní musel uznat, že to možná zase až tak dobrý nápad nebude.

I kdyby každého chudáka, co se bude k Farídovi lísat, zbavil končetin, tak si tím jeho přízeň nezíská. Jenže pokud něco nejde vyřešit bičem, nebo jinou zbraní, má to vůbec nějaké řešení? Vždy se řídil tím, že se všechny problémy dají vyřešit pořádným švihem, či seknutím. A pokud to nejde, pak jen málo šviháte, nebo sekáte.

„Myslím, že nastal čas naučit se věřit ostatním," pousmál se Faríd a opatrně ho chytil za rameno. „Pokud tě mají rádi, zůstanou. Pokud ne, pak je možná lepší, když odejdou."

„Já vím, tohle všechno vím. A věř mi, odchod milovaných nezažívám poprvé, jenom... Ugh, vážně nemůžu někoho zbičovat? Mám pocit, že by se mi pak ulevilo."

„Dobrý vtip," zasmál se Faríd, ale princova tvář zůstávala vážná. „Byl to vtip, že ano?"

Akram neodpovídal.

„Že ano?!"

„Ale jasně, že jo," odfrkl princ, a poté mu věnoval opatrný pohled. „Takže my dva... Jsme teda přátelé?"

Faríd zlehka přikývl, ovšem v ten moment z něj mluvil hlavně pud sebezáchovy. Přeci jen, pohrůžka biče představovala sama o sobě dostatečně silný kalibr k souhlasu. Takovou osobu si zkrátka nechcete poštvat proti sobě. Takže přátelé. Ano, odkývá mu ty přátele. Hlavně, když budou mít s Imádem záda v pořádku.

---

Akram dostává vhled do fungování vztahů. Třeba si i jednou najde kamaráda, co nebude Šťovík.