Faríd pomalu otevřel oči a ztěžka vydechl. Znedaleka k němu doléhalo teplo, zřejmě od blízkého ohně. Po nemalém soustředění spatřil i menší plameny a jiskřičky prozařující noc, stoupající k nebi jako světlušky. Chtěl se narovnat, ale nohy měl tuze těžké. Jako by jej opět držely stíny a táhly dolů, do pekel.

„Faríde!" dolehl mu k uším nadšený hlas prince, který narušil jinak poklidnou noc doplněnou o tiché praskání ohně. „Jsi vzhůru! Generále, je vzhůru!"

„Co," polkl Faríd a zamžoural jeho směrem. V puse měl najednou tak vyprahlo.

„Omdlel jsi," dal se Akram do vysvětlování a přiložil mu k ústům měch s vodou.

Bezmyšlenkovitě se napil. Provedl několik rychlých loků. Hltal jako žíznivé zvíře, vůbec se nesoustředil na svět kolem. Do mysli mu vstupovala jen svěží chuť vody a také princova jemná slova.

„Nemohli jsme tě probudit," pokračoval Akram šeptem a jeho hlas barvily výčitky. „Měl jsi kolem sebe tu černou hmotu. Myslel jsem, že..."

„Vypadá v pořádku," ozval se znedaleka generál. „Tu vodu zde nechám. Pokud budete cokoli potřebovat, dejte vědět."

„Ten stí... stínotvůrce," zasípal Faríd. „Kde..."

„Žádný strachy, Flíčku," usmál se Akram a pohladil ho po vlasech. „Neublíží ti. Jsi v bezpečí."

„Ale..."

Farídovi v mysli kolovalo množství otázek. Chtěl toho ještě tolik vědět. Potřeboval se zeptat na spoustu věcí. Kolik bylo zraněných? Zemřel někdo? Kam se ten stínotvůrce poděl? Může se zase vrátit? A zaútočit znovu? Místo toho však jen zavřel oči a nechal se opět pohltit tmou.

Jsi v bezpečí.

Nechápal proč těm slovům tak věřil. Neměl by. Vzešla z úst osoby, která uměla jen lhát a podvádět. Přesto se jimi nechal kolébat jako dítě naslouchající pohádce na dobrou noc.

Probudilo ho až slunce. Na tváři cítil jeho paprsky stejně zřetelně, jako slyšel zpěv ptáků, který krátce před příchodem stínotvůrce umlkl. Teprve nyní mu došlo, jak moc tichou se příroda tehdy stala. A Akram vše vycítil. On i koně reagovali na změnu okolí, zatímco Faríd byl slepý i hluchý změnám, které do světa přímo křičely blížící se nebezpečí.

„Dobré... ráno," odkašlal si, když si jeho oči přivykly světlu, a on tak spatřil vedle sedícího prince.

Akram se po zaslechnutí jeho hlasu opět celý rozzářil a odložil prázdnou misku na zem.

„Brý ráno i tobě, Flíčku. Vyspal ses dobře?"

„V mezích. Vlastně ano," přikývl a rozhlédl se kolem. Slunce. Jídlo. Něco mu nesedělo. „Jak dlouho jsem spal?"

„Padnuls do hajan na několik hodin. Chybí ti večeře a modlitba."

„MODLITBA?!" Faríd zprudka vyskočil na nohy, přičemž zlehka zavrávoral. „Ale proč... Proč jste mě nevzbudili?"

Modlit se má třikrát denně. Ráno při východu slunce, poté v poledne a nakonec večer. A on poslední část dne prospal! Nyní má u Anwaara, Anwaar buď milostiv, dluh!

„Hele, ale my se tě snažili probrat!" bránil se princ a vložil mu do ruky misku se snídaní. „Párkrát jsem do tebe šťouchl, ale tys mě nazval mámou a řekl, ať na motýlí farmu donesu trochu jogurtu. Tohle rozhodně nebyl stav na modlení!"

„Aha, rozumím, tak... děkuji," zamumlal Faríd a zahleděl se do misky, odkud na něj hleděl jogurt posypaný oříšky. „Nyní musím Anwaara, Anwaar buď milostiv, požádat o odpuštění."

„Něco sněz, a pak se do toho pusť. Po tom všem, co jsi pro nás včera udělal, si myslím, že tvé pochybeníčko pochopí."

„Opravdu?" podivil se a vložil si lžíci do úst. „A co přesně jsem včera udělal?"

„Zachránil jsi mi život, Flíčku. Vlastně nám všem a já ještě ani nepoděkoval, co?"

Faríd zlehka zavrtěl hlavou.

„Tak ti děkuji teď. Zachránil jsi mi život, vlastně už podruhé. A jen díky tobě jsme toho stínotvůrce zajali. I když se nám teda jeho výslech moc nedaří, ale... I po tom všem, co jsem udělal, jsi mě chránil. A já ti to ani nemusel nařídit. Zatraceně, tohle vážně nechápu."

„Bylo mi řečeno, že je mou funkcí sloužit ti jako živý štít," zamumlal Faríd a skousl dřevěnou lžíci. „Kvůli tomu sis mě od matky koupil, že? Abys mě předhodil stínotvůrci, a poté sledoval, jak, či spíše zda, ze mě skutečně vysaje duši. Nemělo smysl vzdorovat."

„Jsi vážně hodný naivka," pousmál se princ a otočil se k němu zády, takže mu Faríd nemohl vidět do tváře. „Ale máš pravdu. Přizval jsem tě na cesty, protože jsem chtěl zjistit, proč ti ten stínotvůrce neublížil. Ale to už víme, řekla nám to."

„Řekla?" podivil se Faríd. „A kdo přesně?"

„Ten stínotvůrce je ženská." Po těchto slovech se na něj Akram otočil, aby si mohl užít pohled na Farídovu pobledlou tvář. „Je to zajímavý, vážně. Anwaar nám zakazuje ženu třeba jen obejmout, a ty ji rovnou bodneš. Skutečná romantika."

„Nevěděl jsem, že se jedná o ženu a... Asi si to přidám na seznam," povzdechl si. „Jako bych už tak nespáchal dost hříchů."

„Na tvoji obranu, ty ses jí nedotkl. To ten šíp," mrkl na něj Akram. „Příště na ni můžeš vzít třeba hůl!"

„Nech si to."

„Jen říkám, jak to je!" bránil se princ se smíchem, ovšem poté jeho tvář nabrala vážnějších rysů. „Jinak nezapomeň, co jsme si řekli. Koukej se nezabít, jasné? Příspěvek tvé rodině vám má usnadnit život, ne zaplatit tvůj pohřeb. Takže," Akram zpoza misky vytáhl váček s několika zlatými, „tohle je ta slíbená druhá část. Co takhle uzavřít novou domluvu? Já žiju, ty taky. Zní to fér?"

„Vlastně ano," pousmál se Faríd a odkašlal si. „A proč mi tedy ten stínotvůrce neublížil?"

„Hmm?" Akram mu věnoval tázavý pohled, jako kdyby neuměl do pěti počítat.

„Chtěl jsi zjistit, proč se mi té noci nic nestalo," pokračoval Faríd a zamyšleně pohlédl na vůz. „Říkal jsi, že vám na tu otázku již odpověděla."

„Eh, jo, ale vlastně nešlo o nic moc zajímavýho. Každý stínotvůrce umí napadnout tělo a odvést z něj duši. Jenže ty dobré duše," nadhodil s lehkou kyselostí, „mají zakázaný, nebo tak. Z těla se sice vytratí, ale ne na dlouho. Samy si najdou cestu zpátky, takže gratuluju, Flíčku. Jsi oficiálně dobrá duše!"

„Ach, tak. No, a mohu se s tou ženou vidět?"

„Má ji na starost generál, ale ty za ní na návštěvy nechoď. Ta holka je vrahoun. Zabiják. Zvíře. Drž se od ní dál."

„Ale –"

„Ne. Ta stínová mrcha je zákeřnej sabotér a ty se k ní nepřiblížíš," zarazil ho princ a podobně jako u generála, ani jeho hlas nyní nedával moc prostoru k manévrování. „Stála životy hodně dobrejch chlapů a ty ses k nim mohl přidat. Stínotvůrcům sice jed ze šípu nic moc neudělá, ale kdyby se ten sajrajt dostal do těla tobě, nemuseli bychom tě už vzkřísit. A jistě, teď je ta holka zajištěná, ale stejně. Nepřiblížíš se k ní, dávám ti to rozkazem. Rozumíme si?"

„Ano," povzdychl si Faríd a poraženecky se zahleděl do zbytku jogurtu.

„Výborně. Našeho zajatce najdeš ve voze s Raněnými. To jen abys věděl, jakýmu místu se máš vyhnout. A teď mě omluv, mám ještě nějaký zařizování. Kdybys něco potřeboval, můžeš jít za mnou, nebo za generálem. Mansúr... Pohřbili jsme ho, když jsi spal."

„Pohřbili?" zopakoval po něm Faríd zaraženě. „A kolik..."

„Celkem tři. Což je o tři víc, než mělo bejt. Zbyl z nich jen prach, generál aspoň provedl symbolický rozloučení. Zakopali jsme věci, co po nich zbyly. Pár šípů, šátek, měch na vodu... Je to podlý, vážně jo. Takže se tomu stínotvůrci vyhni obloukem, jasné? Stejně ti nic neřekne. A pokud ano, půjde o lži. To totiž stínotvůrci umí. Lhát. Ubližovat." S posledním slovem se mu zlomil hlas, a tak se k Farídovi jen opět otočil zády. „Už musím běžet. Dej se do pořádku a nezapomeň na modlitbu," rozloučil se s ním a Faríd se dal do práce.

Stáhl se na okraj tábora a provedl naučené kroky spojené s odříkáním. Svůj starý plášť použil jako kobereček, nový opět přijmul jako pomyslnou uniformu. Přitom se z celého srdce omlouval Anwaarovi, Anwaar buď milostiv, za svá provinění. Za vynechání modlitby i za možný kontakt se ženou, kterou naštěstí neobjímal, pouze ji bodl, ale i tak. Stále se jednalo o nepříjemnou záležitost. Teprve poté, co se očistil od všeho zlého, mohl zpět mezi lidi.

Mohl za stínotvůrcem.

***

Vůz s Raněnými vyzařoval nepřátelskou auru. Jednalo se o závan smrti, který od sebe odpuzuje vše živé, stejně jako se olej odděluje od vody. Přirozený zákon. Kapka oleje a vody se nemohou snést stejně jako světlo a stín. Anwaar a Zilla. On a...

„Stínotvůrce?" povzdychl si generál, když stanuli před vozem, jehož vstup nyní strážila hlídka. „A vážně ti princ Akram návštěvu vozu povolil?"

„Provedl bych snad něco, co by šlo proti princově vůli?" odpověděl mu Faríd na otázku otázkou, přičemž si dal záležet, aby neřekl jedinou lež. Zkrátka jen mlžil.

„Dobře, ale doprovodím tě dovnitř. Síla stínotvůrců pro nás stále představuje velkou neznámou. Musíme být připraveni na cokoli."

Faríd přikývl a když generál rozhrnul plentu a vstoupil do vozu, následoval ho. Tehdy spatřil dvě řady ležících těl. Jejich Ranění. Hlavy měli natočené k plentě, nohy mířily proti sobě. Něco takového by samo o sobě s člověkem zamávalo, jenže poté jeho pohled spočinul na osobě sedící na opačném konci vozu.

Dívka měla ruce spoutané za zády a šedou kapuci strhnutou z hlavy, takže mohl zahlédnout její rozcuchané vlasy, barvou podobající se písku. V jednu chvíli zářily zlatě, v další by přísahal, že tmavly stejně jako půda po dešti. A její kůže... Ještě nikdy nic podobného neviděl. Tak světlá. Bledá. Mohla snad být nemocná?

Hlavu držela sklopenou a oči jí kryla páska. Generál mu již předtím sdělil, že se jedná o jejich bezpečností opatření. Stínotvůrce nemůže použít svou moc, je-li zbaven zraku. Tehdy nevidí jak na svůj nástroj, tak i na terč. O tom druhém však Faríd získal jisté pochybnosti, a to v moment, kdy dívka promluvila.

„Říkala jsem si, kdy přijdeš, farmáři," oslovila ho a jemu uvízl dech v hrdle.

Vážně ho vidí?

„Tady Faríd by rád slyšel vysvětlení tvých činů. Pověz mu, co jsi řekla nám, a půjdeme," oznámil jí generál, ale dívka se jen ušklíbla a dala se do zarytého mlčení.

„Nebudeš mluvit? Dobře. Až dorazíme do cíle, přimějeme tě k tomu. Máme své způsoby. Tady jsme skončili," oznámil mu generál, ale Faríd jen tázavě pohlédl na dívku. „Tak jdeme!" zvýšil na něj hlas a on na něm zůstal viset s prosebnýma očima.

„Prosím, pane, já... Dovolte mi s ní promluvit."

„Nic ti neřekne, je to jen ztráta času."

„A co bys potřeboval vědět, Faríde?" oslovila ho a jmenovaný sebou trhl. „Hledáš recept, jak vrátit vaše nebožáky do původního stavu?"

„A ty bys je uměla vyléčit?" vydechl Faríd s jistou fascinací.

„Přirozeně."

„A uděláš to?"

„Ne."

Jednalo se o nekompromisní odpověď, která dokázala zadupat i poslední semínko naděje. Zatímco se však Faríd zmohl jen na skleslý pohled upřený k zemi, generál přešel do rázné ofenzívy.

„Bezcitná zrůdo!" prskl po ní Chálid.

„Hloupý hříšníku," oplatila mu s klidem. „Přejete si pro ně život, ale oni jsou jednou nohou v hrobě. Můžu je tam dovést celé. Ukončit jejich trápení, jestli chcete."

Faríd s ustaraným pohledem sledoval, jak se generálova tvář mění. Kamenný výraz povoloval. Možná za to mohl i fakt, že měla dívka převázané oči, díky čemuž si mohl dovolit projevit před nepřítelem více emocí, ale jen z pohledu na změny v jeho lehce vrásčité tváři, ho chtěl Faríd obejmout.

Generálovy oči se plnily slzami, paže se třásly stejně jako rty společně s bradou, jejíž plačtivý pohyb nedokázaly skrýt ani vousy. Jednotka se mu rozpadala před očima. Jeho muži umírali. A on s tím nedokázal nic udělat.

„Bezvěrče," procedil generál mezi zuby. „Cokoli, co řekneš, představuje jen snahu otrávit vzduch a naše duše." Po těchto slovech se otočil zpět na Farída. „Nevěř jí ani nos mezi očima. Nezapomeň, že se nejedná o ženu, ale služebníka stínů. Na ty se Anwaarova nařízení, Anwaar buď milostiv, nevztahují. Nechrání je," dodal mrazivě jejím směrem. „Vůbec se k ní nepřibližuj."

Po těchto slovech generál odešel. Vzhledem k tomu, že se atmosféra vozu stávala každou vteřinou dusivější a jen Farídovi připomínala, že do prostoru temnoty a smrti nepatří, rozhodl se ho následovat. Ještě před svým odchodem však musel vyřešit jednu záležitost.

„Chtěl bych ti poděkovat," hlesl a nervózně stočil pohled k zemi. Tehdy zaznamenal, že má dívka spoutané i kotníky.

„Poděkovat? Mně?" ušklíbla se. „Nepraštil ses náhodou do hlavy?"

„Ne. Vlastně ano, ale o to nejde. Tehdy v uličce jsi ušetřila můj život, a včera v lese... Akram zmínil, že cítíte kvalitu duše. Je pravda, že ta má je dobrá?"

„Neexistuje nic jako dobrá duše. Jen lidé, kteří nezažili dost výzev, aby se přidali k temné straně."

„Ale já se na temnou stranu nikdy nepřidám," sdělil jí Faríd pevným hlasem. „Má duše je dobrá a taková i zůstane. Ctím světlo, ctím Anwaara, Anwaar buď milostiv, a to jak v časech prosperity, tak i bolesti. Věřím, že i tvá duše může dojít ke spasení. Stačí jen –"

„To bych nějakou musela mít," odsekla a zvedla hlavu. I přes pásku přes oči Faríd cítil ten pronikavý pohled nelidsky modrých očí, které mu svou barevností z nějakého důvodu připomněly léčivý čaj od maminky. „Žádný stínotvůrce ji nemá. Proto jsme pro vás bezcitné zrůdy, že? Pouhá zvířata. Radím ti dobře: Uteč, Faríde. Odejdi, dokud můžeš, protože jestli se mi ještě jednou postavíš do cesty, dobrá duše, či nikoli, zničím tě."

„Nevěřím ti," pokračoval odhodlaným tónem. „Nezbavila jsi mě duše předtím, neuděláš tak ani nyní."

„Ale ne, já tě duše zbavila," ušklíbla se. „Ty sis jen dokázal najít cestu zpátky. Ale věř, že pokud by se měla situace opakovat, postarám se o to, abych tě zcela odřízla. A ty budeš navěky bloudit Pomezím."

„Pomezím?" podivil se a pohledem zabloudil k Raněným.

Jejich bezvědomě vědomí, kteří nemohli mluvit, smát se ani žít. Stihl je snad stejný osud, o kterém před chvílí mluvila? Bloudili „Pomezím" bez šance na záchranu? A vůbec, jakou duši vlastně měli? Pokud se ty dobré nechávají na pokoji, tak...

„Běžní smrtelníci, možná lehký podprůměr," odpověděla dívka na jeho nevyřčenou otázku. „Zatímco hříšné duše nedělají problém a rovnou vstoupí do země stínů, tyto v sobě měly sílu vzdorovat. Nachází se na Pomezí, hranici mezi životem a smrtí."

„Takže nám můžeš pomoci a vrátit je zpět?"

„Pomoci? Ani náhodou. Co kdybyste mi rovnou sekli hlavu, hmm? Ušetřili bychom si tím spoustu starostí."

„Ale já myslel –"

„Vím přesně, co jsi myslel, farmáři," přerušila ho jedovatým tónem. „A odpověď zní ne. Raději zemřu, než abych vašemu princátku pomohla. A teď zmiz, než přijdu na to, jak se těch provazů zbavit. Potom už přede mnou nebude v bezpečí nikdo. Ani ty ne."

Faríd se naposledy rozhlédl po voze a přesunul se k východu. Nerozloučil se, tušil, že dívka jeho odchod stejně zaznamená. Mlčky seskočil ven, avšak jeho sandály ještě ani nedopadly na kamínky posetou zem, když se poblíž ozval další hlas.

„Užil sis, Flíčku?" mlaskl za ním Akram a jmenovaný nadskočil.

„Co přesně myslíš?" odkašlal si s nervózním úsměvem.

„Mluvil jsi s ní," sdělil mu Akram stroze. „I přes můj zákaz, ne i přes mé PŘÁNÍ jsi za ní šel a mluvil s ní."

„Ano," přikývl a poraženecky sklopil pohled k zemi. „Omlouvám se. Mrzí mě to, ale... Nemohl jsem si pomoci. Musel jsem si s ní promluvit. Promiň mi."

„Zradil jsi mou důvěru," pokračoval princ a dramaticky si přitiskl ruku na hrudník. „Ublížil jsi mi, víš?"

„Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu... Ale počkat!" vyhrkl, když spatřil Akramův úsměv. „Ty si ze mě děláš legraci, že?"

„Já? Neee."

„Ještě řekni, že jsi chtěl, abych za ní šel," zamumlal Faríd a princ jen zlehka pokrčil rameny.

„Řekněme, že jsem nechtěl NECHTĚL, abys za ní šel. Pověděl jsem ti, kde ji držíme, ale to jen proto, abys tam nezabloudil, rozumíme? A co jsem pochopil, tak nejenže jsi teď šel proti mé vůli, ale ještě i lhal generálovi. Drahý Faríde, zasadil jsi mi ránu. Co jen s tebou mám dělat?"

Faríd po něm vztekle blýskl očima.

„Tak zaprvé, já generálovi nelhal. Pouze jsem mu zamlčel některé informace, ale nelhal jsem. A co se týče mé návštěvy stínotvůrce, tak ano. Porušil jsem tvé přání. Tvůj rozkaz. Tvou vůli. A přijmu jakýkoli trest."

„Tvá zrada bolí," pokračoval Akram přehnaně plačtivým hlasem, který v tu chvíli působil spíše k smíchu. „Nicméně, vzhledem k tomu, že jsme oba již stihli provést pár chyb, co takhle uzavřít příměří? Od téhle chvíle už žádné podrazy. A v hostinci si se mnou za trest zahraješ Dingmammon, co ty na to?"

„Už žádné podrazy?" zopakoval po něm Faríd s podivem a princ přikývl. „Pak platí," dodal a potřásl si s ním rukou. Poté však opět znejistěl. „Proč mám pocit, že tohle celé byl jen tvůj plán, jak mě donutit provést podraz, abychom si byli zase rovni?"

„Já a plán?" podivil se Akram a překvapeně zamrkal. „Nesmysl, tak vypočítavá potvora nejsem. Nebo možná?" dodal se šibalským úsměvem. „Nicméně, jsem rád, že k tomu došlo. Od téhle chvíle se už ale té holce vyhýbej, ano? Je to jen pro tvý dobro, ona je ďábel," zamumlal a stočil pohled do strany. „Nevím jak, ale před deseti lety tam stála."

„Kde tam?" zaváhal Faríd a princ mu opět nastavil záda.

„V paláci, nad mými rodiči," hlesl přes rameno. „To ona jim vzala život. A teď přišla dokončit, co začala."