Co vznikne, když se Darow snaží vyrovnat s pondělním návratem do školy? Přesně. Další část k Stínovi. 

„Takže si to vyjasníme," prohlásil démon už asi posté za poslední dvě hodiny. (Ve skutečnosti to bylo vlastně potřetí, ale já jsem byla natolik zaneprázdněná děláním jiných, důležitějších věcí, že jsem tu konverzaci nikdy nedokončila a museli jsme začít odznova.) „Celý svět se uzavřel kvůli nějakému netopýřímu viru –"

„Není to netopýří vir, ale koronavirus. Původ je nejasný. Někteří si myslí, že pochází z laboratoří."

Démon na mě zazíral, ale pak naštvaně zafuněl. Několik ohnivých jiskřiček mi dopadlo na rameno a já je klidně smetla pryč. „Fajn. Celý svět se uzavřel kvůli nějakému netopýrsko-lidsko-umělému viru, studentům v podstatě bylo odebráno právo na vzdělání, protože úroveň distanční výuky je téměř nulová. Lidé přišli o právo se svobodně pohybovat a uspokojovat své potřeby – nehledej v tom nic úchylného, tohle je vážná konverzace –, několikrát se všechno zavřelo a zase otevřelo, z ministerstva zdravotnictví je stala politická tetralogie, lidi jsou v podstatě nuceni se nechat očkovat, aby mohli dělat prakticky cokoli bez antigenních testů, a vy se teď po plus mínus osmi měsících vracíte do školy, přímo do středu sociálního pekla. Po tom, co jste byli přes půl roku odříznutí od většiny společenských kontaktů. A vracíte se v červnu, kdy začíná léto, takže se prostě budete dusit v rouškách nebo respirátorech."

Odhodila jsem tričko na hromadu, jíž jsem pokřtila na „moc barevné na to, abych to na sobě měla v̶ ̶d̶e̶n̶ ̶s̶v̶é̶h̶o̶ ̶p̶o̶h̶ř̶b̶u̶  první školní den" a znuděně k němu pootočila hlavu: „Shrnul jsi to dokonale. Jen jsi zapomněl na tu trilogii lockdownů."

Démon na mě zíral, jako bych snad spadla z vesmíru. Což mi připadalo vtipné, protože to on tak nějak pocházel z jiné spirituálně-mentální dimenze než lidi obývající Zemi. „To jsou smrtelníci vážně tak pitomí?" žasl.

„Víš, tuhle otázku si kladu od chvíle, co jsem viděla svého bratra, jak si do misky nejprve lije mlíko a až potom sype cereálie." Až teď jsem se na něj otočila úplně. K tělu jsem si tiskla černé, cudné šaty. „Co tohle?"

„Jdeš do kostela, nebo do školy? Vypadá to jako sváteční šaty jeptišky. Proč máš tohle vůbec v šatníku?"

Nevrle jsem šaty odhodila pryč. Věděla jsem, že něco takového řekne. „Dala mi je mamka," vysvětlila jsem. „Navíc, kdo ví, třeba je k něčemu použiju. Někdy."

Zkřížil si ruce na hrudi. „Jo, leda kdybys mě v nich chtěla poslat zpátky do Zapovězené říše. To ať tě ani nenapadne, Země je mnohem zajímavější. Až se vrátím domů, využiju veškeré své hodiny pozorování a napíšu knihu o lidském chování a stupiditě."

„Jen když mě napíšeš jako spoluautora."

„Neboj se, jsi jedním z mých výzkumných objektů."

Mrskla jsem po něm polštářem, který mi zrovna příhodně padl pod ruku. „No dovol?!"

Ramena se mu zachvěla, křídla na zádech lehce zatřepotala a já poznala, že se mi potichu směje. „Promiň, ale zrovna včera sis strčila propisu do čaje, namísto abys ji vrátila do patřičné přihrádky. Jaký normální člověk tohle dělá?"

„Každý! Nehody se stávají! Bylo to omylem!"

„Dva dny předtím jsi nabourala do skříně. Jen tak na cestě do koupelny, prostě jsi do té komody naběhla. To rozhodně zní naprosto normálně," poznamenal sarkasticky. Nebylo to fér, jakožto tisíciletá bytost z jiného světa by vlastně ani neměl vědět, co sarkasmus je, a přesto ho používal v každé třetí větě.

Byl to výborný student, co se týče lidské mluvy. Nebo jsem jen já byla výborná učitelka.

Sejde na úhlu pohledu. Teď mi ovšem více lezl na nervy, než abych byla na jeho jazykové dovednosti hrdá.

„Bylo to omylem," ohradila jsem se mručivě. „A stejně si pořád myslím, žes tou skříní pohnul."

Pobaveně zafuněl. „Jistě, protože já nemám nic jiného na práci, než ti provádět naschvály." Na chvíli se odmlčel a já se na něj triumfálně podívala s šibalským leskem v očích, protože, vzato kolem a kolem, doopravdy neměl nic jiného na práci, ne když trávil celé dny po mém boku. „Víš co? Neodpovídej. Nechci to slyšet."

„Opravdu ne?" zavrkala jsem přehnaně sladce a až moc nevinně na to, aby si kdokoli myslel, že to myslím upřímně. „Protože já bych přísahala, že sis právě slušně nadběhl –"

Démon mě spolehlivě umlčel, když po mně mávnutím ruky svou nadpřirozenou silou mrštil oblečení. Kalhoty se mi pevně omotaly okolo hlavy a zacpaly ústa, ale ne oči, takže jsem mohla vidět, jak se spokojeně, ležérně opřel o stěnu. „Vezmi si tohle," broukl. „Je to dostatečně slušné. Ten hluboký výstřih vykontrastuješ dlouhými nohavicemi. Vyřešeno."

Protočila jsem očima, snažíc se ze sebe sundat oblečení. „Takhle to nefunguje." Přesto jsem se na démonem vybraný outfit pozorně zadívala. Černé kalhoty s bílou nášivkou draka na jednom stehně, k tomu jednoduché černé triko s překříženým výstřihem. „Máš pravdu, docela by to šlo. Mám si k tomu vzít bílý nebo černý respirátor?"

„Proč si budeš brát respirátor, když můžete mít roušky?"

„Protože roušku mám jen modrou," odvětila jsem prostě s povytaženým obočím, jako kdyby to snad nebylo zjevné. „Nemůžu jít celá v černém a pak do toho fláknout tu vyblitou modrou."

„Takže se radši budeš dusit v respirátoru."

Mávla jsem rukou. „Vždyť to nakonec nebude takový rozdíl."

Viděla jsem, jak se mu křídla nadzvedla, když si dopřál hluboký nádech, který mu sloužil jenom k dramatickým účelům, protože ten parchant nepotřeboval dýchat. „Stejně pořád nechápu, proč to musíte mít, když vás do školy s negativním kovid-testem nepustí."

„Žiješ se mnou už delší dobu. Myslela jsem si, že už budeš zvyklý."

„Na lidskou nelogickou logiku si nezvyknu nikdy."

Jen jsem pokrčila rameny, protože upřímně? Já jsem zástupce lidské rasy a stejně pořád nechápu, na jakém principu mozky některých (většiny) lidí fungují.

~~~

„Víš jistě, že to chceš udělat?" zeptal se mě démon později toho večera skepticky. Nutno podotknout, že jeho nedůvěra nebyla oprávněná.

Meh, co si to nalhávám, obával se z dobrých důvodů.

S lehce nejistým pohledem jsem se podívala na suroviny přichystané na kuchyňské lince. „Sám víš, že je jediný člověk, který se se mnou ve škole baví. To nejmenší, co můžu udělat, je upéct jí dort."

„Já jen že když jsi pekla dort naposledy, vyvolala jsi při tom démona. Tedy mě."

„Vůbec jsem si nevšimla," odsekla jsem, zatímco jsem se chopila mouky a cukru a začala je prosívat. „Navíc ani jeden z nás pořád netuší, jak se to stalo. A Beatles už si rozhodně zpívat nebudu."

„Alespoň něco, zpíváš strašně. Zníš jako kohout na skřipci."

„Že já na tebe vezmu vodu?"

„Ne, díky, BDSM není nic pro mě. Nech si svoje úchylky pro sebe, ano?"

V odpověď jsem na něj hodila hrst mouky, která za sebou v letu vytvořila prachovitý obláček, a rozprskla se o zemi. Potichu jsem si povzdechla, vytahujíc smetáček a lopatku, abych ten nepořádek uklidila. Ale za ten pocit to stálo. Neurčitě jsem na démona zagestikulovala smetáčkem, on zatřepotal křídly a nahrnul bílý prášek na lopatku.

„Ale vážně," začal po chvíli zase, „jsi si opravdu jistá, že je to dobrý nápad?"

„Ani nápad. Nemám ponětí, jak to bude chutnat, a můžu se jen modlit, že s výsledkem nikoho neotrávím. Ale jsem stress baker, tak tohle můžeš považovat jako další z mých záchvatů nutkání jít něco upéct. Přes karanténu jich bylo celkem dost."

„Věř mi, pamatuju si to moc dobře."

„Já nemůžu za to, že tys mi do hlavy podstrčil recept, který byl doslova z jiného světa. Chutnalo to příšerně."

„U nás doma je to pochoutka. To jenom vy lidé máte příšerný kulinářský vkus."

„I sousedovic pes to odmítl žrát!"

Démon si posměšně odfrkl. „Smrtelníci."

S úšklebkem jsem ho napodobila. „Démoni."

Na pár minut se rozhostilo ticho, během nějž jsem se soustředila na svou práci. Hodila jsem korpus do trouby, aby se mi upekl, a začala si chystat čokoládovou polevu. Stříkla jsem na démona několik kapek vody, protože se mi snažil užírat čokoládu, ale nakonec ho nechala, ať si pro sebe uzme pár čtverečků.

„... ty jsi z té školy opravdu nervózní, co?" konstatoval, když mě viděl, jak do roztopené čokolády leju vodu místo mléka. Čokoláda se okamžitě srazila k sobě a já musela začínat znovu.

„Co myslíš?" houkla jsem a snažila se, ať se mi netřese hlas. „Za tenhle školní rok jsem se nenaučila absolutně nic. Navíc nesnáším polovinu své třídy a oni nesnáší mě. Nemám jediný důvod se těšit, až se s nimi zase uvidím. Moje introvertské já bude trpět mnohem více než kdykoli předtím."

Démon se doopravdy na chvíli odmlčel a zamyslel, než odpověděl, což jsem považovala za nehorázný úspěch. „Jsem si jistý, že to zvládneš," ujistil mě nakonec. „Je to jen měsíc – vlastně ani ne. A když tě bude někdo štvát, prostě na mě houkni a já dotyčného zpacifikuju. Slibuju, že nic neucítí."

Krátce jsem se zasmála, ale jenom to jedno pitomé ujištění bylo přesně to, co jsem potřebovala. Cítila jsem, jak ze mě nervozita odplouvá a z ramenou se mi zvedá neviditelná tíha. „Jo," připustila jsem, „máš pravdu. Všechno bude v pořádku."

Koneckonců, škola ani lidé v ní nebyli nic nového. Jak zlé by to mohlo být?

(Spoiler alert: Bylo to mnohem, mnohem horší, než jsem předpokládala. A zapřísáhla jsem se ke všem vyšším bytostem i svému strážnému démonovi, že tuhle otázku už nikdy v životě nepoložím.)