Někteří z vás chtěli pokračování... Tak tady máte takovou valentýnskou blbost, snad alespoň trochu pobaví. Když to zpětně pročítám, přemýšlím, pod vlivem čeho jsem byla... Ehm. :D
Nedává to vůbec žádný smysl. Ale i tak si to užijte.

„Šťastného Válentýna!"

„Vypadni!"

Hodila jsem polštář, aniž bych se dívala, kam mířím, a přetáhla si peřinu přes hlavu, když cosi s tlumenou ránou dopadlo na zem. „Shodila sis mobil," informoval mě bratr.

Přetočila jsem se, tak prudce, že se mi podařilo z té postele spadnout. Zamrkala jsem a... „Blbče," zamumlala jsem. Mobil ležel v bezpečí na nočním stolku hned vedle postele, namísto něj jsem shodila jenom flašku s vodou.

„Promiň, ségra," zazubil se a radši rychle vypadl z mého pokoje.

„A s tímhle trotlem já tu žiju," zahučela jsem, zvedajíc se z postele. „A ty co chceš?" Nevrle jsem se podívala na démona opírajícího se o můj šatník.

„Už jsem ti někdy řekl, jak úchvatně po ránu vypadáš?"

„Táhni k vodě," odsekla jsem. Protože démona do pekla poslat nemůžu. Ani ke všem čertům. Zato k vodě, kterou nemá rád...

Hodila jsem peřinu zpět na postel, a když jsem stála u ní, rovnou jsem si ustlala. Nedbala jsem na stínovou postavu, otevřela skříň a začala se přehrabovat v oblečení. Jako vždycky jsem sáhla po tom, co mi jako první padlo pod ruku. Tenhle ‚náhodný výběr' mimochodem končil tak, že jsem měla plus mínus deset trik, které jsem nosila stále dokola, protože kam se dává vyprané a poskládané prádlo? Nahoru na hromádku. A nebudete sahat dolů, čímž byste museli nadzvedávat všechno ostatní. Ne, po ránu prostě sáhnete po tom, co je nejblíž. Tečka.

Démon se poslušně otočil, abych měla soukromí a mohla se převléct. Už jsem si ho částečně vychovala a podařilo se mi naučit ho pár pravidel společenského chování jednadvacátého století. A hlavně lidí, protože on toho teda moc nevěděl.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila do koupelny, které se démon od jistého incidentu vyhýbal téměř jako čert kříži. Což mi připomíná, že mne mamka opravdu vzala na vymýtání ďáblů. Celou tu hodinu a půl strávil můj milý démon v záchvatech smíchu nad neuvěřitelnou hloupostí lidské rasy a neskutečně se bavil komentováním každého vymýtačova kroku.

Ehm, jo. Rodiče to nakonec vzdali, a mamce jsem namluvila, že to, co se tehdy stalo u toho pana doktora, si jenom vymyslela z přepracovanosti. Spíš to přijala jako jediné možné řešení, protože kdo kdy slyšel o démonech posedajících náctileté dcery při pečení dortu.

Hloupost.

„Máte dneska nějaké plány?" zajímala se mamka, když jsem s bratrem usedla ke stolu.

Napila jsem se svého kakaa. „Dneska je čtvrtek, takže... ne. Jako každý jiný den, že."

„Ani na Valentýna?" povytáhla obočí.

Bratr se zasmál. „Já teda přijdu patrně až zítra."

„Konečně jsi pozval tu pěknou černovlásku, kterou miluješ už od prvního ročníku, ale zatím jste ‚jenom přátelé'?" uculila jsem se zpoza hrnku a sledovala, jak rudne. „Už bylo na čase."

O chvíli později už jsme mířili na autobus a do školy, kde se konal každodenní rituál: hodina, během které démon pro ostatní neslyšně komentoval výklad učitele a doplňoval ho o různé informace, přestávka, během které jsem se procházela po chodbě s nezapnutým mobilem u ucha, abych nevypadala jako blázen, který mluví do větru, pak další hodina a tak podobně.

Ale dneska to bylo jiné. Lidi mezi sebou vrkali jako holubice (ačkoli některým cvrlikal spíš Twitter), vzájemně si přáli šťastný svátek zamilovaných, zvali se na schůzky...

A pak tady byl náš matikář, který nám místo valentýnky daroval test z matematiky.

Zmínila jsem se už o tom, že od doby, co mi můj démon pomáhá s učením, mám mnohem lepší známky?

„Co je vůbec ten Valentýn?" optal se zamyšleně démon, když jsem z autobusové zastávky mířila domů.

Všude bylo prázdno, nikde žádný člověk, takže jsem se nebála odpovědět nahlas. „Den pro zamilované páry. Lidi se schází, dávají si dárky, častokrát vznikají páry nebo se zasnubují. Svátek lásky, víš?"

„Není to hloupost?" podotkl. „Láska by se měla vyjadřovat po celý rok, ne jen jeden den, ne?"

Pokrčila jsem rameny. „To ano, ale je to den věnovaný zamilovaným. Spoustu lidí to nakopne, aby někoho pozvali na rande, protože říct na Valentýna ne je vážně hnusné."

„Proč ty jsi sama?"

„Nikdo mě nepozval," odtušila jsem. „Navíc nejsem sama. Mám tebe." Zazubila jsem se a strčila do něj. Co na tom, že se jeho postava jen rozvlnila, pozměnila a on se přesunul o kousek dál.

O chvíli později jsem s tabulkou čokolády a dekou přeskočila sedačku a pohodlně přistála na měkkém povrchu. Chytila jsem do ruky ovladač a jala se přepínat mezi jednotlivými programy. „Hej," zamračila jsem se, když se stín sedící na druhé straně pohovky natáhl mým směrem, „ani na to nemysli. To je moje čokoláda!" prskla jsem.

„Hodláš celý den koukat na filmy a užírat se tím, že tě žádný z kluků nikam nepozval?" poznamenal démon přemýšlivě.

„Víš, možná jsem tě toho o lidech naučila až moc," podotkla jsem kysele. „Vyhovuje mi to tak, jak to je, tak kušuj."

Pár minut bylo ticho a my sledovali začátek filmu. Jenomže to stvoření vedle mě bylo až moc ukecané na to, aby drželo tlamu. A fakt, že pusu neměl, je vedlejší. „Víš, že ta blondýna z tvé třídy, ta Saša, že šla na schůzku s Adamem?"

Se zájmem jsem k němu otočila hlavu. „Ne. Mám se ptát, jak to víš ty?"

„Mám vylepšené smysly. Slyším i to, co by smrtelník v hluku nevnímal. Je zajímavé, kolik údajů, pravdivých či nepravdivých, se o ostatních dozvíš, když jen dáváš trochu pozor."

Bezděky jsem k němu natáhla ruku s čokoládou a sledovala, jak si ulamuje celou řádku. Jedna má část se zabývala tím, jak je možné, že já se ho dotknout nemůžu, ale on mne i neživých věcí ano, a jak vůbec může jíst čokoládu, když nemá pusu. Ta druhá to hodila za hlavu. „Proč mě to nenapadlo dřív? Co říkají třeba o mně?"

Chvíli mlčel. Čtverečky čokolády si přikládal k místu, kde by měla být ústa, a ony jednoduše mizely v kouři a mlze. „Dnes nebo jindy?"

„Třeba dnes."

„Jistá skupina uzavřela sázky pět ku dvěma, že dneska zůstaneš doma."

Vyskočila jsem na nohy. Nebylo se třeba ptát, kdo se bavil na můj účet. Během chvíle jsem zmizela v pokoji, a když jsem vyšla, měla jsem na sobě ucházející kalhoty i mikinu a navlékala si bundu. „To jim teda nedaruju," zamrmlala jsem. „Kde mají sraz?"

„Všechny mají s někým schůzky. Ale," zvedl prst a zněl najednou potutelně. „Vím, kde. A mám už připravený plán odvety. Ty dvě, které sázely, že si někoho najdeš, vynecháme?"

Chvíli jsem zvažovala, ale nakonec přikývla. Vystřelila jsem ven, doběhla na autobus a svezla se do centra, kde jsem narazila na svou první oběť, Nelu.

„Připadám si jako agent 007," zamumlala jsem, zatímco jsme se – tedy hlavně já – krčili v jedné uličce u náměstí a sledovali Nelu s jejím přítelem, kterak prochází kolem kašny.

„Jako kdo?" zeptal se zmateně.

„Máš toho ještě co dohánět," neodpustila jsem si. „Připravený?"

„Ptáš se démona, jestli je připravený škodit lidem?"

„Hloupá otázka, no jo," uznala jsem. „Ta tvá neviditelnost pro ostatní má co do sebe." Připravila jsem si mobil a zapnula kameru. „Tak, můžeš začít."

Stín se prosmýkl kolem mě a jen tak vykračoval mezi lidmi k dvojici. Lepší místo si vybrat nemohli, vážně. Natáčela jsem, při pohledu na obrazovku démon nešel vidět. Kmitala jsem očima sem a tam, chtěla jsem to vidět naživo, ale zároveň jsem musela kontrolovat kvalitu obrazu a jestli točím správné místo.

Suverénně k nim přišel, chvíli kolem nich kroužil, a když se zastavili přímo u kašny, aby se políbili, lehce do Nely strčil. Ta, nečekajíc něco takového, najednou přepadla a vzápětí seděla ve vodě, promočená od hlavy k patě, nohy skrčené. Nevěřícně lapala po dechu a... „Ty parchante, tys mě strčil! Já tě zabiju!"

Démon se zase objevil vedle mě a napřáhl ruku, aby si se mnou plácl. Zaculila jsem se. „Kdo dál?"

~~~

„Rande ve čtyřech? Co je to za hloupost?"

„V klidu, podle mě je to naprostá kravina," ujistila jsem ho. „Nechápu, proč na to někdo přistoupí. Vážně, kde je romantika a soukromí?"

„Nezávidí si potom navzájem?"

„Je to možné. Takže, co provést těmhle?"

„Vidíš tu lékárnu naproti restauraci?"

„Samozřejmě, nejsem slepá."

„Kup, co ti řeknu. Pak mi to dáš a zbytek je jednoduchý, schováš se a budeš čekat. Tyhle budou mít zkažený celý den."

Musím říct, že když mi řekl, co že mám sehnat, měla jsem co dělat, abych se nesložila smíchem. Brzy jsem mu předávala dva prášky. Démon se jednoduše přemístil do restaurace, a když servírka donášela dvěma mým spolužačkám pití, hodil jim do drinků projímadlo.

Šklebila jsem se ještě o čtvrt hodiny později, když jsem si představovala, jak se asi budou tvářit, až naše pomsta zapůsobí.

„Myslím, že začínám mít ráda Valentýn," zasnila jsem se.

~~~

„To je kruté."

„Můžu já za to, že si zvolili procházku po parku? V parku se jim může stát hodně věcí. Navíc, když s sebou mají psa."

Mávla jsem rukou. „Říkám jen, že je to kruté. Ne, že se mi to nelíbí. Ale jsem zvědavá, jak to hodláš provést."

„Jsem démon. Máme své taktiky."

Sledovala jsem ho, jak se jim nevidět postavil do cesty. Ať udělal cokoli, pes – kříženec border kolie a zlatého retrívra – ho zpozoroval. Nebo vyčenichal, na tom nesejde. Hlavní je to, že se celý naježil, napjal a za zuřivého štěkotu se rozběhl za stínem, využívaje své síly i faktu, že jeho panička měla vodítko omotané kolem ruky a tou druhou svírala svého přítele.

Podařilo se mu je protáhnout skrze křoviny, z nichž vylezli poškrábaní a pochroumaní a listy ve vlasech, boty od bahna a psích výkalů.

A v tomhle stavu vběhli přímo do cesty s největší koncentrací lidí.

Nejlepší na tom bylo, že jsem nebyla jediná, kdo se musel dívat jinam, aby se nahlas nerozesmál.

~~~

Rozhodila jsem rukama na znamení protestu. „Nechci si kupovat lístek do kina, když ten film ani nechci vidět. Zbytečně utracené peníze, takové romantické filmy mě nezajímají."

„Ani nemusíš," ujistil mne démon. „Nepůjdeme dovnitř, bude ti stačit dívat se zvenčí."

„Opravdu?" zadívala jsem se na poslední pár, kterému jsem dnes hodlala znepříjemnit Valentýna. Zrovna se chystali vyjít po nefunkčních jezdících schodech.

„Opravdu. Sleduj a uč se."

Přemístil se nahoru, opřel o zábradlí a ledabyle nastavil nohu před sebe. Emma, poslední, které jsem se chtěla nějak pomstít, šla první. Stína neviděla, stejně tak jeho nohu, ale já už to znala. Já se dotknout nemůžu, on mne ano.

Emma zrovna sebevědomě vyšla poslední schod, když se najednou rozplácla o démonovu nohu, a popcorn, který nesla, se rozsypal hned kolem. Její doprovod šel hned za ní, nestačil se zarazit, a vzápětí na ní ležel, zatímco Cola jim prosakovala skrz oblečení.

Během vteřiny u nich byl personál, pomáhali jim na nohy. „Litujeme, ale takového chování není přístupné," říkali zrovna chladně. „Budeme vás muset vyvést."

Pohled na dvojici politou Colou, na níž se držely kousky popcornu, jak je vyvádějí přes celý vestibul kina ven na ulici, byl k nezaplacení.

~~~

„Tak jaký byl Valentýn?" pokusil se rýpnout si bratr následujícího dne ráno.

Vložila jsem mu do ruky mobil a nechala ho, ať se pokochá fotkami a videy. „Nejlepší, jaký jsem kdy zažila."

Zmateně se díval na mě a na fotky. „Já za nic z toho nemůžu," ujistila jsem ho. Vlastně to byla pravda.

„Takže jsi včera vážně byla sama?"

Tajemně jsem se pousmála a věnovala pohled stínovému démonovi, který se opíral o kuchyňský pult. „Já nejsem nikdy sama. Naopak, včerejší den jsem strávila v té nejlepší společnosti, jakou jsem mohla mít."