Nikdy jsem nevěřila na démony. Ani jako malá, ani jako starší. Zkrátka jsem patřila mezi určitý typ lidí, kterým takové věci přijdou jenom jako nesmysl a úžasné výmysly pro strašení a lekání.

Pak jsem při pečení dortu vyvolala démona. Zničil půlku domu a popálil mě, ale podařilo se mi ho zahnat.

Nevěřili mi, samozřejmě. Když jsem rodičům a bratrovi u večeře (a následného dezertu v podobě dortu) líčila, co se stalo, dívali se na mě jako na blázna. Ukazovala jsem jim i své popáleniny. Problém byl v tom, že nikdo kromě mě v nich neviděl dlouhé prsty, jen normální flek, načež prohlásili, že jsem si to musela způsobit při manipulaci s troubou. (Jako bych byla neschopná. Hořelo u nás jenom jednou a já za to mohla jenom částečně!)

Aby toho nebylo málo, bratr se mě zeptal, jestli jsem do těsta náhodou nepřimíchala PCP, což je anestetikum, které naše mamka, veterinářka, používá, ale zároveň se jedná i o návykovou látku způsobující halucinace – a shodou náhod totiž před několika dny z její ordinace zmizelo hned několik gramů PCP. (Po tomto prohlášení se na nás dva táta díval, jako kdyby zvažoval, kde udělal chybu.)

Ale nakonec jsme, i přes všechny mé protesty, zajeli do nemocnice, kde mi ruku prohlédli (a bědovali nad tím, že jsem nejela hned, protože se mi do místa popálení mohla dostat infekce a další různé hnusy). Samozřejmě, že chtěli vědět, jak se to stalo. Tak jsem jim to taky řekla a máma jim ukázala fotografie rozbitého obýváku.

Takže mne poslali ještě na CT mozku, aby zjistili, jestli čirou náhodou nemám nějakou nemoc, ale jelikož se ukázalo, že jsem naprosto zdravá, poslali mě domů. (Naneštěstí s obrovským účtem, protože tohle pojišťovna prostě neplatí.)

Všechno bylo v pořádku přesně jeden týden.

Dokud se ten démon neobjevil znova.

Přímo ve škole. Zrovna jsme psali těžkou písemku z matiky. Náš matikář je shodou náhod silný věřící, ale upřímně, dle mého skromného názoru má blíž k Satanovi než Bohu.

Lámala jsem si hlavu s nejtěžším příkladem, ale všechny ty odmocniny a mocniny, vektory, zlomky a tak podobně, mi nic neříkaly. Jen jsem tupě hleděla na papír, propisku v ruce, a přemýšlela, jak s tím pohnout.

„Musíš to odmocnit," ozvalo se najednou zprava a rozhodně to nebylo šeptem.

Nedovedete si představit, jak jsem se lekla. Ucukla jsem na levou stranu tak prudce, až jsem z té židle spadla. Větší šok přišel ve chvíli, kdy jsem zpozorovala, že na mé lavici líně a jako by se nechumelilo sedí znova tentýž démon, jehož jsem vyvolala tehdy při zdobení dortu. Stejné dlouhé nohy i ruce, stejné rohy, drápy, křídla, ohnivé oči. Bytost stínů a kouře.

„Můžete přestat šaškovat alespoň uprostřed písemky?!" vykřikl rozhořčeně učitel za doprovodu nechápavých a pobavených pohledů ostatních. „Mám vám snad rovnou napsat pětku?"

„P-pardon," zamumlala jsem a usadila se zpět na židli, ačkoli jsem se odtáhla až na kraj lavice.

„Odmocni to," řekl znova démon a ukázal na čísla na papíře.

Věnovala jsem mu jeden pohled, ale neměla jsem co ztratit. Tak jsem ho, kdo ví proč, poslechla. S koncem vyučovací hodiny zase zmizel.

Takže během hodiny matiky jsem nějakým záhadným způsobem vyvolala démona. Jen jestli za to nemohl náš učitel, poznamenal bratr, když jsem rodině opět vyprávěla, co se mi stalo, a oni na mě opět zírali jako na blázna.

Zahnala jsem myšlenky na uplynulé dny, potichu vzdechla a přešla po místnosti. Podívala jsem se z okna. „Nevěří mi," zamumlala jsem.

„Divíš se?" podotkl pobaveně kdosi za mnou.

Přešla jsem to bez odpovědi. Mamka zrovna za dveřmi mluvila s psychologem. Ano, skončila jsem u psychologa. Nebo psychiatra? Kdo se v tom má vyznat, ale upřímně mi to bylo jedno. Jako kdyby někdo s kdovíkolik doktoráty mohl vysvětlit, co se mi děje. On si však nedal pokoj: „Ostatně, není běžné, že se někomu zjevuje démon, no ne?"

Teď už jsem se naštvaně otočila, abych pohled zabodla do žhnoucích očí démona, který se opíral o zeď kousek od pohovky, na níž jsem doteď seděla. „Děláš si ze mě prdel? Vždyť za to všechno můžeš ty!"

Roztáhl křídla a pokrčil rameny. Dával tím najevo pobavení, protože když neměl ústa ani jiné rysy, z tváře, dalo-li se tomu tak říkat, jsem toho moc nepoznala.

„Jasně, ještě dělej, že za to nemůžeš," zahučela jsem. „Zatraceně, jak se možné, že tu jsi? Přece jsem tě odvolala!"

„Vlastně jsi mě nikdy neodvolala," odpověděl. „Jen se mi nechtělo u tebe být, když jsi na mě mířila tou sprchou. Víš, nelze mě zabít, ale příjemné to nebylo."

„Jak tě mám odvolat?" zaskučela jsem.

„Už jsem ti to říkal minule," vzdychl. „Nemůžu ti to prozradit."

„Skvělé. Úchvatné." Přejela jsem si rukama po obličeji. Od osudné hodiny matematiky už uběhl další týden a půl a já celou tu dobu měla démona za zadkem. Komentoval všechno, co jsem dělala. „Proč že tě nevidí nikdo jiný?"

„Protože jsi mě vyvolala ty."

„Výborně. A kvůli tomu, že ty se buď nemůžeš – nebo nechceš – zviditelnit, vypadám jako blázen." 

Dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vešla mamka a panem psychologem, který mne tady před asi čtvrt hodinou vyslýchal. Znova jsem se posadila na onu pohovku a ti dva zaujali místo naproti mně.

„Tak tedy..."

„Hele, já nejsem blázen," přerušila jsem ho. „Vím, že to tak vypadá, ale nic si nevymýšlím."

„Jistě, já tě chápu," pronesl tím svým vžijte se do pacienta hlasem. „Vidíš toho démona i teď?"

Mávla jsem rukou ke stěně. „Samozřejmě. Momentálně se milostivě odlepil od stěny a jde ke mně. No, teď se uráčil posadit. Hej, dej si ta křídla jinam, ano? Já tady sedím taky. A seděla jsem tady dřív, ta pohovka je dostatečně široká. No nedívej se na mě tak."

Protože démon opravdu seděl vedle mě, křídla složená, a já bych přísahala, že kdyby mohl, právě by se culil. Odfrkla jsem si. Jistěže, tímhle ze sebe dělám akorát většího šílence.

Podívala jsem se na dva dospěláky. Mamka vypadala zoufale, ale vážený pan psycholog se tvářil spíš zamyšleně. „Můžeš ho popsat? Jak vypadá?"

Rezignovaně jsem se dala do popisování, pohled upírajíc na démona. Donutila jsem ho, aby se postavil, načež jsem si stoupla na pohovku a ukázala, jak vysoký je. Vzápětí jsem taky přejela rukama podél jeho obrysu. Ačkoli démon neměl hmotné tělo, já bych přísahala, že se kolem mých rukou svíjely stíny. Potom jsem ještě ukázala a popsala jeho křídla.

No, jelikož jsme se nacházeli v místnosti, jejíž jednu stěnu tvořila okna, dokázala jsem si představit, že lidé v ostatních domech mají úchvatnou podívanou, jak jsem tam tak mávala rukama, rozhořčeně gestikulovala a skákala z pohovky (i na ní).

Psycholog mezitím kreslil, a když mi ukázal, co stvořil podle mých slov, musela jsem souhlasit, že to bylo celkem přesné. „To ale vůbec nevypadá jako já!" ohradil se démon. „Jsem mnohem hezčí."

„Ale ticho buď," nařídila jsem mu.

Mamka překvapeně vykulila oči: „Co prosím?"

„Nemluvím s vámi. Mluvím s ním," vysvětlila jsem. „Zas má nějaký kecy."

„Vy jste opravdu zvláštní," podotkl zamyšleně démon. „Je skvělé, že neznáš způsob, jak mne odvolat. Alespoň mohu studovat vaši rasu. Posílají každého, kdo nezapadá do obvyklých norem chování, k psychologovi?"

Zaskučela jsem, nevšímajíc si toho, že jsem tak přerušila muže, který doteď něco říkal. „Vážně, tohle nepomáhá," zatěkala jsem očima k mamce, „nechceš sehnat radši někoho přes vymítání ďábla?"

Démon mě poplácal po zádech a vyrazil mi dech. To je mimochodem strašně nefér, že já se ho dotknout nemůžu, ale on mě ano. „To nepomůže."

„Co nezkusíš, to nevíš," zamumlala jsem. „Nemůžeš třeba, co já vím, něco rozbít, aby mi uvěřili?"

„Můžu to tady srovnat se zemí," navrhl.

„Ne!" vyjekla jsem. „Proboha, jen to ne. Co třeba..." zamyšleně jsem se postavila.

„Tohle?" navrhl, načež mě chytil okolo pasu a vyhodil do vzduchu.

Vyjekla jsem a zastavila se až o strop, naštěstí nataženýma rukama a ne hlavou, načež jsem dopadla zpátky na zem. „PŘÍŠTĚ MĚ ALESPOŇ VARUJ, ZATRACENĚ!"

Démon jen pokrčil rameny a já se ohlédla na ty dva. Mamka vypadala, že ji trefí mrtvice, a psycholog nevěřícně zíral, propiska mu vypadla z ruky.

„Vidíš, co jsi udělal?" postěžovala jsem si.

„Jako kdyby to bylo něco tak zvláštního," zabrblal.

Psycholog se až teď vzpamatoval. Vyskočil na nohy. „Jděte pryč! Vypadněte, tohle je moc i na mě! Je mi líto, paní, ale na tohle já nemám. Já věděl, že mám jít studovat práva..."

Ani ne o tři minuty jsme stáli před budovou. „Vy smrtelníci prostě odmítáte uvěřit v nadpřirozeno, že?" prohodil démon.

Otočila jsem se na mamku, která se stále tvářila až moc bledě: „Nezkusíme teda to vymýtání?"