Potichu jsem si broukala Help! od The Beatles a mezitím zdobila před chvílí upečený dort. Pohledem jsem zabloudila k misce v dřezu a pro sebe se zašklebila. Rodiče nebyli doma, takže mne nikdo nenapomínal, když jsem před dvaceti minutami vylizovala misku a ládovala se těstem, i když přiznávám, že jsem možná trochu přestřelila, protože mi začalo být nevolno.

Písnička zrovna dospěla k refrénu a já zesílila hlas. „Prosím, pomoz mi!"

„S radostí."

Leknutím jsem nadskočila a zcela instinktivně pevněji sevřela cukrářský sáček v ruce. Poleva se rozstříkla na protější stěny. Zuřivě jsem se rozhlížela a přestala zpívat. „Kdo to řekl?"

Nic, ticho. Asi se mi to jen zdálo, usoudila jsem. Už začínám šílet. Ale není divu! Po týdnu školy plném testů, hromady učení a úkolů... S útrpným výrazem jsem se jala houbičky a setřela polevu ze stěny. Následně jsem pokračovala v práci. Tvořila jsem na dortu polevou jednoduché, ale přesto pěkné růžičky.

„Proč růže?" ozvalo se vedle mne šeptem. Trhla jsem sebou, ale nikde nikdo. A přitom bych přísahala, že jsem něco slyšela. Podruhé se mi nic zdát nemohlo... ne?

Kolem se prohnal studený vítr a mi naskočila husí kůže. Ohlédla jsem se do obýváku. Jedno okno bylo pootevřené a do domu tak pronikal vítr, jenž rozevlál záclony.

No tak počkat. To okno bylo zavřené. Zavírala jsem ho, než jsem začala zdobit. Položila jsem cukrářskou zdobičku na stolek a několika rychlými kroky se dostala do obýváku, načež jsem znova okno zavřela. Rozhlédla jsem se kolem. Dostal se sem snad někdo?

„Brácha, jestli je tohle nějaký tvůj žert, tak tě zabiju," zamumlala jsem potichu, snad abych zahnala pocit naprosté samoty. Vrátila jsem se do kuchyně a dokončila poslední růžičku, pak jsem veškeré špinavé nádobí umyla. (Tohle je ta část, kterou nesnáším na každém pečení, vaření, smažení... zkrátka činnosti v kuchyni. Utěšuje mne jedině to, že zdaleka nejsem jediná.)

Zbývala ta nejdůležitější část; vzít dort a dát ho do ledničky, kde jsem si na něj již vyhradila místo. Opatrně jsem chytila tácek, na němž byl dort položený, pevně do obou ruk, zvedla ho a s naprostým soustředěním mířila k ledničce.

Postavila jsem se na jednu nohu a tu druhou provlékla vystouplou tyčí dosahující přes celou délku lednice, abych lednici otevřela. Úspěšně se mi podařilo vložit dort na vyznačené místo, abych svůj výrobek nějak nepoškodila, a v duchu jsem se poplácala po zádech. Jsem dobrá!

Zavřela jsem dveře ledničky a otočila se. A málem mne čekal infarkt. Z koutu v obýváku hned vedle okna, kam jsem díky své strategické pozici u ledničky měla dokonalý výhled, na mě hleděla jakási bytost. Narazila jsem zády do ledničky a svezla se po ní na zemi. Dramatické gesto přiložení ruky na srdce nebylo ani tak dramatické, jako spíš pravdivé, protože jsem se opravdu lekla. „Proboha!"

Ta věc mohla mít přes dva metry a neměla tělo. Vypadalo jako stvoření z kouře, mlhy a stínu, měla dlouhé nohy i ruce zakončené jasnými drápy a mohutné tělo, hlavně široká ramena. Hlavu nejasnou, bez náznaku rtů a jakýchkoli poznávacích znaků, jen na příslušném místě rudo oranžové oči vypadající jako žhnoucí plameny – a snad to i plameny byly. Z temene tomu vyrůstaly dva zakroucené rohy a ze zad zase velká křídla, teď stažená u těla, jež vzdáleně připomínala dračí či snad netopýří. Bytost samotná byla (až na oči) opravdu celá černá a vypadala jen jako obrys, navíc se po obvodu těla ještě zvláštně vlnila.

„Co to do háje..." zasípala jsem těžce, protože na nic jiného jsem se nezmohla. Žádný křik. Šok způsobil, že se mi najednou nedostávalo potřebného kyslíku, došla mi slova a celá jsem jednoduše strnula.

„Bojíš se." Bytost neměla ústa, ale já věděla, že ta slova pronáší ona. Hlas měla syčivý, hrubý a mužský, políbený temnotou, ale zároveň v něm bylo cosi jemného, jako by říkal ‚Neublížím ti, pokud ty neublížíš mně, a to by tě potom set sakra mrzelo.'. Poznala jsem v něm ten hlas z kuchyně. „Zvláštní. Přitom jsi mne přivolala."

„Co..." vydechla jsem, neschopna sestavit smysluplnou větu. ‚Co jsi zač?' chtěla jsem se zeptat. Ale sakra, vždyť tohle nemůže být skutečné!

„Mezi lidmi je naše rasa známá jako démoni." Udělal krok vpřed ke mně. „Přivolala jsi mne k sobě."

Už zase to zmiňuje, pomyslela jsem si. „Jak?"

„Nevíš?" Zdálo se mi to, nebo zněl překvapeně? „Nevadí. Nemohu ti říct, jak, jestliže to sama nevíš."

Konečně se mi povedlo jakž takž popadnout dech a najít ztracenou sílu i rovnováhu, abych se za pomocí madel na ledničce postavila.

Nádech, výdech. Přece je běžné, že někdo nevědomky vyvolá démona, ne?

Ne, není! Zatraceně, vždyť nic jako démoni přece neexistuje! „Uklidni se," promluvila jsem sama k sobě. „Nic to není. Máš halucinace. To jen tvůj přepracovaný mozek si cosi vymyslel. Já věděla, že nedostatek spánku způsobený sledováním seriálů se projeví. Je to jen výplod mysli. Nic víc, nic míň. Až se vyspím, přejde to."

„Vy lidé jste tak zvláštní," pronesl démon a udělal mým směrem ještě několik kroků. „Odmítáte přijmout skutečnost, ačkoli ji máte přímo před očima."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. Dva kroky stranou mi stačily k tomu, abych za zády neměla lednici, ale volný prostor, načež jsem začala couvat zpět do kuchyně. „Já jsem hrdý ateista. Démoni neexistují. Sakra, vždyť s tebou mluvím! Jo, asi jsem vážně zešílela."

Stínový démon o kousek roztáhl křídla. „Nevěříš? Pak sleduj." Máchl rukou a konferenční stolek v obýváku se najednou rozletěl na několik částí a třísek.

Přesně v tu chvíli jsem z kuchyňské linky popadla to nejbližší, co jsem měla po ruce, a hodila to po postavě. Stěrka na těsto letěla vzduchem přímo na démona... a jednoduše jeho tělem prošla, jako by ta postava opravdu byla pouhý stín.

Že to tak není jsem zjistila jen o vteřinu později, kdy mne démon chytil za předloktí. Jeho dotyk pálil jako oheň, a když jsem bolestně vyjekla, okamžitě mě pustil, načež jednoduše zmizel.

Vyběhla jsem do koupelny a okamžitě si na místo, za něž mne chytil, pustila studenou vodu. Bolestivě jsem zakňourala. Co se to děje?!

Zadívala jsem se na ruku. Měla jsem tam spáleniny ve tvaru dlouhých prstů. Zvedla jsem pohled k zrcadlu a zděšeně se zarazila. Odraz ukazoval stinnou postavu za mnou.

„Původně jsem ti nechtěl ublížit," přiznal démon. „Ale nedala jsi mi na vybranou. Zaútočila jsem jako první."

„Zaútočila," zopakovala jsem. „Tak a dost. Tohle nejde. Netuším, co sakra jsi, ale vypadni."

„Přinuť mě."

Prudce jsem se otočila, tak prudce, že na něj dopadlo pár kapek stále tekoucí vody. Plameny v jeho očích zaplály jasněji. V koutku mozku se mi začala tvořit zatím nejasná myšlenka.

„Mimochodem, pořád jsi mi neodpověděla," připomněl se démon. „Proč jsi na dort vytvářela růže?"

„Protože je mám ráda." Dívala jsem se na něj a přemýšlela. Stál sice v koupelně, ale skoro u dveří, udržoval si odstup. „Víš, když nevím, jak jsem tě přivolala, tak tě asi nemůžu odvolat."

Nejsou démoni něco jako strážci pekel? Kde je peklo, tam je oheň. Démonův dotyk navíc pálil. A oheň plus voda...

Ha, mám tě!

„V takovém případě tady nejspíš budu do doby, než přijdeš na způsob, jak mne odvolat," řekl klidně.

Tak to ani náhodou, pomyslela jsem si. Vypnula jsem vodu v umyvadle – jen pro to, abych rychlostí blesku popadla sprchu a namířila ji na démona.

Jestli mám pravdu, bude se vody bát. Jestli se pletu, pro mne to nedopadne dobře.

„Řekni mi, jak tě odvolat, jinak..." pohrozila jsem a zvedla sprchu před sebe.

Démon pokrčil mohutnými rameny, ale křídla najednou stáhl blíž k tělu. Jasný znak nervozity, jsem na dobré stopě. „Nepovím ti to."

„Tvoje volba," zhodnotila jsem a urychleně zapnula sprchu na nejvyšší proud. Voda vytryskla proti démonovi a ten před sebe v obraně natáhl křídla. Celý se zavlnil a a začala z něj stoupat pára. „Vypadni. Nenech se prosit," zamumlala jsem. „Vypadni. Zmiz. Prosím."

Démon se na mne podíval těma svýma planoucím očima. Přese mne se prohnala vlna obrovského horka, která mne ochromila a oslabila, a sprcha se sama od sebe vypnula. Stín mi věnoval poslední pohled a pak se jednoduše rozplynul ve vzduchu.

Zhroutila jsem se na zem, v podstatě již podruhé za jeden den a ještě za tak krátkou chvíli. Zády jsem se opřela o stěnu, kolena přitáhla k tělu. Zhluboka jsem dýchala.

Tak mne taky o necelou půlhodinu později našel můj starší bratr. Seděla jsem v kaluži vody, tiskla k sobě sprchu, oči rozšířené a zprvu jsem ani nevnímala, že se mnou třese.

„Co je? CO SE STALO?!"

„Vyvolala jsem démona," odvětila jsem nepřítomně. „Rozbil stůl v obýváku. Nemá rád vodu. A v lednici je dort."

Bratr nechápavě zavrtěl hlavou, ale pomohl mi vstát. Pak se zasmál. „Že ty sis omylem vzala tátovy prášky místo léků na bolest hlavy? To je jedno. Pojď, musíš se převléct a usušit. A zjevně se vyspat. Ponocování ti nesvědčí. Nešlehla sis něco? Musela to být halucinace."

Jen jsem přikývla. Ale halucinace přece nezničí stůl a nespálí mě, ne?

Jedno jsem věděla jistě. Ať se stalo cokoli, už nikdy si při pečení nebudu zpívat Help! od The Beatles. A v nedohlednu nebudu péct piškotový dort...