,,Jungkook-iie, co se stalo? Taehyung je v nemocnici!" 

Přísahám, že jakmile to Mingyu vyslovil, srdce se mi na moment zastavilo. Neváhal jsem ani vteřinu a okamžitě vyběhl z Jinova bytu. 

,,Kde v nemocnici?" 

,,V Národní Seoulské nemocnici. Před chvíli..." 

Jakmile mi Mingyu odpověděl, típnul jsem mobil a běžel jako o život, než mě dohnal Jin.

,,Co se stalo?" ptá se vyděšeně. 

,,T-Taehyung..." pobírám dech, kdy se zároveň snažím nepropadnout pláči, ,,Taehyung je v nemocnici." 

,,Cože?" vytřeští na mě Jin oči. 

,,Hodím tě tam, Jungkook-iie. Nasedni do auta." přistoupil k nám na první pohled pohotově Namjoon, ale i na něm bylo vidět jak se bojí. 

***

Taehyung POV. 

Snažil jsem se před Jungkookem vypadat silně, aby necítil pocit viny, že se se mnou rozešel. Vlastně si nezasloužím nic jiného. Mohu být rád, že byl ke mě ještě tak upřímný, přesto... ocenil bych cokoliv jiného. Kdyby mě uhodil, nadával na mě, mstil se mi... Nikdy jsem však nechtěl slyšet slova, které mi řekl. Ano, byl jsem na ně už od začátku připraven, nikdy jsem si ale nedokázal představit, jak moc mě raní, když je doopravdy uslyším. Splnila se má nejstrašnější noční můra a nejhorší na ní je, že si za ni mohu sám. Nikdy si neodpustím, že jsem si nechal utéct a odehnal to nejlepší ve svém životě. 

Co Jungkook odešel a já se vydal na cestu, vlastně ani nevím kam, prostě jsem jen tak bezmyšlenkovitě chodil, začínalo se mi špatně dýchat. Nevím ani proč, ale zamířil jsem k Mingyuovi. Vždy jsem ho bral jako nejlepšího přítele, co mi byl oporou, přesto že mě jednou zradil co se týče Jungkooka, nepřestal jsem mu věřit. Jak jsem pomalu přicházel k jeho bytu, přestával jsem se ovládat a moje potlačované emoce, můj potlačovaný smutek a bolest mě pohlcovali. Složil jsem se před jeho dveřmi, začal jsem vzlykat, tlačil dlaní na hrudník, kde se mi nesnesitelně svíralo srdce, až jsem nemohl dýchat. Nemohl jsem si představit život bez Jungkooka, ne potom co jsem ho už jednou okusil. Představa že mě doopravdy nemiluje, že všechno co jsme spolu prožili byla jen krátká, krásná chvíle která měla jednoho dne přestat, že už ho nikdy nebudu schopen obejmout, políbit a pomilovat mě tak nesmírně užírala, že jsem si přál umřít. 

Nevím co se stalo. Slyšel jsem Mingyův hlas jak na mě volá, cítil jeho ruce jak mnou třesou, jenže jsem se nebyl schopen pohnout. Snažil jsem se s marnou snahou vydechnout všechen bolavý vzduch, avšak zůstával ve mě, svírajíc mi srdce mnohem silněji, až jsem si myslel že ho rozdrtí. 

***

Jungkook POV. 

Namjoon se mě snažil celou cestu uklidňovat, ať hlavně nedělám předčasní závěry, protože hlavou mi probíhalo několik událostí, co se Taehyungovi mohlo stát. Vybavoval jsem si celou dobu v jakém stavu jsem ho v uličce zanechal, jak se tvářil a pokud mě celé ty roky tolik miloval, jak moc ho muselo ranit, co jsem řekl. Nenávidím se za to, dokonce jsem se několikrát v autě propleskl. Modlím se jen, aby si něco kvůli mě neudělal. Nikdy v životě bych si to neodpustil. Jestli je v pořádku, probudí se a dovolí mi to, budu ho do konce svého života hýčkat, nikdy ho už neopustím. 

Do nemocnice jsem vběhl rovnou, jak Namjoon zastavil, pomalu ani nestihl zaparkovat. Bylo něco kolem půl dvanácté v noci, tudíž nemocniční hala zela prázdnotou a tichem, mé kroky se rozléhali celým místem. 

,,Dobrý večer, prosím vás před chvíli mi volali, že sem převezli Kim Taehyunga, kde ho najdu?" vyhrknu na sestřičku, jež na mě vykuleně kouká zmateným výrazem. 

,,Dobrý večer, chviličku vydržte podívám se." uklidní mě klidným tónem, co začne cvakat jméno do počítače. 

,,Před chvíli ho sem přivezli ve stabilizovaném stavu. Měl by být nyní v pořádku." 

Úlevně se div neslavím na podlahu, když mi tohle oznámí. 

,,Měl by ležet na pokoji čísle čtyřicet tři, ale teď za ním už nikdo nesmí. Můžete ho navštívit hned ráno." usměje se na mě přívětivě, zřejmě i ji uklidní, jak se mi ulevilo. 

,,Děkuji." ukloním se děkovně hlavou, ale ne že bych ji poslechl. Rozeběhnu se k výtahu, kdy jen slyším jak na mě volá. Do výtahu stihne vběhnout i zmatený Namjoon. 

,,Co se tedy děje? To jsi na mě nemohl počkat?" nadává udýchaně, opírající se v předklonu o svá kolena. 

,,Říkala, že by měl být Taehyung už v pořádku, ale stále nevím co se mu stalo. Musím to vědět, hyung." odpovídám mu zcela vážně a netrpělivě sleduji postupující čísla na výtahu. 

,,Jungkook-ah, pokud je v pořádku, zřejmě to nebylo nic vážného. Teď musí pravděpodobně spát, stejně s ním nic nezmůžeš." přesvědčuje mě se snahou mě dostat domů, abych nedělal problémy. 

,,Kdyby to byl v tvém případě Jin-hyung, nechtěl bys to vědět?" umlčím ho. Povzdechne si a nemá mi jak odpovědět, což znamená, že by jednal úplně stejně. 

,,Hlavně se chovej klidně, Jungkook-ah. Nezapomeň, že tady nejsi sám." kárá mě přísně, když už nic jiného. 

,,Neboj se, Namjoone-hyung." 

Jakmile cinkne výtah s naším patrem, hluboce se nadechnu než z něho vyjdu. Hledám číslo pokoje, přičemž mě už na chodbě zastavují sestřičky, co tam dělám. 

,,Hledám pokoj čtyřicet tři. Přivezli sem mého přítele." zdvořile jim odpovím. 

,,Nezlobte se pane, ale návštěvní hodiny už nejsou povolené. Musíte přijít ráno." snaží se mě sestřičky pokojně vyvést. 

,,Prosím, jen ať mi někdo řekne co se s ním stalo. Potřebuju to vědět." nenechám se odbýt a žádám je. ,,Jmenuje se Kim Taehyung, před chvíli ho sem přivezli."  

,,Omlouváme se pane, ale pokud nejste v příbuzenském vztahu, nemůžeme vám ani tuto informaci sdělit." říká už o něco přísněji druhá, starší sestřička. 

,,Já vás..." 

,,V pořádku." ozve se mladá žena za sestřičkami, jež před chvíli vyšla z rohu další chodby. ,,Je tady s námi." usměje se laskavě na sestřičky, když jim pevným hlasem poví, že na něho čekají. Sestřičky neochotně kývnou a nechají nás být. Mladá žena k nám přistoupí, kdy se neubráním si ji důkladněji prohlédnout. Na první pohled je velmi krásná, může být tak stejně stará jako Jin, má dlouhé, štíhlé nohy, jenž ji zakrývají až po kotníky šaty olivové barvy, nosí vkusné tenisky a tenké ruce ji hřeje bílý svetřík. Dlouhé vlasy má do půlky stažené sponou pryč z čela, čímž odhaluje svůj jemný obličej s dominantním pohledem, ovšem s těmi nejlaskavějšími, čokoládovými oči. Přiznám se, že jsem na minutku zapomněl na Taehyung. 

,,Ty budeš Jungkook, že?" zeptá se mě dřív než se nadechnu k otázce já. Usměje se na mě s takovým rázným postojem. Jako bych v ní viděl kousek Taehyunga. Je jistě stejně okouzlující jako on. 

,,Pojďte se nejprve v klidu posadit, Taehyungův otec vám jistě všechno poví." pobídne nás opět dřív než stihnu odpovědět. Vezme mě rameno při cestě k pokoji, kdy se ve mě náhle vše uklidní. Myslím, že jsem nikdy takto jemný dotek necítil. 

Za rohem už vidím sedět na jedné z nemocničních židliček Taehyungova otce. Jakmile nás spatří, zvedne s pozdravem a nabídne zdvořile místo vedle sebe. Namjoon se s dovolením posadí, ale mě hned zajímá v jakém stavu je Taehyung. 

,,Doktor říkal, že měl Taehyung panický záchvat. Bude v pořádku Jungkook-iie, nemusíš se bát." ujišťuje mě jeho otec a plácá po rameni. Složím se na židličku, sám sobě začnu nadávat. 

,,Všechno je to moje vina. Nikdy jsem ho neměl opouštět. Nikdy jsem mu neměl říkat, že už ho nemiluji." držím se za skloněnou hlavu. Žena co nás sem přivedla si vymění pohled s Taehyungovým otcem než se ke mě skloní. 

,,Jungkook-ssi?" položí mi dlaň na stehno, kdy k ní vzhlédnu. ,,Neznáš mě, ale jsem Taehyungova dobrá kamarádka z dětství a žiji s jeho otcem." představí se stručně. 

,,Slyšel jsem o vás." podotknu. Cukne ji koutek a podívá se mi do očí.

,,Výborně. Víš, přesně takhle seděl a obviňoval se i Taehyung, když za námi před dvěma týdny přišel. Také ti ublížil, nemýlím se?" pozvedne na mě obočí. 

,,Ne tolik jako já jemu." odpovím ji a ona se opět usměje. 

,,Ale lituješ toho, že?" zaskočí mě další otázkou při které se snažím přijít na to co po mě chce. 

,,Velmi." 

,,To je dobře." pohladí mě po rameni. ,,Protože teď už víš čemu se příště vyvarovat, aby jsi Taehyungovi znovu neublížil. Stejně jako to nyní ví i on." 

Upřímně na ní zůstanu zírat jako na zjevení. Nejde si nevšimnout, že i Namjoon od ní neodtrhne pohled úžasem. Tohle je žena s kterou se Taehyung přátelil než s jeho otcem otěhotněla? Chápu, odkud pramení Taehyungova povaha, nejen z jeho matky ale především od této okouzlující ženy. 

,,M-mohu ho vidět?" prosebně pohlédnu jak na ní i Taeho otce, který přikývne. 

,,Spí, tak buď prosím tiše. Moc toho u nás za poslední dny nenaspal." usměje se nešťastně. Ah, takže Taehyung byl celou dobu u nich. Jsem šťastný že si vše vyříkali. 

Přikývnu a zvedám se z místa. Namjoon mě ještě než otevřu dveře do pokoje osloví. 

,,Nebuď tam dlouho. Jin s ostatními umírá strachy, tak mu dám vědět o Taehyungovi a napíšu že za půl hodiny jsme doma." 

,,Dobře." souhlasně kývnu, načež se Taeho otec nad Namjoonem pozastaví. 

,,Ty jsi Kim Namjoon?" vykulí oči na sedícího muže s nadutým výrazem na lavičce.  ,,Ten Namjoon, co k nám do kavárny chodil pracovat s tím fešným hochem? Seokjinem?" 

,,Oh ano, už je to dlouhá doba, pane Kime." zasměje se hyung. ,,S tím fešným hochem nyní chodím." hrdě se vzpřímí. 

,,Páni, ty jsi ale dospěl. To snad ani není možné. A vážně? Já myslel, že jste spolu vždycky chodili?" založí si bradu mezi prsty s důmavým výrazem. S pobaveným úsměvem je nechám na chodbě a vstupuji již s menší nervozitou do pokoje. 

Taehyung v něm leží sám. Vypadá od pohledu hrozně vyčerpaně a na ústech má kyslíkovou masku. Přistoupím k němu se snahou se nerozbrečet. Nikdy jsem neměl nic takového dopustit. Nejradši bych tady ležel místo něho a už se neprobudil, jak na nic si připadám. Chytím ho za ruku, kdy sebou mírně cukne. 

,,J-Jungkook-iie..." ztěžka vydechne, kdy se k němu rozechvěle posadím na židli u lůžka a propadnu v pláč. ,,M-miluji... tě..." zasýpá ze spánku, kdy mu pevněji stisknu ruku.  

,,I já tebe, Tae." nakloním se k němu a dlouze políbím na čele. ,,Šíleně moc tě miluji." opřu si své čelo na jeho a přísahám nejen jemu i sám sobě, že už ho nikdy neopustím. 

***

Nezapomněla jsem lidičky 😉

Už nám zbývají jen dvě kapitoly do konce. Můžete se těšit na další středu, kde se dozvíte jak vše dopadne 😊

Zatím se mějte krásně, I purple youu!!! 💜💜💜