Taehyungův otec mě pozval na oběd, ale upřímně nemohl jsem do sebe dostat skoro ani sousto, stejně jako chudák on. Nervozita z něho doslova sálala a já si byl zatraceně jistý, že Taehyung podědil své sebevědomí pravděpodobně po matce. Vyprávěl mi všechno co se tehdy stalo, o tom jak Taehyungova matka umírala, proč mu odmítl dát peníze na její léčbu, nebyl na jejím pohřbu a spousty dalších věcích. Netušil jsem co si o tom mám myslet, ale jedno věděl určitě. Taehyung je nesmírně tvrdohlavý, kdyby se setkal s otcem dřív a nechal si vše vysvětlil jako já, nemusel žít tak jak žil. Především by v sobě neměl takovou zášť.  

Čekal jsem na Taehyunga, až se vrátí domů. Chci se ho zeptat proč mi neřekl, že jeho otec splatil dluhy a ještě jednu zásadní věc. Cítím se nervózně jak na něho na gauči čekám, zanedlouho by měl přijít, ale musím se mu už postavit. Musí si vyslechnout otce a odpustit mu, protože je skutečně nevinný. 

Jakmile se ozve odemykání dveří, srdce mám pomalu až v krku. Zatnu zuby i pěstě než vstanu. No tak Jungkooku, seber se! Přece se nebudeš bát vlastního přítele! Taehyunga, který tě tak miluje! 

,,Oh..." pozastaví se překvapeně Taehyung přede dveřmi, když mě uvidí, ,,Jungkook-iie, čekáš na mě?" 

,,Ano." zkřížím neústupně ruce s hlavou vztyčenou.  

,,Poslyš pokud jde o včerejšek, omlouvám se. Byl jsem vážně unavený a..." 

,,Nejde jen o včerejšek, Tae." přeruším ho, načež mi zvědavě pohlédne do očí. Dávám mu chvíli času, třeba mi sám řekne co chci vědět nebo se přizná, přesto že na to nevypadá. Pouze mě důkladně skenuje očima, jako by se snažil přijít na mé myšlenky. Dojde mi trpělivost a prostě to na něho vybalím:

,,Proč jsi mi neřekl, že tvůj otec měl peníze na dluhy po tvé matce a nedávno vše splatil?" 

Panuje dlouhá, napínavá chvíle ticha, kdy z Taehyunga doslova srší temná energie, jenž mi nahání husí kůži, snažím se ji však ignorovat. Nikam bychom se nedostali, kdybych teď ustoupil. 

,,Jak to víš?" zeptá se hlubokým hlasem, že mu sotva rozumím. 

,,Odpověz mi, Tae!" 

,,Jak to víš, Jungkooku?" udělá krok ke mě, když vykřikne až poposkočím. Nadechnu se s hlavou sklopenou než mu do očí povím:

,,Mluvil jsem s tvým otcem." 

,,Žertuješ..." přimhouří děsivě oči s mnohem děsivějším tónem a nakloní hlavu. 

,,T-ty..." musím se nad tím ušklíbnout, protože ho nechápu, ,,tys věděl, že má peníze na dluhy tvé matky a stejně ses raději rozhodl splácet je sám, místo aby jsi ho kontaktoval? Co to s tebou je?" ptám se nevěřícně, ač mám čím dál větší strach z Taehyungova výrazu. 

,,Dluhy mé matky s ním nemají vůbec nic společného!" vykřikne na mě a rázně mávne rukou do prostoru. 

,,A co mají společného kruci s tebou?" přistoupím vznětlivě k němu. ,,On s tím má společného mnohem víc než ty, když mu tvá matka peníze svěřila! Spoléhala tedy na něho!"

,,Ty peníze měl použít na její léčbu, když mu je dala!" oponuje mi dost zuřivě. Neznat Taehyunga, bojím se že mi každou chvíli vrazí. Držím se, abych mu neodpověděl něco co by ho ranilo nebo co by ho právě donutilo mi jednu vrazit, proto se snažím uklidnit i když mě svrbí jazyk. 

,,Tae, poslouchej..." 

,,Ne, ty poslouchej!" přeruší mě stroze a čapne za triko k sobě. ,,Jak se opovažuješ s ním mluvit za mými zády?" 

,,Mohu si dělat co chci!" okřiknu ho dost vztekle, jelikož mi dojde trpělivost a pomalu zatemňuje mysl. Tohle už ne! Nebude se mnou mluvit tak jako včera!

,,A ty! Kdyby jsi nebyl tvrdohlavý, ublížený a pyšný věděl bys, jak moc tvému otci na tobě záleží a nechal si vše vysvětlit! Jenže ono je snazší prostě někoho obvinit a vyčítat něco, čemu se nedalo předejít!" vmetu mu do tvář, kdy mě odstrčí až spadnu na zem. 

,,Tak dost!" zařve zlostně na mě se slzami na krajíčku. ,,Kdo si zatraceně myslíš, že jsi když se mi opovažuješ takhle kecat do života? Kdo ti dal právo mě soudit?"

,,Jsem někdo kdo tě miluje, Taehyungu!" 

,,Jako by to pro mě kdy něco znamenalo!" vykřikne slova jež se mi zabodnou do hrudi jako by po mě vystřelil šíp. Otevře zuřivě vchodové dveře, kdy ještě dodá; ,,Přestaň se mi neustále plést do života!" a zabouchne za sebou. 

Zůstanu nehnutě sedět na zemi a zírat před sebe. Jeho poslední slova mi zní hlavou jako ozvěna. Slzy mi již nekontrolovaně stékají po tváři, co se mi stahuje hrudník bolestí. Nikdy v životě mě nic nebolelo víc. 

"Jako by to pro mě kdy něco znamenalo! Jako by to pro mě kdy něco znamenalo! Jako by to pro mě kdy něco znamenalo..." 

Rozvzlykám se na celou místnost a držím za hruď. Snažím se beznadějně nadechnout, proto všechen bolavý vzduch nechám propuknout v nářky a pláč, které jsem ze svých úst nikdy neslyšel, protože nikdy mě nikdo neranil tolik jako osoba, jenž mě před chvíli opustila se slovy, že pro ni má láska nikdy nic neznamenala. 

Taehyung POV. 

Jsem nehorázný idiot. 

Teprve po dvou hodinách co se venku procházím mi došlo, co jsem udělal a řekl Jungkookovi. Je mi ze sebe zle. Ještě před chvíli jsem si říkal, jak bylo snadné chodit s kdejakou holkou a využívat ji. Nic jsem nemusel řešit, na nic jsem nemusel myslet. Ničí city mě netrápili, byl jsem volný. Tohle všechno jsou však nesmyslné a nesmírné lži! Stejně jako slova co jsem řekl Jungkookovi. 

Ach Bože, nejraději bych skočil z mostu na kterém právě stojím do řeky, abych se už pořádně probral. Proč jsem takový idiot? Jungkook byl strašně naštvaný, křičel na mě a já nenávidím, když na mě někdo zvedne hlas. Stěží se poté ovládám, navíc po zmínce mého otce, krve by se mi nedořezal. 

Ano, věděl jsem že mu matka svěřila peníze za splacení jejich dluhů. Věděl jsem tím pádem, že matka měla dluhy, jen jsem čekal, kdy mě doženou. Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo jít za otcem a požádat ho, aby je splatil. Nebudu lhát, chci ho vidět. Chci s otcem mluvit. Dokonce mu chci odpustit, ale... něco v mém nitru s tím bojuje. Nedokážu to potlačit a nepřipadá mi správné proti tomu bojovat. Jungkook má pravdu. Co se se mnou děje? 

Měl bych se vrátit a pořádně se mu omluvit. Určitě bude naštvaný a smutný, že jsem na něho křičel. Vím, že se bojí mého křiku. Proboha, když si vzpomenu jak byl roztřesený tehdy, co jsem se vrátil domů a dozvěděl se že můj otec splatil dluhy. Musím se hned vrátit domů. Nechci se s ním takhle už nikdy hádat. Včera jsem to také přehnal, z ničeho nic jsem na něj vyjel. Kdy jsem se přestal ovládat? Slíbil jsem si, že nikdy nebudu na Jungkooka křičet a nikdy mu neublížím. Musím se sebrat. 

***

Vracím se domů, kde je zhasnuto. Yeontan ke mě hned přicupitá a začne na mě skákat. Vezmu ho do náruče a rozsvítím, kdy si všimnu, že jsou Jungkookovi boty pryč. Pravděpodobně si šel také provětrat hlavu, povzdechnu si. Položím Yeontana na zem a zamířím do ložnice, kde jakmile též zapnu světla, přepadne mě divný pocit. Pokoj je nějak prázdný. Zhluboka se nadechnu a okamžitě jdu k naší skříni. Jungkookovi věci jsou pryč. Nevěřícně vrtím hlavou. 

,,To ne..." řeknu si tiše a běžím do koupelny, kde i tam po něm zbude jen pleťové mléko, za které jsem ho vždy káral, že mi používá. 

Okamžitě se mě zmocní panická hrůza, svalím se v koupelně po zdi na zem a začne se mi špatně dýchat. Vybavuje se mi chvíle než jsem opustil byt. Teprve teď si vzpomínám jasně. Proboha, strčil jsem do Jungkooka tak že spadl na zem. Při téhle vzpomínce se mi začínají hnát slzy do očí. Chytnu se za vlasy. V hlavě vidím zpomaleně pohled, kterým se na mě Jungkook díval. Pohled plný strachu, smutku, vzteku i starosti, jenže ten výraz je mnohem horší, když se mi v mysli začnou ozývat slova jenž jsem vyslovil, poté mi řekl že mě miluje.  

"Jako by to pro mě kdy něco znamenalo!" 

,,Ne... ne... ne..." opakuji si stále dokola. Tohle jsem přeci nemohl ani vyslovit. Prosím ať to není pravda! Vzlyky se začnou ozývat celou koupelnou, co si uvědomím jak moc jsem musel Jungkookovi ublížit. Modlím se, aby mi znova věřil, nebral má lehkovážná a především nepravdivá slova vážně. Nikdy bych mu něco takového nedovedl říct, tedy... alespoň jsem si tím byl do dnes jistý. 

***

Poté co se trochu uklidním, přestanu si nadávat a vzdám snahu se Jungkookovi dovolat, pokouším se sám sebe uchlácholit, že Jungkook teď potřebuje čas. Dojde mi snadno kam šel a tak vytáčím Jinovo číslo. 

,,T-Taehyung-iie? Co potřebuješ?" ptá se mě nervózně Jin, jenž až po sedmém pípnutí zvedne mobil.

,,H-hyung..." oslovím ho žalostným hlasem jímž se překvapím, ,,je u tebe Jungkook?" ptám se vyčerpán pláčem narovinu. 

,,Jungkook-iie? Proč by... u mě měl být? S-stalo se něco, Taehyung-iie?" zní velmi roztržitě a zmateně, že bych mu i uvěřil, kdyby si téměř za každým slovem nedával pauzu. 

,,Jin-hyung, vím že šel za tebou. Nic po něm nechci, jen mu prosím vyřiď, že mě to hrozně mrzí a..." zlomí se mi hlas, kdy se musím nadechnu, ,,a rozhodně jsem nemyslel vážně nic z toho co jsem řekl. D-dohlédni na něho prosím." polknu téměř poslední slova než zavěsím a rozbrečím se na novo. Bojím se, že mi Jungkook nikdy neodpustí. Bojím se, že mě opustí. Bojím se, žít bez něho. Nemohu už bez něho žít. Nemohu, když jsem tolik bojoval proto aby mě miloval. 

***

Zdravím s novou kapitolou 💜

No... tahle kapitola není zrovna růžová. Jungkookiie se odstěhoval od Taehyunga a bůh ví, co se mu teď honí hlavou jako vždy. Snad se to mezi nimi srovná 😏

Zatím se mějte a užívejte hezkého počasí 💜💜 

I purple youu!!💜💜💜