Nemluvil jsem pořádně s Taehyungem skoro týden a za pár dní máme slavit výročí. Říkám si, jestli mu na tom vůbec záleží. Třeba sám něco chystá, kdo ví? Stále ovšem nevím co ho tehdy tolik naštvalo. Mimochodem pořád netuší o mé nabídce v práci učit taekwondo. Buď přijde domů pozdě v noci nebo k ránu, protože ještě pomáhá v baru nebo zaleze od Hobiho z květinářství rovnou do sprchy a do postele. Rozčiluje mě to, protože vím že mi opět něco tají a vzhledem k tomu jak moc rozhozený tehdy přišel, se situace zdá vážná. Dnes si o tom s ním promluvím ať chce nebo ne. 

Čekám na něho po večeři v kuchyni, před chvíli psal Hobi, že už skončili, takže by měl být za 20 minut doma. Akorát domývám nádobí, když uslyším odemykání. 

,,Tae?" nakouknu ke dveřím do kterých vstupuje můj muž. ,,Ahoj." pozdravím ho usměvavě, kdy vypadá překvapeně. 

,,Ušáčku, ty ještě nejsi v posteli?" ptá se mě a dává pusu na tvář co se vyzuje z bot. 

,,Čekám na tebe, chci si s tebou o něčem promluvit." zatáhnu ho mírně za rukáv ke stolu. 

,,Je to důležité, zlato? Nemyslím na nic jiného než sprchu." usměje se unaveně, ale sedá si dobrovolně na židli. 

,,Důležité to není, Tae, ale dlouho jsme spolu nemluvili." sednu si naproti němu a pohladím něžně na ruce.

,,Máš pravdu, zlato." stiskne mou ruku na stole s provinilým úsměvem. ,,Promiň, asi si toho beru zase hodně." zašklebí se a prohrábne volnou rukou vlasy. Jsem rád, že si to uvědomuje. Taehyung je typ, který si myslí že všechno zvládne, nemá hranice, necítí únavu a nevnímá okolí, dokud ho na to někdo neupozorní. Snad teď zase trochu zpomalí, když si to přiznal. Nechci aby se mi nějak přehnaně věnoval, ale rád bych ho měl někdy delší dobu u sebe. 

,,O čem bys se mnou chtěl mluvit?" povzdechne si vskutku unaveně, takže se rozmýšlím, zda má cenu s ním teď mluvit, nicméně když už ho mám u sebe musím toho využít. 

 ,,Do teď jsi mi neřekl, co tě tehdy tolik rozčílilo." poznamenám načež do mě ostře zabodne pohled.

,,Nechci o tom mluvit." řekne rozhodně a definitivně, čímž mi nedává moc prostoru se ptát. 

,,Z jakého důvodu?" zeptám se poněkud dotčeně s vážnou tváří, jelikož se mě způsob jeho odpovědi nelíbí. 

,,Protože tě to zkrátka nemusí zajímat." uzemní mě přísným tónem a odtáhne ode mě svou ruku. Nemusí mě to zajímat... Můj kluk přijde domů naštvaný, neřekne mi proč, ale mě to nemusí zajímat?

,,Výborně." kývnu a opřu se víc do židle se založenýma rukama. ,,Zdá se, že jsme se nikam nijak zvlášť nepohnuly, že?" pronesu s ironickým úšklebkem. 

,,O čem to mluvíš?" pozvedne na mě podrážděně obočí zase s tím svým otráveným tónem, který nenávidím a jež jsem mu kolikrát vyčetl. 

,,O tom že mi zase něco tajíš a nevěříš mi natolik, aby jsi mi o tom řekl!" odpovím mu vytočeně. 

,,To máš asi pravdu!" řekne důrazně s ledovým klidem. Poprvé v životě mám nutkání mu jednu vrazit za výraz, jímž se na mě nyní dívá, protože jsem ho v jeho tváři nikdy neviděl. Aroganci. Srdce v hrudi mi pumpuje vzteky, přičemž když se nadechuji ke slovům, předběhne mě.  

,,Nikam jsme se nepohnuly, protože ty stále do všechno strašně rýpeš! Tohle se netýká toho jestli ti věřím nebo ne!" zvedá na mě opravdu naštvaně hlas, čímž mě jen víc nutí mu odporovat, poněvadž nemá žádné právo být na mě naštvaný.  

,,Tak čeho sakra? Proč mi to nechceš říct?" prásknu rukama na stole a ptám se vznětlivě. 

 ,,Já o tom nechci mluvit, rozumíš? Nechci na to ani myslet! Uvědom si a zapamatuj, že když řeknu "ne", tak můj názor nezměníš!" bouchne naštvaně do stolu od kterého se zvedne a odchází. 

,,Taehyungu, já ještě nedomluvil!" též se zvednu.

,,Já ano!" zařve nazpátek a zabouchne za sebou dveře do ložnice. Chudák Yeontan stojí celý naježený, vyděšený na gauči s pohledem na zavřené dveře, které za sebou páníček zuřivě zavřel.  

Ksakru, mám chuť do něčeho praštit. Jak se opovažuje se mnou takhle mluvit? Co to do něho vjelo? Ještě nikdy na mě prudčeji nekřičel. Nikdy se mnou nemluvil panovačně jako dnes. Proč je najednou takový? Ani nedovedu najít vhodné slovo pro jeho chování. 

Teprve teď jsem schopen pohybu a sednu si na židli. Začínám uvažovat nad tím, zda ho ten rok se mnou neomrzel. Člověk v takových chvílích snadno zapomene na krásné momenty i slova jež bylo mnoho, ale myšlenky jež se mi nyní vkrádají do hlavy je přebíjí. Budeme spolu jeden celý rok, on ani já jsme s nikým takhle dlouho nevydrželi, zvykli jsme si na sebe. Taehyung ví, že já ho neopustím, proto se nezdráhá, mluvit se mnou tímto bezohledným způsobem a je si sebou jistý. Zajímalo by mě, zda se tak arogantně choval i ke svým bývalkám, když se jich chtěl zbavit. Nemohu si pomoct, představa že mě také opustí mi nahání hrůzu a slzy do očí. Pohlédnu k zavřeným dveřím, do kterých dnes již definitivně nevkročím. 

Roztáhnu si deku na gauči k Yeontanovi, jenž se ke mě konejšivě přitulí. Přivinu si ho k sobě se snahou zadržet v sobě pláč. Nechci pořád plakat, když se něco pokazí. Jsem sakra chlap i když jsem gay, nechci se takhle cítit. Poprvé dnes spím na gauči a připadám si poníženě. Kdybych tohle nechtěl vyřešit, odešel bych spát k Jinovi. Nalhávám si, že byl Taehyung třeba opravdu unavený, sám jsem uvažoval nad tím, zda s ním mluvit v jeho stavu. Jenže takhle to dál nejde. Nikdy mi nedával najevo svou nadřazenost, neponižoval mě, přestože mnohdy zpochybnil má slova a tvrdohlavě si stál za svým, vždy jsme si o všem promluvili a vyjasnili. Nikdy jsem se ale necítil jako dnes. Dnes se mnou mluvil tónem, který absolutně nepoznávám. U člověka jako je Taehyung nezáleží příliš na slovech jež řekne, nýbrž jak je vysloví. Taehyung je člověk vyjadřující své pocity činy, ač se slovy umí velice dobře zacházet, v jeho případě vždy zaleží na odstínu hlasu. Proto se bojím, co ho potkalo, že se mnou dokáže mluvit jako by mezi námi nikdy nic nebylo. 

***

Ráno se probouzím v prázdné posteli. Taehyung mě musel v noci přenést. Cítím se hrozně. Vyhrabu se z peřin podívat, zda nenechal někde nějaký vzkaz, omluvu za včerejšek, ale nikde nic dokonce ani v mobilu žádná zpráva, což znamená že ho to ani nemrzí nebo mu to je jedno. Výborně. Teď je mi ještě hůř. 

Sednu si ke stolu u něhož jsme se včera pohádali. Jak vůbec hádka vznikla? Stále nemůžu pobrat či si vzpomenout, proč se tak neskutečně rozčílil? Nikdy si na mě nevylejval vztek. Taehyung je klidný člověk, málo co ho rozzlobí. Co se krucinál stalo? 

Nemám ani chuť k jídlu. Přezuju se do sneakersek, popadnu na věšáku bundu s vodítkem a zavolám si Yeontana. Půjdu ho vyvenčit do parku, kde si aspoň si provětrám hlavu. Po cestě zavolám i do práce, že dnes nepřijdu, protože bych stejně nebyl schopen se na nic soustředit. Neustále se mě ptají na taekwondo a já jim pokaždé odpovím, že se musím ještě rozmyslet, přičemž vím že na mě nebudou čekat věčně. Měl bych to vzít, sice jsem se s Taehyungem neporadil, ale proč? On se se mnou též o svých směnách či jiných věcech neradí. Prostě si dělá co chce. Mohlo by to ovšem i znamenat, že se budeme méně vídat. Taehyungovi směny v baru jsou nevyzpytatelné, mohou padnout na večery, kdy já budu učit. Upřímně nechápu proč Singularity nepustí, když u Hobiho vydělává dost peněz. 

Negativní pocity mě samozřejmě neopustili ani když jsem se vrátil z procházky s Yeontanem, proto jsem se odhodlal do uklízení. Nijak zvlášť mě úklid nevzrušuje, asi jako normálně, ovšem je skvělou metodou jak vypnout mozek. 

Zrovna když si vytahuji vysavač, ozve se zvonek a já si div necvrnknu do kalhot, jak Yeontan vyštěkne. 

,,Taniie!" okřiknu ho, kdy na mě provinile zvedne hlavičku se skrčenými oušky. Zavrtím nevěřícně hlavou než jdu otevřít. Jsem maličko překvapen, když za dveřmi stojí osoba kterou vůbec neznám.  

,,Přejete si?" pozvednu zvědavě obočí na postaršího pána v bílé košili zastrčené ve společenských kalhotách s páskem a drahých mokasínech. Na první pohled působí sympaticky.   

,,Dobrý den, ehm... snad jsem si nespletl byt." nahlédne zmateně na jmenovku vedle dveřích, zřejmě je též překvapen, mu otevřel jiný člověk než čekal. ,,Bydlí tady Kim Taehyung?" ptá se mě nejistě, přesto že jeho jméno jasně visí na stěně hned nad mým.

,,Proč ho hledáte?" ptám se pána poněkud stroze. Napadlo mě, že může být jedním z jeho věřitelů. Možná Taehyunga opět trápí finance, proto je podrážděný a nechce je se mnou probírat. 

,,Rád bych s ním mluvil. Nedávno jsem ho kontaktoval, ale on se mi do dnes neozval." odpoví mi velice slušně, avšak zklamaným výrazem. 

Hmm... Do háje, komu se tenhle muž tak podobá? Stačí se zaměřit na jeho tvář a rysy pomalu splývají s mou milovanou osobou. 

,,Nejste vy..." přimhouřím ještě zdráhavě oči a důkladněji si ho prohlédnu, ,,Taeho táta?" 

Muž se hned zbystří, narovná se, přičemž si mě nepřestává zvědavě měřit pohledem. Páni, je neuvěřitelné jak moc se mu Taehyung podobá. Nemusí ani odpovídat, jsem si zcela jistý. 

,,P-promiňte, ale vy jste...?" 

Neodpoví na mou otázku, ale ptá se na osoby, která mu otevřela a které zazvonil na byt kdo je? Chápu i když vlastně ne moc dobře, že je zmatený, čekal Taehyunga a otevře mu cizí kluk, nicméně není slušností se představit pokud se ptáš na osobu, s kterou chceš mluvit? 

,,Jungkook, Taehyungův partner." Představím se i tak sebejistě jako první, načež muži přede mnou div nevypadnou oči z důlků. 

,,Cože?" vyhrkne šokovaně. ,,T-Taehyung má... má chlapce? To snad..." odvrátí tvář a podrbe se nevěřícně na hlavě, čímž mě poněkud urazí. 

,,Jste jeho otec a nevíte že je Taehyung bisexuál? Téměř rok spolu chodíme." podrážděně nakloním hlavou se založenýma rukama. ,,A ještě se tváříte, že s tím máte problém?" dodám přísně, kdy mám chuť mu prásknout dveřmi před nosem. 

,,Ne! J-Já... já se omlouvám, abych byl upřímný, neviděl jsem svého syna roky. Jen... mě poněkud překvapilo, že má vztah s mužem. Nikdy by mě nenapadlo... Ale samozřejmě mi to nevadí! Ostatně jak by mohlo?" mává ústupně muž dlaněmi před sebou než si posteskne s nešťastným úsměvem. 

Ach Bože, mě by zase nikdy nenapadlo, že Taehyungův táta je takový ťulpas. Podle toho co mi o svém otci vyprávěl, představoval jsem si ho úplně jinak. Musím ovšem uznat, že krásu Tae podědil nejen po matce ale i po otci. Na svůj věk je pan Kim velmi zachovalý, tipnul bych mu tak čtyřicet, v obličeji má pouze něžné vrásky v koutcích úst a kolem očí, v krátkém sestřihu mu prosvítá pár těch šedinek a čelist ostrou jako břitva zrovínka jako Taehyung. Na nose má položené elegantní, značkové brýle, které jeho vzhledu přidávají na důstojnosti. 

,,Tae je v práci..." prozradím jeho otci nakonec, ,,mám mu něco vyřídit?" 

,,Chtěl jsem si s ním promluvit o dluzích jeho matky." povzdechne si ztraceně. 

,,Pokud vím, Taehyung je pravidelně splácí každý měsíc. Díky tomu s ním i žiju, abychom se podělili o nájem a náklady." vysvětlím jeho otci, že nemá proč se starat o dluhy své zesnulé ženy. Pan Kim na mě však hledí dosti překvapeně i zmateně. 

,,Ehm... Taehyung vám to ještě asi neřekl. Už před pár týdny jsem všechny její dluhy splatil." 

,,Cože?" zarazím se a koukám na něho jako na zjevení. 

,,Dozvěděl jsem se teprve nedávno, že Taehyunga vyhledali vymahači. Snažil jsem se s ním spojit. Jeho matka mi před smrtí nechala peníze na splacení svých dluhů. Chtěl jsem o tom s Taehyungem mluvit, ale... zřejmě už víte jaký má ke mě vztah." smutně se usměje. Nerozumím tomu. Nemohu odhadnout, zda tenhle muž jen předstírá starost i péči o svého syna nebo jsou jeho pocity skutečné. Co když mi lže?  

,,Měl jsem v plánu to nejprve probrat s ním, ale když se mi neozval, kontaktoval jsem věřitele sám a dluhy splatil. Mohl by jste mu prosím vyřídit, že už tedy nemusí nic platit a... že bych s ním rád mluvil, vysvětlil mu co se tehdy doopravdy stalo?" nešťastně hledí do země, kdy si brýle na nose posune blíž k očím, aby mu nespadly. 

,,Co kdyby jste to pověděl mě?" 

***

Zdravím lidi, jak se máte? 

Co myslíte? Jak se asi zachová Tae, když zjistí že Jungkook mluvil s jeho tátou? 

Přesně k těmto momentům příběh směřoval a pomalu ho budu vést do konce. Dočkáte se ještě tak 5-6 kapitol 😊

Zatím se mějte a užívejte víkendu 😘 I purple youu!!!💜💜💜