Taehyung POV.

Mrzí mě, že jsem na Jungkooka takhle vykřikl, ale jinak by se neuklidnil a neposlouchal mě. Stejně tak mě mrzí i slova, jež Jeonghanovi řekl.

Hned poté co Jungkook odešel se Jeonghan omluvil a odešel si zapálit cigaretu. Rozhodl jsem se jít za ním. Stál na větším balkóně poblíž restaurace zády ke vchodu a opíral se o pískovcové zábradlí, jež na každé straně zdobila socha.

,,Rád tě zase vidím, Taehyung-iie." poví jakmile vstoupím, aniž by se otočil.

,,Proč jsi neřekl Jungkookovi že se známe, Jeonghan-ah?" přistoupím pár kroků k němu, načež se otočí s mrzutým úsměvem.

,,Mohl bych se tě ptát na totéž, Taehyung-iie." Típne cigaretu o popelník a zkroucenou ji nechá ležet než se na mě zvídavýma očima podívá.

,,Nevěděl jsem, že je to tvůj bratr." řeknu si spíš pro sebe, ovšem i tak chci aby to věděl.

,,Jak by jsi mohl, Taehyung-iie? Nikdy jsem ti to neřekl." usmívá se stále tak laskavě jako dřív. Připadá mi, že jeho obličej se za ta léta vůbec nezměnil. Mnohdy mě napadlo, jaké by bylo, kdybych se tehdy zamiloval do něho a ne do Jungkooka.

Na základce jsem jezdil každý rok v letním období prázdnin na tábor do Busanu, kam jezdil i Jeonghan. Každý rok jsem se těšil na léto, až ho tam opět potkám, psali jsme si téměř neustále. Jeonghan byl můj první, skutečný kamarád a já doufal, že až někdy začne studovat v Seoulu, budeme spolu mnohem častěji.

Jednou se na táboře v mladším oddílu objevil chlapec. Měl v našem oddílu dva kamarády a neustále utíkal, aby je mohl vidět. Dokonce i nyní si vybavuji jeho rošťácký výraz, když ho naháněli vedoucí. Nějak jsem nemohl na toho chlapce zapomenout, jeho kamarádi mi řekli, že se jmenuje Jungkook. Sledoval jsem ho snad celý tábor a svěřil se Jeonghanovi, že se mi líbí. Další rok jsem doufal, že ho znova uvidím, ale tentokrát se táboru nezúčastnil. Užíval jsem si tedy času s Jeonghanem, jeho rodina se dokonce později přestěhovala do Seoulu, ale to už jsme byli na střední a já zjistil, že Jungkookovi dva kamarádi pracují v naší kavárně, když za nimi párkrát přišel. Jakmile jsem Jungkooka někde náhodně potkal, cítil jsem se šťastný jako nikdy v životě. Mohl jsem o tom mluvit jen s Jeonghanem, protože mě chápal. Mohl jsem mu říct cokoliv i že se mi líbí kluk. Jungkook byl má první skutečná láska, na kterou jsem nikdy zcela nezapomněl i přesto, že se mi na čas ztratil z dohledu a já ho později opět objevil přes Mingyua.

Nicméně jsem netušil, jaké byli Jeonghanovi city ke mě. Celé ty roky jsem ho bral jako nejlepšího přítele, svěřoval se mu s Jungkookem a nikdy mě nenapadlo, že by do mě mohl být zamilovaný. Samozřejmě mě to trápilo. Jeonghan byl jeden z mála lidí, na kterých mi záleželo a hodně mě podržel, když má matka zemřela. Nemohl jsem mu však jeho city opětovat, přesto jak moc jsem chtěl, nemohl jsem to s ním hrát. Na to jsem si ho příliš vážil. Později se přestěhoval zpět se svou rodinu do Busanu. Vyprávěl mi, jak ho mrzí že se jeho bratr nevrací s nimi, ale je šťastný že se rozhodl žít nezávisle svůj život podle svého. Mluvil o něm tak často. Teprve nyní mi vše dochází. Jeonghan nevycházel se svým bratrem, protože nedovedl prezentovat své pocity. Oba byli jiní. Jungkook si vždy našel přátel, od dětství měl Jina a Jeonghanovi tím dával nevědomky pocit, že se bez bratra obejde. Často se sám sebe ptal, jak by se mohl jeho kamarádům jen vyrovnat, když cokoliv co udělá Jungkooka jen naštve nebo mu ublíží. Dokonce se k němu nikdy ani nehlásil. Myslel si, že ho Jungkook nenávidí. Mám pocit, že zřejmě i proto se mu celé ty roky Jeonghan vyhýbal.

Od chvíle co Jeonghana znám, mluvil bez přestání o svém bratrovi, ale nikdy mi neřekl, že se jmenuje Jungkook a já se neptal.

,,Proč jsi mi nikdy neřekl, že je Jungkook tvůj bratr?" zeptám se ho narovinu. Chvíli na mě mlčky hledí než se hořce usměje.

,,Co by se tím změnilo?" pohlédne nešťastně přesto stále s úsměvem na mě. ,,Tvé city k němu? Nebo snad ke mě?"

,,Jeonghan-ah..." přistoupím blíž k němu.

,,Víš co je směšné? Věděl jsem, že mé city nikdy neopětuješ, proto jsem celé ty roky mlčel. Přeci jen... kouzlu mého bratra nikdo neodolá." usměje se tentokrát upřímně. ,,Chtěl jsem jenom, aby jsi o nich věděl, aby jsi věděl, že celé ty roky ti byl poblíž někdo, kdo tě doopravdy miloval a pamatoval si to, aby jsi příště nebyl tak zabedněný." ušklíbne se škodolibě. ,, Proto jsem ti o nich řekl než jsme se měli odstěhovat. Neočekával jsem, že by jsi se mnou začal chodit. Nebudu lhát... bolelo to, ale byl jsem zároveň šťastný, že mého bratra miluje někdo tak hluboce jako já." vyslovil poslední slova s chvějícím se dechem a slzami na krajíčku.

,,Starej se o něho dobře, ano? Nedovol aby byl smutný." žádal mě již s bolestným výrazem plným slz a já ho nedokázal snést. Samotnému se mi spustili slzy z jeho slov. Jeonghan přede mnou nikdy neplakal. 

,,Vím, že mě nenávidí... ale přál bych si víc než cokoliv jiného, aby věděl jak moc ho miluji." propukne v pláč. Nevydržím to a chci ho obejmout. Chci ho utěšit, když mě předběhne někdo jiný.

Jungkook POV.

Taehyung mi sice řekl, ať na něho počkám v pokoji, já však potřeboval být ještě chvíli na vzduchu. Stále jsem se třásl z toho jak na mě vykřikl. Nerozumím tomu. Vím, že jsem to trochu přehnal, ale proč se Taehyung tolik rozzlobil až po tom, co jsem Jeonghanovi řekl? Zrovna on by měl být naštvaný z bratrových slov. Proč se Jeonghan-hyung tvářil tak smutně, když jsem odcházel. Nemám snad pravdu? Nikdy jsem ho nezajímal. Nikdy se o mě nestaral a jenom se mi vyhýbal, když už se mnou mluvil, tak jen o škole. Všude mě ignoroval. Proč se teď tak najednou zajímá?  

Došel jsem k balkónu, kde jsem se opřel o zeď pokrytou břečťanem a nějakým kvítím. Frustrovaně jsem si povzdechl s hlavou plnou myšlenek. Samozřejmě že mě můj bratr zajímá i když já nikdy nezajímal jeho. Chci o něm vědět víc, chci ho vidět, jen kdyby se nechoval tak odtažitě a chladně. 

Zaslechl jsem kroky. Na balkón vstoupil můj bratr, jenž si to zamířil rovnou k zábradlí, vytáhl z kapsy u kalhot krabičku a z ní cigaretu. Nikdy bych si nepomyslel, že kouří. Schoval jsem se víc za břečťan aby mě nebylo vidět, naštěstí jsou hned u vchodu sloupy, za kterými se dá nepozorovaně špehovat. 

Jeonghan si zapálil roztřesenýma rukama cigaretu a úlevně vydechl kouř. Zavřel na chvíli oči s hlubokým nádechem. Nikdy jsem ho neviděl takhle smutného. Vždy si udržel kamennou tvář, choval se chladně, odměřeně.

O chvíli později vstoupila na balkón další osoba. Jeonghan aniž by se podíval věděl, že se jedná o Taehyunga. Řekl, že ho zase rád vidí. 

Věděl jsem, že se znají! 

Taehyung se ho ptá, proč mi to neřekl, načež mu bratr mazaně odpoví. Zajímalo by mě odkud se znají. Měli spolu snad něco v minulosti? Taehyung tvrdí Jeonghanovi, že nevěděl že jsem jeho bratr. Oba se dokonale vyhýbají odpovědím a jsou nesmírně vychytralý. Jak je možné, že si jsou tolik podobní? 

Mou pozornost zaujme, když se Taehyunga Jeonghan zeptá, zda by se změnili jeho city ke mě nebo k němu, kdyby věděl, že jsem jeho bratr, což mě přivádí k mnoha otázkám? Co to má co dělat se mnou? Po chvíli se však všechny odpovědi dozvím.

,,... ale byl jsem zároveň šťastný, že mého bratra miluje někdo tak hluboce jako já."

Jakmile Jeonghan vyslovil tuhle větu, sevřelo se mi srdce. Chtělo se mi plakat díky tónu, kterým to řekl a mnohem víc při jeho dalších slovech.

Promítám si v hlavě co jsem mu řekl u stolu. Cítím se teď tak hrozně.

,,Vím, že mě nenávidí... ale přál bych si víc než cokoliv jiného, aby věděl jak moc ho miluji."

Jakmile propukne v pláč, nemohu si pomoct. Nevydržím to a vyběhnu ho obejmout. Jeonghan mě pevně stiskne k sobě s tváří zarytou v mém rameni.

,,Nikdy jsem tě nenáviděl hyung, co to povídáš?" utěšuji ho.

,,T-Tak proč jsi raději trávil čas s přáteli a Jinem než se mnou?" zeptá se mě do očí a naprosto mě svou otázkou překvapí.

,,Proč jsi mě nikdy na veřejnosti nezdravil a nehlásil se ke mě?" ptá se dál plačtivě, přičemž si nyní uvědomuji, že on není ten kdo je na vině.

,,T-ty... sis celou dobu myslel, že tě nenávidím?" vyhrknu na něj šokovaně.

,,Samozřejmě. Proto jsem se ti vyhýbal, proto jsem ti nikdy nic neposlal i když jsem koupil hromadu přání, jak k tvé maturitě, tak k všem tvým narozeninám, Vánocům, Novému roku, ale nikdy jsem ti je neposlal, protože by jsi je stejně vyhodil. Vždy jsem si přál tě vidět, když jsi přijel domů, ale bylo by ti to nepříjemné, tak jsem nejezdil." 

Hromadily se mi slzy v očích k nezastavení. Nikdy mě nenapadalo, že si tohle bude myslet, ale já mu dával dokonalé důvody. Rozhodně jsem nechtěl, aby se takhle cítil, nevěděl jsem, že já dělám něco špatně. 

,,O-omlouvám se, hyung. Odpusť mi." propuknu v pláč, kdy mě hyung schová do své náruče.

,,Ne.. ty mi odpusť, že jsem se víc nesnažil, Jungkook-iie. Od tvého narození, jsem miloval každičký tvůj krok. K-kdybych jen tehdy věděl j-jak... jak vyjádřit svou péči o tebe..."

,,Už dost..." pevněji ho stisknu snažíc se zakrýt své vzlyky. ,,Už dost, hyung... prosím, už se mi nevyhýbej." 

,,Slibuji... že nebudu." hladí mě něžně ve vlasech a vděčně hledí na Taehyunga. 

Všichni tři jsme si později sedli zpátky do restaurace, která už byla poloprázdná v pozdní noční hodinu. Zajímalo mě o čem ti dva přemýšlejí, protože Jeonghan se usmíval od ucha k uchu při pohledu na nás, načež Taehyung si udržoval neutrální výraz. Mám pocit, že Tae přesně věděl na co se jich budu ptát a v hlavě už si připravoval odpovědi. Vím, že mi nebude lhát, stejně dobře však vím, jak perfektně se dokáže vyhýbat pravdě.

,,Nejspíš tě toho mnoho zajímá, že Jungkook-iie?" začne Jeonghan, jež uchopí mou ruku na stole. 

,,Jak se vy dva znáte?" mračím se na ně spíše zmatenýma očima než naštvaně i když bych měl být naštvaný. Zatajili mi že se znají. Taehyung pohledem zavadí o Jeonghana, který se už nadechoval k odpovědi. 

,,Každý rok jsme se viděli na táboře v Busanu." předběhne ho on.

,,V Busanu? Kam jsi jezdil každé léto?" podívám se na Jeonghana. Ano, pamatuji si jak každé léto jezdil na tábor a velice se těšil. Jednou jsem tam dokonce byl také i když v jiném oddíle než on.

,,Ano. Taehyung a já jsme bývali nejlepší přátelé. Psali jsme si a těšili se, až se zase potkáme na táboře. Poté co jsme se přestěhovali do Seoulu, jsme spolu chodili i na střední." vypráví mi s nostalgickým úsměvem můj bratr. Připadám si jako blbec. Chodili spolu na střední, byli nejlepší přátelé a já o tom neměl ani ponětí. Jeonghan vždy znal mé přátelé, s kým chodím ven, s kým se stýkám. Nicméně mi je zvláštní, že když tedy Taehyung byl nejlepší přítel mého bratra, proč k nám nikdy nepřišel. Nevěděl, že jsem Jeonghanovův bratr, tedy alespoň jak tvrdil. Jak je možné, že to nevěděl, když byli přátelé?

,,Proč jste předstírali, že se neznáte?" přimhouřím na ně podezíravě oči. Jeonghan výrazně na moment znejistil, zatímco Taehyung nehnul ani brvou. Seděl opřený v židli s kříženýma rukama a upřeným pohledem přímo na mě.

,,Nepředstíral jsem, že Jeonghana neznám, Jungkook-iie. Pouze jsem byl překvapen, že ho vidím a že je tvůj bratr." odpoví mi klidným hlasem Taehyung opět jednu z jeho mazaných odpovědí.

,,Neviděli jsme se roky, Jungkook-iie, také jsem byl překvapen. K tomu když jsem ho viděl s tebou. Netušil jsem, jak bych se měl k němu chovat." rozpačitě podotkne i Jeonghan.

,,Normálně když se nejlepší přátelé po letech setkají, šťastně se obejmou nebo se alespoň pozdraví a nezírají mlčky na sebe celý večer." řeknu zase já už poněkud podrážděným tónem, protože je mi jasné, že se oba čemusi vyhýbají.

,,Měli jste spolu něco?" zeptám se přímo a ticho jež se mezi námi rozezní, mi jaksi naznačuje že ano. Oba se na sebe podívají, jako by spolu opět komunikovali a já už ztratím nervy.

,,Můžete se laskavě dívat na mě a jasně mi odpovědět, místo aby jste se tiše domlouvali mezi sebou?" prásknu do stolu. ,,Co mi sakra tajíte? Proč se chováte tak divně?" naléhám na odpovědi. Taehyung se tváří strašně otráveně, což mi jen víc přidává na vzteku. Nesnáším, když se tak dívá.

,,Dobře..." povzdechne si nakonec Jeonghan, ,,Jungkook-iie, poslouchej." nakloní se blíž ke mě s klidným výrazem i hlasem.

,,Nikdy jsme spolu nic neměli, to ti mohu odpřísáhnout, ovšem... nepopírám, že jsem byl do Taehyunga od začátku zamilovaný." 

Překvapí mě svou odpovědí.

,,Možná je to mezi námi napjaté a chováme se divně, protože než jsme se odstěhovali zpět do Busanu, svěřil jsem se mu se svými city a on mě odmítl, protože byl zamilovaný do někoho jiného." vysvětlí mi podrobněji. Teď mi je hyunga poněkud líto. Nedokážu si na jeho místě představit sebe. 

,,Omlouvám se, Jeonghan-ah." smutně Taehyung zamračí obočí na mého bratra.

,,V pořádku, Taehyung-iie. Jak jsem řekl, pouze jsem chtěl aby jsi o mých citech věděl, nikdy jsem neočekával, že mi je opětuješ." ušklíbne se.

,,Jungkook-iie..." chytne mě bratr za rameno, ,,věřím, že Taehyung ti sám vše lépe vysvětlí až budete sami. Jsem rád, že jste se nakonec našli a jste spolu šťastný i že se to mezi námi vyjasnilo." vesele se na mě usmívá. ,,Kdyby jsi cokoliv potřeboval, můžeš mi kdykoliv zavolat. Jsem v Seoulu poměrně často, stačí se ozvat. Teď už budu muset jít, ráno mě čeká další schůzka." pomalu se zvedá ze židle a poplácá Taehyunga po rameni.

,,Rád jsem tě viděl, Taehyung-iie." věnuje i jemu vřelý úsměv, jež Taehyung ochotně oplatí, až se na vteřinu přistihnu, že žárlím.

,,Já tebe také, Jeonghan-ah." stiskne jeho ruku na rameni a pouští ji, když Jeonghan odchází. 

Jakmile bratr odejde, rozezní se mezi námi ticho. Najednou ve mě vzplanul vztek, který prozatím pouze plápolá, ovšem nikoliv na bratra ani proto že se s Taehyungem znají nebo že byli nejlepší přátelé a přede mnou předstírali jak se neznají. Ne, jedná se opět o ten Taehyungův přístup. Místo aby se mi snažil cokoliv vysvětlit, uklidnit mě, sedí přede mnou s arogantní tváří. 

,,Dobře." Pouze si povzdechnu ve snaze se nerozčílit a zvedám od stolu. 

,,Takže zase odcházíš?" zavibruje v mém těle jeho hluboký hlas. Vzpomenu si o čem jsme spolu dnes ráno mluvili, ale pokud mi nehodlá nic vysvětlovat a dál tady bude sedět naštvaný sám na sebe, jaký mám důvod zůstat? 

,,Pokud budeš dál mlčet a nic mi neřekneš, tak ano." odpovím mu ostře. Taehyung však nevypadá, že by chtěl svůj přístup změnit, takže se otáčím k východu. 

,,Omlouvám se, Jungkook-iie." vystřelí ke mě a obejme kolem pasu. ,,Nechci aby sis myslel něco špatného, ale Jeonghan už vše řekl."

,,Tae..." odtáhnu ho od sebe, ale držím za ruce, když se k němu otočím, ,,já vím, že mi něco tajíš. Dobře, věřím že jste byli nejlepší kamarádi, hyung byl do tebe zamilovaný a ty jsi ho odmítl, ale i tak to nevysvětluje, proč jste se oba chovali tak divně."

,,Jungkook-iie..." povzdechne si s hlavou vzhůru, ,,nevím, co ti mám odpovědět? Neviděl jsem ho léta a netušil co udělá nebo řekne, když do mě byl zamilovaný a já nyní chodím s jeho bratrem. Nechme to prosím tě být." pohladí mě po tváři s vážným výrazem a vtiskne pusu na čelo. Odevzdaně si povzdechnu s tichým souhlasem. Nejspíš nemá cenu to řešit. Jako vždy o všem moc přemýšlím. Jsem si ale jist, že tohle mě jen tak nepustí. 

***

Tak tady je další kapitola lidi 🤗

Co si o ní myslíte? 

Další kapitolu vydám dost možná zítra nebo neděli, zatím se mějte 💜💜💜