Dnes se probudím dřív než mi vůbec zazvoní budík a radostně vyskočím z postele. ,, Konečně poslední den školy," protáhnu se a pustím si na spotify nový Playlist, který tam včera vytvořil můj spolužák. První píseň je od Psy-Gentleman.
Tak tohle je perfektní pecka na začátek dne.
Začnu se kroutit do rytmu a přitom si ustýlám postel. Ze skříně vytáhnu uniformu kterou si později obléknu a už se chystám do koupelny, když mi začne zvonit upozornění na mobilu.

,, Probudit Jiminieho!"

Vypnu upozornění a začnu psát obvyklou zprávu, když v tom mě něco napadne a jen se pro sebe usměju.

Tak za tohle mě možná zabije, ale za ten risk to stojí.

Začnu mu posílat zprávy, které obsahují pouze jedno písmenko a nakonec přidám pár vykřičníků. Vysmátý a s představou jak mě proklíná vejdu do koupelny a začnu si čistit zuby.
Ozvou se první tóny písně od dívčí skupiny Girl's Day- Something.
Moc dívčí skupiny neposlouchám, ale tahle písnička je momentálně dost populární hlavně u holek u nás ve třídě. S kluky vždycky o přestávkách sledujeme jak se holky snaží tančit jejich choreografii a ze srandy je napodobujeme.

Vážně mám dneska moc dobrou náladu, proto se rozhodnu poslat Jiminovi video. Zapnu nahrávání a začnu napodobovat zpěv a tanec refrénu. Je mi úplně jedno, že mám pusu plnou pasty a že v ruce držím kartáček. Je to jen pro něj na zasmání, ne do storýčka na IG.

Odešlu mu to a jako odpověď mi přijde několik vysmátých smajlíků. 

Už umytý si obléknu školní uniformu a zadívám se na sebe do zrcadla. Pohled mi sklouzne na naši společnou fotku umístěnou v levém horním rohu. Usměju se, když se zadívám na Jiminův veselý obličej.

Park Jimin je můj nejlepší a vlastně jediný opravdový kamarád. Sice mám několik spolužáků se kterými si rozumím, ale nikdo není takový jako je on. Je to můj hrdina, protože mě zachránil před partou kluků, která mě šikanovala.
Od té doby si na mě už nikdo nic nedovolil, což bude asi tím, že je stále po mém boku. Doprovází mě každé ráno do školy a odpoledne na mě čekává, abychom mohli jít spolu domů. Bydlí kousek ode mě, takže veškerý volný čas trávíme buď u něj a nebo u mě. 

Když mě tehdy zachránil tak mi ze začátku naháněl hrůzu, protože dokázal sám přeprat 3 kluky, ale později mi vysvětlil, že i když je silný a ovládá bojové sporty, tak svou sílu nesmí zneužívat. Slíbil mi, že mě ochrání a nikdo mi už nikdy neublíží. A tak vzniklo naše přátelství.

Po snídani vyběhnu z domu, abych byl před jeho domem na minutu přesně, ale tentokrát mě překvapí, že už tam sám stojí. Je to snad poprvé co na něj nemusím čekat, protože si většinou dává načas a nijak nespěchá.

Pozdraví mě s úsměvem, ale jeho oči jsou smutné. 

,, Stalo se něco?" zeptám se ho, ale jen zakroutí hlavou a naznačí že bychom měli jít.

Rozejdeme se tedy a já začnu chrlit spoustu nápadů co budeme o prázdninách podnikat  a několikrát se ho pokusím vtáhnout do hovoru, aby i on nadhodil co by rád dělal, ale nepodaří se mi to. Je zamlklý a mám pocit, že mě ani nevnímá. Zkusím prohodit několik vtipů, které pokaždé zaberou, ale i na ně nereaguje.

Před školou se se mnou rozloučí s tím, že se uvidíme později a odejde do své třídy.

Celé dopoledne nad tím přemýšlím, protože se nemůžu zbavit pocitu že se něco děje. 

Odpoledne když se vracíme ze školy, tak se tváří úplně stejně jako ráno a stále nemluví. Už to nedokážu déle snést a tak ho zastavím.

,, Jimine, co je to dnes s tebou? Vůbec se mnou nemluvíš a já se začínám bát? Ublížil ti někdo nebo provedl jsem něco já?" 

Otočí se ke mně a lehce se usměje.

,, Ne Kookie, ty jsi nic neprovedl," povzdechne si .

,, Tak mi pověz co se děje, nelíbí se mi když jsi smutný. Pokud máš nějaké problémy tak to spolu nějak vyřešíme. Pomůžu ti a pak si společně začneme užívat prázdniny. Tolik jsme se na ně těšili," položím mu ruku na rameno.

Jimin se na mě smutně podívá a svěsí hlavu.

,, Kookie, ty mi nemůžeš pomoct. Tátu povýšili v práci a proto se budeme stěhovat do Soulu."

,, Budete se stěhovat? Kdy?" vykřiknu šokovaně.

Tohle nemůže být pravda.

Jimin se na mě podívá, ale neodpoví.

,, Tak kdy se stěhujete?" zeptám se znovu.

,, Za 3 týdny" zašeptá.

,, Za ...za  3 týdny! To ne....to mi nemůžeš udělat!" začnou mi téct slzy.

,, Nesmíš odjet! Co budu bez tebe dělat...já tě potřebuju! Nepustím tě!" vzlykám a cítím neskutečnou bolest na hrudi.

Jiminovi začnou téct slzy po tváři.

,, Jungkookie moc mě to mrzí opravdu ani..."

,, Slíbil jsi mi, že zůstaneme kamarády napořád! Že mě nikdy neopustíš!" křičím na něj, protože ta bolest je nesnesitelná.

Chce mě obejmout, abych se uklidnil, ale já ucuknu. Zlobím se na něj, protože mě chce opustit a je mu jedno co se mnou bude. Otočím se a uteču k sobě domů. Proletím domem a s prásknutím dveří vběhnu do svého pokoje, kde padnu na postel a zabořím uslzený obličej do polštáře.

Takto mě o pár hodin později najde máma. Vejde do pokoje a matrace se vedle mě zhoupne pod tím jak si na ni sedne. Ucítím na zádech dotek její ruky, která mě konejšivě pohladí.

,, Mluvila jsem s paní Parkovou a řekla mi o tom stěhování. Moc mě to mrzí, vím že je to tvůj kamarád, ale najdeš si jiného," snaží se mě utěšit.

,, Já ale nechci jiného kamaráda, já chci Jimina!" zvednu svou hlavu z polštáře.

,, Proč se musí odstěhovat a nemůže zde zůstat? Může bydlet tady se mnou v pokoji a já budu klidně spát na zemi..."

,, Nemůže u nás bydlet, chyběl by své rodině a oni by chyběli jemu," odpoví máma.

,, A to že bude chybět mě nikoho nezajímá?" pronesu naštvaně.

,, Broučku, víme že ti bude chybět, ale tohle je prostě život a musíš se smířit s tím jak to je."

,, Tak se taky přestěhujeme do Soulu!" vyhrknu.

,, Nemůžeme se přestěhovat, mám zde práci a táta také, navíc tvůj bratr právě začal studovat univerzitu. Není to tak jednoduché jak si to představuješ," odpoví.

,, Za chvíli bude večeře," zvedne se z postele a přejde ke dveřím.

,, Nechci večeři, chci aby Jimin zůstal," pronesu vzdorovitě a zabořím znovu hlavu do polštáře.