Už hodnou chvíli sleduje Derekovu tvář, zatímco snědý hoch sedí naproti němu v kuchyni Stilinských a počítá příklad z další látky, kterou nechápe. Vidí, že Derek tápe i po tom, co mu postup vysvětlil nejméně pětkrát. Raději vynechal matematické poučky, které se pro jistotu naučil nazpamět.

Teď ale jako by se z jeho hlavy vypařilo úplně všechno a naplnila se jen Derekem Halem a jeho až moc dokonalou tváří. Pokaždé, když s ním mluví, jako by pociťoval jeho nervozitu, jako by s ním prožíval onen stud, o němž mu Stuart vyprávěl.

Neví proč, ale chce mu přijít na chuť a chce rozluštit záhadu, která se pod tou rouškou svalů a studu velmi dobře schovává. Stiles si je totiž stoprocentně jistý, že Derek něco skrývá. Něco, co nemůže vědět ani Stuart. Jenže on chce, aby mu to Derek řekl. Snědý chlapec je záhada a on se pro řešení záhad narodil.

Jako by Derek vycítil Stilesův pohled, zvedne svou hlavu a zahledí se do hnědých očí svého společníka. Stiles cítí jak mu rudne tvář, a tak raději pohled přenese jinam. Vzápětí si uvědomuje, že tímhle způsobem tu záhadu nevyřeší, a tak se na něj znovu podívá.

Zase se ho zmocňuje pocit, že se topí v říčce, na jejímž dně se naskýtá spousta vodních řas. Tak na něj ty uhrančivé oči působí. Najednou však zbystří, jak Derekovou tváří projede stín. Je to jen letmé, ale i tak si je jistý, že to viděl.

"Jak to jde?" přeruší ticho slabým hlasem. Jako by se bál, že naruší jakousi rovnováhu.

Derek si povzdechne, odloží propisku na cvičný sešit a promne si oči. Únava je na něm dosti vidět. A Stiles zpozoruje i nevyřčenou otázku. Jako by se ho na něco chtěl zeptat, ale stud mu to nedovoloval.

"Moc ne," odpoví také tiše a znovu se na něj zahledí. Jeho rty jsou skřivené do krásného úsměvu, z něhož by se Stilesovi podlomily nohy, kdyby neseděl.

Jindy už by pronesl nemístnou poznámku naplněnou sarkasmem, teď však neví, jak se vůbec sarkasmus používá. Derek s ním svým způsobem dělá divy. A to se spolu pořádně baví po druhé.

"Hele," nevydrží Stiles, "vidím, že se chceš na něco zeptat, ale stydíš se. Jenže přede mnou nemáš proč, můžeš se ptát na cokoliv, můžeš se vyjádřit k čemukoliv, co tě napadne a hlavně - můžeš mluvit. Já nejsem rodič ani profesor, neutrhnu ti hlavu ani si z tebe nebudu nějak střílet, pokud si to nebudeš přát. Upřímně, ani já nevím, jak s tebou mám mluvit, protože jsem si o tobě udělal jakýsi obrázek, který jsi začal postupně trhat už v pátek. Ale to neznamená, že nemůžeme mluvit."

Ani neví, proč mu řekl to o tom obrázku, ale přece jen ze sebe dostal to, co chtěl. To ticho ho totiž mučí, není zvyklý tak dlouho mlčet a cítit se v tichu tak neskutečně trapně. A hlavně ho zajímá to, nač se Derek chce zeptat.

Sleduje jeho překvapený pohled. Přísahal by, že slyšel, jak z Dereka alespoň trochu spadl ten balvan studu. Vidí to i v jeho tváři, která se najednou zdá uvolněnější a daleko víc čilejší, než před chvílí.

"Nemusíš se mě stydět," vybídne ho znovu Stiles, když i po tom proslovu zmítá kuchyní neskonale trapné ticho.

"Ne, že bych se styděl," prolomí konečně ticho i ten hlubší hlas, "jde jen o to, že nevím, JAK s tebou mluvit."

To slovo jak se mu zarývá do uší a on chvíli čeká, až jimi projede a usadí se mu v mysli jako nějaká blecha. Ví, že o tom bude zase přemýšlet až bude sám a bude mít klid.

"Děláš, jak kdybych byl někdo nadřazenej," zasměje se Stiles, i když si to ještě před pátkem a jejich prvním doučováním myslel. Cítil se být nadřazený vůči Stuartovým prátelům, jenže teď, ačkoliv je Stuartovým kamarádem i nadále, je Derek z té škatulky vyčleněn. 

"Vždyť jsi," odpoví mu Derek bez jakékoliv dávky pobavení, "v hlavě máš přesně srovnaný, kdo jseš, co chceš a taky se podle toho řídíš. Dokážeš se bavit jako puberťák, ale dokážeš věci řešit jako dospělej člověk. A asi sis toho ani nevšiml, ale i učitelé se nad tebou občas pozastaví. Jen málo teenagerů to má v hlavě srovnaný tak, jako ty."

Nezbývá mu nic jiného, než jen užasle zírat do snědé tváře svého společníka. Zní mu to totiž, jako kdyby ho Derek celou tu dobu pozoroval. Jako kdyby koukal na nějaký film, který mu utkvěl v hlavě a zanechal jisté dojmy. Stilesovi se z toho docela motá hlava.

"Teda," pokračuje rozpačitě Derek, "říkám to podle toho, jak na mě působíš a co mi o tobě vyprávěl Stuart."

Dobrá, právě Stilesovi zničil představu o tom, že ho celou tu dobu pozoruje, ale nevadí. Rád by se sice zeptal, co přesně mu Stuart vyprávěl, ale to by bylo až moc osobní. Přece jen by Derek držel pravdu v tajnosti, aby svého nejlepšího přítele nepostavil před nepříjemnou situaci.

"A chtěl jsem se zeptat na to, jak mu je?" optá se Derek a v napětí očekává odpověď. Stiles svou hlavu otočí směrem k obýváku na protější straně, kde stojí pohovka zadní stranou k nim a na opěradle leží hlava jeho bratra, zatímco od rána sleduje Harryho Pottera, aby aspoň nějak zabavil svou mysl.

Stiles se na něj po tom včerejším incidentu v jídelně chtěl vrhnout se spoustou otázek. Jenže když Stuart přišel domů, což bylo kolem sedmé večer, a jeho bělmo ohyzdili červené skvrny, Stilesova hlava všechny ty otázky vypustila a on jen nestydatě zíral na strhanou tvář svého bratra. Na svou tvář.

Ještě nikdy ho neviděl tak špatného. A to ani tehdy, když jim zemřela matka. Stiles ví, že se uvnitř po smrti jejich matky cítil ještě hůř, než teď, držel to však v sobě, protože utěšoval jak jeho, tak otce. Stuarta neměl kdo utěšit. Přitom se mohl klidně složit on, protože on je nejmladším článkem rodiny Stilinských.

Ráno na Stilese akorát promluvil s prosbou, aby otci vysvětlil, že mu není dobře, a že se necítí na to jít do školy. Stiles bez jakékoliv poznámky přikývl a navíc Stuartovi donesl i probrané učivo za ten den. Ještě mu o tom však neřekl, neboť jeho bratr sedí už od rána před televizí a sleduje Harryho Pottera. Právě teď mu hraje už šestý díl - Princ Dvojí Krve.

"Nevím, nemluvil jsem s ním," odpoví Stiles se starostlivým pohledem přišpendleným na Stuartově hlavě. "Podle všeho mu ale nebude zrovna nejlíp. Je toho na něj poslední dobou nějak moc."

"Já mu posílal textovky a několikrát jsem mu volal, ale neodpovídá mi," vysvětlí mladý Hale, "ani nevím, jestli vůbec zbystřil, že jsem tady."

Stiles vlastně taky neví, jestli Stuart o Derekově přítomnosti ví. Od té doby se totiž ze sedačky nezvedl. Jen párkrát změnil polohu a natáhl se pro sklenku s vodou na stole před sedačkou.

"Včera to kluci u oběda přeháněli a Lydia taky. Stuart totiž předevčírem nebyl na plesovým výboru a Lydia z toho dělala hrozný drama. Jackson na to reagoval s poznámkou, že ho má nechat bejt. Že měl určitě rande a už v tu chvíli jsem vypozoroval, že nebyl ve svý kůži."

"Nedivím se mu," opáčí Stiles zasmušile, "je do Lydie zabouchlej takovou dobu a takovou dobu se odhodlával, že jí pozve na rande. A pak najednou bum. A ten debil ještě před ním mluví o rande s jinou holkou."

"Ty víš o Lydii?" zeptá se překvapeně Derek, čímž na sebe přenese Stilesovu plnou pozornost včetně pohledu.

Stiles se jen usměje při vzpomínce, jak na to přišel, a neurčitě odpoví: "Stuart ti o mně zřejmě neřekl všechno. Aspoň ne to nejpodstatnější."

***

Oči upírá na plazmovou televizi a svět kolem sebe vypouští někam do ústraní. Nechce, alespoň na malou chvíli, být jeho součástí a proto si už od šesti od rána pouští díly Harryho Pottera. Jeho hlava nemusí bádat nad Lydií, Jacksonem a ani tím incidentem v jídelně, po němž jistě vznikl v jejich basketbalové skupince velký rozruch. Díky těm fantasy filmům není ani myslí na tomto světě. Je v Bradavicích společně se zlatým triem.

Včera z jídelny utekl jako zbabělec, protože nedokázal čelit svým kamarádům. Nedokázal čelit tomu jejímu zvědavému úsměvu, který opadl, když vybuchl. Vybavoval si tu vzpomínku stále detailněji a detailněji, zatímco celé hodiny seděl na tom kopci, který mu ukázala Malia.

Nechal vítr, ať mu cuchá vlasy, a slzy, ať mu smáčí tváře, zatímco se snažil dojít k nějakému řešení, jak z celé té šlamastiky ven. Nepřišel však na nic. A když se nad Beacon Hills začalo slunce ukládat ke spánku, usoudil, že je na čase se vrátit domů. Tajně celé ty hodiny doufal, že se tam objeví i Malia, které by to mohl vysvětlit. Ale dívka nepřišla.

Mobil v kapse mu neustále vibroval, jenže ať už to byl kdokoliv, jemu to bylo jedno. Věděl však, že nejvíc hovorů měl od svého nejlepšího přítele a bratra. Ostatním stál jistě jen za jedno pouhé krátké zavolání.

Když přišel domů, očekával, že ho Stiles pohltí salvou otázek, jenže jeho bratr za celý večer ani nemukl. Na jednu stranu za to byl rád, na druhou chtěl se Stilesem mluvit. Nějak mu vysvětlit, co se s ním děje a proč tak zničehonic vybuchl. Jenže Stiles o tom věděl, o všem a nemohl ho pochopit, pokud si neprošel tím samým.

S tím si uvědomil, že o Stilesovi ví jen pramálo věcí, což bylo špatně. Jsou bratři, dvojčata, a zatímco on je jako otevřená kniha se srdcem na dlani, Stiles je uzavřená kniha obmotaná železnými řetězy upevněnými zámkem, jehož klíč se ztratil už před mnoha lety.

Zničehonic se vedle něj prohne sedačka, načež zbystří záda svého bratra, který na stůl pokládá sklenici s pitím. Na klíně se mu vyjímá velká miska popcornu, který vyhrabal bůh ví odkud. A nenápadně ho přistrkuje právě k němu.

Stuart se nad tím gestem nepostřehnutelně usměje. Připomělo mu to staré časy, kdy takhle sedávali a hádali se při tom, kdo je ze zlatého tria nejlepší. Pro něj byl vždycky nejlepší Ron, i když jeho nejoblíbenější postavou je Draco. Stiles je už od malička zamilovaný do Hermiony, čemuž se Stuart nikdy nedivil. Byli skoro úplně stejní - knížky, známky, kariéra, rodina a nejbližší přátele.

I po patnácti minutách sedí mlčky a ujídají popcorn, zatímco se před nimi vyjímá scéna, kdy nebelvířští oslavují Ronův úspěch při výběru odrážeče. Levandule Brownová Rona políbí, a pak následuje záběr na Harryho s úsměvem, za nímž stojí Hermiona se zlomeným pohledem.

O chvilku později už poslouchá rozhovor mezi ní a Harrym, když sedí na schodech a Hermiona pláče. Celá ta scéna jako by ho nějakým způsobem zajímala mnohem víc, než dříve. Ztotožňuje se s ní totiž.

"Brácho," nevydrží už dál mlčet a sklesle proto osloví Stilese, který mu věnuje překvapený pohled, "byl jsi už někdy do někoho zamilovanej? Jakože fakt, že bys pro toho člověka udělal cokoliv?"

Položí si hlavu o opěradlo, sleduje televizi, ale napjatě čeká na odpověď svého bratra. Pokud chce o něm alespoň něco málo zjistit, teď je ten nejlepší čas. Chce mít k němu zase tak blízko, jako kdysi, než se oba změnili. I když tuší, že je to nemožné.

Stiles si s odpovědí dává na čas. Docela to vypadá, jako by přemýšlel, jenže Stuart ví, že je jen zaskočený a vstřebává tu otázku. Nikdy před tím se o tak osobních věcech nebavili. Neměli důvod.

"Ne," ozve se nakonec prostá odpověď. Stuart vlastně ani neví, proč ho napadla zrovna tahle otázka, když by se Stilese mohl zeptat na spoustu zajímavějších otázek. Na které by dostal určitě i zajímavější odpovědi.

I tak ho ta odpověd ale překvapuje. On sám měl pocit, že byl od mateřské školky zamilovaný nespočetněkrát a až na střední teprve objevil tu pravou sílu zamilovanosti. Teď je mu osmnáct, stejně jako jeho bratrovi a ten, na rozdíl od něj, nikdy k nikomu nepocítil nic hlubšího, což mu přijde zajímavé.

"Jak to?" vypadne z něj suše a dál probodává obrazovku.

"Neobjevil se nikdo, kdo by mě dokázal zaujmout natolik, aby si přivlastnil většinu mých citů," odpoví Stiles takřka ihned. Jako by tu otázku očekával. "Navíc, pro mě láska nepředstavuje nic tak krásnýho, jak všichni říkají. Ano, sice jsou dva a mají se rádi, ale po nějakým čase to přejde a oni zjistí, že celou dobu žili s růžovými brýlemi a ve skutečnosti nemají nic společného. Kromě minulosti."

Ta odpověď ho přinutí odtrhnout pohled od obrazovky a zahledět se na bratra. Jeho slova byla prořízlá takovým chladem, jaký od něj nikdy neslyšel. Jako by pro něj zamilovanost či láska nehrály žádnou roli.

"Co je podle tebe teda nejdůležitější?" zeptá se dál. Někde uvnitř ví, že Stiles má pravdu a láska není věčná. Ale je krásná pokud ji prožívá s tou druhou osobou. Pokud ne, lidi končí stejně jako Stuart. I mnohem hůř. Se zlomeným srdcem a poskvrněnou duší.

"Jako v životě?" opáčí Stiles.

Stuart jen suše přikývne a sleduje tu bělostnou tvář, kterou s ním sdílí.

"Cíle a sebehodnota," odpoví starší z nich. "Člověk si musí vytyčit to, čeho chce v životě dosáhnout, protože bez cílů a snahy se jim alespoň trochu přiblížit, je život promarněnou storkou z telenovely. Jenže ještě před tím si musíš uvědomit svojí vlastní hodnotu. Ne podle toho, jaký názor na tebe mají ostatní, ale podle toho, jak se vidíš ty."

Jak se vidíš ty. Ta slova v jeho hlavě utkvívají jako zrnko v hlíně, z něhož později vyroste strom. I z těch slov se ve Stuartově mysli zrodí strom plný otazníků. Sám sebe se díky Stilesovi už teď ptá, jak se vidí. Odpovědět si však nedokáže, neboť on dává na úsudek ostatních a podle toho se řídí. Před Stilesem si v tuhle chvíli přijde jako loutka ovládaná svým pudem a názorem jiných.

"Musíš si bejt jistej sám sebou, ale v mezích. Přehnanej egocentrismus dokáže cíle i mnohdy zničit. Musíš se umět pochválit, ale i zkritizovat. A hlavně, co je nejdůležitější, musíš zjistit svoje slabiny a naučit je využívat jako silnou stránku."

Všechno to zní, jako by to Stiles četl z jakési příručky, jak být lepším člověkem. Jenže on spokojeně sedí, sleduje obrazovku televize, chrupe popcorn a přitom ještě klidně odpovídá.

Stuart jen žasne nad tím, jak ta slova dávají celkový význam Stilesově osobnosti, které doteď nerozuměl. Neříká, že Stilesovi někdy plně porozumí, ale teď je k tomu zase o krok blíž.

Zajímala by ho jen jedna věc: "Jak ses k tomu všemu dostal? K tak velký myšlence?"

Sleduje Stilese, jak sklopí pohled a jeho tváří projede jakýsi nostalgický výraz.

"Je to už skoro osm let zpátky. Bylo to krátce před tím, než umřela," podotkne Stiles pořád s tím nostalgickým poloúsměvem. "Měla tenkrát dobrou náladu a výpadky paměti byly pro jednou zase v normě. Táta šel do práce a já chtěl jít s ním, jenže ten to zamítl a já nafučeně odkráčel do pokoje a zamkl jsem se. Nevím, jestli si to pamatauješ, ale nechtěl jsem tě pustit dovnitř."

Stuart se uchechtne, jelikož si taky vzpomíná, jak bušil do dveří a Stiles na něj zpoza dveří řval, ať vypadne. "Byls tenkrát tak naštvanej. A máma mě pak poslala dolů. Dovolila mi, abych si zapl hudební kanál."

I Stiles se usměje. "Jo, to byl přesně ten den," přitaká souhlasně. "Zničehonic se mě přes dveře zeptala, proč jsem chtěl jít s tátou a já jí jako obvykle odpověděl, že jsem mu chtěl pomoct. A ona se znovu zeptala, proč. Řekl jsem, že mě to baví. A ona, že co mě na tom baví. Vysvětlil jsem jí, že mě baví řešit záhady. Chvíli byla ticho a já myslel, že odešla. Odemkl jsem dveře, ale ona tam pořád stála. A usmívala se. Pak vešla do pokoje, sedla si na postel a ukázala vedle sebe. Docela jsem se bál, že dostanu přednášku. A taky, že jsem ji dostal. Tu nejlepší v celym svym životě."

Stuart nehybně sedí, poslouchá vyprávění a živě vidí jejich matku. Jako by to bylo včera, co je navždy opustila.

"Řekla mi, že se toho mám držet, a že za žádnou cenu nemám poslouchat ostatní. Že ať se chci stát čímkoliv, ona mě podporuje, a že se v tom musím hlavně podporovat sám. Že bude potřeba spousta dřiny, abych toho dosáhl, a že se mi do života připlete spousta překážek, který mi můj sen budou chtít zkazit, ale že za žádnou cenu se nesmím vzdát. A na konci prý uvidím, že měla pravdu a já budu tam, kde chci být a budu dělat to, co dělat chci. A já jí slíbil, že mě jednou uvidí v detektivní kanceláři jako jednoho z nejschopnějších detektivů v celym širym okolí."

Další skládačka se jménem jeho bratra se připojuje k neucelenému obrazu. A i když ten obraz nevidí celý, už teď se mu zamlouvá mnohem víc, než doposud.

"Váhu jejích slov jsem si uvědomil až na konci základky. A v prváku mi došel ten zbytek," dopoví Stiles a věnuje mu úsměv. Ovšem ten zas rychle klesá, když se Stuartova okna na svět zamlžují a jeho tvář začnou skrápět slané kapky.

Cítí se mnohem víc uvězněný, než před tím, neboť jeho bratr má plán a má i svou vlastní sebehodnotu. Stiles začal život vnímat daleko dřív, než on. On ho začíná vnímat až teprve teď, díky zlomenému srdci, které rozpůlila jediná holka, po které kdy toužil.

"Bolí to, Stilesi," šeptne a setře si slzy, jenže to je mu k ničemu, neboť je střídají další a další, "tak strašne moc to bolí."

"Teď to možná bolí," reaguje Stiles, a aniž by to Stuart čekal, končí uvězněný v jeho docela silné náruči, "ale potom to bolet přestane a ty budeš daleko silnější. Tak silný, že půjdeš a ukážeš všem, že tě nemůžou jen tak zlomit."

Stuartovy slzy skrápí i Stilesovu mikinu, jenže na to jeho bratr nedbá. Místo toho k němu promlouvá slova, jež si Stuart snaží uložit do hlavy. Ví, že má Stiles pravdu - jako vždy. A taky konečně pochopil, že mu jeho bratr pomůže se vším, s čím bude potřeba - nejen se školou, ale i se zlomeným srdcem...