"Tak, milá třído," pronese profesorka algebry velmi vážným tónem, přičemž sejme brýle ze svých očí, "po tom katastrofálním fiasku, které jste mi tu předvedli minulý týden, jsem se rozhodla, že si i dnes napíšeme menší pětiminutovku."

Třídou se ozve nesouhlasný povyk, který končí stejně tak rychle, jako začal, neboť se profesorka velmi přísně rozhlédne po třídě. Stiles se samými obavami, že by si mohl průměr ještě víc zhoršit, napne a sleduje matikářku, jak po lavicích rozdává čisté útržky papírů.

Hlavou už mu proudí katastrofické scénaře z toho, že k jeho známkám přibyde další špatná, díky níž ho nakonec nepřijmou do detektivní kanceláře a jeho kariéra detektiva bude ukončena ještě dříve, než vůbec začala.

Nepatrně se ošije, když i na jeho desce skončí bílý papír o rozměru A5, a porozhlédne se po třídě.

"Dnes vám dám něco mnohem lehčího, než jsme psali minule," ozve se zničehonic profesorka, když položí poslední papír na lavici, v níž sedí Derek Hale. Stiles pozoruje, že z jeho tváře zmizela veškerá barva a on je teď skoro stejně sněhově bílý jako sám jeho pozorovatel.

"Bude se jednat o rovnice o dvou neznámých," dopoví učitelka s úsměvem na tváři, načež zapne dataprojektor, usedne za profesorský stůl a připojí svůj laptop k obrazovce dataprojektoru.

Stiles samým udivením zůstane zírat na primitivní příklad, jenž se pro něj jeví jako záchrana k vylepšení průměru. Docela dost mu ten příklad připomíná jeden z milionu, který počítal právě s Derekem.

Proto odtrhne pohled od tabule a znovu ho přesune na Dereka, který kouše konec propisky a pozoruje Stilese zadumaným pohledem. Jako by i on přemýšlel nad tím, jaký postup při doučování používali.

Mladý Stilinski posune svůj pohled o lavici před Derekem, v níž sedí jeho bratr. Samým překvapením zjišťuje, že Stuart popisuje papír jako smyslů zbavený, což Stilese přivede k myšlence, že by se do příkladu mohl také pustit.

Přesně po pěti minutách si je profesorka všechny obejde a se zaujatým pohledem si vybere všechny písemky. Stiles se vítězoslavně usměje, když se matikářka namátkově podívá na jeho písemku a pousměje se. Stiles naprosto přesně ví, co ten poloúsměv znamená - je zase zpátky ve hře.

Přesto nepociťuje takovou radost, jakou by měl. Hlavou mu totiž vrtá, zda Stuart s Derekem uspěli v testu také. Alespoň částečně by je mohl zachránit postup. A Stuart by tak nemusel mít mindráky z toho, že projedou blížící se basketbalový zápas.

"Tákže," protáhne šedovlasá profesorka po deseti minutách, kdy stačila opravit veškerých dvacet písemek. "Jsem velmi překvapena."

Stiles se pln očekávání znovu napne a čeká až zazní jeho přijmení - dvakrát - a až profesorka sdělí i Derekův výsledek. Je si jistý, že průměr to chlapci, jenž mu vyprávěl, že se v jeho evidenci známek - podrobněji v kolonce matematika - táhnou v řadě samé pětky, nijak nevylepší. Každopádně aspoň doufá v malé zlepšení, které je pořád lepší, než žádné.

"Stilinski Stuart," jmenuje prvního oznámkovaného, "překvapil jsi, máš lepší trojku."

Třídou se ozve vítězný výkřik zmiňovaného, který div nevypadne z lavice. Stiles zakroutí hlavou, protočí oči, ale ani tak nedokáže potlačit úsměv, který se mu dere na rty. Dalo by se říct, že je na toho pobudu i hrdý, neboť rovnice o dvou neznámých spolu procvičovali v půlce druháku, což je déle jak osm měsíců.

"Stilinski Mieczysłav," následuje další jméno, to Stilesovo, "po minulém fiasku jsem docela ztratila naději. Naštěstí jsi mi zase dokázal, že jsem se unáhlila. Máš za jedna. Bez chyby."

Stiles zčervená, když se na něj všichni otočí. Někteří mu darují vražedný pohled, jiní znuděný a ta třetí část se na něj usmívá. Jedná se především o Kiru, Malii - která už skoro týden oplývá jakousi zvláštní aurou a Scotta. Stuart nad ním jen s úsměvem protáčí oči. Stiles by přísahal, že slyšel, jak si Stuart řekl: "No jo, šprťáckej nerd."

Následují jméná jako je Lydia Martinová, která si také vysloužila za jedna, Jackson Whittemore, jenž prošel s horší čtyřkou či Theo Raeken - další ze skupiny Stuartových přátel - který za své počínání v testu dostal za dva mínus.

Kira si vysloužila také jedničku. Byly jediné tři ve třídě, čímž mu jaksi pohasla naděje, že by Derek mohl velmi příjemně překvapit. Scott s Malií měli za tři, což i u nich bylo zvykem.

"Hale Derek," dostane se profesorka k poslednímu jménu. Stiles se znovu podívá na Dereka, který sklápí hlavu a vypadá, jako by se měl sesypat. Zřejmě mu opravdu záleží na tom, aby mohl hrát basketbal. Takhle se přece playboy kvůli špatné známce nechová. "Jsem opravdu příjemně překvapená."

Stiles bleskově otočí hlavu ke katedře a nevěřícně si v hlavě přehraje její slova. Řekla, že je opravdu příjemně překvapená. Že by Derek nakonec přece jen uspěl?

"Měl jsi tam pár nesrovnalostí, tak jsem ti musela stupeň strhnout, ale i tak máš lepší dvojku, což je na tvoje poměry přímo vynikající," dopoví profesorka a Stiles se neubrání dalšímu hrdému úsměvu. To on má zásluhu na Derekově lepší dvojce.

"Ať už sis našel doučování u kohokoliv," zbystří Stiles její další slova a nepatrně se posune na židli směrem dolů, "zůstaň tam, prospívá ti to."

Chce se mu smát, ale bylo by to jaksi nevhodné, a tak našpulí rty, aby odehnal tu prvotní dávku radosti. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli je na sebe hrdý, s radostí by řekl, že ano. A vlastně by to řekl, i kdyby se ho nikdo neptal.

Na svém boku cítí zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval, přesto nechává svůj vlastní pohled připevněný na dataprojektové tabuli, na níž se objevila nově probíraná látka a profesorka bezostyšně přešla k dalšímu bodu jejich hodiny. Je si jen jistý tím, že oči, které ho pozorují, jsou jemně nazelenalé a jejich vlastníkovi se na rtech vyjímá úsměv.

Ačkoliv to Stiles ani nepostřehl, hodinu ukončuje zvonění a on zjišťuje, že se celých patnáct minut utápěl ve své vlastní pýše. Imaginárně si nafackuje za to, že začíná být jako Stuart, přičemž sebere své pomůcky ze stolu, batoh si hodí na záda a kráčí za Scottem, který vede vášnivou debatu s Maliou, která se usmívá.

Už je skoro u nich, když mu do cesty vstoupí ohromná a svalnatá postava chlapce s dětskými zelenými kukadly a s úsměvem na tváři. Stiles se samým překvapením pozastaví, zatímco se třída vyprazdňuje až v ní končí jen on a Derek Hale.

Spěšně se zahledí do jeho očí a následně je přenese zase jinam. Stále má ten pocit, jako by se v nich topil. Jako by ho ten nádech zeleně unášel do zakázaných končin.

"Ahoj," pozdraví nesměle vyšší z nich a poškrábe se na zátylku - Stiles po páteční konverzaci se Stuartem poznává, že toto gesto značí Derekovu ostýchavost a nervozitu. Jako by v něm viděl sebe.

"Ahoj," pozdraví suše Stiles a nevědomky si k tělu přitiskne své věci. Kdyby ho někdo viděl, řekl by si, že ho přišel Derek okrást.

"Promiň, že jsem ti tak vpadnul do cesty," ospravedlní se Hale, "ale chtěl jsem ti poděkovat. Bez tebe bych ten dvojec nedostal. A tak se chci zeptat, kdy můžu přijít na další lekci?"

"Byla to především tvoje zásluha," odpoví Stiles automaticky, ačkoliv si je vědom, že něco na tom je fakticky pravda, "a zastav se třeba zítra. Mám čas zase od tří."

"Dobře teda, budu tam ve tři" odvětí Derek s milým a stydlivým úsměvem, "tak se zatím měj." A s tím Stilese nechává v opuštěné učebně samotného. Zmizel doslova jako pára nad hrncem.

Docela mu to připadalo trapné, ale i tak se cítí tak nějak jinak. Jako by Derek na jeho pyramidě osob zase o něco málo postoupil ze škatulky idioti. Derek Hale mu totiž povahově nepřipomíná idiota, ale někoho, kdo má jen málo prostoru pro to být sám sebou.

***

S tácem, na němž se vyjímá talíř plný hranolek a smaženého sýra, se otočí od výdejního pultu a rozhlédne se po jídelně. Marně se snažil najít způsob, jak na dnešní oběd nejít, jenže mu nakonec ani jeden z jeho způsobů nevyšel a on skončil tady. S tácem a uhýbajícím pohledem.

Důvodem byla zase pro jednou Lydia Martinová, která ho včera až do večera naháněla. Stuart však neměl náladu na vyčítání, a tak ji ani jeden z jejích telefonátů nezvedl. A jeho nevole zůstávat v jídelně, přeplněné mluvícími studenty, jen narůstá, když už z dálky vidí perfektně načesaného Jacksona, jak svou paži nechává jemně obmotanou kolem Lydiina boku, zatímco si přede všemi vyměňují sliny.

Ať už chce, či nechce, rozejde se směrem k jejich stolu, u nějž sedí skoro všichni kromě něj. Na jeho tváři se vyrýsuje alespoň malý úsměv, když bystří veselého Dereka jak na něj mává. Nemusí být myslitel, aby mu došlo, že má dobrou náladu z velkého úspěchu v algebře.

Ten úsměv si snaží držet i nadále, když ho zpozorují i ostatní a přes celou jídelnu na něj volají, ať pohne svým líným zadkem. Jedinými, kdo se nijak neozývá, jsou Lydia, která ho vraždí pohledem a Allison, která se na něj usmívá.

Spěšně dojde až k nim a obsadí své obvyklé místo mezi Derekem a Theem, který do sebe cpe velké dávky hranolek nacucaných kečupem. Při tom pohledu sebou znechuceně ošije a nakonec se celkově uvelebí.

"Kde jsi včera byl, Stilinski?!" vyjekne Lydia tak silně, až to všechny přítomné nebezpečně usadí na místa. Stuart však dělá jako by nic a s jiskřičkami v očích ji hledí do ďábelských očí.

Jiskřičky v očích se mu vytvořily díky vzpomínce na včerejší úprk s Malií. Kdyby mohl, udělal by to zase, protože ten pocit volnosti a výhled na Beacon Hills byl zkrátka k nezaplacení. I když si jeho srdce myslelo něco jiného.

"Spokoj se prostě s odpovědí, že jsem neměl čas," odpoví přidrzle a do úst si vpraví hranolku, přičemž ji znuděně žvýká a hledí do šokované tváře královny školy.

Mrzí ho, že se k ní chová takhle, ale nemůže si zkrátka pomoci. Stále se cítí zrazen a pokaždé, když ji kouká do očí, ho šíleně bolí na hrudi. Uvědomuje si, že je to jen jeho vina, a že Lydia prakticky za nic nemůže, ale i tak nemůže svému běsnícímu srdci poručit, aby ji přestal mít víc, než jen rád.

"No, tak, Lyd," vměsí se do nechtěného rozhovoru kapitán basketbalového týmu s úsměvem na rtech, který věnuje právě Stuartovi, "Stu měl určitě rande a ty ho tady peskuješ kvůli školnímu výboru, kterej mu na sportovní vejšce bude stejně k hovnu."

Poděkoval by mu, kdyby ho stále bral jako kamaráda. Ani Jackson za nic nemůže, ale i tak určitě tušil, že má Stuart pro Lydii slabost. A vybral si ten nejméně vhodný čas pro to, aby ji svedl a pak se s ní dal do kupy.

Jenže tady vlastně ani nebylo za co děkovat, protože s Malií to ani trochu nepřipomínalo rande. Spíš jako kdyby se našli dvě ztracené duše se zlomenými srdci, kteří si zkrátka potřebovali odpočinout ve společnosti někoho, kdo pochopí jejich trápení. To by ani jeden z těch pobudů u stolu nepochopil. Možná až na Dereka, o jehož milostném životě nevěděl nikdo nic.

"Jo, jasně," zasměje se Stuart na oko a spolkne hranolku, "možná tak ve snu."

"A proč by úspěšný Stuart Stilinski nemohl mít rande? Vždyť se rozhlídni, kolik holek se po tobě ohlíží," namítne Jackson stále s tím svým přitroublým úsměvem.

"To je pravda," přitaká rusovláska, jejíž nálada jako by se s mávnutím hůlky změnila k lepšímu. Možná, že ji ta představa randícího Stuarta vylepšila náladu.

Protože jediná holka, kterou jsem chtěl kdy tak moc pozvat na rande, má kluka, kterej byl shodou okolností jeden z mých nejlepších přátel, odpoví podrážděně v duchu, i když se na povrchu tváří jako neviňátko. Sám si je dobře vědom, že je zájmem některých studentek Beaconhillské střední, nikdy však nezamýšlel se s ani jednou z nich seznámit.

Od začátku má totiž oči jen pro rusovlasou třeťačku sedící naproti němu. I teď mu přijde tak zatraceně krásná, že jeho srdce vynechává několik úderů.

"Nebo že by byl náš milý Stuart řiťopich?" rýpne si do něj kapitán dutohlavec. Stále se snaží tvářit, jako by se nic nedělo, jenže ve Stuartovi to vře a on se cítí jako rychle naplňující se pohár, jenž za malou chvíli přeteče.

Derek vedle něj se skoro nepostřehnutelně ošije, čemuž však Stuart nepřikládá žádnou váhu.

"Tak řekni, o koho jde?" přidá se i Theo. Stuart stále hledí na Lydii, která ho s úsměvem pozoruje. Přijde si paranoidní, ale vypadá to, jako by se mu vysmívala za to, že nebyl tak rychlý jako Jackson.

"Jsi zabouchlej, co? Proto se poslední dobou chováš tak divně?"

"Tak nás nenapínej a řekni nám, kdo je ta šťastná nebo šťastnej?"

"ZAVŘELI BYSTE UŽ KURVA DRŽKY!" zakřičí Stuart tak nahlas, že přehlušil celou jídelnu, jejíž návštěvníci se překvapeně otáčí na zuřícího mladíka. "Co kdybyste se doprdele starali sami o sebe a neprobírali furt mě? Stuart tohle, Stuart támhleto! Nechcete náhodou i sepsat seznam, kdy chodím srát? Dejte mi už kurva pokoj!"

S návalem vzteku odstrčí tác, jenž se zastaví těsně před Lydií, která jen konsternovaně sleduje vstávajícího Stuarta. Ten jim věnuje svůj poslední pohled a nasupeně kráčí směrem k východu. Neunikne mu ani bratrův překvapený pohled, jímž ho obdarováva.

Stuartovi je však jedno, kdo nebo co ho sleduje, potřebuje být prostě sám a dát si v hlavě všechno do pořádku. Uvnitř totiž ví, že ten výbuch byl naprosto zbytečný, a že na sebe upoutal až příliš velkou pozornost. Jenže, on není kouzelník, aby dokázal svému zlomenému srdci poručit, aby přestalo do jeho těla vysílat neutuchající beznaděj a pesimismus. Kdyby totiž byl, vymazal by Lydii ze svého srdce dřív, než mu ho nevědomky stačila zlomit...