Uháněl jako zběsilý a vůbec nevěnoval pozornost značkám či lidem, kteří na něj troubili. Jediné, co vnímal, byly jeho zběsilé myšlenky ohledně toho, co mu Liam řekl. Derek chce přejít na jinou školu jen kvůli tomu, že on uvěřil lži, kterou na něj nastražila Lydia Martinová. Lži, které uvěřil, aniž by si alespoň jednoho z nich vyslechl. Připadá si jako ten největší idiot na světě.

Splašeně mačká zvonek, na němž sídlí jména Derekových rodičů a každou chvílí přešlapává z nohy na nohu. Je tak nervózní, že by mohl překousat tu zatracenou bránu ze železa, jen aby mohl bušit na dveře a dát najevo, jak moc je tento okamžik důležitý. Každý, kdo by kolem něj teď prošel, by si pomyslel, že Stiles pozřel nějakou drogu. Tak hyperaktivně působí.

"No tak dělej, Dereku, prosím," zmáčkne už asi po čtyřicáté zvonek a při tom se proklíná ve své hlavě za to, jaký idiot byl. Uhodil Dereka, aniž by si vyslechl jeho vysvětlení. Stuarta donutil odejít z pokoje neprávem. Jak to ksakru mohl dopustit? Jak mohl uvěřit něčemu, co vyšlo z úst Lydie Martinové?

Jeho myšlenkový tok přeruší hlasité prásknutí dveří a on svůj pohled přesune ke schodům, které vedou k hlavním dveřím. Po nich schází Derek jen v teplákách, vlasy má mokré, a tak Stiles usuzuje, že ho nejspíš vyrušil při koupeli. Je mu to však jedno, jediné, na čem teď záleží, je vyseknout Derekovi omluvu a nechat se uhodit stejně tak, jako on uhodil jeho.

Sleduje, jak Derek zvedá svou hlavu a zastavuje svoje tělo, přičemž se jeho nazelenalé oči plné emocí spojí s jeho hnědými duhovkami, které ho už teď prosí o odpuštění. Srdce na chvíli přestává pracovat, rozum je naprosto vypleněný a všechny jeho vnitřnosti se snaží schovat. 

"Stilesi?" rozejde se Derek obrovskou rychlostí a samým překvapením nevěřícně zatřepe hlavou, aby si byl jistý, že mladý Stilinski opravdu stojí u jejich brány. Stiles udělá krok vzad a najednou zapomíná to, proč sem přijel. Při pohledu na to božské stvoření, které právě teď otevírá bránu, nechává svoje nitro zaplavit takovou salvou emocí, které ještě před hodinou držel na uzdě. Opět se jimi nechává unášet do končin, jež jsou určené jen jemu a Derekovi. Nikomu jinému.

"Stilesi? Co se děje?" vkročí Derek na chodník, ovšem jak Stiles bystří, drží si úctyhodnou vzdálenost, jako by se bál co v tuhle chvíli může přijít. Nediví se mu. Kdyby byl na jeho místě, asi by se otočil a tu bránu ani neotevřel. Ještě štěstí, že je Derek v takových situacích naprosto odlišný.

Stiles chvíli jen zkoprněle stojí a přemýšlí, jak správně zformulovat slova. Jenže v jeho hrdle, jako by se utvořil knedlík, který mu brání cokoliv ze svého hrdla dostat. Srdce svou činnost obnovilo tak neskutečnou rychlostí a navíc Stilese doslova spaluje krev, kterou mu ten sval vysílá do žil a celého oběhového systému. Očima proto vyhledá znovu ty Derekovi a doufá, že pochopí, proč sem přijel. Že pochopí, že Stiles už ví, na koho byla mířená ta zpropadená sázka. A že je mu to všechno hrozně líto.

Nakonec však neodolá a rozeběhne se, přičemž Dereka uvězní ve svém objetí. Do očí se mu nahrnou slané kapky a on si až teď uvědomuje, jak moc mu Derek chyběl. Jak moc mu chyběl každičký sval. Jak moc mu chybělo cítit Derekovo srdce, které teď buší synchronizovaně s tím jeho. O co všechno přicházel, když se od mladého Halea držel dál. 

Nečeká, že by se ty dvě silné paže ovinuly kolem něho, a tak je překvapen, když i on končí v Derekově silném objetí. A čím déle tam stojí a vyjadřují si absenci toho druhého, tím víc se Stiles cítí klidnější a v mnohem větším bezpečí, než doposud. V takovém bezpečí, které mu poskytuje jen zelenoočko. 

"Je mi to moc líto, Dereku, já - já," zakoktá se Stiles, zatímco z jeho očí stále padají slané kapky zostuzení, radosti i bolesti, kterou se snažil uzamknout někde hluboko. Je mu jedno, že smáčí Derekovu odhalenou kůži nebo že se chová naprosto proti pravidlům, která si stanovil. Je mu dokonce i jedno, jestli je někdo uvidí. Beztak už všichni ví, že on je do Dereka zamilovaný. 

Derek svoje velké dlaně položí na mladíkova ramena a nepatrně ho od sebe jemně odstrčí, aby mu viděl do obličeje, který je posetý slzami. Emoce s ním cloumají a on nemůže přestat plakat, ovšem Derekovy ruce se opět přenesou z jeho ramen a oběma palci setře Stilesovy slzy. 

"Neměl jsem jí věřit, měl jsem tě vyslechnout, kdybych to udělal, nebylo by z toho takový drama. Dereku prosím nepřecházej na jinou školu, nevydržím to tady bez tebe, miluju tě, hrozně moc!"

"Stilesi, zpomal," přeruší ho Derek s mírným pobavením a Stiles se mu podívá do obličeje. Slyšet jeho hlas, jímž vyslovuje mladíkovo jméno, je něco, co Stilese uklidňuje a dostává ho z hysterické fáze. Jenže emoce jsou stále silnější a silnější. Jako kdyby člověk věznil divoké zvíře a po pár měsících vzdal snahu ho zkrotit a pustil ho na svobodu. Přesně tak to je i se Stilesovými city a emocemi. "Už víš, že to Lydia narafičila, aby to vypadalo, jako bysme mluvili o tobě?"

"Jo," zmůže se Stiles na pouhé vydechnutí a zahanbeně sklopí hlavu. Jak na něj Derek může být tak hodný i po tom všem? Jak to, že ho od sebe neodhání a místo toho na něj mluví, jako na něco křehkého? 

"A víš, že to byl Liam, na koho jsme tu sázku uzavřeli?" položí Derek další dotaz a úsměv na jeho tváři se prohlubuje.

"Jo," přeskočí Stilesovi hlas. Neovládá to. Cítí se jako žena v posledním stádiu těhotenství, kdy je přeplněna emocemi a hormony s ní cloumají ze strany na stranu. "Jsem idiot, kretén, magor, vylízanec a já nevím co všechno ještě! Neměl jsem jí věřit!"

"Nejsi nic z toho, cos tu vyjmenoval," zamračí se mladý Hale a znovu si Stilese přivine do své náruče a přitiskne ho k sobě ještě pevněji, než před tím. Stiles nasává jeho vůni a zavírá oči. Je přesně tam, kam celou dobu patřil. Tam, kde se jeho neobjevené sny mění ve skutečnost. "Jsi jenom člověk a uvěřil jsi tomu, co jsi slyšel na tý nahrávce. Nemám ti vůbec nic za zlý a už vůbec ti nemám co odpouštět. Sice ta facka bolela, ale to není podstatný. Podstatný je to, že už víš pravdu a že tu jsi se mnou. A že mě pořád miluješ tak, jako já miluju tebe. Na ničem jiným nezáleží!"

Hltá slovo od slova a právě ve chvíli, kdy Derek dopoví tu poslední větu, se jeho emoce uklidňují a s tím i Stiles, který se přestává klepat a zpoza jeho očních víček vyjedou poslední slzy. A když ho od sebe Derek znovu odstrkuje na několik vteřin, Stiles je rychlejší a uvězní zelenoočkovy rty v těch svých. Protože jak Derek řekl - podstatné je, že se oba stále milují. Na ničem jiném nezáleží.

***

Rozzuřeně usedá na lavičku a v hlavě mu vybuchuje smršť myšlenek na to, co se před malou chvílí stalo. Nebýt Malie, která ho zvířecí silou odtáhla od Scotta, asi by ho zabil. Nemyslel v tu chvíli na nic jiného, než na to, že o Stilese přišel jen kvůli němu. Jen kvůli tomu, že se nedokázal smířit s faktem, že do jejich skupiny lidí pronikli další dva. Že nedokázal pochopit, co to znamená bratrské poutu a láska. Že je to naprostý zabedněnec.

Dívka tiše usedá vedle něj a sleduje ho, zatímco on ze svého batohu vytahuje kapesník a přikládá si ho na krvavé klouby. Ne, že by Scotta stihl tolik zmlátit, vlastně mu stačil dát asi tři pořádné rány pěstí, ale právě u toho mu praskla kůže pokrývající klouby. Tak, jako obvykle, když se popere. 

Pravý profil tváře ho štípe od toho, jak na něj Malia naléhavě hledí. On však neví, co teď má dělat nebo jak se má chovat. Srdce mu splašeně buší ještě z doznívání všeho toho adrenalinu, který naplnil celé jeho nitro. Navíc se k tomu přidávají vzpomínky na to, co Malia řekla Scottovi před tím, než vtrhl na scénu. Že se až moc soustředila na Scotta, místo, aby se soustředila na něj a na to, co k ní cítí a co ona cítí k němu. Že by si Malia během té doby něco uvědomila?

"Jsi v poho?" vysloví dívka až nezvykle potichu, což Stuarta nakonec donutí svůj pohled přenést na ni. Vlasy uvázané v malém drdolu, obličej bez jakéhokoliv líčení či make-upu a ve tváři vytištěný výraz starosti. I tak se pro něj jeví jako ta nejkrásnější dívka, jakou kdy spatřil. Nechápe, jak kdy mohl propadnout Lydii a tvrdit o ní, že je dokonalá. Dokonalý není nikdo, ale Malia se k tomu pojmu přibližuje.

"Vlastně ani ne," odpovídá Stuart a vysíleně se opře o dřevěné opěradlo lavičky. Svůj pohled však nepřesouvá jinam. Je to, jako by ho Malia tím, jak je krásná, naprosto hypnotizovala a vysávala z něj všechny negativní emoce. Ostatně tak, jako vždy, když je v její přítomnosti.

"Nedivím se," opře se i Malia a zahledí se někam před sebe, "posledních pár týdnů totiž stojí pěkně za hovno."

"Mi povídej," odpoví a taktéž se nakonec zahledí před sebe, kde se rozkládá betonová cestička přecházející v trávník a smršť stromů. Šum padajícího listí uklidňuje jeho nitro a on může zase pravidelně dýchat a vnímat naplno. I barvy hýřící kolem něj vyjadřují jakousi rovnováhu přírody. Že jednou je člověk nahoře, stejně tak jako listí vysoko na stromech, a vzápětí dole. Že jednou je dobře a jednou špatně. 

"Víš," ozývá se nakonec dívka potichu a Stuart jí opět věnuje všechnu svou pozornost. Čeká, co z ní vypadne. "Od toho našeho prvního polibku na tý párty jsem vůbec nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem zmatená, protože jediný, co jsem si celou dobu přála, byl Scott a jeho polibky. Jenže když jsi mě začal líbat ty, něco se ve mně změnilo a já nevěděla, jak na to mám reagovat. A jak se na tebe mám dívat. A tak jsem to prostě přešla, tak jako všechno ve svým životě. Jenže v ten den, kdy jsi mi řekl, že mě nenávidíš, se to vrátilo zpátky a já to prostě už nedokážu tlačit někam, kde to být nemá."

Samým překvapením, že Malia začíná mluvit o tom, jak se cítila po tom polibku, zatají dech a visí na jejích rtech, které se smyslně zavírají a zase otevírají. Visí na jejích slovech, která mu do žil vhání novou a nepoznanou energii. Pocit, že po dnešku by mohlo být lépe, než doposud, na něj najednou útočí tak silně, až si není jistý, zda to unese. 

"A já si s postupem dní uvědomovala, že to vlastně nikdy neodešlo. Pořád to tam bylo. Jenom se to schovávalo a já si naivně myslela, že je to všechno kvůli Scottovi. Jenže jak si teď uvědomuju, nikdy jsem do něj nebyla zamilovaná. Prostě se mi jenom líbil a já si ho představovala tak často po svým boku, až jsem si prostě vsugerovala, že ho miluju. Pravda ale byla celou dobu někde jinde a já tě musela ztratit, abych si uvědomila, že to tebe miluju. A že jenom s tebou se cítím fakt skvěle, jako s nikým jiným."

Hlava se mu zatočí takovým způsobem, že musí drtit madlo lavičky, aby vůbec nespadl a nefláklo to s ním. Uvnitř něj se rozlévá nepoznaný pocit, který ještě před tím nezažil. A v uších rezonují Maliina poslední slova. Poslední slova, v nichž mu vlastně vyznala něco, co on k ní také cítí. Že jsou jeho city opravdu opětovány. 

"Nemůžu sice uvěřit tomu, že teď zním jako nějaká vypatlaná blbka z romantických filmů," pronese dívka pobaveně, což vykouzlí úsměv i na pihaté tváři jejího společníka. Prostě typická Malia, kterou nikdo nikdy nezmění. "Ale miluju tě, Srilinski. A chci, abys mě okamžitě políbil nebo to schytáš!"

Stuart se rozesměje na celé kolo, protože ta poslední poznámka mu zkrátka sedí jen k ní. Jen k dívce, která je svým způsobem originální a nevídaná. Každopádně si vyžádala něco, co jí upírat nebude, protože přesně po tomto okamžiku toužil docela dlouho. Vlastně od té doby, co jí políbil poprvé.

"S radostí," dosměje se a konečně přitiskne své rty na ty její hebké. A jakmile tak učiní, odlétá ze spárů všech svých problémů někam, kde je možné všechno. Někam, kde se necítí jako zhrzená lidská troska, ale někdo, kdo má důvod snášet útrapy života a zdolávat je. Útrapy, na něž už nadále nebude muset být sám.