Napjatá atmosféra se kolem něj stahuje jako provazy, které ho mají za chvíli udusit, zatímco pohledem přejíždí z jednoho chlapce na toho druhého a zase obráceně. Plán na získání opětovné přízně jeho bratra neměl v jeho hlavě chybu, ovšem když teď sedí v boxu U vlčí smečky a srovnává si myšlenky (nebo se o to aspoň snaží), neví, jak by měl svůj proslov začít tak, aby je doopravdy přemluvil. A prakticky mu v tom nepomáhá ani Derek, který má hlavu opřenou o výlohu bistra a pozoruje déšť, který se už nějakou dobu usídlil v jejich městečku.

Jeho myšlenky prořízne číšnice, která na tácu nese čtyři coca coly a všichni sborově poděkují, přičemž sledují její vzdalující se záda.

Stuart má v krku tak vyprahlo, že okamžitě uchopí sklenici s tou černou tekutinou a bezostyšně ji celou na maximálně tři loky vyprázdní. Z jeho hrdla se vydere úlevný vzdech a pití, jako by mu nějakým stylem vlilo potřebnou sílu do žil.

"Asi je jasný, že tohle není žádná kamarádská schůzka," pronese tvrdým a neoblomným hlasem, i když se v duchu modlí za to, aby jeho plán vyšel.

Dereka o něm informoval hned o velké přestávce, a i přesto, že se jeho nejlepší přítel tvářil, jako by ho někdo mučil, se v jeho zelených duhovkách rozprostřely jiskřičky naděje. I on totiž touží Stilese získat zpět. A do mnohem bližšího kontaktu, o čemž raději ani nepřemýšlí.

"Něco chceš," odvodí si Theo s kamenným výrazem ve tváři. A Stuart poznává, že Theo přesně ví, co bude požadovat. Jen netuší, jaký názor na to jeho spoluhráč zastává.

"Správně, Raekene, něco po vás obou požaduju," kývne s úsměvem, který má zakrýt značnou nervozitu, která s ním už dlouhé hodiny cloumá. "A myslím si, že na to mám docela i nárok."

"Nárok?" vyjekne Theo a rozesměje se. Nejedná se však o smích, z něhož by čišelo pobavení nebo radost. Spíš jako by se i Theo snažil zakrýt zjevnou nervozitu. A Stuart pociťuje jisté zadostiučinění, když ho pozoruje bez samolibého úsměvu, na nějž byl počas své oblíbenosti u basketbalového stolu zvyklý. Theo není ani zdaleka takový, za jakého ho Stuart pokládal. Totiž bezstarostný.

"Jo, nárok," vyklene své hnědé obočí a autoritativním pohledem, který naznačuje, co má na mysli, Thea a jeho smích utne. Liam oproti tomu působí klidně a spořádaně, jako kdyby čekal, kdy se Stuart zastaví a požádá ho o laskavost.

"Chceš nás snad nějak vydírat?" zeptá se mladý Raeken a zatne pěsti, na což se Derek narovná a spraží Thea docela nepěkným pohledem. Stuartův úsměv se jen prohloubí. Připadá si jako nějaký politik, který musí využít nepatřičných prostředků pro to, aby vyjednal mír. A Derek je jeho bodyguard. Ta představa ho zahřeje a pobaví.

"Neříkal bych tomu vydírání, Theo," sklopí pohled ke stolu stále s tím stejným úsměvem. Zahnal Thea do úzkých a to je jedině dobré znamení. Liam ho však zneklidňuje svou vyrovnaností. "Spíš výpomoc starýmu kamarádovi. Ty i já moc dobře víme, že nejsem jako Jackson a nemám potřebu rozebírat cizí životy před ostatníma. A nejsem dokonce ani jako Lydia, která jediným slovem dokáže zničit tak těžko vybudovaný vztah. Jenže rád vyrovnávám dluhy a ty sis u mě jeden, ač nedobrovolně, nakonec udělal."

"Co přesně chceš, Stuarte?" ozve se místo Thea Liam, který na sebe upoutá pozornost všech. Ruce má založené na stole a působí, jako by byl nad věcí. Buď je to dobrý herec a nebo mu je celé tohle naprosto lhostejné. Stuart nikdy nevěděl, co si o Liamovi myslet.

"Sám moc dobře víš, o co mi jde. Chci, aby se můj brácha dozvěděl pravdu. Celou pravdu, nijak neupravenou. Že on nebyl předmětem tý blbý sázky, kterou jsme uzavřeli," změní svůj výraz znovu na kamenný a neoblomný. Teď jde o všechno.

"Nepřichází v úvahu," odmítá Theo napruženě a nesouhlasně vrtí hlavou, což je gesto, které jen potvrzuje, jak je Theo nevyrovnaný s tím vším, co se v něm ohledně Liama odehrává.

Liam ho však umlčuje jediným pohledem, který prozrazuje, že tuhle část si ještě nevyříkali, a že mu nebylo ani zdaleka odpuštěno, jak by si mohl myslet. Což na Stuartově rtech znovu vytvoří nepatrný úsměv. Blaží ho sledovat Thea, který pro svou milovanou osobu udělá cokoliv. Který pro Liama udělá cokoliv.

Periferním viděním zkontroluje Dereka, který se mračí samou zmateností. Stuart se před ním totiž nezmínil o tom, že by se Theo tahal s Liamem potají. Nebo dokonce, že je Theo do Liama zamilovaný. Plán mu vysvětlil prostě s tím, že tihle dva jsou jediní, kdo jim může pomoci při získání Stilese, protože na ně má jakousi páku, o níž prozatím nemůže mluvit. Bez nich o něj přijdou.

Nastává mezi všemi tíživé ticho, které přerušuje jen tlumená hudba a bubnování kapek deště o výlohu. Ty zvuky Stuarta znervózňují ještě mnohem víc a on utírá své zpocené dlaně do černých džínů. Výraz na tváři však drží a nepovoluje ani o píď. Ve hře je všechno.

"Jakou mám jistotu, že to Stiles nikomu neřekne?" položí po chvíli Liam dotaz, který Stuarta trochu zaskočí. Myslel si totiž, že až se Liam ozve, padne konečný verdikt. Zřejmě se však celou dobu zabýval tak nesmyslnou otázkou.

"Stiles není člověk, kterej by po škole šířil drby. Tím si můžeš bejt jistej," odpovídá Stuart s naprostým přesvědčením. Žádná jiná odpověď ani nebyla možná, protože všechno vyřčené obsahuje nezaměnitelnou pravdu. "Když s ním promluvíš, poznáš to sám."

Vidí, jak v Liamových očích povolila jakási pevná lana, která ho doteď svazovala. Už mu nezáleží, jak na to zareaguje Theo, protože tahle konverzace je především mezi ním a Liamem. To Liam je člověk, který Stilesovi všechno bezpochyby vysvětlí a každou jeho otázku s přesvědčením zodpoví.

"Dobře, promluvím s ním," přikývne Liam, a když se ozve nesouhlasný zvuk od jeho společníka, znovu se na něj otočený s vražedným pohledem a dodá: "sám."

Uvnitř Stuarta vybuchuje bomba, která ovšem nepřináší zkázu, ale novou naději. Tu největší, jakou kdy cítil. Nejraději by vstal a Liama ze všech sil objal, místo toho však nastavuje svou ruku, aby svá slova utvrdili.

A když mu Liam nakonec s nepatrným úsměvem ruku podá zpět a silně s ní zatřese, je mu jasné, že není nikoho lepšího, kdo by mohl Stilese přemluvit. Protože Liam Dunbar je jedním z mála basketbalistů, kteří si drží průměr motající se kolem jedné celé pět. A s takovým člověkem bude pro Stilese radost mluvit. Stejně jako byla radost s ním vyjednávat.

***

Slíbil to. To je jediné ospravedlnění pro čin, který pro Stuarta udělal. Proti své vlastní vůli zapřel sám sebe a svoje hodnoty a zalhal řediteli Beaconhillské střední přímo do očí. Nemůže však popřít, že cítí i jisté zadostiučinění, protože slyšet ten trest, jenž vyšel z ředitelových úst, v něm vyvolal jistou radost a potěšení z toho, že vláda Lydie Martinové se na střední škole uchýlila ke svému zdárnému konci. Tedy ke zdárnému pro lidi, jako je on a jeho přátelé, mezi něž už nepočítá Scotta. Pro Lydii to asi tak zdárné nebude.

To však nemění nic na faktu, že je to poslední věc, kterou kdy pro Stuarta udělal. Jeho bratr ho bezostyšně zostudil v očích všech, včetně jejich otce. A to mu nebude schopný odpustit ještě hodně dlouho.

S hlavou přeplněnou myšlenkami o tom, jak se snažil ignorovat přítomnost Dereka a dělalo mu to neskutečný problém, otevírá vchodové dveře jejich domu a rychle zaplouvá dovnitř. Ještě že má ve svém vlastnictví auto, jinak by skončil promočený. Sice je trochu mokrý z toho, jak od příjezdové cesty přebíhal kratičkou část chodníku k domu, přesto je to to nejlepší, co se mohlo stát. Nerad by dostal zápal plic.

"Jsem doma," křikne, protože ví, že je jeho otec dnes pro změnu doma. Po tom fiasku na basketbalovém zápase, si vzal v práci volno, aby mohl všechno pořádně vstřebat a také, aby se vyhnul zvědavým dotazům od jeho kolegů.

"Stilesi," ozve se z kuchyně zadumaně, přesto autoritativně, což Stilese ani na chviličku nenechává chladného, "pojď prosím do kuchyně."

Už delší dobu přemýšlel, kdy dojde k tomu, že si ho otec předvolá na kobereček a začne ho zpovídat. Přece jenom zjištění, že jeden z jeho synů je zamilovaný do chlapce, není zrovna jedno z těch příjemně překvapivých. Obával se však téhle chvíle víc, než kdy před tím, a i teď, když si zouvá boty, lituje toho, že se rovnou ze školy vrátil domů a nejel se někam jen tak projet, aby si urovnal myšlenky.

Nakonec vchází do kuchyně s výrazem, který prozrazuje mnohem víc, než by si přál. A tak stejně to má i jeho otec, kterému se pod očima objevily nahnědlé pytle prozrazující, že ani on kvůli téhle chvíli nezamhouřil oka. Nemluvě pak o četných vráskách.

"Posaď se, prosím," vybídne ho muž se ztrápeným hlasem, což Stilesovi způsobí bolest v žebrech. Přesto se posadí na židli naproti otci a napjatě čeká, co se bude dít dál a s jakou první myšlenkou se na něj otec vytasí. Je si jistý, že pro oba ten rozhovor bude víc, než bolestivý, přesto to budou muset nějak překousnout. Odmítnutí se však nedočká. To by jeho otec neudělal.

"Především ti chci říct, že je mi líto, jak se to všichni dozvěděli," načne po chvíli, která byla pro hnědoočka ubíjející. Jeho čelo se začíná zahalovat krůpějemi potu a on si několikrát přejede rukávem od košile přes inkriminované místo. S nelibostí zjišťuje, že jeho tělo vypravuje mnohem více vody, než by mělo, protože rukáv je zcela mokrý.

"Mně to líto není," opáčí tvrdě a pravdivě, "naletěl jsem a musím za to nést následky."

"V tomhle směru mi připomínáš tvoji matku," prozradí Noah s mírným úsměvem na tváři, což Stilese zaskočuje naprosto nepřipraveného. Jeho otec jen málokdy mluví o Claudii, jejich matce, a častokrát se jedná spíš jen o nezajímavé věci. Teď však Stilesovi prozradil něco, o čem neměl ani ponětí. "I ona byla taková, že přijmula trest za své chyby naprosto otevřeně a nebránila se tomu. A že jich v mládí nedělala moc. Každým dnem, kdy vás sleduju vyrůstat, se jen utvrzuju v tom, že ty jsi jako ona. Tichý, ale sebevědomý. Kajícný."

Přijde mu to jako v jiné dimenzi. Nikdy se s tátou o ničem podobném nebavili a šlo spíš vždycky o to, co bylo ve škole či jak to vypadá s průměrem. Nebo co bude k jídlu. Nikdy však ne o něčem, co by bylo tak důležité a ještě to nějakým způsobem souviselo s jeho manželkou.

"To já byl jako Stuart. Bezhlavě jsem se pouštěl do věcí, nepřemýšlel jsem nad následky a chtěl jsem si jenom užívat," jeho nostalgický výraz tomu všemu dodává třešničku na vrcholu dortu. "Byl jsem samý průšvih. Přesně jako tvůj bratr."

Ani tohle netušil. Vždycky si svoje rodiče představoval jako ideální pár, který sice měl nějaké mezery, ale nikdy ne tak obrovské, aby se nedaly přehlédnout. Napomáhal tomu i fakt, že Claudia Stilinski byla na střední škole roztleskávačkou a jejich otec byl basketbalistou. Tvořili dokonalý pár. Jenže jak teď poslouchá, byli perfektně rozdílní.

"To jsem ale odbočil od tématu," zatřepe muž hlavou a Stiles si znovu projede rukávem čelo. "Nebudu tu z tebe dolovat soukromé informace, jak asi předpokládáš. Je to tvoje soukromí a já nemám právo do něj lézt, pokud mi nedáš svolení. Chci jenom vědět jednu jedinou věc."

Stiles se napne a zahledí se do těch starostlivých očí svého otce. Snaží se v nich najít tu jednu nevyřčenou věc, aby se nemusel ptát. Jenže Noahovy oči jsou najednou tak uzamčené, jako nikdy dřív. Jako by tušil, že se Stiles pokusí vyhledat tu věc přesně tam. V těch duhovkách.

"Jakou?" zeptá se tedy nakonec frustrovaně a slabě.

"Proč jsi mi o tom neřekl? Bál ses snad, že bych tě nějakým způsobem odsoudil nebo nedej bože vyhodil?" položí klidným hlasem dva dotazy, na něž Stiles hledá odpovědi ve své hlavě. Jenže ta, jako by právě vypověděla službu.

"Já ani nevím" odvětí Stiles nakonec poraženecky. "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel do hloubky, protože mi to nepřišlo důležitý. Neplánoval jsem, že se s někým dám dohromady dříve, než na vysoký. Tudíž nebyl důvod vystavovat tě tomu všemu."

"Jenže od toho tady jsem Stilesi. Abys mě vystavil tomu, co se v tobě děje. Abys mi řekl, jak se cítíš, když se potřebuješ někomu svěřit. Připadám si pak totiž, jako bych tě zanedbával, protože přesně tak mi to přišlo v ten moment, kdy to ta holka řekla přede všema. Že jsem neschopný táta, co si ničeho na svých synech nevšímá."

"Nejsi neschopný!" namítne Stiles hlasitěji a mnohem silněji, než doposud. Když ta slova poslouchal, nemohl ho jen tak nechat, aby se kvůli němu shazoval. To nepřipadalo v úvahu.

"Od teď už určitě nebudu," reaguje na to Noah také o poznání odhodlaněji. "A jen jsem ti chtěl říct, že jsi stále můj syn a já tě budu mít rád víc, než cokoliv jinýho až do svojí smrti. U mě máš náruč a dveře vždycky otevřené a pokud bys kdykoliv cokoliv potřeboval, jsem tu."

Ani si neuvědomuje, že se do jeho očí nahrnuly slané kapky, které se ihned přehoupávají přes okraj víček a sunou se po tvářích dolů. Místo nějaké odpovědi vstává a objímá svého otce, aby mu dal najevo, že to ví, a že odteď se bude snažit mu sdělovat alespoň většinu z toho, co cítí. Ta slova mu totiž potvrdila, že jeho otec je nenahraditelný. A že on sám není zas tak nemilovaný, jak si od toho fiaska na basketbalu myslel...