Kráčí těmi chodbami, které tak dobře zná. Přesto mu přijdou tak zatraceně cizí a on v sobě dusí takový vztek, jaký v sobě ještě nikdy nedusil. Většina studentských pohledů se upíná na něj a čekají od něj...Co od něj vlastně čekají? Nějaký hysterický výbuch? Nějakou scénu? Či dokonce nějaké poznámky na jejich účty? On se ale k ničemu nemá. S hlavou vztyčenou, s pohledem před sebe a odhodlaným krokem míří ke své skříňce. Šuškání, které se ozývá všude kolem něj, vypouští ze svých uší stejně tak rychle, jako se do nich dostalo.

Stuart se opravdu odstěhoval z pokoje a nedokázal ho zastavit ani otec, který ho hodnou dobu přemlouval, aby to nedělal. Stiles stál za ním a pozoroval svého bratra, jenž se slzami v očích odnášel všechny věci do vedlejšího pokoje. Jestli mu to bylo líto? Samozřejmě! Strávili v tom pokoji společně tolik času, když byli menší, většinu času pro ně sloužil jako bunkr. Jenže oni už nejsou děti a ten pokoj neslouží jako bunkr. Teď jsou skoro dospělí a oba se dopustili chyb, které už jim nikdo neodpáře. Stuartovou největší chybou bylo, že na Stilese vůbec promluvil a navrhl mu to doučování. Stilesovou chybou bylo, že pošlapal svoje předsevzetí a zamiloval se. Propustil za své hradby dva lidi, kteří tam nikdy neměli co dělat. 

S prázdnou hlavou a kamenným výrazem se zastavuje u své skříňky, kterou otevírá a vytahuje učebnice. Na zádech ho štípe snad každičký milimetr kůže z toho, jak si ho každý prohlíží a očekává něco, co se nikdy nestane. On nikdy nebyl ten typ, který vyvolával školní drama. A nikdy takovým člověkem ani nebude. Neklesne pod svou úroveň. To ponížení před celou školou, a skoro před celým městem, mu jako poučení slouží dost dobře pro to, aby se vzpamatoval a vrátil se ke svým zásadám.

"Ahoj," ozve se za dveřmi jeho skříňky velice známý hlas. Stiles nezaujatě přibouchne dvířka a obdaruje Scotta pokývnutím na znamení pozdravů. Neusmívá se, jeho oči nejiskří a on vlastně ani necítí potřebu mít Scotta u sebe. Na včerejším zápase to totiž vypadalo, jako by Scott věděl k čemu se schyluje a dělalo mu to nějakým způsobem dobře.

"To ti nestojím ani za pozdrav?" vystartuje Scott podrážděně, když ho Stiles obejde a chystá se uchýlit do třídy a zaplout do lavice. Nevšímat si všech těch pohledů, které na něm budou viset. A nejen na něm, ale také na Stuartovi, který pochoduje nedaleko něj jako tělo bez duše. A vedle něj kráčí Derek s naprosto nic neříkajícím pohledem. Nezdá se však, že by ho něco z toho všeho trápilo. Co by taky mohl čekat od někoho, kdo na něj uzavřel jen hloupou sázku a zvítězil?

"Co čekáš?" optá se Stiles klidně a otočí se, čímž uzamkne dvoje hnědé bulvy do sebe. Když si tak prohlíží Scotta, připadá mu, jako by ho už ani neznal. Spíš, jako by ho neznal vůbec. 

"Já ti nic neudělal, Stilesi," udělá dva kroky chlapec s křivou čelistí a s blesky v očích, "to oni. Oni ti ublížili. Oni se vsadili, že tě připraví o panictví!"

Stiles se uchechtne, protože čím dál Scott mluví, tím víc mu přijde, že to věděl delší dobu, než všichni ostatní. Že mu to Lydia řekla ještě dřív, než se vůbec vědělo o tom zatraceném zápasu.

"Řekni Scotte," reaguje Stiles odhodlaně. Pokud má udělat čistku v lidech, kterým věří a udržet tak pyramidu osob, na nichž mu záleží, musí se zbavit lidí, kteří do ní nepatří. Dva z nich už jsou pryč. A zdá se, že třetí zmizí za nedlouho. "Věděl jsi o tom? Myslím, věděl jsi o tom ještě dřív, než to Lydia vyslepičila všem? Víš, totiž mě už delší dobu hlodá pocit, že přede mnou a vlastně před náma všema něco tajíš! Prokecl ses u oběda v bistru a včera ses nemohl dočkat, až Lydia vyřkne to, co měla na srdci. Nemohl ses dočkat tím způsobem, který prozrazuje, že to víš a těšíš se, až se to dozví všichni okolo tebe. Takže mi teď po pravdě řekni - věděl jsi o tom?"

Scott mlčí a mne si ukazováček levé ruky pravou dlaní. Což značí jen jedno. Stiles ho prokoukl. Úplně do puntíku. A nejhorší na tom je, že se nepřenesl přes ztrátu svého bratra a ani kluka, kterého stále miluje a teď přišel o kamaráda, kterého zná takřka většinu svého života. A ta ztráta ho bolí tak silně, že má pocit, jako by část v něm umřela. Pociťuje úplně to samé jako včera, když Lydia přede všemi odkryla pravdu. Pravdu o Stuartovi a Derekovi. A pravdu o něm.

"Tím se všechno vysvětluje," usměje se Stiles, ovšem nejedná se o úsměv, který vyjadřuje radost. Je to úsměv beznaděje. Úsměv, který prozrazuje, že se všechno rozpadlo a vy místo toho, abyste se rozpadli s tím, stále stojíte na místě, dycháte a žijete. I přesto, že váš život jako by už končil. "Měj se Scotte."

Mladý Stilinski se otáčí a nechává za sebou překvapeného Scotta, který jen s otevřenými ústy zírá na záda svého - teď už bývalého nejlepšího přítele. Stiles potlačuje veškerý smutek, který se chce prodrat jeho hrdlem pomocí vzlyku, potlačuje slzy drající se do jeho kaštanových očí, přičemž směřuje ke třídě. 

Zanedlouho vchází dovnitř, a tak, jak předpokládal, všechny pohledy směřují jeho směrem. Opět ho pálí každičká část jeho kůže, avšak on to nevnímá a pokračuje do poslední lavice u okna, kde snad bude mít od všeho pokoj. Po tomhle totálním fiasku je na čase soustředit se jen na veškeré učivo, dohnat veškeré nedostatky, které se v jeho mozku stačily vytvořit a vrátit se zpět ke svým starým zvykům. Ignorovat jakékoliv nástroje, které by ho mohly znovu svést z předem dané cesty.

Myšlenkové pochody hnědovláska však přeruší zvuk reproduktoru nade dveřmi, odkud se ozývá unavený hlas ředitele. 

"Stuart a Stiles Stilinski, Malia Tateová, Derek Hale, Lydia Martinová a Jackson Whittemore nechť se neprodleně dostaví do kanceláře ředitele. Děkuji za pozornost."

Stiles se instinktivně ohlédne po svém bratrovi, který mu opětuje stejně překvapený pohled. Vzápětí, při pohledu do té tváře, si vzpomene na včerejší Lydiina slova, a proto svůj zrak odvrátí, přičemž se rozejde co nejsebevědomějším krokem pryč ze třídy s katastrofickými myšlenkami. Co mu osud přinese ještě do jeho života?

***

"Jsme tu všichni?" protne ředitel tíživé ticho. Stuart má pocit, jako by se měl zanedlouho složit k zemi, protože to napětí, které mezi všemi panuje, je tak bytelné, že by mohlo roztrhat celou místnost a její vybavení na cucky. Snaží se každou minutou sledovat Stilese, který si schválně stoupl na druhou stranu místnosti, jen aby nemusel stát vedle nich. Když mu věnoval pohled ve třídě, na chvíli pocítil jakési spojení. Jako by se ho Stiles ptal, co se děje. Jenže pak se jeho oči znovu uzamkly a byl zpět ten nový, uzavřenější Stiles.

Neušlo mu, že i Jackson se každou chvíli ošívá a vypadá to, že by byl raději i v pekle, než-li v ředitelně. Nejvíce ho však překvapilo, když si Jackson stoupl vedle Dereka, místo Lydie, která teď stojí osamocená v rohu místnosti, na rtech ji hraje zlomyslný úsměv a tváří se, jako by všichni v této místnosti byli pod její úroveň.

"Ano," odpoví Malia, která jen těká pohledem mezi všemi a jak to tak vypadá, neustále se snaží se Stuartem navázat spojení pomocí očí. Po tom včerejším fiasku na zápase si myslel, že i Malia o něm bude mít jistojistě odporné mínění. Jenže jak se zdá, ona své mínění nezměnila a stále se v jejích očích značí provinění. A Stuarta napadá, že by si s ní mohl opravdu promluvit. Už jen kvůli tomu, že ona bude jednou z mála osob, s nimiž se Stiles bude snažit komunikovat. Malia mu totiž nic neudělala.

"Dobrá tedy," postaví se ředitel a všechny obdaruje znepokojeným pohledem. Stuartovi se do hlavy dostávají jen dvě situace, které by chtěla hlava školy řešit. První je nedořešený problém s plesovým výborem, kdy byli on a Malia naprášeni Lydií. Druhou je včerejší zápas a naprostá katastrofa, která se přihodila. "Chci s vámi dořešit jednu zásadní věc, tím však neskončíme."

Celé nitro má jako svázané tlustými provazy a čeká jen, co se stane, když Stiles popře veškeré spojitosti s tím, co on tu před pár týdny vypověděl. Ano, sice mu Stiles slíbil, že ho před ředitelem vysvobodí z té kaše, kterou pro něj Lydia připravila, jenže teď si nemůže být jistý. A navíc si připadá jako ten největší pokrytec, když myslí v tuhle chvíli na svou vlastní záchranu. Co by se vlastně stalo, kdyby ho Stiles potopil? Zřejmě by společně s Malií dostali nějaký trest či dokonce dočasné vyloučení. 

"Před pár týdny se ke mně doneslo, že pan Stilinski," ukáže ředitel na Stuarta, aby bylo všem, o jakém Stilinském je vedena debata, "a slečna Tateová, v době, kdy ještě navštěvovali plesový výbor, byli na jedné schůzce pod vlivem drog. Tímto chci oznámit slečně Martinové a panu Jacksonovi, že jsem si tuto informaci ověřoval a byla nepravdivá. Slečna Yukimurová mi potvrdila, že oba měli jen dobrou náladu a během práce si vyprávěli různé vtipy, kterým se smála i slečna Yukimurová."

Stuart si neslyšně oddychne a nenápadně se podívá na Malii, která mu pohled oplácí. Nepatrně se na ní proto usměje. Polovinu problému mají z krku, ovšem ta další polovina na ně čeká přímo za dveřmi a ani si nemůže být jistý, co se z toho vyvrbí. Přesto, i kdyby Stiles řekl pravdu a přiznal, že na doučování ani jeden z nich nebyl, nemůžou být víc, než potrestáni poškolou. Stuart v sobě ovšem pociťuje, že by si za tohle všechno zasloužil přinejmenším nafackovat.

Stiles ho vytáhl z tolika problémů, že by to nedokázal spočítat ani na prstech obou rukou. Zasloužil by si mnohem závažnější trest za to všechno, co provedl. Za to všechno, z čehož byl svým bratrem zachráněn.

"Druhou věcí je jejich absence a právě proto tu je pan Hale s panem Stilinskim," pokračuje ředitel a nejistě se podívá po Stilesovi, který si drží svůj kamenný pohled upřený jen na hlavu školy. Za celou tu dobu se nepodíval ani po jednom ze svých spolužáků. Ředitel se zdá být naprosto nejistý a dokonce i nervózní. Není totiž divu. I on byl u toho, když Lydia vyzradila Stilesovo tajemství ohledně jeho orientace a citů vůči Derekovi. "Pane Stilinski, pane Hale, můžete potvrdit, že slečna Tateová a pan Stilinski byli v době vašeho doučování s vámi?"

Stuart se napne a upne pohled na svého bratra, který nepatrně otočí hlavou a všechny, kromě Malie, sjede tak odpudivým pohledem, jenž Stuarta zasáhne přímo doprostřed hrudi. Bolí ho, když na něj Stiles takhle kouká. Přesně tak ho to bolelo i v noci, když usínal v novém pokoji a neměl nablízku Stilese, s nimž by si mohl promluvit a všechno mu vysvětlit.

Celou noc ve svých rukách drtil triskelion, měl zavřené oči a prosil svou matku, aby mu dala šanci Stilesovi všechno vysvětlit. Kdyby totiž žila, oba by je donutila si o tom všem promluvit. Tím si je víc, než jistý.

Sleduje, jak se Stiles zasekl pohledem na Lydii, která napjatě stojí a její úsměv vystřídala nervozita. Je přesvědčen, že si samou nervozitou kouše vnitřní stranu tváře. Vypadá to, jako by nad něčím Stiles přemýšlel a týkalo se to právě rusovlasé dívky. A pak se zničehonic otočí a podívá se na ředitele a kývne hlavou.

"Ano, pane řediteli," odpovídá Stiles, "a mohu také potvrdit, že jsem stál opodál, když můj bratr slečně Martinové oznamoval, že se na výbor nedostaví právě díky velké písemce z matematiky. Slečna Martinová mu na to akorát odpověděla, že přijde nebo ho půjde nahlásit vám, což se vlastně i stalo."

Přesně tak, jak si to nacvičili tenkrát. Jenže místo toho, aby se Stuart cítil šťastný, v sobě dusí další z řady vin. Stiles ho zachránil. Zase. Jako nespočetněkrát. A on pro Stilese, za tu celou dobu, neudělal vůbec nic. Vůbec nic mu nenabídl na oplátku a ani mu s ničím nikdy nepomohl. Ba naopak, způsobil to, že se zamiloval do Dereka a teď trpí zlomeným srdcem. 

"Jak jsem předpokládal," posadí se ředitel, přičemž otevře svůj laptop a ředitelnou otřásá nesnesitelné ticho narušované jen nádechy a výdechy. Stuart se sklopeným pohledem přemýšlí, jak by to Stilesovi všechno vysvětlil a vynahradil. Jak se s tím vypořádat. A pak, přesně ve chvíli, kdy ředitel zaklapává laptop, ho napadá jedna neuvěřitelná věc, kterou měl udělat ještě včera večer. 

"Slečno Tateová, pane Stilinski, žádný trest pro vás nehrozí, ovšem to samé se nedá říct o panu Whittemoreovi a slečně Martinové," sjede ředitel přísně oba zmíněné. "Pane Whittemore, za dosvědčení křivého obvinění si odpykáte trest v podobě tři týdenní poškoly počínaje od pondělí."

Stuart se s novou dávkou energie zahledí na Jacksona, který vypadá, jako by čekal mnohem horší trest. Tudíž jen pokývne a nepatrně se usměje, přičemž svůj pohled přesune ke koberci, jako by to byla ta nejzajímavější věc v místnosti. 

"Slečno Martinová, jste sesazena z vedení plesového výboru a za křivé obvinění si odpykáte dvouměsíční poškolu," vysloví ředitel přísně, přičemž se ředitelnou rozlehne přidušený vzlyk, zatímco se Lydiiny oči zaplavují slanými kapkami neštěstí. Vypadá to však, že ředitel ještě neskončil: "Poškola vám začne až po dvou týdenním vyloučení za to, že jste vyzradila důvěrné informace o jiné osobě před většinou města. Vyloučení vám začíná pondělním ránem. Teď je to vše, můžete všichni odejít."