Uběhla spousta dní a Stiles se propadal do hlubin svých citů stále dál a dál. Ta propast se zdála tak vábní a úžasná, že mu ani nevadilo, že porušuje všechny svoje zásady, které si už na základní škole stanovil. S Derekem se cítil svůj jako ještě nikdy před tím a ten pocit ho pohlcoval daleko víc, než cokoliv, co kdy zažil před tím. A Derek, jak se zdálo, přijímal od Stilese stejné množství, jako mu nabízel.

Zpočátku sice nevěděl, jak se má chovat, ale když mu Derek do očí řekl, že před ním se nemusí stydět ani za sebemenší zlozvyk či špatnou vlastnost, pochopil, že je to první člověk, který mu tuto možnost dal. A tak se rozhodl ji na plno využít. Možná se mu už nikdy nepoštěstí dostat takovouto nabídku znovu.

Hlavou mu však, i po dvou týdnech, vrtá jeho kamarád Scott, který se mu začal úplně stranit. Jako by se opravdu rozhodl jejich kamarádství sabotovat jen proto, že mu Derek a ani Stuart nesedí. Mnohokrát se s ním ve škole snažil navázat nějakou konverzaci, ale vždy to skončilo tím, že mu Scott odsekl a bez rozloučení odešel. Stiles, ač nerad, usoudil, že pokud se Scott chce chovat jako ublížený, on mu v tom bránit nebude a nebude se ani snažit, pokud u něj žádnou snahu neuvidí.

Derekovi a ani nikomu jinému o tom nic neřekl. Ve Stuartově případě si myslel, že bude Malia tou osobou, která mu to sdělí, ale jak se zdálo, jeho bratr o averzi, kterou k němu Scott McCall chová, zaručeně nic neví. A bude lepší, když o tom nebude vědět ani nadále.

Leží na Derekově posteli, přičemž svůj zrak upírá na strop a jeho tělo se celé chvěje z pohledu, kterým ho jeho společník obdarovává. Ačkoliv se to zprvu nezdálo, Derek má opravdu prostornou postel, a právě proto vedle něj leží černovlásek a hledí mu na tvář, jako kdyby byl něco nadpozemského.

"Už jsem ti říkal, jak moc krásnej jsi?" šeptne Derek potichu, jako by se bál, že někoho probudí. Přitom jsou čtyři hodiny odpoledne a oni si usmysleli, že se prostě jen budou válet. Stilesovi se to zprvu opravdu nezdálo a chtěl být kreativnější. Původně chtěl Derekovi pomoci s věcmi do školy, ale ten Stilesovu pomoc razantně odmítl se slovy, že teď už Stiles není jeho doučovatelem, ale přítelem, a byť je jejich vztah utajovaný, nemíní si ze Stilese dělat sluhu.

Pokaždé, když ho Derek nazval svým přítelem, se neovládl a uvěznil jeho rty do svých spárů. Útrobami se mu pokaždé prohnalo tornádo emocí a pocitů, že by ho to dokázalo roztrhat, kdyby Dereka nepolíbil. Na srdci ho totiž při těch slovech hřeje fakt, že Derek je jedním z nejkrásnějších bytostí, s nimiž se setkal a on má tu poctu být jeho spřízněnou duší. Mohl by to být kdokoliv, mnoho lidí, kteří jsou daleko inteligentnější, hezčí či nadanější, ale zelenooký chlapec si vybral právě jeho. 

"Myslím, že už to dneska slyším po páté," otočí svou hlavu směrem k Derekovi a pobaveně se na zelenoočka zakření. Jejich nosy se skoro dotýkají, zatímco Stilesovo srdce plesá. Nikdy by si nepomyslel, že bude takhle šťastný. A už vůbec ne s někým, kým dříve pohrdal.

"A i po páté je to pravda," odvětí mladý Hale a přisune svou hlavu ještě blíž, o čemž Stiles pochyboval, že je vůbec možné. Otočí se proto na bok, aby měl pohodlnější výhled na tvář tesanou samotnými anděly. 

"Ty jsi mnohem krásnější," odporuje hnědovlásek a svou rukou přejede po snědé tváři s mírným strništěm. Nekontroluje to, nechává svým citům volný průchod. Proto se před Derekem chová spontánněji, než před kýmkoliv jiným. Dokonce ani když byl sám si nikdy nedovolil uvažovat o takových věcech, o jakých uvažuje v přítomnosti zelenoočka. 

"Věř, že na tebe nikdy nebudu mít," opáčí s úsměvem Derek, "každá jedna piha tě dělá krásnějším. A každej tvůj úsměv prozáří moje bytí a rozpumpuje moje srdce natolik, že mám pocit, jako bych měl každou chvílí umřít."

Derek sáhne na hřbet Stilesovy ruky, který s pootevřenými rty hledí do těch zelených skel pravdy a nechává se unášet někam, kde se meze nekladou. Někam, kde končí jen reálný svět a nastupuje něco naprosto magického, co se vymyká kontrole jakéhokoliv bytí. Ten pocit je tak vábivý, že by se v něm Stiles nejraději ztratil už na věky, jen kdyby tohle mohl prožívat stále dokola a stále jen s Derekem.

Stilesova dlaň je přesunuta z tváře na Derekův hrudník zahalený vínovým tričkem, a Stilesovi se při tom dotek zježí všechny chloupky na zátylku. Cítí, jak Derekovo srdce splašeně buší, zatímco se v jeho očích zračí tolik lásky, že by to zabilo i slona. 

"Tohle se mnou děláš jen ty, Stilesi," šeptne Derek a zmocní se Stilesových rtů, které ihned odhodlaně spolupracují. Je to tak nádherné a vyjadřují se tím všechna Derekova slova. Jenže polibek netrvá dlouho a Derek spojení jejich rtů ukončí dříve, než by se mladému Stilinskému líbilo.

"Chci ti něco ukázat," pronese Derek zadýchaněji a spouští své nohy z postele, přičemž uchopí Stilesovu ruku, který jak v tranzu opakuje Derekova gesta. Nebloumá ani nad tím, kam ho chce Derek zavést, protože je jisté, že to nebude nic zlého. Derek, jak sám často opakuje, by mu nebyl schopný nikdy ublížit. Možná je trochu naivní, ale proč si to nedovolit po všech těch letech, kdy se zabýval jen školou a na sebe vlastně čas neměl. Navíc, stále si drží průměr, který mu bude stačit na to, aby se dostal na detektivní školu, takže se mu povedlo rozdělit svoje city od povinností.

Mladý Stilinski kráčí přes dlouhou chodbu až na jejíž konec, stále ruku v ruce s mladým Halem, který ho vede sebejistým krokem. Zastavují se až úplně na konci, kde Derek zvedá pohled ke stropu a Stiles neodolá a přesune svůj zrak taktéž nahoru. Zjišťuje, že je nad nimi silný provázek, díky kterému se objevují padací schody.

Derek druhou rukou sáhne po provázku a společně se Stilesem kráčí zpět dozadu, zatímco se schody objevují a Stilesovi se tak naskýtá pohled na otvor ve stropu, z něhož srší spousta světla. Zřejmě se bude jednat o půdu, kterou by našel Derek i v domě Stilinských. Stiles tam většinou odkládá jen nepotřebné věci. Ovšem nikdo ji nenavštěvuje tak často, a tak, když se tam jednou za čas vydají, spustí na ně nálož prachu.

Derek ho pouští, což na Stilese zapůsobí, jako kdyby přišel o končetinu a nejraději by i zakňoural, ale ví, že by to bylo jaksi nepatřičné. Mlčky sleduje Dereka, který leze nahoru a svou jednou rukou ho vybízí, aby se za ním vydal. Hnědoočko ucítí mírný záchvěv nervozity, přesto neváhá a vydává se nahoru za chlapcem, který ho nepřestává udivovat svou tajemností.

Zanedlouho se nachází nahoře, kde se opravdu nachází půda. Jenže to jde úplně mimo něj, protože Stilesovy zornice zbystří něco, co by si ani v tom nejkrásnějším snu nepomyslel, že uvidí.

Pomalu přechází ke stolu u jednoho z pěti oken, na němž se nachází neskutečný binec, ovšem to je vedlejší, protože vedle toho stolu, stojí obrovské plátno, táhnoucí se od podlahy skoro až ke stropu, který může být jen o pár centimetrů vyšší, než Derek.

Na plátně je vyobrazený on stojící zády k malíři, zatímco se jeho tvář upíná na vycházející slunce. V pozadí kolem něj tančí domky, které působí tiše a nerušeně. Nikde se nesvítí, jedinou záři všemu dodává slunce probouzící se ze svého spánku.

Je to vzpomínka, protože si je jistý, že takhle nějak to muselo vypadat v den, kdy byli s Derekem nad Beacon Hills a pozorovali východ i západ slunce. V den, kdy se z jeho nitra stalo válčící pole. 

"Jak?" vydechne a nemůže odprostit svůj zrak od onoho mistrovského díla. Vše, jako by vylézalo z obrazu a jemu se ta vzpomínka odehrávala před očima. Jako kdyby byl v Derekově kůži a jeho očima pozoroval sebe samého.

Derek si stoupne vedle něj a místo, aby obdivoval plátno, obdivuje mladého Stilinského, jehož výraz je naprosto vystihující. Na tomhle obraze si dal záležet a proto ho kreslil dlouhou dobu. Delší, než kterýkoli jiný obraz.

"To byl ten důvod, proč jsem tě na ten kopec vzal," odpoví Derek a stále probodává Stilese pohledem, "nechtěl jsem to ukázat jen tak někomu, to tebe jsem tam chtěl vzít. Už od toho našeho prvního doučování. Jen jsem nevěděl, jak to udělat. A pak jsem sebral odvahu a zeptal se. Chtěl jsem mít jeden obraz tak výjimečný, jako osobu, kterou budu znázorňovat. A myslím, že ať už ten obraz vypadá jakkoliv, tobě a tomu skutečnému pohledu se nikdy nevyrovná. Protože ten den, Stilesi, jsem si konečně přiznal, že tě potřebuju víc, než kohokoliv jinýho."

Stiles jen poslouchá a stále hledí na onen obraz. Nemůže uvěřit, že se něco tak krásného děje zrovna jemu. Že potkal někoho tak úžasného a talentovaného jako je Derek. A že právě Derek mu sděluje slova, která by si z jeho úst přála slyšet každá dívka. Jenže to štěstí má on. Obyčejný šprt.

"Miluju tě, Stilesi, hrozně moc, nikdy na to nezapomeň," šeptne Derek, a než se Stiles stačí vzpamatovat, Derek ho otáčí k sobě a objímá ho tak silně, že by každý protest byl marný. Jenže Stiles neprotestuje. Naopak se v tom objetí ztrácí a snaží se ho opětovat s tou největší vervou, aby dokázal, že i on ho miluje stejným způsobem. Slova mu v tuhle chvíli přijdou naprosto zbytečná, když ví, že Derek jeho silný stisk chápe. A tak je to správně.

***

Celý ten plán se ze začátku zdál jako naprosto nesmyslný, protože si nikdo nemohl zahrávat s Lydií a její reputací. Jenže opak je pravdou a Maliin plán působí neskonale skvěle a vychází přesně do puntíku. Škola Lydii a dokonce i Jacksona poznává jako úplně odlišné lidi. Zatímco Lydia se nervově hroutí z toho, že už není natolik opěvovanou kráskou, z plesového výboru se ztrácí čím dál víc lidí a navíc klesá její šance stát se i letošní královnou, Jackson odešel z basketbalového týmu a navíc, podle zvěstí, se měl rozejít i s Lydií, neboť ho prý celá tahle šaráda začíná pořádně unavovat.

Stuart by se měl radovat, protože je všechno naprosto úchvatné. Jeho nejlepší kamarád je kapitánem, Jackson už se nesnaží nijak sabotovat jeho popularitu ve škole a navíc je na druhém místě, hned po Derekovi, v žebříčku nejoblíbenějších lidí na škole. A on se raduje, opravdu ano, ale uvnitř ho začíná něco pěkně svazovat.

Moc dobře si uvědomuje, čím je to způsobené. Propadl Malii naprosto celý a několikrát se cítí i jako její bezvýznamná loutka. Nikomu to neřekl, ale pomalu začíná přicházet na to, že on svoje city a vztah k Malie už dávno nepředstírá. Vlastně od začátku v tom byla trocha pravdy, jenže teď už mu dochází, co všechny ty náznaky znamenají. Zamiloval se do ní a pokaždé, když je s ní, se cítí být opravdu naplněný tým rozkošným pocitem svobody. Jenže jakmile z Maliiných úst vypadne jakákoliv pochvalná poznámka na jeho herecké schopnosti, ten pocit svobody se vytrácí. Malia k němu nic necítí. Nebo přesněji, nevidí ho v takovém světle, v jakém on vnímá ji.

Právě vychází ze třídy a naprosto ignoruje poznámku profesora Harrisona, který mu klade na srdce, aby příště v jeho hodinách nevyrušoval. Jako jediný si totiž vysloužil od toho bídného ničemy po školu až do pěti hodin. Musel za sebou opisovat nějaké chemické vzorce, do kterých pak dosazoval nějaká ještě pitomější čísla. Vůbec ničemu z toho nerozuměl.

Zavírá za sebou dveře a celý znavený se plahočí ke své skříňce, přičemž v ruce křečovitě drží učebnici chemie. Bude rád, až odsud vypadne, a proto přidává do kroku, zahýbá za roh a ani se nenaděje a stojí u své skříně. Chodby školy jsou tak pochmurné, když tu nepobíhají studenti a nepřekřikují se. Ani by neřekl, že tohle je beaconhillská střední, kdyby to tu neznal.

Strčí knihu do skříňky a s hlasitým prásknutím ty zpropadené modré, plechové dveře uzavírá, přičemž se rozeběhne k východu. Jenže jak se zdá, ve škole ani zdaleka nejsou jen učitelé a on. Zastavuje se u dveří, které vedou do chlapeckých sprch, z nichž se ozývají dva hlasy. Jeden mužský a jeden ženský, který až moc dobře zná, a který s ním dělá divy.

"Proč s ním chodíš?" ozve se ten mužský hlas. Stuart ví, že by neměl poslouchat a raději se odebrat pryč. Tak, jak zamýšlel ještě před minutou. Jenže jeho podlejší stránka vždy vítězila a on ji zkrátka nedokáže potlačit. Je zvědavý. Zajímá ho, kdo se baví s Malií.

"Protože ho miluju," odpoví dívka rázně, ovšem v jejím hlase je cítit nejistota a to Stuarta bodne přímo doprostřed hrudi. Po tomhle argumentu si je jistý, že Malia k němu necítí to, co on cítí k ní.

"Lžeš," odpovídá chlapec a Stuart nepatrně nakoukne do pootevřených dveří. Zbystří Malii, která je červená v obličeji a vražedným pohledem probodává Scotta McCalla, jenž sedí na lavičce a hledí vzhůru právě na ní.

"Nezdržuj a řekni mi, proč jsi mě sem zavolal," odsekne dívka a ani se nesnaží nijak vyvrátit Scottovu domněnku. Další píchnutí přímo do srdce. Nejraději by se sebral a odešel, ale jeho nohy jsou připoutány k zemi a on nemůže dělat nic jiného, než se jen dívat a poslouchat.

"Chtěl jsem s tebou mluvit o tom," nadechne se Scott a postaví se, načež naruší Maliin osobní prostor. Dívka znejistí a zahledí se bezbranně do chlapcových očích. V tom pohledu je jasně vyjádřeno, že Stuart není tím, komu patří její srdce. Připadá si jako tenkrát, když se dozvěděl, že Lydia začala chodit s Jacksonem. Opět se ho zmocňuje bolest. 

"O čem?" vydechne dívka a nepatrně se ošije, když se Scottovy dlaně přesunou na její boky.

"O tom, že vím, že mě miluješ a já pochopil, že nechci nikoho jinýho, než jen tebe," odpoví potichu Scott, ovšem ve Stuartových uších to rezonuje přesně tak strašně, jako když mu Lydie oznamovala, že by s ním na rande nikdy nešla.

Tajně doufal, že by Malia přece jen mohla chovat k němu, alespoň čtvrtinu toho, co on cítí k ní. Jenže teď se ukazuje, že to byla jen planá naděje, kterou sám sobě dával. A teď by se za to nejraději zfackoval.

Odvrátí hlavu, když Scott jemně otře své rty o ty Maliiny a ta mu s radostí vyhovuje. Do očí se mu hrnou slané kapky, které ho pálí stejně tak, jako onen sval uprostřed hrudi. Je to snad ještě horší bolest, než tenkrát. Malii měl totiž na dosah, kdežto Lydia nikdy nebyla v dosahu jeho pošahaného srdce. Nejraději by si ho vyrval z těla a ukázal Malii, že bije jen pro ni.

Najednou, ani nevnímá jak, se ho zmocní vztek. Vztek na všechny a na všechno. Rozrazí dveře takovou silou, že oba aktéři od sebe uskočí a věnují mu překvapený pohled. V jeho obličeji se zračí stejný vztek, jako uvnitř, jenž se najednou seskupuje. Ani nevěděl, že toho v sobě tolik dusí. 

"Nesnáším tě," řekne směrem k Malii a rázem se otočí a utíká pryč. Možná to trochu přehnal, protože Malia neměla ani ponětí o tom, co k ní cítí, přesto to potřeboval říct. Protože i ona mu teď nevědomky píchla kudlu do zad, zatímco on se jí odevzdal úplně celý.

Slyší její hlas. Křičí na něj, aby zastavil, ale on utíká pryč ze školy. Pryč od ní a Scotta McCalla, který, jak se zdálo, nakonec nebyl ani nijak polekaný jeho přítomností. Pryč od všeho, co mu způsobuje bolest. Ne, Stiles měl pravdu. Láska je pomíjivá a dokáže člověka srazit na kolena. Tím nejhorším možným způsobem. Totiž psychickou újmou na duši...