Rád by řekl, že jejich prohlubující se polibek došel k další metě a oni začali prozkoumávat svá těla. Opak je však pravdou, a když se opravdu schylovalo k tomu, že se jejich vášeň prohloubí, Stiles se odtáhl. Sám nechápe, proč to udělal. Možná kvůli strachu, který se snaží potlačit někam do hlubin. Strach z toho, že je příliš brzy, což je komické, když se před dvěma týdny rozhodl tak spontánně přijít o panictví s klukem, kterého měl doučovat jen hloupou matematiku. 

Derek mu však vyhověl bez jakýchkoliv otázek. Pouze mu sdělil, že až bude Stiles připravený, udělá všechno pro to, aby to pro něj znamenalo ještě víc, než před tím. Stále nechápe, jak se v Derekovi mohl tak splést. Vždyť ten kluk má v sobě mnohem víc dobra, než on sám. A s nelibostí si přiznává, že Derek Hale a odhad jeho povahy je jeho největším selháním. 

"Kam se budeš hlásit na vejšku?" zeptá se Derek, čímž prolomí ticho, které mezi nimi nastalo. Nejednalo se o žádné trapné ticho, spíš o klid, který jim oběma umožňoval utřídit si myšlenky. Což Stilese, sedícího na okraji bazénu s nohama ve vodě, přivádí k myšlence, o čem ten snědý chlapec přemýšlel. Stále o něm chce vědět víc. Chce si seskupit všechny dílky k sobě, aby vytvořily jednotný obraz Dereka. Se všemi tajemstvími, chybami i zlozvyky. 

"Na detektivní univerzitu v L.A.," odpoví Stiles, aniž by nad svou odpovědí musel dlouho přemýšlet. "Co ty?"

Zvědavě se otočí na chlapce, sedícího vedle něj a zjišťuje, že se Derek dívá do čeřící se vody, která se odráží v jeho krásně nazelenalých sklech na svět. Mohl by se do nich koukat stále a nikdy by ho ten pohled neomrzel. Nic tak fascinujícího v životě ještě neviděl.

"Původně jsem chtěl jít na sportovní školu, společně se Stuartem," odpoví Derek zahloubaně, jako by nad tím přemýšlel už delší dobu, jen se to bál vyslovit, "ale po dlouhosáhlým zvažování asi půjdu na umělku tady u nás. Nechci se odsud distancovat. Mám to tady rád."

Tušil, jaká bude jeho odpověď. Už jen kvůli tomu, co viděl na jeho zdech a s jakým zapálení Derek mluvil o malování. Umělecká škola mu otevře dveře do světa. A Stiles si je jistý, že Derek jistě prorazí. Takový talent jako má on, se nezrodí v člověku jen tak. Musí vycházet ze srdce. A Stiles už dávno ví, že Derek má srdce na správném místě. Potvrzuje mu to vlastně i tou poslední poznámkou. 

"Proč zrovna detektivní univerzita?" optá se po chvilce Derek se zaujatým pohledem, přišpendleným na hnědovláskovi. Ten se zadívá na svoje nohy a znovu si vybaví svoje dětství a slib, který složil matce. Nikdy o tom s nikým nemluvil, kromě Stuarta. Jenže teď má pocit, že může říct cokoliv a Derek ho nebude mít za pošetilého blázna.

Tudíž se bezmyšlenkovitě pustí do vyprávění té historky, která se mu zjevuje jako přízrak minulosti před očima. Zasněně se usmívá a jediné, co ho udržuje v přítomnosti, jsou zaujaté oči plné překvapení. Derekovy oči, které ho nijak neodsuzují za naivitu či pošetilost. Jako by si i on skládal puzzle se jménem hnědovláska. 

"Chci ten slib splnit. Jak pro sebe, tak pro ni," dokončí vyprávění a tváře mu zrudnou. Právě se svěřil s jednou z nejdůvěrnějších vzpomínek člověku, o němž si ještě před pár týdny myslel, že je idiot s mozkem plným pilin. Je až neuvěřitelné, jak mu jeden přitroublý Stuartův nápad změnil život a z něj se stal někdo, kým si myslel, že nikdy nebude. Ani v nejdivočejší představě by ho nenapadlo, že se zamiluje. A už vůbec ne do kluka, kterým dříve pohrdal.

"Byla by na tebe pyšná," reaguje Derek naprosto vážně, bez jakéhokoliv posměchu. Daruje mu proto děkovný pohled. "Už jen proto, jak se řídíš svým rozumem a jdeš si po svý náročný cestě, kterou zdoláváš s přehledem."

Kdyby jen tak věděl, že ze své cesty už napůl sešel právě díky němu. Díky citům, které k němu chová. Není ještě však čas, aby mu něco takového sdělil. Ani Derek se nevyjádřil ohledně toho, co ke Stilesovi cítí. Třeba jde čistě jen o fyzickou vášeň. Třeba jen chce, aby byli přátelé s výhodami. Jak by se k tomu Stiles postavil, kdyby přesně tohle Derek chtěl? Jak by reagoval?

"Jsi hodnej," usměje se stydlivě Stiles a jako malé dítě několikrát zatřepe nohama ve vodě. Důvodem jsou tančící motýli v jeho břiše. Pokaždé, když Derek něco takového řekne, se jejich křídla jemně otřou o vnitřek jeho břicha. Je to příjemný avšak sžíravý pocit. Nemůže jim přikázat, aby se zklidnili.

"Na tebe jinej bejt ani neumím," odpoví Derek spíš pro sebe, než pro něj. Stiles to však slyšel a hlavou mu proběhne otázka, která se celou tu dobu schovávala někde za přílivem emocí. 

"Proč, Dereku? Proč se zajímáš o mě? Proč mi chceš pomáhat?" Tou otázkou bylo vlastně jen počáteční slovo všech těch dotazů, které na zelenoočka vychrlil. Nemůže si však pomoci. "Polovina školy po tobě šílí a dala by cokoliv za to, aby s tebou mluvila stejně tak, jako to teď dělám já. A spousta lidí ze školy i mimo ní by mě jistě zabila, kdyby věděli, co jsem s tebou prováděl."

Derek se nesměle usměje a i on sklopí pohled ke svým nohám ponořeným ve vlahé vodě. Zřejmě mu dělá dobře poslouchat to, co mu Stiles sdělil. Jenže to nemění nic na tom, že se tím Derek nechvástá jako ostatní, i když o tom ví. A Stiles pociťuje ostrý hrot žárlivosti, když si představí, jak Derek prahne po společnosti někoho jiného.

"Strávil jsem spoustu času s velkou spoustou lidí na hodně místech," začne Derek a Stiles ho poslouchá tak pozorně, jako ještě nikdy nikoho neposlouchal. "Nebudu ti lhát, když řeknu, že jsem s hodně lidma dělal to, co jsme dělali my."

Hrot se zabodává do jeho žaludku a rozhání motýli někam do hlubin. Ano, věděl, že je Derek zkušený. A že se ty zkušenosti nevzaly odnikud. Stejně ho ale bolí slyšet to z těch přenádherných úst. Připadá si jako majetnický zmetek. Musí se vzpamatovat. Derek není jeho a on není Derekův. Nejsou pár. Nechodí spolu. 

"A někteří z nich pro mě byli dokonce zajímaví i po první schůzce," pokračuje Derek s dlouhým nádechem, "jenže právě po té druhé nebo třetí schůzce jsem přišel na to, že to nalhávám jen sám sobě. Že jim nejde o to, aby mě poznali, ale aby zapadli mezi nejoblíbenější lidi ve škole nebo aby mě prachsprostě využili k sexu. A nebudu ani lhát, když řeknu, že jsem jim tu druhou věc většinou dal. Nevím proč, zkrátka ze zhrzenosti, že nedokážu odhadnout lidi. Chtěl jsem je poskvrnit a využít tak, jako to oni udělali se mnou."

Jak se v něm pocity mohou tak rychle měnit? Jak je možné, že žárlivost najednou střídá lítost? Nechápe sám sebe a ani toho vnitřního zmetka, který ovládá jeho nálady a pocity. 

"A pak jsi mi padl do oka ty," usměje se Derek zasněně, přesně jako Stiles před chvílí, když vyprávěl o slibu, jenž složil své matce. "Bylo to v půlce druháku a já si představoval, jakej asi jsi, protože o tobě Stuart mluvil jako o někom, koho stojí za to poznat, i když to schovával za sakrastický a urážlivý poznámky."

Stiles se uchechtne. To je přesně jeho bratr. Nebo nejspíš byl. Stuart se začal měnit stejně jako on. Už se neschovává. Alespoň před ním neschovává svou citlivou tvář. Tu pravou citlivou tvář. Ne tu egoistickou, sarkastickou a věčně šťastnou. A ani Stiles nepotlačuje svoje pocity a navíc je se Stuartem sdílí. Jsou si blíž, než kdy před tím. 

"A tak jsem se sebou na začátku třeťáku udělal jakousi dohodu," líčí Derek dál, "schválně jsem hnojil i ty nejlehčí písemky s účelem to říct Stuartovi. Bylo mi jasný, že jakmile mu řeknu, že nemůžu hrát basketbal, protože propadám, domluví mi doučování u tebe. A věděl jsem, že jsem sakra hajzl, když ho takhle využívám. Obzvlášť jsem se cejtil blbě, když jsem si uvědomil, že o mně nemáš nejspíš nejlepší mínění a jeho přemlouvání bude sakra těžký. Jenže jsem nemohl přijít na jinej způsob, jak se s tebou pořádně seznámit."

Cítí se využitý? Tak trochu. Nemůže však potlačit nutkání vyslechnout si Derekovo vyprávění do konce. Co o Stilesovi chtěl vědět? Co zatoužil poznat? 

"Když mi řekl, že jsi nakonec kývl, byl jsem radostí bez sebe a nemohl se dočkat, až tě poznám a přesvědčím se o tom, že nejsi takovej, jako všichni ostatní."

"Takže," vydechne Stiles, když se zdá, že Derek svoje vyprávění ukončil, "jestli to chápu dobře, jsi mě využil, dokonce i Stuarta, aby ses utvrdil ve svým přesvědčení?"

"Když to podáš takhle, zní to neskutečně hnusně a podle, ale svým způsobem máš pravdu. Využil jsem vás oba," odvětí Derek ihned a omluvně se na Stilese zadívá. Lhal by, kdyby řekl, že se necítí ukřivděně, ale zároveň i příjemně omámeně. Nejhezčí kluk ze školy se o něj zajímal už od půlky druháku. A byl tak vychytralý, že vymyslel léčku v podobě selhání v matematice, v níž Stiles vynikal už od první třídy.

"A k čemu jsi dospěl?" položí další dotaz se zatajeným dechem. Potvrdil si Derek svojí úvahu? Musel, jinak by tu teď neseděli. 

"Že jsi někdo, před kým můžu bejt sám sebou a nemusím se celý hodiny přetvařovat. Že se před tebou stydím, aniž bych k tomu měl důvod. Děláš se mnou věci, který nikdo jinej nedokázal. Blázním z tebe pokaždý, když jsi mi až moc blízko. Chtěl jsem tě poznat jen, abych se přesvědčil, že jsi jiný. Neuvědomil jsem si ale, že se do svýho plánu zamotám natolik, že tě budu chtít," vychází z Dereka naléhavé přiznání a Stilesovi se ze všech těch slov motá hlava neskutečně rychle. "Neuvědomil jsem si jednu zásadní věc, Stilesi. Že se bezhlavě zamiluju do bráchy svýho nejlepšího kámoše."

***

"Já si dám jenom colu," odpoví dívka na dotaz servírky v bistru nedaleko školy. O tom bistru ví od Stilese, který sem chodí pravidelně už od svých patnácti. Nikdy nepochopil, co Stiles na tomto místu vidí, přesto se raději nevyjadřuje nahlas, protože přece jen Malia je stále Stilesova nejlepší kamarádka a mohlo by se stát, že by mu na obličeji přistála její pěst. Už pochopil, že s dívkou, která sedí naproti němu, si je ne radno zahrávat.

"Pro mě to samý," snaží se odpovědět naprosto normálně, jenže pravdou je, že celou jízdu autem se cítil, jako by měl za chvíli zemřít. Neví, kdo vydal Malie řidičský průkaz, ale pokud s tím člověkem někdy přijde do styku, zavraždí ho. 

Dívka totiž ulicemi Beacon Hills uháněla jako stádo splašených krav, nereagovala na předpisy ani značky, a navíc u toho všeho křičela na troubící řidiče, aby si políbili zadní partie. Nikdy v životě si nemyslel, že by jízda autem byla tak napínavá a záživná, a že by se profesorská slova ohledně řízení a opatrnosti, mohla kdy vyplatit. Ještě teď, když sedí v bezpečí boxu v bistru, se otřásá jeho tělo v základech. Kdyby tohle viděl jeho otec, asi by zešílel a Malii poslal rovnou na psychiatrii. 

Servírka si zapíše objednávku, mile se usměje (hlavně na Stuarta) a odkráčí pryč, než by Stuart stačil říct dívčino jméno. Lichotí mu, že si ho takhle dívky prohlíží a věnují zrovna jemu takovou pozornost. 

"Tak cos mi chtěla říct?" zeptá se se stále slyšitelným otřesem v hlase. Tu jízdu bude vydýchávat ještě hodně dlouho. Pokud ji vůbec někdy rozdýchá. Je si však jistý, že s Malií do jednoho auta už nikdy nenastoupí. A už nikdy nebude křičet na Stilese, aby přidal a nejel jako řidič slečny Daisy. 

Malia se potměšile usměje a z nějakého neznámého důvodu na něj mrkne. Stuart však stále drží svůj vážný výraz, protože chce vědět, co Malia vypozorovala. Z nějakého důvodu potřebuje páku na Lydii. Ne proto, aby mu konečně podlehla. Ale aby ho nechala svobodně dýchat a on se mohl soustředit na své city mířící k Malie, pod jejímž dotekem se mu je podařilo zachytit. Jakmile ho však na parkovišti pustila, rozletěly se jeho nitrem takovou rychlostí, že nestihl ani mrknout. 

"Chceš vědět, proč jsem tě objala?" optá se dívka s vážnou tváří a tvrdě mu hledí do očí. Stuart se snaží najít alespoň malý střípek, který by mu napověděl, zda k němu Malia také něco cítí. Ví to, ale za každou cenu se musí přesvědčit na plno. Jenže dívka má oči plné jiskřiček pobavení a také jakéhosi poznání, které mu hodlá sdělit. "Na tu otázku si budeš moct odpovědět sám, až ti všechno vysvětlím."

Ke stolu přispěchá servírka se sklenkami coly, přičemž se znovu ohlédne po Stuartovi, začervená se a odejde. Připadá si tak divně, když tu sedí Malia a s dalším ze svých potutelných úsměvů se zadívá nejdříve na ní, a pak na něj. Jenže jemu je jedno, kdo ho skenuje, svléká pohledem či mu projevuje nějakou náklonnost. Chce vědět, co za hru Malia právě rozehrála. 

"Tak začni," pobídne jí netrpělivě, což dívce udržuje úsměv na tváři, načež se napije ze své sklenky a obrátí do sebe půlku jejího obsahu. Zřejmě jí z té pošahané jízdy vyschlo v krku. Když se na ní tak dívá, uvědomuje si, že i jemu vyprahlo v hrdle.

"Objala jsem tě kvůli Lydii, protože mám jistej plán, kterej hodlám uskutečnit a doufám, že mi s tím vším pomůžeš, jsi totiž jeho nedílnou součástí," vysvětlí Malia opět s vážnou tváří. Jak sakra dokáže tak rychle změnit grimasu tváře?

"Kdys ten plán vymyslela, proboha?" zeptá se takřka ihned na otázku, kterou vyplaví jeho mysl jako první. Malia je vychytralá, to už poznal, ale nikdy by si nepomyslel, že proti někomu kuje pikle. A zvlášť proti Lydii. Vlastně se tomu ale nediví, spíš je jen zaskočen a překvapen.

"Hned, jakmile tě ponížila přede všemi," odpovídá Malia pohozením ramen. "Dostala jsem vztek, protože jsi můj kamarád a já cítím potřebu tě chránit. Až je mi zle z toho, jak je ve mně zakořeněný dobro."

I přesto, že tou poslední poznámkou ulehčuje situaci, se mu rozehřálo jakési teplo v oblasti hrudníku, když vyslovila, že cítí potřebu Stuarta chránit. Zřejmě jí opravdu záleží na tom, jak se cítí. I přesto, jak krátce se znají. Tahle její slova si musí zapsat do své mysli a hluboko je ukrýt, aby se už nikdy nedokázala vypařit.

"Lydia Martinová je aristokrat, kterej nemiluje nic jinýho, než sebe. Proč myslíš, že je s Jacksonem?" položí dotaz tentokrát dívka a její koutky úst cukají do mírného úsměvu, zatímco očekává odpověď od Stuarta. 

Stuart si v hlavě přehraje den, tak vzdálený a přesto tak blízký, kdy mu Lydia řekla, že s Jacksonem spávala až se do něj nakonec zamilovala. Věřil jí to? V ten moment ano, ovšem teď je na pochybách, když si uvědomí, že Lydia si s ním vlastně celou dobu jen hrála, neboť věděla o jeho citech. Jenže jen kvůli němu by s Jacksonem přece nezačala chodit. Navíc věděla, že Jackson a on jsou dlouholetí přátelé a když Stuart skákal jak píská, neměla důvod mezi ně stavět poleno. 

"Netuším," odpoví po chvilce dumání Stuart. Napadla ho spousta důvodů, ovšem ani jeden se nezdál tak pravděpodobný. Lydia je sice mrcha, ale oni byli přátelé, než se to všechno zvrtlo, a ona by nedopustila, aby se jejich uzavřený kruh oblíbených lidí rozpadl. Na tom jí sešlo ze všeho nejvíc. Vždycky. 

"Jde jí o moc, jako každýmu aristokratovi. A vzhledem k tomu, že v Jacksonovi je její verze v klučičí podobě, si uvědomila, že s ním po boku bude daleko vlivnější a silnější. Nemilujou se, choděj spolu jen proto, že oba touží po tom být ti nejvlivnější, jít příkladem spoustě studentům a získat si jejich přízeň, aby s nima pak mohli manipulovat. Tohle jsem vypozorovala u svojí kamarádky Kiry, která je ve výboru taky."

Do hlavy se mu dostane obraz asijské dívky s uhlově černými kadeři, která pokaždé splnila všechno, co Lydia řekla, že má udělat. Dívka, která drkala do Malie, když vyjádřila svůj názor. Najednou si uvědomuje dívčina slova zřetelněji, než před tím.

"Takže to je Lydiino slabý místo, do kterýho je potřeba uhodit," mrkne Malia a znovu upije coly, což inspiruje Stuarta udělat přesně to samé. Bublinky sice drásají jeho hrdlo, ale oproti rychle proudícím myšlenkám je to absolutní nic. 

"Jak chceš uhodit do slabýho místa? Lydii oblíbenosti nezbavíš. Už v prváku si dokázala vybudovat obdiv všech," namítá skepticky Stuart. Absolutně nepobírá, kam tím vším Malia míří a jak to vysvětluje její objetí. 

"Tady přicházíš na řadu ty," odpovídá Malia s jistotou, jaká jemu chybí. "Kdo je druhým nejoblíbenějším basketbalistou na škole?"

"Derek," nezdržuje se s odpovědí Stuart, protože tohle ví naprosto přesně. Není nikdo, kdo by pochyboval o Derekovi. Mnohdy se spíš pochybovalo o Jacksonovi, ale Derek ani jednou nezklamal. A navíc si jen svým vzhledem vybudoval respekt a zároveň touhu. Což vlastně dokazuje seznam holek, s nimiž strávil noc a už jim nikdy nezavolal, a ony to braly i přesto jako výhru. Derek má už od začátku ve svých rukou takovou moc, jako sama Lydia. Mnohdy i větší, než kapitán basketbalového družstva.

"A ty," dodává Malia se šibalským úsměvem. "Holky po tobě jedou, protože jsi vtipný a přijdeš jim sexy. Kluci chtějí být jako ty, hlavně ti z prváku a druháku k tobě vzhlíží a snaží se být třídními šašky jako ty. Máš mnohem větší vliv, než sis dokázal všimnout. A co by se stalo, kdyby si Stuart Stilinski nebo Derek Hale přivedli nějakou holku?"

"Už vím, o co ti jde!" zalape Stuart po dechu, když mu dojde kam tím míří. "Když si já nebo Derek přivedeme holku, Lydia to bude brát jako hrozbu, protože se veškerá pozornost přenese na nás. Ona a Jackson vzbudili poprask, jenže ten by se vzápětí ztratil, pokud by se ve hře objevil další pár. Ta holka by na sebe upírala pozornost takovou, že by se Lydia začala cítit ohroženě."

Malia mu věnuje pyšný pohled, což Stuartovi vytvoří úsměv na tváři. Přesto však má pochyby. Pokud Malia zapomněla, on a ani Derek žádnou přítelkyni nemají. 

"A co dělají ohrožení? Paseku. Lydia by se tu holku snažila za každou cenu dostat ze scény. A kopala by kolem sebe tak, až by se prozradila a všichni najednou přišli na to, kdo ve skutečnosti je," dodává dívka a vypadá to, jako by si v hlavě představovala celý svůj plán. 

"Má to ale háček," vytrhne ji z úvah, za což ho zavraždí pohledem, nijak se však nevyjadřuje, "já a ani Derek nemáme holku."

Rád by se ještě vyjádřil k tomu, že nedostal vysvětlení ohledně toho obejmutí, ale raději to nepřipomíná. Malia by ho mohla opravdu rozcupovat na kousky, když před chvíli viděl její zabijácký pohled. Jenže když se na ní dívá teď, dívka se prohnaně šklebí. A když prak promluví, Stuart nabírá podezření, že ona nevypadá prohnaně. Ona prohnaná je. A navíc tak dostává nepřímou odpověď na to, jakou roli má Malia zastávat v celém tom plánu. 

"Proč myslíš, že jsem tě před oběma objala?"