"Nemusíš odpovídat," namítne Stiles pobouřeně a napjatě, "nevím, proč jsem se zeptal. Do háje." Poslední dvě slova spíš zašeptá. Nejsou totiž určena nikomu jinému, jen jemu.

Chvíli mezi nimi panuje ticho, které Stilese trhá na kusy. I když by chtěl nějak odvrátit pozornost od toho dotazu, neví, co přesně by měl říct. To napětí mezi nimi totiž nezmizelo ani po tom, co si jeden od druhého vyslechli to zásadní. Ovšem Stiles si to představoval v trochu jiné atmosféře.

Jeho uši naruší smích, který se zdá až nevhodný. Zmateně se proto podívá na strůjce smíchu a pokrčí obočí, když se Derek kouká přímo na něj a směje se. Moc dlouho mu ten zamračený výraz však nevydrží a rozesměje se společně s tím snědým a božským chlapcem. Pochopil totiž, že to celé je až tak nemyslitelně trapné, až je to k smíchu. A on asi musel působit směšně, když ten nevhodný dotaz vyslovil.

"To je v pohodě," dosměje se Derek a mladý Stilinski se nemůže vynadívat na tu nádhernou tvář. Při tom pohledu roztává jako zmrzlina na letním slunci. Je až neuvěřitelné, jak se mu jeden basketbalový pobuda dostal pod kůži a postupně odkrývá Stilesovy zahalené a zamlžené touhy a chtíče.

Je rád, že to Derek bere takhle. A že se tomu dokáže zasmát. Kdyby byl na jeho místě, asi by se z toho stalo větší drama, než doposud. Zpětně si uvědomuje, že vlastně ze všeho vždy dokáže udělat drama. Nikdy mu to ale nevadilo. Až doteď.

"Chce se ti jít do školy?" zeptá se Derek s úsměvem opřený o psací stůl. Stilesovi se zadrhává dech z toho, když se mu zase vybaví útržky z té noci. Když se ho Derek dotýkal a tiskl své tělo na to jeho. Když cítil každičký sval na tom dokonalém těle.

"Ne," vydechne Stiles až moc zasněně a raději sklopí pohled. Proč prostě nemůže zůstat chvíli při zemi? Proč se stále musí vracet k tomu okamžiku? Možná proto, že to je jeho nejsilnější vzpomínka, která v něm budí ty nejsilnější pocity.

"Super, protože mně taky ne," zachechtá se mladý Hale a hnědovlásek zjišťuje, že se atmosféra kolem nich konečně změnila. Už tu nepanuje takové dusno, jako doposud. A to všechno jen díky černovláskovi. "Nechceš si jít zaplavat?"

"Zaplavat?" podiví se Stiles a podívá se z okna. Venku panuje podzimní chladné počasí a ani Beaconhillský bazén nemívá ve všechny všední dny otevřeno. Pochybuje, že dnešek bude vyjímkou. "Kam?"

Derek se lišácky usměje a odstrčí se od psacího stolu, přičemž ke Stilesovi natáhne svou velkou a mozolnatou dlaň. Svaly na rukou se mu napnou stejně tak, jako když Stilese držel kolem pasu a pevně ho k sobě tisknul. Hnědooký jen tiká očima,  zastřenýma tím utržkem vzpomínky, z Derekovy ruky do jeho očí.

"Uvidíš!" napne Derek a Stiles opatrně vloží ruku do té dlaně. Projede jím tak pulzující elektřina, že by ruku nejraději odtáhl. Jenže na sobě nesmí dát nic znát. Nesmí pokazit tu příjemnou atmosféru, kterou Derek vytvořil.

Po chvilce mu ale nepřijde, že by ten elektrický žár, když ho Derek drží a vede z pokoje ven, byl nějak nepříjemný. Právě naopak. Jako by ho naplňoval neskonalým pocitem štěstí. Jako by už všechno mělo být vždycky tak krásné a smyslné jako je Derek sám. Nejraději by se ho už nikdy nepustil.

Oba chlapci ruku v ruce kráčí po schodech do vstupní síně. V celém domě panuje ticho, což ho trochu zneklidňuje. Pošetile si myslí, že by Derek mohl zaslechnout jeho rychle bijící srdce a rychle vířící příjemný pocit, pod jehož nátlakem mu v břiše tančí motýly.

Najednou, když sejdou schody, se Derek neodebírá ke dveřím, ale zatáčí za schody, kde se nachází bíle natřené dveře s potiskem černé květiny. Stiles si jich při své první návštěve nevšiml, a tak je docela mile překvapen. Bydlet by tu však nechtěl. Dům je až příliš velký a nebylo by těžké se tu ztratit.

Derek svou druhou rukou dveře otevírá a pred nimi se rozprostře úzká chodbička, kterou prochází schody točící se do levé strany. Vypadá to, jako kdyby šli do sklepa.

"Neboj," ozve se Derek potichu, jako kdyby nechtěl někoho vzbudit, "nechystám se tě zamordovat ve sklepě."

Stiles se uchechtne a nechává se vést Derekem do útrob toho neznáma, kam právě míří. Vzpomíná na to, jak se s Derekem vydal na kopec. Na to, jak byl nervózní. A na to, jak podobnou poznámku Derek vyslovil i tehdy. Jako by na něm poznal, že má docela strach a snažil se odlehčit situaci.

Schody nejsou dlouhé a oni za pár vteřin vejdou do obrovské a osvětlené místnosti, v jejímž prostředku se vyjímá bazén dlouhý jako je Stilesovo auto. A musí být přinejmenším i tak hluboký, protože od dveří nedohlédne na dno.

Nedaleko bazénu, v kachličované podlaze, je zabudováno přesně osm světel, jejichž kužely míří do stropu a dodávají magický podtón celému vzezření. A navíc ta bílá barva oslňuje prostředí natolik, že by si Stiles ani nepovšiml, že jsou pod zemí, nebýt jediného malinkého okénka v rohu místnostu, které zaslepuje spadané listí.

Stilesova ruka je osvobozena od Derekova mírného stisku, na což by nejraději zareagoval jako malé dítě zasténáním. Je však tak ohromen vším, co kolem sebe má, že se zmůže jen na vydechnutí. A to si myslel, že ho Derek už nemá čím překvapit.

"Tak tam nestůj a pojď dovnitř," pobídne ho snědý chlapec, který na sebe upoutá Stilesův hladový pohled.

Derek si stačil svléknout triko a z jeho boků padají i modré džíny, načež se před ním vyjímá božský pohled na Dereka Halea jen v boxerkách s úsměvem od ucha k uchu. Stilesovo srdce vynechá několik úderů a on ho ještě hladovějším pohledem přejíždí od hlavy až k patě. V krku se mu dělá sucho a celé tělo vyplavuje vodu prostřednictví potu. Najednou se tu udělalo až vemi obrovské teplo.

Sleduje Dereka, jak odkopává věci za sebe a bez rozmyšlení skáče do vody. Stiles přejde blíž k okraji bazénu a sleduje Derekova záda, mezi jejichž lopatkami se vyjímá zelené tetování. Stiles zadrží dech, když zjišťuje, že je mu ten tvar, jaký obkresluje, až příliš známý.

Tři spirály. Stuartův triskelion.

Derek se vynoří hlavou nad hladinu, rukou si otře tvář a zářivě se na Stilese usměje. Vypadá najednou tak uvolněně a spokojeně. Naposledy ho takhle viděl v tom bistru s Laurou. Nikdy by si nepomyslel, že tento výraz uvidí i ve své přítomnosti.

"Ty nejdeš do vody?" zeptá se Derek a s hlavou nad hladinou doplave až k okraji, u něhož stojí mladý Stilinski s němým úžasem vepsaným ve tvářích.

"No, víš, já-" zastydí se Stiles za to, jak trhaně najednou mluví. Nejraději by si nafackoval. Jako už po sté dneska.

"Neříkej, že neumíš plavat!" vyhrkne Derek vážným tónem a probodne Stilese starostlivým pohledem. Stiles jen vydechne přebytečný vzduch v plicích, protože Derek ani netuší, jak moc mu to dělá těžké. Je pro něj těžké jen dýchat, natož pak mluvit.

"Jo, to umím," vysvětlí Stiles a sundá si alespoň kardigan, který odhodí k Derekovým věcím. K dalšímu svlékání se však nemá.

"Tak o co jde?"

Je asi pošetilé dumat nad tím, jak to vysvětlit, protože se k téhle šlamastice dokopal sám. Přesto má problémy vysvětlit to, co se jiným říct nestyděl. A přesně ví příčinu toho, proč je to tak těžké vysvětlit. Zas a jednou za to může ta zpropadeně vášnivá noc. Ani tehdy by se totiž nesvlékl, kdyby z něj Derek to oblečení doslova nevyškubal.

"Nemám hezký tělo," zastydí se, sklopí hlavu a do jeho tváří se nahrne horkost, "stydím se za něj."

Aniž by to čekal, Derek vyleze na kachličkovaný povrch a postaví se do jeho těsné blízkosti. Stiles najednou zapomíná, jak se dýchá a jen oněměle zírá do Derekovy mokré tváře, do níž spadají další mokré kapky z černých vlasů. Srdce se mu zastavuje ve chvíli, kdy Derek sáhne po lemu jeho bílého trika.

Beze slov ho vyzvedává nahoru a Stiles instinktivně zvedne ruce. Tričko ani ne za dvě sekundy končí u ostatních věcí. Hnědovláskův mozek dostává klinickou smrt, když svým pohledem sjede k Derekovým pootevřeným rtům, zatímco se snědý a mokrý chlapec zmocňuje Stilesova pásku a i ten končí někde za nimi.

Stilesovy přiléhavé a pohodlné kalhoty se svezou na zem. Nejraději by zničil tu vzdálenost mezi jejich rty a zmocnil se těch dvou hebkých polštářků, které pocítila snad každá část jeho těla. Co to s ním Hale sakra provádí?

Derek ztěžka vydechne, jako by i jemu dělalo problém dýchat. Stilesovo tělo na to reaguje husí kůží.

"Už nikdy," šeptne Derek, jako by se ho pokoušel svést, "se nestyď za svoje tělo. Co by za takový tělo dali někteří kluci na basketbal."

Je tak krásný, pomyslí si Stiles ve své hlavě. Jak může být někdo tak zatraceně sexy a krásný k tomu? Odkdy vlastně vnímám, že je někdo sexy? Jako by mu i v myšlenkách vypukla hotová válka.

"A už mě neštvi a pojď do vody," vyhrkne Derek hlasitě, načež chytá zmateného Stilese za boky a končí s ním ve vodě, kde ho pouští.

Stiles dezorientovaně vyplave nad hladinu, kde už je i Derek a zajíká se smíchem. Stiles si setře mokrymi dlaněmi vodu z obličeje a obdaří Halea zabijáckým pohledem. To však nepomáhá a Derek se začíná smát ještě víc.

Pohoršeně na něj cákne velké množství vody a vzápětí se střídá Derekův smích s tím Stilesovým. Ten černovláskův pohled byl totiž k nezaplacení. Ještě na něm tak překvapenou grimasu totiž neviděl.

Derek se ponoří pod hladinu a Stiles se snaží plavat pryč, jenže smích mu způsobuje křeče v břiše, a tak ho Derek chytá za nohy a stahuje ho za sebou. Alespoň, že se před tím potopením stačil ještě nadechnout.

Stiles, naplněný štěstím, se s Derekem pod vodou pře o nadvládu, i když je jasné, že Derek na plné čáře zvítězí. Z jeho hlavy i srdce však mizí veškerý stud a obavy, které se tam zabydlely. Cítí se tak volně a krásně, jako snad ještě nikdy.

Oba se ve stejnou chvíli vynoří nad hladinou a rozesmějí se na plné kolo nevnímajíc, že jsou si opět tak neuvěřitelně blízko. Stiles si automaticky položí ruku na Derekovo rameno a znovu jím projede ten příjemný výboj elektřiny. Pocit štěstí však přebíjí úplně všechno, co se v něm děje.

"Jsi podlej!" dosměje se Stiles a zadívá se do té strništěm poseté tváře. Jeho srdce zase vynechá několik úderů, když si uvědomí, jak moc blízko je Derek u něj. A jak moc on je namáčknutý ke kraji bazénu. Kdyby chtěl uplavat, nemá jedinou šanci.

"Já vím," odpoví Derek potichu. Z jeho hlasu postupně mizí pobavení a nahrazuje ho něco, co Stiles poznal zatím jen jednou a nemůže tomu zaboha přijít ještě pořádně na kloub.

Derek se nepatrně přiblíží k němu a Stilesova záda se dotknou bazénové stěny zalité vodou. Hruď se mu začíná rychle nadzvedávat a zase klesat. To samé pozoruje na té svalnaté hrudi černovláska.

"Kdybys mě požádal," namítne Derek skoro neslyšně s rty jen pár centimetrů od těch hnědovláskových, které se pootevřou, "daroval bych ti tolik nocí, kolik bys jen chtěl."

Stilesovi se motá hlava a připadá si jako v jednom ze snů, které se mu celý ten týden zdály. Jenže tohle je realita. Mnohem pravdivější, než cokoliv, co s Derekem zažil ve snech.

"Proč?" vydechne Stiles vzrušeně. Černovláskovo tělo už se na něj přímo mačká a jeho tělo ochromuje tisíc elektrických výbojů, které jako by vystřelovaly do jeho těla pocity extáze. Je to tak nesmyslné, až se mu to zdá naprosto správné. Správnější, než cokoliv, co kdy zažil.

"Protože ani já na tu noc nemůžu přestat myslet," odpoví Derek a nedává Stilesovi možnost odpovědět. Přitiskne své rty na hnědovláskovy s takovou vervou, že se Stilesovo nitro roztéká a vyplavuje do té vody, která je zahaluje.

Derek však neví, že by Stiles udělal to samé, kdyby nebyl rychlejší. Jejich rty se nejdříve otírají, jenže pak začíná válka, v níž se jeden snaží předčít toho druhého.

Je to mnohem jiné, než v ten večer. Mnohem silnější, jelikož ani jednomu z nich nepáchne z pusy alkohol a ani jeden jím není omámen. Neví, jak to cítí Derek, ale jeho nitro nezaplňují jen pudy jako v ten večer, ale i neukojitelná láska žádájící si víc. Žádající si všechno, co Derek může nabídnout a ještě víc.

Je omámen jen Derekem a láskou k němu. A tak je to správně.

***

Nevzpomíná si, že by se někdy cítil tak skvěle, jako po tom, co řediteli dokázal říct svou upravenou verzi Lydiina příběhu a bez jediného mrknutí oka tak lhát před někým, kdo by mohl zničit jeho budoucnost bez mrknutí oka. Neví, jestli je to způsobeno tím, že ředitele opravdu přesvědčil, aby o všech jeho slovech uvažoval, či za to může ten letmý dotek, který pohnul s jeho sebeovládáním nebo za to může skleslý výraz Lydie po tom, co oba obvinění vstoupili do třídy vysmátí a plní energie. 

Právě vychází vstříc zbytku volného dne a jediné, co ho dělí od svobody, jsou knihy, které svírá ve svém náručí, a které má v plánu co nejdříve uklidit do skříně. Před sebou stále vidí ten Maliin úsměv, který nabral spád i po tom, co se ho nechtěně dotkla hřbetem své ruky. Tím dotekem měl na dosah všechny potlačené city. Jenže než je stačil pevně uchopit a sevřít, vyklouzly mu a znovu se schovaly za, teď už, klesající lásku a vzrůstající nenávist k rusovlásce, která se ho snažila udat. 

Proč to vlastně Lydia všechno dělá? Copak je tak zhrzená svým vlastním životem, že ho musí ničit i ostatním? Copak jí nestačí, že už ho jednou dokázala naprosto perfektně dostat na dno a ještě ho ponížit přede všemi? Ne, Lydii tohle nikdy stačit nebude. Jenže on nechápe, čím se vlastně prohřešil.

Instinktivně zadá svůj kód a dveře od skříňky se mu otevřou. Aniž by nad tím přemýšlel, všechny učebnice vloží dovnitř a skříňku opět zavírá, když se jeho pohled přesune na Jacksona a Lydii, kteří míří s úsměvem od ucha k uchu k němu. Zaráží ho, že jeho srdce už ani nebolí při myšlence na to, že oni dva tvoří pár. Už se ani nepředstavuje na místě Jacksona. Naopak - lituje ho, i když je to idiot. 

"Tak jaký byl pokec s ředitelem, Stu?" optá se ho sladce Lydia a pohne hlavou do strany. Dříve by se nad tím pohledem na ní rozplýval, jenže teď mu jeho mysl radí, aby jí odsekl a vydal se pryč ze školy a co nejdál z dohledu téhle prohnané zmije. 

Stuart nasadí co nejupřímnější úsměv a sebejistě se jí zahledí do očí. "Věřila bys, že jsem si to docela užil."

Sleduje, jak z Lydiina obličeje mizí ten proradný úšklebek, zatímco se jeho nitrem ozývá ďábelský hlas, který ho chválí. Ještě nikdy se nikomu nepovedlo, aby Lydii sesadil úsměv tak rychle. Je na sebe právem hrdý.

"Proč jste tam vlastně ty a ta tvoje nová kámoška byli?" zeptá se Jackson, čímž na sebe upoutá pozornost. Možná by mu uvěřil ten zvědavý tón, nebýt toho zákeřného pohledu, kterým ho probodává. Stuart si uvědomuje, jak náramně se k sobě oba hodí. Oba jsou to nešťastní plazi, co si libují v neštěstí někoho jiného.

Mladý Stilinski se nadále usmívá, neboť ví, že tímhle naštve nepřítele daleko víc, než naštvaným pohledem a ostrými urážkami. Je mu jich vlastně hrozně líto. Dva imbecilové, co se honí za korunkami královského páru.

"No, víš," začne Stuart s roztomilým tónem, "nějací vylízanci měli potřebu žalovat, protože se nezmůžou na nic chytřejšího. Naštěstí je ředitel chlapík se zdravým rozumem a nenechal se jima jen tak oblafnout."

I Jacksonův radostný pohled pohasíná, zatímco stahuje ruku z Lydiina pasu a zatíná prsty na svých rukách v pěst. Stuart nemůže uvěřit, jak se mu dneska všechno daří od ruky. Nemluvě pak o tom, že ze dvou předmětů dostal za dva. Jakmile se Stiles vrátí domů, bude mu muset všechno vylíčit dopodrobna. Doufá, že se Stiles zasměje s ním. 

"Docela si koleduješ, Stilinski," vyhrkne naštvaně Jackson a sevře pěsti tak, až mu bělají klouby. Ví, o co se Whittemore snaží. Už ho zná tak dlouho, že prokoukl všechny jeho taktiky, kterými se snaží zastrašit někoho, komu nesahá ani po kotníky. Tohle je jedna z těch nejúčinnějších, jenže na Stuarta to nepůsobí. Spíš se mu úsměv prohloubí natolik, nakolik se cítí pobavený.

"Jo?" optá se hravě Stuart a laškovně nadzvedne své obočí. "O co si koleduju?"

"O to, že přijdeš o místo v basketbalovým týmu," probudí se ze svého šokování Lydia a znovu se vítězně usměje. Ve Stuartovi hrkne, nedává na sobě však nic znát. V hloubi duše ale ví, že Jackson má v rukách tu pravomoc, aby ho vyštval z družstva dříve, než stačí říct zápas. Ta představa, že jeho největší vášeň skončí, je nemyslitelná a jeho očima proběhne podivný stín strachu. 

"Na to bych mohla zase něco říct já," zbystří všichni tři hlas, ozývající se zpoza Jacksonových a Lydiiných zad. Oba zmiňovaní se otočí a rozestoupí, což způsobí Stuartovi docela šok, ale také radost. Do debaty se totiž přidala i Malia, která právě kráčí mezerou mezi Jacksonem a Lydií a odhodlaně si stoupá ke Stuartovi, kterému obmotá jednu svou paži kolem boku. 

Pro Stuarta je to, jako by se ho dotkl anděl, který mu přispěchal na pomoc. Ta dívka se tu zjevila tak zčistajasna, jako někdo, kdo ucítil Stuartovo pokulhání, které mohlo změnit jeho náladu k podstatně negativnějším vibracím.

"Jackson je sice kapitán týmu, ale pokud kouč nesvolí, Jackson s tím nemůže nadělat vůbec nic," vysvětlí Malia svou poznámku. Stuarta překvapí, že on sám si na tohle nevzpomněl. Otázkou však je, jak o tom ví ta drsná a na pohled nepřátelská holka? "A myslím si, že by s návrhem na Stuartovo vyloučení nesouhlasil. Snad si pamatujete, co dokázal předminulý pátek na tom zápase. Nebo ne?"

Jejich obličeje zbrunátní hněvem a v Lydiiných očích se odráží i něco, co nevěstí nic dobrého. Nikdy to u ní neviděl a není si jistý, oč se přesně jedná. Je mu to však jedno. Lydia rozpoutala válku a přetáhla Jacksona na svou stranu. Ostatně, i kdyby nebyli spolu, si je Stuart jistý, že by se Jackson postavil za ní. Jsou si totiž opravdu povahově hrozně podobní. Byl pošetilý, že si toho nevšiml už dříve. Jako by žil úplně nesmyslný život, když se s nimi pachtil. 

"Zařídím, aby sis v téhle škole neškrtla, to ti garantuju!" vyhrkne Lydia zběsile a poslední tři slova skoro zakřičí svým uječeným hlasem. S Malií to však nic nedělá. Tedy nic negativního. Malia se totiž usmívá ještě zákeřněji, než před tím.

"To ty si už brzy neškrtneš, Martinová, to ti můžu slíbit," zasyčí Malia tak neohroženě a nebojácně, až se Stuart napne a sám se bojí, aby Malii něco neudělal. Kdyby totiž jo, asi by ho smetla z povrchu zemského. Do hlavy mu však nejde ten dotyk, který cítí na svém pase. Co tím Malia zamýšlí? Co tím chce dokázat?

Jackson i Lydia projdou kolem nich jako stádo zuřivých idiotů a dál se nijak nevyjadřují. Když jsou z dosahu jejich pohledů, Malia spouští svou ruku ze Stuartova boku a ten se cítí, jako kdyby mu usekli ruku. Její dotyk byl totiž tak přirozený, že ho vnímal jako svou součást. 

Dívka se postaví naproti němu a rozesměje se na celé kolo, až se za nimi otáčí studenti, kteří vychází vstříc zbytku dne. Stejně jako to zamýšlel Stuart ještě před deseti minutami.

"Ehm. Dík," vysloví Stuart, který celou svou silou potlačuje červeň, která se mu hrne do tváří. Nemůže z hlavy vypustit ten příjemný pocit, když ho Malia držela u sebe. Sice to muselo trochu vypadat trapně, ale co na tom? Nezáleží mu, co si myslí ostatní. Teď už ne. 

"Není za co," mrkne Malia šibalsky, "dlužila jsem ti to."

Ví, jak to myslí. Podařilo se mu zachovat chladnou hlavu před ředitelem a alespoň částečně je vysekat z průšvihu, který by Malii jistě stál hodně kázání od jejích rodičů. A ona zachovala chladnou hlavu, když se on málem nechal zlomit svou slabinou. Basketbalem. Nesnesl by, kdyby nemohl být součástí týmu. I když si je jistý, že se mu po tomhle incidentu Jackson pomstí na jednom z tréninků a bude se snažit ho vyštvat. To se mu však nepovede. 

"A co mělo znamenat - no, však víš - to objetí?" nevydrží Stuart. Musel se optat, jinak by si tím mohl zlomit hlavu. 

Malia se mírně začervená, ovšem úsměv z jejích rtů neopadá. Jako by si všimla něčeho, co jemu celou dobu uniká. A co nějak souvisí s Lydií Martinovou. 

"Pojď," natáhne Malia bezostyšně svou dlaň k té jeho a spojí je v jednu sepnutou ruku, "vysvětlím ti to." A s tím se nechává táhnout Malií Tateovou pryč, aby mu podala vysvětlení. Jenže pod náporem její dlaně je mu absolutně jedno, jaký motiv ke svému činu měla. Hlavně, aby ho už nepouštěla. Teď má totiž možnost sevřít své pocity vůči ní a objevovat je kousek po kousku...