Vím, že se mnou nechceš mluvit, ale chci ti jenom něco vysvětlit. Čekám ve svém autě na parkovišti. Pokud nepřijdeš do osmi za mnou, pochopím to.

D.

V rozklepaných rukách svírá útržek bílého papíru, na němž se malým písmem vyjímají ta slova, která mu zastavují rozum. Není pochyb o tom, že vzkaz, zavěšený na jeho skříňce, mu nechal Derek Hale. A jak to tak vypadá, opravdu si potřebuje nutně promluvit.

Znovu přejede očima po černém písmu a útrobami se mu rozlévá nervozita a také nerozhodnost. Má tam jít a nechat Dereka vysvětlit, proč si od něj vzal panictví, aniž by o tom věděl, anebo má udělat tlustou čáru přes rozpočet růžovým brýlím a držet se od Dereka co nejdál?

"Co to je?" optá se Scott a snaží si vzkaz přečíst, Stiles ho ovšem rychle zmuchlá a pobouřeně se na Scotta podívá. Ten se zatváří překvapeně, ale nic jiného nenamítá. Stiles ví, že čeká na vysvětlení.

"Nic," odpoví Stiles vyhýbavě a útržek papíru si strčí do kapsy, z níž následně vytáhne mobil. Je pět minut před začátkem první hodiny. Před osmou.

"Fajn," odsekne podrážděně Scott a aniž by čekal, vydává se od šokovaného a zmateného Stilese pryč. Ten jen stojí s vykulenýma očima a zírá na záda svého nejlepšího kamaráda.

I Scott po té párty není nějak ve své kůži a on to stačil zbystřit i přes to, že je jeho hlava plná Dereka a té zpropadeně krásné noci. Bude si tohle všechno muset se Scottem ujasnit, ale teď je na čase vydat se pryč ze školy, ač nerad mešká učivo.

"Tak jo, Stilesi," uklidňuje se nahlas, zatímco se drží přezek batohu a pomalu kráčí k východu, "jen si promluvíte. O nic víc nejde." 

Nevšímá si pohledů, které na něj míří. Vlastně nevnímá nic, když se snaží svůj dech držet v normě. Myslí jen na slova, která mu Stuart opakoval celý víkend, když se probouzel zpocený, dezorientovaný a napůl také vzrušený. 

Jeho nohy mají přesně nacvičenou cestu na parkoviště, kde se Stiles probouzí ze svého uklidňování a začne se rozhlížet po povědomém černém autě. Opozdilci probíhají kolem něj, několikrát do něj i strčí, jenže jemu to je jedno. Snaží se jen zbystřit auto, v němž sedí člověk, díky kterému mu srdce buší milionkrát rychleji. 

Zrak se mu zasekne na parkovacím místě hned vedle jeho jeepu. Chvíli jen s pootevřenými ústy stojí a hledí na Dereka, opřeného o kufr svého auta, jak na něj zdálky hledí. Bez jakékoliv grimasy či nějakého znamení. Jen jejich pohledy jsou i na takovou dálku vpité do sebe a zkoumají emoce toho druhého. 

Stilesovo srdce zase splašeně buší do jeho hrudi a on pomalými kroky kráčí k místu, kde stojí mladý Hale. Snaží si konečně odpovědět na otázku, jíž mu položil jeho bratr. Zda lituje toho, komu své panictví odevzdal. Jenže ani v tuhle chvíli, kdy hledí do zelené říčky pravdy, si nedokáže odpovědět, protože jeho srdce a mozek jsou dva největší nepřátelé. Zatímco mu srdce říká, že nemá čeho litovat, mozek na něj křičí, že to byl ten největší nesmysl, jaký mohl udělat. 

Zastaví se asi metr od černovláska, který se postavil rovně. Sleduje jeho tvář, na níž zrovna v tuhle chvíli nehraje žádná emoce. Tváří se neutrálně, rty stažené do úzké linky. Avšak oči prozrazují jakousi podivnou emoci. Něco jako strach z toho, kam celý tenhle rozhovor povede. 

Cítí se jako to nejmenší stvoření na světě. Ano, Derek je sice ohromný a převyšuje ho o půlku hlavy, jenže teď má pocit, jako by se smrskl do těla malinkatého stvoření. A jeho srdce s mozkem vedou ještě vášnivější debatu, než před tím. Dá se říct, že se hádají. 

"Ahoj," naruší klid mezi nimi Derek, který se nervózně poškrábe na zátylku a neutrální grimasa na tváři je vystřídaná spoustou emocí. Stiles si uvědomuje, že mu ten hrubý hlas chyběl. Že mu chybělo být tak blízko Dereku Haleovi. Jako by se jeho svaly konečně uklidnily. A kdyby mu to nebylo trapné, úlevně by si vydechl.

"Ahoj," pozdraví Stiles téměř neslyšně a odvrátí svůj zrak od jeho tváře. Jeho oči totiž sjely k těm rtům, které ho laskaly na každé části těla. Rty, které ho zbavovaly o rozum každičkou sekundu, co ho naplňovala vášeň a chtíč.

"Myslel jsem, že nepřijdeš." Stilese jeho upřímnost na chvíli zaráží. Tak moc, že znovu zvedne pohled do jeho červených tváří. 

"Já zprvu taky," přizná se Stiles. Když si totiž přečetl ten vzkaz poprvé, chtěl ho zahodit, protože myšlenka osvobození od Dereka, byla velmi lákavá. Jenže jemu se hlava naplňovala bolestí, kterou mu působilo prchání od něj. Proto je i uvolněnější, než doposud. 

"Nechci o tom mluvit tady, tak jsem myslel, že bysme mohli někam zajet," poškrábe se Derek znovu na zátylku. I tohle mu chybělo. Zkrátka úplně všechno. Ty nazelenalé oči, černé vlasy načesané nahoru, úzké a smyslné rty, božské tělo. 

"Jo, to je asi fakt," odpoví Stiles. Na svém těle bytostně pociťuje ten tlak, který mezi sebou mají. Tu napjatou atmosféru a to elektrizování pokaždé, když se jejich pohledy semknou. Když se hnědé duhovky vpijí do nazelenalých vod. 

"Kam - kam bys chtěl jet?" zakoktá se Derek, což Stilese trochu pobaví a ani si neuvědomí, že jeho koutky sebou cuknou do mírného úsměvu. "Napadlo mě, že bysme mohli jet ke mně. Rodiče s Laurou jeli nakupovat a babička s dědou jeli na pár dní ke známým do New Yorku."

Pozval ho Derek právě k sobě domů a naznačil mu, že tam budou jen oni dva? Zdálo se mu to? Na chvíli se mu zatočí hlava a jeho tváří projede jakýsi stín vzpomínek. Ta noc se k němu stále vrací. A navíc Derekův hlas ho navrací do chvil, kdy mu šeptal, jako moc ho chce, a že čekal strašně dlouho, což Stilesovi nedávalo smysl. A stále nedává. 

"Teda můžeme jít i někam jinam, jestli chceš," vyhrkne Derek, když si všimne Stilesova vyděšeného pohledu. Ten si ale vůbec neuvědomuje, jak se tváří. Zkrátka ta představa, že jsou s Derekem sami v domě ho napůl děsí a napůl...vzrušuje, což je ještě děsivější. 

"N-Ne," odpoví po chvilce, "to je v pohodě. Můžem jet k tobě."

"Dobře," usměje se Derek a pokyne Stilesovi, aby se usadil v jeho autě, zatímco sám přechází k místu řidiče. Stiles chvíli hledí před sebe a se srdcem až v krku se modlí, aby z něho ta tíha noci spadla a aby si dokázal konečně odpovědět na otázku, kterou mu Stuart položil. Vadí mu, že Derek Hale získal jeho panictví, či nikoli?

***

Už od rána bytostně pociťuje nepřítomnost svého nejlepšího přítele. Doufal, že hlavně díky Derekovi přežije další den plný Lydie Martinové a Jacksona Whittemorea v jakémsi poklidu, jenže po Derekovi, jako by se zem slehla. Už pochopil, jak frustrující je pocit, když nikomu nezvedá mobil a nedává o sobě nikomu vědět. Z části za to Dereka proklíná.

Nepovšimnutě kráčí přeplněnou chodbou směrem k chlapeckým záchodům, kde má v plánu se na chvíli zašít, aby měl pokoj od toho humbuku všude kolem. Zmocňuje se ho svíravý pocit, že je sám, a že tu vlastně není nikdo, s kým by mohl mluvit. Ano, samozřejmě, jsou tu členové basketbalového týmu a spousta lidí, kteří ho zdraví za jeho výsledek při posledním zápase - za který vlastně ani nenese žádnou odpovědnost, jelikož byl pouhým vynervovaným a opilým divákem. 

Jenže když si tak v hlavě přemítá, nikdo z těch lidí ho nezná. Jediné, co o něm vědí, je to, že umí hrát basketbal, známky má průměrné, je děsně vtipný a oblíbený, a že je zamilovaný do Lydie Martinové. Neznají ho tak, jako ho zná Derek, Stiles nebo Malia. 

Napadlo ho, že by mohl vyhledat Stilese, ale ten se jistě sám vypořádává ze svého zmatení ohledně Dereka a tudíž na něj nechce přenášet svou depresivní náladu. Také ho napadlo vyhledat Malii, ale když si to tak vezme, oba jsou z jiné sorty lidí a on neví, jak přesně by Malia reagovala, kdyby s ní chtěl strávit den. Po tom polibku na párty je mezi nimi jakási bariéra vytvořená strachem a zmatením. Nebyl by to zrovna nejlepší nápad jít za ní. 

Otevírá modré dveře s panáčkem a zaplouvá do místnosti se třemi kabinkami, čtyřmi pisoáry a dvěma umyvadly. Všímá si, že kabinka úplně u zdi je obsazená, a tak vchází do vedlejší, kde se zamyká. Sklopí prkýnko i s víkem a unaveně klesne na svou zadnici. Nejraději by se rozeřval po celém areálu. Připadá si jako uvězněný ve svém těle a neuvěřitelném koloběhu času. 

Vytáhne mobil a znovu vytočí Derekovo číslo. Ví, že by svého kamaráda neměl tak uhánět. Také musí být rozhozený z toho, co všechno se za posledních pár týdnů stalo, jenže on se nechce cítit sám. Nechce být jako vězeň svých vlastních pocitů, které ho mučí. 

Derek však telefonát nezvedá a Stuart si frustrovaně a naštvaně povzdechne. Co může dělat? Mohl by jít domů a tam se něčím zabavit. Nebo by mohl jít do baru a dát si nějaký drink, aby se alespoň trochu uklidnil. Jenže už má dost zameškaných hodin, a pokud chce být dál součástí basketbalového týmu, musí zůstat tady a působit jako ten největší tragéd na světě.

Jeho myšlenkové pochody zpřetrhá zvuk ze sousední kabinky, nad nímž se Stuart nepatrně ošije a vykulí oči. Zvuk totiž připomínal slastný mužský stén. Do hlavy se mu vkrade nechutná myšlenka, že by si někdo dělal dobře zrovna ve škole a zrovna na záchodech, jenže to se mu nezdá jako pravděpodobné. Obzvlášť ne, když ta osoba vedle dýchá rychle. Až moc rychle. 

"Jo," ozve se slastně znovu a Stuartovi se zježí každý chlup na těle. Co to proboha je? Co se to tam děje? Nejvíc ho zaráží fakt, že ten hlas zná. A to docela dobře. A přesně ví, kam ho má zařadit. 

"Přidej," ozve se znovu a Stuart přemýšlí, jak by se odsud nejraději ztratil. Ten hlas se mu zabodává do každičkého kousku těla, protože, i když ho zná, je zastřený tím neukojitelným pocitem spokojenosti. Přesně jako při sexu. 

"Jo, zlato, řiď ho." Má chuť vykřiknout zděšením jaké právě zažil. Buď si z něj někdo v tuhle chvíli utahuje a nebo se stal nečekaným svědkem něčeho neskonale zvráceného. Tenhle hlas totiž nepatřil té osobě, která sténala slova před chvílí. Tohle byl jiný mužský hlas. Hlas, který Stuart také dost dobře zná. Možná ještě lépe, než ten první. 

"Už budu, Theo," hekne Liam Dunbar a slastně vydechuje, přičemž za nedlouho se školou ozve zazvonění a přesně v té chvíli Liam a Theo vykřiknou najednou. Stuart se kousne do ruky, aby se nezačal smát na celé kolo, protože to zjištění je šokující a zároveň vtipné. 

Theo je totiž jeden z mála, který vždy odsuzoval gaye. Pokaždé o nich u stolu vykřikoval nepěkné věci a pokaždé odsoudil Dereka za to, když se v opilosti a znuděný s nějakým tím spolužákem vyspal. Jenže jak se zdá, Theo není homofób. Vlastně mu to ani nepřijde tak nechutné, když klátí basketbalového spoluhráče na veřejných toaletách střední školy. 

Už to dál nevydrží a celou místnost prořízne jeho pobavený smích. Ví, že by na sebe neměl upozorňovat, jenže on zkrátka už nemohl zadržovat to pobavení. Přímo ho dusilo, když ze svého hrdla nemohl vypustit smích. 

Z vedlejší kabinky se ozve vyděšené zalapání po dechu, což Stuarta pobaví ještě víc, než fakt, že Theo a Liam spolu souložili jen metr od něj. 

"To bych do tebe teda neřekl, Raekene," ozve se schválně Stuart, který úplně zapomíná na svou samotu, či na podráždění, že mu Derek nezvedá telefon. 

"Stilinski?" optá se místo Thea Liam, přičemž chvilkové ticho přerušuje tiché klení a zapínání zipu nejspíš na poklopcích. Stuart vyjde ze své kabinky a dojde až k umyvadlu. Neměl by se cítit uhozeně, ale přijde mu ironické, že si celou tu dobu myslel, jak své přátele dobře zná a přitom o nich ví jen pramálo.

"Stilinski, varuju tě, jestli se to někdo dozví...," vyběhne z kabinky Theo, úplně červený ,přímo ke Stuartovi, který se na sebe kření do zrcadla. Nedokáže to ovládnout. Zkrátka se pořád musí smát. 

"Tak co?" zeptá se hravě Stuart a přesune pohled na běsnícího Thea, který mu odpoví zatnutou pěstí. Najednou to není ten kluk, který je naprosto flegmatický, a kterého nedokáže nic rozházet. Stuart přišel na jeho slabinu. A Theo je hlupák, že ji nedokáže využít jako svou obranu. Že svou slabinu nevyužívá jiným způsobem a tají ji před ostatními. 

"Nesmíš o tom nikomu ceknout," změní Theo svůj výraz. Jako by si uvědomil, že Stuart není člověk, který by hned běžel a roztroubil to po celé škole. "Jackson by mě vykopnul z týmu. Nehledě na to, že by se na mě celá škola koukala jako na pokrytce."

Stuart svůj zrak přesune na Liama, který se tváří stejně rozrušeně jako Theo. Nejde mu do hlavy, proč prostě nevlezli do sprch a nezamkli se tam a místo toho využili tak riskantní prostředí. Jenže v Theově očích nehraje roli jen vášeň či chtíč. Stuart si poprvé uvědomuje, že Theo má svou duši otevřenou dokořán. Jako by mu ji chtěl odhalit. A vidí tam i něco, co v sobě cítí on vůči Malii. Zmatení a nepochopení. 

"Nikomu to neřeknu," vysloví Stuart vážně a oba dva obdaruje svým pohledem, aby věděli, že tohle myslí smrtelně vážně.

Než však stačí Theo nebo Liam něco opáčit, školou se rozezní hlas ředitele přes reproduktory. A Stuart se rázem vrací do svého až příliš bláznivého nitra, kterým teď otřásá jakýsi strach z toho, co se bude dít dál. V hlavě už totiž ví, proč se ozývá hlášení s jeho jménem. A důvodem není nic jiného, než Lydia Martinová a její pomstychtivá povaha.

"Stuart Stilinski a Malia Tateová, nechť se oba dostaví neprodleně do ředitelny. Děkuji..."