Uběhl týden od té neskutečné noci. Ačkoliv ho pohlcoval opar alkoholu, pamatuje si každičkou část té noci, jako by to byl pouhý sen. Pamatuje si, jak se emočně zhroutil, zatímco se před Derekem snažil hrát silného. Jak se mu podlomily nohy. Jak ho Derek chytil a dokonce si pamatuje i slova, jež vypustil mladý Hale, než ho políbil a obral ho i o poslední kousek racionálního uvažování.

Neuběhl den, aby nemyslel na to, jak svýma rukama prozkoumával snědé tělo obohacené tak přitažlivými svaly. Jak se ho zmocňoval chtíč, když si ho Derek bral jako by mu celý život patřil. Jak s Derekem splynul v jednu osobu a ačkoliv to zpočátku bolelo jak čert, nakonec si užíval každičkou chvíli, která ho naplňovala.

Zjistil však jednu věc, která ho pohltila jako lavina tsunami a až dodnes se ho odmíta pustit.

Když totiž ráno vstal, se silným bolehlavem, s břichem nabodaným tisícem jehel a zakalenou myslí, vůbec si neuvědomoval, co se předešlou noc stalo. Až pak, když se otočil ke zdi, u níž spal Derek, jehož choulostivé části těla zakrývala jen přikrývka. Srdce se mu rozbušilo na hruď tak rychle a tak zřetelně, že ho každé bouchnutí bolelo a on se nedokázal ani nadechnout.

Ze svého těla odhrnul svou přikrývku a zjistil, že nejen, že je nahý a celé tělo, hlavně v oblasti zadních partií, ho bolí, ale také že se na jeho hrudi, břiše, nohách - zkrátka všude, kam se podíval, vyjímaly nafialovělé modřinky značící jen jediné. Derek si ho označkoval, jako by mu opravdu po téhle noci náležel.

S každou minutou se mu do hlavy vracely vzpomínky a z jeho očí se postupně neslyšně vyplavovaly slzy. Hysterie naplňovala jeho nitro, zatímco vstal, ignorujíc bolest snad úplně všude, spěšně se oblékl do smrdutých věcí a vystřelil z domu Whittemoreových jako neřízená střela.

Dusil se vlastními vzlyky, když bosý běžel přes zem posetou kamením. Nevšímal si aut, které kolem něj projížděly. Nevšímal si okolních lidí, prohlížející si ho jako něco nemravného. Jemu to tedy tak připadalo. Jako kdyby věděli, co v noci provedl.

Zbavil se svého panictví takovým způsobem, za nějž by se mohl stydět každý. Věnoval své poprvé někomu, koho sotva zná, a i když si uvnitř uvědomoval, že Dereka bezvýhradně miluje, litoval toho celý svým coulem.

Myslel si, že sprcha to z něj všechno odplaví, ale ani po ní se necítil dobře. Stále musel myslet, jak se ty snědé ruce sápaly po jeho těle. Jak si Derekova ruka bez problémů dobyla cestu do jeho kalhot a způsobovala mu husí kůži a extázi po celém jeho bělostném těle. Jak ho laskal v těch nejintimnějších partiích. A v ten den si uvědomil, že část něj zemřela ve chvíli, kdy ho Derek políbil.

Že část, kde uměl udržet své hormóny na uzdě, opustila jeho tělo, a že on toužil zažít znovu tu slast, jíž prožíval předešlé noci. Slast, která ho naplňovala tak, jako ještě nikdy nic.

A tak se celý týden Stiles drží od Dereka co nejdál. Je to pro něj jako muka. Muka tak strašná, že je nedokáže popsat. Cítí se jako feťák, který touží po další dávce své drogy. Derekovy dotyky, něžnost, mužnost, to všechno se stalo jeho drogou. A on pociťuje abstinenční příznaky.

Nikomu o tom neřekl. Vlastně skoro s nikým od té doby nepromluvil nic navíc, než na co byl dotázán. Nikomu se nedíval do očí, protože si uvědomil, že tu smršť ve své hnědi nedokáže udržet. Nechtěl, aby někdo věděl, že přišel o svoje poprvé tak nechutným způsobem. Neměl na ten večírek chodit. A neměl si dělat nic z toho, že se Derek líbal s Ericou.

Stuart na něj naléhal a stále naléhá. I teď, když sedí ve své lavici a absolutně ho bortí pohledem. Stiles usoudil, že ani Derek o jejich společné noci nikomu nic neřekl. Což ho těšilo a zároveň zraňovalo. Byly to tak dvě odlišné emoce, že nedokázal rozpoznat, kterou z nich pociťuje víc. Těšilo ho totiž, že si je Derek nějakým způsobem jistý, že by to Stilesovi vadilo, kdyby se jím vychloubal jako nějakou trofejí. Zároveň ho zraňoval pocit, jako by se za něj Derek styděl. Jako by se styděl říct, že se s ním vyspal.

I ty dvě nazelenalé bulvy na sobě cítí. Drží se ho pevně a neoblomně, jako se on držel v tu noc jejich majitele. Byl jako nenasytné klíště.

S Derekem nepřišel do styku na víc, než na metr a to měl Stiles co dělat, aby se samou nervozitou nepropadl do země. Pokaždé, když viděl, jak za ním Hale jde, se rychle odebral jinam. Obvykle se rozeběhl plnou chodbou až ven, kde se Derekovi ztratil z dohledu. Nebo ze třídy vždy vyběhl tak rychle, že si Derek nestačil posbírat svoje věci. A když už byl Derek připravený na tohle všechno, Stiles se rozeběhl za kantory a vedl s nimi nesmyslné diskuze, protože si byl jistý, že si Derek nedovolí přerušit jejich konverzaci. Učitelé mnohdy na Stilese zírali jako na boží zjevení bez jakéhokoliv vysvětlení. Jemu to však bylo jedno. Potřeboval se vrátit zpět do starých kolejí a především ke svému cíli. Potřeboval ze sebe smýt vliv Dereka Halea.

Uvnitř ho sužuje tak nepopsatelný pocit smutku a vášně zároveň, že je na roztrhání. Derekovy oči ho stále zkoumají, jako by se ho chtěly zmocnit. Možná už působí paranoidně, ale on to zkrátka ví, že ho Derek stále sleduje. Stuartovi za ten týden z pusy několikrát vypadla poznámka, že si všiml, jak se Stilese snaží kontaktovat, přijít s ním do styku. A Stiles nebyl schopný slova. Jen mlčel, zíral do stropu a potlačoval vášeň ve svém nitru.

Potřebuje se na chvíli schladit. Potřebuje uvolnit své ztuhlé svaly, jinak tu vybuchne jako časovaná bomba. Láska a vášeň se slévají v jeden enormní pocit, s nímž se zatím snaží bojovat. A podle toho, jak mu vychází se Derekovi vyhýbat, zřejmě vyhrává.

Zvedne ruku a učitel pokyne hlavou k němu. Stiles neví ani co za hodinu mají, jaký předmět je na seznamu či jaké téma probírají. Plyne jen svými myšlenkami a potlačuje vzpomínky na Derekovy rty na svém těle.

"Mohl bych si dojít na záchod? Není mi dobře," vypraví ze sebe přiškrceně pod palbou všech soudivých pohledů. Jako by každá ta bytost, s pozorností upřenou na něj, věděla, co se odehrává v jeho hlavě a hlavně proč se to tam odehrává.

"Jste nějaký bledý pane Stilinski, mám s vámi někoho poslat?"

Než však Stiles stačí odpovědět, do debaty vtrhne černovlasý mladík: "Já se Stilesem půjdu."

"Ne," vyjekne Stiles hystericky, čímž se profesorův ustaraný výraz mění v překvapený. V Stilesovi jako by vládla nějaká těhotná žena. Spěšně vydechne, aby se uklidnil a odpoví přijatelným tónem: "Zvládnu to sám."

Oči všech studentů ho skenují, včetně pohledu dvou hnědých a ustaraných duhovek. Stuart však neskenuje pohledem jen jeho, ale také svého nejlepšího kamaráda. Jako by už na něco přicházel a to se Stilesovi nelíbí.

"Dobrá," přikývne profesor, "pokud se nevrátíte do pěti minut, posílám za vámi někoho."

Stiles poděkuje a jako neřízená střela probíhá třídou, následně chodbami a chce vyběhnout až ven. U pusy si drží ruku, aby nevykřikl přes opuštěné chodby. Zarazí ho však pootevřené dveře vedle tělocvičny.

Stiles přejde až k nim a vstoupí dovnitř s pocitem, že to mu prospěje mnohem lépe, než vzduch venku. Tohle ho osvěží s daleko většími účinky. Nachází se totiž v umývárně, ve které nikdo není.

Pomalými kroky projde přes uličku laviček a dostává se ke kachlikované stěně, končící uprostřed místnosti. Stiles zajde za ni a vybere si první kout, který mu padne do oka. Nepřemýšlí, jen se těší, až ho naplní pocit úlevy. V něm totiž dřímá oheň, který je potřeba uhasit. Je potřeba odstranit chtíč po černovlasém chlapci, který se zmocnil nejprve jeho srdce a pak i těla.

Otočí modrým kohoutkem a z horního držáku na něj vytryskne ledová voda. Smáčí nejprve jeho vlasy, obličej a pak putuje k jeho oblečení. Nepromyslel si, jak se celý zmáčený vrátí do třídy a jak to všechno vysvětlí. To je ale to vedlejší. Důležité je, že jeho vařící se kůže konečně chladne a jemu se po tak dlouhé době dělá zima. Od té doby, co se vyspal s Derekem, se ho drží neskutečné teplo a ani ledová sprcha doma mu tolik nepomohla. Tohle je však jiné.

Zmocňují se ho ledové ruce miliona kapek, drží v ruce jeho srdce a pokouší se uhasit ten požár uvnitř. Jako by se ledová voda snažila vyřešit ten problém za něj. Jako by se nad ním jako jediná slitovala a slyšela jeho tiché volání pomoci.

Jenže to se mění v momentě, kdy ledovou vodu střídá nejprve vlahá, teplá a pak horká. Do jeho srdce se znovu vrací oheň v neskonalé síle. A nabírá na intenzitě, když se jeho promočených boků chytají dvě silné a pevné dlaně, zatímco se na jeho promočený krk řítí horký dech.

Chce otevřít oči a začít křičet, ale nemůže. Celý svět je najednou vzhůru nohama a on se nezmůže na nic víc, než na úlevné vydychnutí. Ty ruce totiž uvolňují jeho dosud napjaté svaly a oheň v jeho srdci už není ani zdaleka tak intenzivní jako dech na straně jeho krku. A on ji bezmyšlenkovitě nakloní, aby k ní měl dotyčný lepší přístup.

"Stilesi," šeptne ten drsný a zároveň jemný hlas zastřený spoustou emocí. Stiles cítí, jak se hebké polštářky otřely o jeho krk a on má co dělat, aby se okamžitě neskácel k zemi. Horká voda na něj stále proudí, ale on ji vnímá jen jako kulisu.

Velké ruce se z boků pomalu přesouvají přes jeho břicho až po prsních svalech směrem k zipu na mikině. Ten se rychlostí tryskáče přesouvá dolů a promočená mikina z něj sklouzává tak ladně, zatímco se o bok jeho krku otírají ony známé a vášnivé rty.

"Stilesi," vydechne Derek znovu do jeho krku, což na Stilesově mokré kůži vyvolá husinu. Srdce mu splašeně buší a tělo se naplňuje chtíčem. Ještě jasnějším, než v tu noc.

Uši bystří párání mokré látky a on si matně uvědomuje, že už jeho horní část těla nezahaluje absolutně nic. Jen Derekovy dlaně laskající ji konečky svých prstů, které dohání hnědovláska k zbláznění. Proto nespokojeně vydechne.

"Proč se mi vyhýbáš?" šeptne Derek svůdně otázku, na níž potřeboval vědět odpověď už v pondělí odpoledne. Stiles nepřemýšlí, jeho racionalita ho už zase opustila a on jen potřebuje cítit Dereka. Jak se ho zmocňuje. Jak ho laská. Jak mu naplňuje srdce.

"Protože - protože jsem ti dal něco, co - co by ti správně náležet nemělo," odpovídá Stiles s přerývaným dechem jako v tranzu. "A protože se sám sebe bojím."

Konečky prstů se přesouvají z jeho hrudníku k břichu a následně si rovnoměrně hrají v podbříšku. Těsně nad Stilesovým páskem. Jedna z nejerotogenějších částí Stilesova těla. Proto zadrží vzduch v plicích a mírně se napne.

"Bojíš? Proč se sám sebe bojíš?" další dotaz vypravený do boku jeho krku. Stilesův mozek je na kaši, když se do podbříšku opře celá Derekova dlaň, zatímco ta druhá ruka rozepíná pásek u jeho kalhot. Na svých zádech ucítí obrysy svalů. Vypadá to, že než sem Derek zaplul, svlékl se do půl těla.

Stiles si opře hlavu o jeho rameno a s odpovědí si dává na čas. Chvilkami zapomíná, jak se vlastně mluví či dýchá.

"Protože vím, že když jsem s tebou zažil něco takového, budu to chtít zažívat pořád. A jen s tebou. A když se ti podvolím, vím, že nedokážu splnit slib, který jsem kdysi dal," odpovídá zase automaticky. Neví, komu dal slib ani čeho se týkal. Neví nic. Ví jen jedno: "Jenže já už to dál nedokážu. Chci tě cítit všude. Dereku, chci, aby sis mě vzal! Udělej to tak, jako by to mělo bejt naposled! Jsem jenom tvůj."

Derek vjede pod Stilesovy džíny i boxerky a v hnědookém chlapci se rozvíří emoce tak, jako by je někdo rozfoukal. Z úst se mu vyloudí hlasité zalapání po dechu, zatímco se do jeho krku Derek potutelně zasměje.

"I já jsem jenom tvůj, Stilesi, a chci, abys to pociťoval i jinak, než když si tě vezmu" pohne svou rukou dolů a Stiles se prohne jako paragraf, přičemž jeho hrdlo opustí zoufalý a emoční vzdych. Pociťuje najednou všechno mnohem víc, než v tu noc. Už není opilý ani odvážný. Teď je jen upřímný a zoufalý.

Poslepu otočí svou hlavou a vyhledá Derekovy rty, které se s ním spojí takřka ihned. Derek svou rukou přivádí chlapce do stavu beztíže, přičemž ho svými polibky unáší do země zaslíbené. Stiles čím dál pravidelněji vzdychá do polibků, když Derek čím dál intenzivěji uspokojuje jeho mužství. Jsou sehraní, jako kdyby se spojili. A Stiles ví, že tu souhru miluje. Tak stejně jako jejího pachatele.

Láska k Derekovi k němu totiž s každou vteřinou roste. A i když jeho mozek v tuhle chvíli nefunguje, Stiles si není jistý, zda i Derek cítí to samé nebo si jen libuje ve fyzické vášni. To je však něco, o čem nemá sílu přemýšlet, protože se umývárnou prožene hlasitý stén, následovaný dalším, když oba konečně dorazí do země zaslíbené...

***

Je půlnoc. Leží ve své posteli a zírá na strop, který září pod náporem světla z měsíce. V uších mu hrají oblíbené pomalé tóny, zatímco pohledem přejíždí po každé trhlině a ostatních nedokonalostech na zdi nad ním. Pročišťuje si tak hlavu od myšlenek, jež se mu řítí hlavou jako stádo splašených koní.

S Malií o tom polibku nemluvil a jak se zdálo, ani dívka neměla chuť o tom mluvit. Neujasnili si, jaký vztah teď mezi sebou mají, a právě to, že se Malia druhý den ráno probudila vedle něj a tvářila se zranitelněji, než kdy před tím, ho utvrdilo v přesvědčení, že je nejlepší o tom mlčet. Prozatím.

Upřímně se o tom bál promluvit s kýmkoliv, koho znal. Proto, když si ho Theo v pondělí ve škole dobíral se slovy kdo je ta roštěnka se kterou se vykousával, nic neodpověděl. Kdyby o tom veřejně s někým promluvil, bál se, že se vztah mezi ním a poblázněnou dívkou zboří jako věž z karet. Je totiž nadmíru jasné, že to kamarádství, které si za tak krátký čas stačili vybudovat, není ani zpoloviny tak silné, jako její a Stilesovo.

Jenže vztah Stilese s Malií je neuvěřitelně odlišný od toho, který si vybudovali oni. Podle všeho se skamarádili hlavně díky Stilesovu chytrému mozku, když Malii doučoval. On se s dívkou seznámil v momentě, kdy byl zranitelný. Stejně jako ona.

Neví, co přesně k ní cítí. Má v tom zmatek, protože i přese všechno, co slyšel, ho srdce stále táhne za rusovláskou. Pořád jí svým způsobem miluje. Zároveň však Lydii nenávidí. A právě tyto dvě emoce mu zastiňují pohled na to, co cítí k Malii. V ten večer na párty to bylo víc, než jasné, jenže jemu to druhý den ráno vyklouzlo z dlaní a schovalo se to někam, kde to nemůže najít. Jako by se to bálo. A hlavně - Malia je stále zamilovaná do Scotta.

Dlouhosáhlé úvahy o všem, co za poslední týden prožil hlavně v sobě, naruší hlasitý vzlyk, který naruší i jeho vnitřní rovnováhu. Právě kvůli tomuhle momentu nechodí spát. Od té párty je totiž tohle jeho nočním chlebem.

Vytáhne sluchátka z uší, vyšvihne se do sedu a zpozoruje spoceného Stilese s bolestivou grimasou na tváři. Z bratrových úst vychází něco mezi sténáním a pláčem.

"Stilesi," zvýší hlas, ale s jeho bratrem to ani nehne. Právě naopak, při vyslovení onoho jména, se Stiles napne jako lano a jeho hrdlem zatřese hlasitý vzlyk, který naplní pokoj do povrchu.

Unaveně si promne oči a přejde až ke Stilesovi, s nímž silně zatřese. Několikrát zakřičí jeho jméno a nakonec se mu daří probrat bratra ze stavu snění. Jako každou noc.

Snažil se o tom se Stilesem mluvit, nekompromisně na něj naléhal, aby mu řekl, co se stalo. Jenže Stiles mlčel. A stále mlčí. Za posledních pár dní s nikým nepromluvul ani slovo, pokud se ho někdo na něco nedůležitého dotázal. Jenže Stiles se ztrácel. A Stuart si toho všiml a stále si toho všímá.

Něco se mu muselo stát a za ten týden si i spojil, že to něco má co dočinění s jeho nejlepším kamarádem. Neušlo mu ve škole, že ho Derek naléhavě pozoruje, zatímco Stiles se křečovitě drží desky stolu a nepřítomně hledí na vykládajícího kantora. Několikrát se stal svědkem, že na něj Derek i čekal, ale Stiles se jako na potvoru vždy rozmluvil s vyučujícím.

Samozřejmě se ptal i Dereka a ten sice nemlčel, ale pokaždé mu odpověděl stejně: "To je mezi mnou a ním. A i když seš můj nejlepší kamarád, nemusíš to vědět."

Odpověď Dereka ho vždy usadila natolik, že se přestal vyptávat nahlas a zahloubal se do vlastních myšlenek, aby si alespoň některé věci spojil. Několikrát ho napadlo, že se mu Stiles vyznal a on ho poslal k čertu. Vzápětí si však uvědomil, že to by Derek neudělal. I když dokázal vymetat kluby a spávat s holkama (což už dobrý půl rok neudělal - nebo o tom Stuart neměl ani ponětí), slovy by nikomu, na kom mu doopravdy záleží, neublížil.

A jak stačil zpozorovat, Derekovi na jeho bratrovi opravdu záleží.

Druhá jeho teorie byla smetena ze stolu ještě dřív, než ji vůbec stačil položit. Ani si s tou myšlenkou pořádně nepohrál. Derek by totiž Stilese neponížil. Ne úmyslně.

Třetí se zdá až moc překvapivá, ale ne vylučitelná. Stiles Derekovi řekl o svých citech a Derek mu dal nevědomky jakousi naději. Nejspíš svá slova ani nepromyslel, a když Derek naději zničil, Stilesovi se rozmlátilo srdce na milion kousků.

"Zase příšerný sen?" zeptá se Stuart unaveně, přičemž rozsvítí lampičku na svém stolku. Je si jistý, že mu Stiles odpoví lží. Jako už sedmý den. Stilesovi se totiž nezdají noční můry. Na to přišel už po třetí noci. Spíš se mu zdají sny, které se vymykají jeho normální kontrole. A toho se Stiles bojí.

Jak předpokládal, Stilesovo chabé přikývnutí, které následuje promnutí očí. Zase se zdá, jako by se jeho bratr ztratil ve svých myšlenkách, když zasněně hledí do podlahy.

"Stilesi," osloví ho jemně, jelikož pochopil, že ani naléhání jeho bratra nedonutí k mluvení, "vím, že se to týká Dereka. Udělal ti něco? Ublížil ti?"

Stiles se napne přesně tak, jako když vyslovil jeho jméno, aby ho probudil. Sleduje, jak se hnědé oči vystrašeně a prosebně upírají do těch jeho. Jenže on ten strach i prosby ignoruje. Chce Stilesovi pomoci, jenže neví jak. A chce se také jednou pořádně vyspat. Naposledy si pořádně odpočinul na té párty.

"Mně to můžeš říct, neudělám nic, co by ti nějak ublížilo nebo někomu, na kom ti záleží. Ani se přede mnou nemusíš stydět. A už vůbec nemusíš mít strach, že bych stropil nějakou scénu. Jen mi prosím řekni, co se mezi tebou a Derekem stalo."

Stiles na něj hledí jako by rozmýšlel. A Stuart pevně doufá, že se jeho bratr konečně vzpamatuje a svěří se s tím, co ho ohledně Dereka trápí. Samozřejmě kromě citů, o nichž už Stuart ví.

"Prosím," vsadí na poslední notu, aby přidal poleno do hořícího ohně. Chce to vědět, neboť i on pověděl Stilesovi, jak to má s Malií. Sice mu na to nic neřekl, ale ví o tom. Má ve Stilese důvěru a mrzí ho, že jeho bratr nemá takovou důvěru v něj.

"Musíš mi slíbit, že se na mě nebudeš dívat jinak," promluví monotónně Stiles. Jeho hlas je naplněný především studem. "A taky mi slib, že o tom nebudeš mluvit s Derekem."

Musí jít fakt o něco vážnýho, usoudí Stuart s nevolí. Napjatě se zahledí na svého bratra a kývne. "Slibuju. Jen ti chci pomoct se s tím pocitem vypořádat."

Slyší, jak se z úst jeho bratra vyloudilo vydechnutí. Úlevné vydechnutí, jako kdyby na tohle celou dobu čekal. Ještě před chvílí byl unavený, jelikož je kolem čtvrté ráno, jenže to, že se dozví, co se Stilesovi stalo, ho budí s každou vteřinou a vlévá mu to do žil energii. Konečně bude moci nějak zahnat ty pocity, které se Stilesem cloumají.

"Já - já," zakoktá se Stiles a oči se mu zalijí slzami, které si ihned dobývají cestu na tu nezdravě bílou tvář. Stuarta ten pohled bodá do celého těla. Asi tak nějak se musel cítit i Stiles, když se před ním složil.

"Nemusíš se stydět, ať už je to cokoliv, jsem tu s tebou a pro tebe. A budu tu pro tebe celou dobu, i kdyby šlo o vraždu," snaží se ulehčit, i když je svými slovy přesvědčený. Po tom, co ho Stiles dokázal přivést svými slovy alespoň k troše sebeúcty a uvědomění, chce mu být oporou a štítem. I kdyby se ze Stilese stal masový vrah, nenahlásil by ho. Nikdy.

"Vyspal jsem se s Derekem," vzlykne Stiles tak srdceryvně a sklopí pohled, přičemž se Stuartova ústa otevřou v němém úžasu, "a nejhorší na to je, že - že jsem před - před tím vším s nikým nikdy nespal."

"Daroval si Derekovi svoje panictví," vydechne užasle Stuart, kterému se z mozku udělala nevábní kaše. Stuart věděl, že když je Derek opilý, rád experimentuje. A je si jistý, že Stiles nebyl jeho prvním chlapcem. Nikdy se ho na to ale neptal, jelikož Derek nikdy (kromě svých úletů s klukama) nedal záminku k tomu, aby si myslel, že je gay. Nikdy se ani slůvkem nezmínil, že by ho mužské tělo přitahovalo. Dělal to spíš jen z nudy, jelikož každá holka z okolí mu svým způsobem lezla na nervy.

Zarážející je však Stilesovo přiznání. Nevěděl, že je Stiles panic. Sice ho nikdy s nikým neviděl, ale kluci se toho snažili vždycky zbavit zkrátka od začátku. Nikdy si svou nevinnost nehýčkali jako dívky. Jenže jak se zdá, Stiles ano. A Stuarta to ohromuje.

"Rád bych ti pomohl tohle nějak vyřešit," namítne po neskutečné chvíli ticha Stuart, zatímco se Stiles stačil trochu vzpamatoval, "ale ty sám si musíš odpovědět, jestli lituješ toho, komu jsi svoje panictví dal. Nejde o to jak, kde, proč a v jakym stavu, protože to jsou nepodstatný věci, jestli jsi to dal osobě, která ti za to stojí, a u který víš, že to přijala se ctí, i když o tom, že jsi panic, neměla ani zdání."

Ani neví, kde se ta slova vzala. Jen si je jistý, že jsou správná, a že mu pomůžou pochopit všechno, co se v něm odehrává...