"Nechci tě tím nijak urazit nebo tak něco," namítne Malia sedící naproti Stuartovi, který si tvář osvěžuje ledovým pitím, které si objednal. Tvář ho štípe jako zběsilá, přesto ledový nápoj alespoň část té bolesti na tváři zmírňuje. Na tu v jeho hrudníku ovšem nestačí. "Ale jako vážně Lydia Martinová?"

Ani neví, jak se v kavárně ocitli či co Malia při cestě sem říkala. V hlavě si dokola přehrával ten moment, kdy se její ruka vymrštila a odhodila jeho hlavu tak neskonalou silou. Bylo to pro něj, jako rána pod pás, která jen zvětšila bolest v srdci.

Obdaruje jí chápavým pohledem, neboť na jednu stranu rozumí její otázce. Lydia Martinová je sice nejoblíbenější dívkou ve škole, ale zásluhu na tom má hlavně fakt, že se jí většina lidí bojí. Rusovláska je totiž silně panovačná, vždy dokáže prosadit svou a nikdy nepřipouští porážku. V jejím zahořklém srdci dřímá oheň, který nechce zažít nikdo. Jenže to on na ni miluje. Je jako ďábel uvězněný v těle anděla.

"Jenom blázen by se mohl pustit do takového kalibru," reaguje Malia se stále viditelným šokem, přičemž si přilne alkoholického nápoje, který si objednala. Sice ještě prakticky není plnoletá, jenže Malia, ač by jí to do očí nikdy neřekl, vypadá starší díky svému vyspělému tělu, vnadnými křivkami a bohužel také jakýmsi vráskám kolem jejích očí. Všímá si jich zřetelně až teď, když je dívka nenalíčená a působí strhaným dojmem.

"Já vím," vydechne Stuart s chabým úsměvem, načež odpojí studený nápoj od své tváře a i on upije. Postiženou tvář má jako v jednom ohni, avšak aspoň na několik vteřin necitlivou díky ledovosti. Přál by si najít podobnou metodu, která by znecitlivěla jeho srdce.

"Jako jo," polkne Malia až příliš nahlas, "přiznávám, že vypadá opravdu k světu a dokáže být milá, když chce. Ale opravdu netuším, jak někdo, jako ty, mohl propadnout někomu, jako je ona. Chápu to u Jacksona, kterej je povahově úplně stejnej jako ona. Ale u tebe mi to fakt nejde do hlavy."

Vnímá její slova jako útěchu. Ani on totiž nikdy nepřišel na to, jak on se svou povahou mohl propadnou jí. Jak se mohl zamilovat do někoho tak neskutečně sobeckého a sebestředného. Protože i přes všechny vlastnosti, které Lydia má, tyhle dvě vyhrávají na plné čáře.

"Někdo jako já?" zeptá se a nakrčí obočí. Přál si, aby jí ta otázka alespoň trochu zaskočila. Jenže Malia sedí klidně a probodává ho svým zkoumavým pohledem. Jako by ho skenovala. Každičkou část jeho tváře. Jako by hledala nějakou odpověď.

"Jo," odpoví dívka prostě, "jsi vtipnej, zábavnej, takovej trochu ťulpas pro každou špatnost. Nehorázně se v tobě vidím."

Stuart se zasměje, protože i když to mělo znít jako kompliment, slova vyjadřovala přesně opačný význam. Jenže on se neuráží, protože si to sám uvědomuje. A hlavně ho její poslední věta pobavila, jelikož on už si toho všímá delší dobu. Že jsou si hrozně podobní v hodně věcech. A smějí se stejným prkotinám, jakým by se normální člověk nezasmál ani v nejtupějším snu.

"Navíc si myslím, že by byl z tebe podpantoflák," namítne dívka se škodolibým úsměvem a znovu upije.

"Fajn, tohle bylo trochu přesčáru," řekne na oko uraženě a jako obvykle našpulí své rty. Nevydrží to však dlouho, když Malia vyklene jedno ze svých světlých obočí směrem ke stropu a věnuje mu pohled říkající jako vážně. "Přiznávám to ale. Kdybych se dal s Lydií dohromady, byl by ze mě podpantoflák. Jenže jak sama víš, srdci neporučíš."

"Nevím, jestli se cítit jako v nějaké romantické slaďárně a být za blbou blondýnu, která si dá ruku na srdce, zapiští a nakonec se bude rozplývat nad tím, jak citlivého kluka to potkala, nebo se hned teď sebrat a jít zvracet."

Stuart vyprskne smíchy, jelikož podobnou poznámku čekal. Malia nevypadá na holku, která by měla srdce na dlani a všem kolem sebe ho ukazovala. V tom zase viděl její podobnost se Stilesem. Báli se o svých pocitech mluvit a mnohdy se báli je přiznat. Stejně jako Malia schovává své city za tunu vtipných a sarkastických urážek.

"Ale máš pravdu," doplní nakonec s úsměvem. Ovšem ne tak vřelým, jak by si představoval. Její tváří totiž probíhá jakýsi stín, který i jí nahání. Stín zlomeného srdce.

"Kdo je to u tebe?" najde Stuart odvahu a zeptá se na otázku, nad níž přemýšlel pokaždé, když se mu dívka zjevila před obličejem. Jako zbabělec však vždy zadržel sám sebe před vyzvídáním. Teď ale nastala ta správná chvíle udeřit do citlivého místa.

"Neřeknu," uhne dívka až příliš stydlivě pohledem a najednou už nepůsobí tak silně jako doposud. I v tomhle se vidí.

"No tak," zaprosí Stuart s myšlenkou na to, že má právo vědět o koho jde. S velkou pravděpodobností ho stejně nebude znát, jelikož jsou oba z jiné sorty lidí. Zatímco on je ze skupiny osob, kterým jde především o oblíbenost a o to, aby si udrželi svou popularitu, Malia je ze skupiny naprosto odlišné. Nezajímá je názor ostatních a jdou si za svými cíly. Přesně jak mu Stiles popisoval. Což ho přivádí k myšlence, jaký cíl si vytyčila Malia.

"Nevyzvídej Srilinski," opáčí Malia zbrusu novou přezdívkou, nad níž se Stuart chvíli pozastaví. On svému bratrovi říkaval stejně, když byli mladší. Srilesi, křičel na něj vždycky, když ho Stiles něčím štval.

"Hele, když mi to řekneš, uleví se ti. Navíc, já o tomhle se svým bráchou mluvit nebudu, jestli se bojíš toho. S velkou pravděpodobností stejně ani nebudu vědět o koho jde, a tak proč si neulevit? Mně se totiž ulevilo, když jsi to zjistila."

Mluví pravdu. Nebyl nijak překvapený, zostuzený či šokovaný. Nesnažil se to nijak zapírat. Přiznal to bez jakéhokoliv ostychu. Má totiž jistotu, že Malia nemá potřebu pomlouvat lidi za jejich zády a šířit drby. Navíc se mu opravdu ulevilo, že se to dozvěděla zrovna ona. Jestliže je opravdu ona tím stínem, jež se tyčil za Stilesem, nemá sebemenší důvod jí něco zatajovat, když ho svým chováním, činy a také dětinskostí pomáhá vytáhnout z propasti.

Sleduje její zamyšlený výraz. Opět ho probodává pohledem. Stuart si je jistý, že přemýšlí o tom, zda mu může věřit. Určitě mu to řekne. Nepřemýšlela by totiž tolik.

"Fajn," povzdechne si Malia, sklopí pohled ke sklence s koktejlem a ukazováčkem pravé ruky začne přejíždět po kulatém vrchu sklenky, z níž se začnou vyluzovat tiché zvuky. Její oči prozrazují, že se stydí, ale je odhodlaná vyzkoušet, zda se jí uleví. "Ale jestli to někomu, a hlavně Stilesovi, vyžvaníš, ještě v ten den, co to zjistím, si tě najdu a projdeš kastrací. Rozumíš?"

Její tón zněl opravdu odhodlaně a předvědčivě. Stuarta okamžitě zabolelo v místě odkud by měla zmizet podstatná část jeho těla, přičemž na prázdno polkl a přiškrceně jí to odsouhlasil.

Malia nezvedá svůj pohled a dál hypnotizuje poloplnou sklenku. Ztěžka si oddychne, jako by si dodávala odvahu. Nakonec z ní však to jméno padá tak lehce, jako slunce před malou chvílí zapadlo za obzor.

"Je to Scott McCall."

Stuart v hlavě prochází tváře lidí až narazí na jednu s křivou čelistí, černými uhrančivými kukadly a snědou pletí. Narazí na tvář chlapce, který by se svou atletickou postavou skvěle zapadl mezi basketbalisty, kdyby chtěl.

A ačkoliv si myslel, že onoho uchvatitele Maliina srdce znát nebude, zmýlil se. Scotta zná. A dalo by se říci, že i docela dobře.

***

S rukou za hlavou upřeně zírá do stropu, zatímco je myslí někde pryč. Hlavu má přeplněnou všemožnými myšlenkami, zatímco se jeho útrobami prohání vichřice emocí. Tak silných emocí, že má pocit, jako by měl za okamžik vybuchnout.

Před očima se mu rýsuje celá ta scéna znova a znova. Jak se nad ním Derek sklání a on pozoruje jeho pootevřené rty. Jak cítil nutkání se jich alespoň jedinkrát dotknout, protože vůbec poprvé se zdály tak dosažitelné. Přehrává si stále to, jak se topil v jeho očích a dokázal proklouznout za silně střeženou bariéru emocí. Jen krátce, ale dokázal to.

Ta odpověď, jíž mu Derek poskytl, ho nenechává vůbec chladným a on si ji stále musí dokola opakovat, aby jí dokázal uvěřit. Už jen fakt, že Derek Hale ho považuje za kamaráda je něco, v co vlastně doufal od samého začátku, aniž by si to sám uvědomil. Ta touha totiž vyplavala na povrch až po tolika letech právě dnes. A on jen lituje, že Dereka neposlechl daleko dříve.

Zavře oči, aby si vzpomínku na jejich blízkost připoměl, jenže jeho mysl je zvrácená a mnohem daleko od pravdy, než by si Stiles přál. Přesto se nechává obepínat silnými pažemi představivosti, kde se mu naskýtá pohled na Dereka, který svou hlavu sklání níž a níž.

Ví, že to, co se v něm odehrává je hodně špatné a on by se to měl pokoušet zastavit, či se dokonce distancovat na nějaký čas z vlivu Dereka. Jenže už teď si je jistý, že i kdyby chtěl, nedokázal by to, protože ta touha poznat Dereka do hloubky, vědět jeho tajemství, která nikdo nikdy neslyšel, slyšet skutečný smích drající se z jeho hrdla, pronikat do útrob těch magicky nazelenalých očí, je daleko větší, než všechny jeho touhy.

Srdce mu splašeně buší na hruď s každou jednou myšlenkou, která ho vede ke snědému chlapci. Ještě stále se propadá do hlubin něčeho, čemu nerozumí, i když už s Derekem není. Ještě pořád jeho nos vábí ta přitažlivá a mužná vůně. Ještě stále cítí jeho tělo tyčící se nad tím svým.

Poprvé v životě si přál, aby den nikdy neskončil. Vždy ho něco donutilo, aby si přál konec dne, jenže teď tu leží, ztracený ve svých myšlenkách a přeje si, aby bylo znovu to ráno. A aby to mohl prožít od znova. Pěkně popořadě. Kdyby měl napsat slohovku na téma Nejkrásnější den v mém životě, vybral si právě tenhle.

Co se to s ním děje? Proč mají najednou jeho city vliv na to, jak vnímá okolí? Proč si přeje, aby tenhle den nikdy neskončil? Proč se nechává unášet hloupou představou, když realita je jiná? Nechává si snad nasazovat růžové brýle?

Při té myšlence zprudka otevře oči a vyšvihne se do sedu. Vyplašeně kulí oči a rozhlíží se kolem sebe. Ten pocit, že by se stával otrokem svých citů, které se mu snaží vnutit růžové brýle, ho děsí natolik, že už to dál nevydrží. Musí se sebou něco dělat. Musí to nějak vyřešit. Nemůže jen tak propadat do spárů citů, které ho táhnou k Derekovi.

Má plán, který mu má zajistit budoucí život. Život, v němž jeho vášní bude práce. Život, v němž se bude věnovat tomu, co miluje. Život, v němž bude jednou možná i někdo, kdo tam zůstane už do konce. S jistotou však může o tom posledním říct, že na to je spousta času. Jenže jako by ho najednou čas tlačil.

Zničehonic se ozve vibrování mobilu na dřevěné desce stolu. Stiles se postaví a spěšně k němu přejde, zatímco si v mysli dělá pořádek. Žádné růžové brýle si nasadit nenechá. A už vůbec ne teď, když ho čeká dokončit první pololetí třeťáku a on si potřebuje udržet známky na to, aby se dostal tam, kam chce.

Odemkne mobil a otevře aplikaci na zprávy. Při přečtení jména se mu však srdce zase splašeně rozbuší a on zprávu ihned otevírá. Aniž by si uvědomoval, že jím zase projíždí ta smršť emocí a pocitů.

Na displeji totiž čte zprávu od Dereka.

'Moc děkuju za dnešek, užil jsem si to.'

Ten fakt, že si jeden z nejoblíbenějších kluků užil den právě s ním, ho nenechává chladným a on se usměje. Upřímně. Vzápětí se však posadí na židli a zatváří se zdrceně.

Co se to s ním proboha děje?

Nemůže dovolit, aby se všechno zničilo. Slíbil to svojí mámě. A ten slib dodrží, i kdyby měl po tom v mládí zemřít. Dostane se na detektivní školu a následně bude pracovat jako detektiv. Po tom touží jak jeho mysl, tak srdce. Jenže jak se zdá, ti dva se nedokáží v tomhle momentě shodnout.

Stiles si znovu přečte onu zprávu a pak ještě jednou. Měl by odepsat, ale tak nějak nedokáže formulovat smysluplnou větu. Je z toho na nervy a hlavně je nervózní ze všeho, co se v něm odehrává. Musí to nějak zastavit a podchytit dříve, než bude pozdě.

'I já děkuju. Bylo to skvělý.'

Pošle až když se mu čtvrtá varianta zprávy zdá tak nějak neutrální a neurážející. Problémem je, že chtěl Derekovi napsat, jak se po dnešku cítí a jaký zmatek v sobě zažívá. Jenže tím by se akorát ztrapnil, protože s Derekem nejsou takoví přátelé a hlavně - Derek jistě nebude někdo, koho by přitahovalo stejné pohlaví.

Musí se nějak zabavit, jinak mu hlava praskne a hruď se rozskočí. Jenže co dělat?

Než stačí něco vymyslet, znovu zabrní mobil v jeho ruce a on k němu skloní pohled. Zase se usměje.

'Jsem rád. A budu ještě radši, že na mě po dnešku nezanevřeš a zase si se mnou někam vyrazíš.'

Pokud tohle nebylo rande, pak jejich příští schůzka jako rande vypadá. Přesto Stiles zatřese hlavou a připomene si, že Derek není gay ani bisexuál. Tudíž jde jen o přátelské povyražení si. Žadné rande. A hlavně žádné růžové brýle.

'Někdy určitě.'

Jakmile odešle zprávu a zběsile přemýšlí, zda není až moc krátká, se otevřou dveře do pokoje a Stiles poprvé za celý den spatří svého bratra. Při pohledu na jeho levou tvář však zkoprní a zůstane jen zírat, vypouštíc veškeré myšlenky na Dereka konečně pryč.

Stuartovi se totiž přes levou tvář táhne něčí obtisk ruky, zatímco jeho hnědé oči prozrazují, že se jedná o nejzajímavější a nejbolestivější historku z jeho života. Bolestivou jak po stránce fyzické, což ostatně dokazuje ten červený a obří flek, tak po stránce psychické, což poznává právě podle těch hnědých okenic na svět. Jak se tedy zdá, dnešní den ještě zdaleka neskončil...