Neví, kolik času od rána uběhlo, či kolikrát mu hlavou proběhl sen, jenž se mu zdál skoro před dvěma týdny. Přesto si je jistý, že na té tvrdé zemi sedí celé hodiny společně s Derekem a vyprávějí si nějaké ty historky ze života. Ačkoliv by to neřekl nahlas, nikdy v životě se necítil tak skvěle v přítomnosti někoho, koho sotva zná.

Většinou spolu pomlouvají Stuarta, který je jistě někde tam dole ve městě a v hlavě si přebírá všechny možné věci ohledně Lydie Martinové. Stiles cítí jakési pokrytectví, že tu sedí s jeho nejlepším kamarádem, zatímco jeho bratr někde dole psychicky trpí nad svým zlomeným srdcem. Jenže on se nechce vzdát toho příjemného pocitu, který obaluje jeho vnitřnosti, jako cukrová vata obyčejnou dřevěnou tyčku.

Najednou se mezi nimi rozhostí ticho a oba pozorují slunce, s nimž se i přesouvají. A podle toho, že se pomalu ale jistě přeneslo přes celé nebe, usuzuje, že se blíží západ a večer. Nejspíš tu opravdu proseděli celý den, aniž by někomu o sobě dali vědět.

"Řekni," přeruší ticho Derekův jemný hlas, když své tělo položí na trávu a zahledí se do krásné modře, jež zdobí přírodní střechu nad nimi, "co sis přesně o mně myslel předtím?"

Stiles zkoprní a sklopí hlavu. Váhá, zda má odpovědět upřímně či nikoli. Bojí se, že když mu vysloví pravdu přímo do očí a nahlas, tahle chvíle skončí a s ní i ten neskutečně vabný pocit. Nechce, aby ho Derek opustil. A popravdě ani nechce, aby jejich doučování skončilo. Nechápe svoje pocity. Bojí se jich.

"Nechci, aby ses urazil," přizná Stiles stále se sklopenou hlavou, zatímco na svých zádech cítí dvě nazelenalé oči plné zvědavosti. Derek se vyšvihne do sedu a jemně svými prsty pozvedne jeho hlavu. Stilesovi se zatočí celý svět a na tom místě, kde se ho mladý Hale dotkl, cítí spalující žár.

"Já se neurazím," odpoví Derek s přátelským úsměvem, načež své prsty i s rukou stáhne zpět k sobě. Stiles by nejraději zakřičel, ať se ho ještě dotkne. Alespoň jednou, protože ten spalující žár proudí do jeho těla jako doposud nepoznaná energie. Jeho tělo ji přijimá s radostí, jeho srdce plesá a mysl je v sedmém nebi. Oči má však uzamknuté, aby Derek ani jednu z těch emocí nespatřil.

"Dobrá," vydechne ztěžka Stiles a s vážnou tváří pohlédne znovu na druhou část města, za níž se slunce brzy uloží ke spánku. "Myslel jsem si o tobě to samý, co si myslím o všech Stuartových přátelích. Že jsi nafoukaný a nabubřelý kretén, kterýmu pozornost dělá dobře, a který umí jedině tak házet s míčem. Zkrátka, že jsi dutý idiot s mozkem plným pilin."

Nastává tíživé ticho a Stiles se odmítá podívat na Dereka, který sedí vedle něj. Jenže po chvíli se okolím rozezní hlasitá salva smíchu a Derek zády spadne zpět na tvrdou zem pokrytou trávou a drží se za břicho. Stiles se proto překvapeně otočí na mladého Halea, který se svíjí v křečích a z očí mu pomalu padají slzy ze smíchu. Nechápe tuhle reakci. Neudrží se však a rozesměje se také, neboť Derekův smích je velmi nakažlivý.

"Sakra," zakleje Derek, když se snaží sklidnit a znovu si sedne do tureckého sedu, přičemž si setře slzy z tváří. Stiles ho jen nechápavě sleduje s nakrčeným obočím. Na jeho rtech se však vyjímá úsměv. "Takhle jsem se nenasmál už hodně dlouho."

"Jsem rád, že jsem tě pobavil," podotkne Stiles jen tak mimochodem. Uvnitř cítí úlevu, když zjišťuje, že Derek není ani trochu dotčený, nýbrž hodně pobavený. Je to, jako kdyby na vlastní uši slyšel, jak se z jeho srdce snesl obrovský kámen a roztříštil se o tvrdou zem.

"Ptal jsem se na tohle totiž spousty lidí, kteří mě poznali až později," vysvětluje Derek už naprosto civilizovaně. Jen jeho oči s načervenalým bělmem prozrazují, že ho smích donutil plakat. Stiles pozorně poslouchá, aby mu neuniklo nic z onoho vysvětlení, které se mu Hale chystá sdělit. "Všichni - do jednoho - mi řekli, že jsem jim připadal v pohodě. Že proti mě nikdy nic neměli."

Stiles se jen uchechtne, neboť pochopil, kam tím Derek míří. Všichni mu lezli do zadku a neřekli skutečnou pravdu, jak na ně Derek působil a k čemu je vybízela jejich mysl, když zaznělo jeho jméno a oni vlastně ani neměli pojem o tom, kdo je Derek ve skutečnosti.

"Věděl jsem, že lžou a tím jsem si potvrdil, že se jim nedá věřit. Tak například, když jsem se na to ptal Allison Argentový, a tak řekla tu stejně ohranou větu, nikdy jsem se s ní pak nebavil o ničem důležitém. A všechno, co z ní kdy vypadlo, byly buď drby nebo lži," pokračuje Derek s pohledem upřeným na oranžovou barvu, která podtrhuje krásu nebe stejně tak, jako ráno. S tím rozdílem, že se světle modré nebe mění v noční oblohu posetou milionem hvězd.

Nikdy o Allison nepřemýšlel a vlastně si o ní nevytvořil ani obrázek. Jediné, co o ní věděl se sto procentní jistotou, bylo konstatování ohledně její půvabné tváři, obratným schopnostem s lukem a šípy a také to, že uhranula jeho nejlepšího kamaráda Scotta. Proto ho Derekovo tvrzení dosti šokuje.

"Už včera jsem měl nutkání zeptat se tebe," přizná mladý Hale a obdaruje Stilese dalším přívětivým úsměvem. "Nestihl jsem to, ale uvnitř jsem tak nějak věděl, co odpovíš. No, spletl jsem se."

"Jak to?" optá se zaraženě Stiles, neboť ta slova v něm vzbuzují nepochopení.

"Čekal jsem silný slova. Přece jen jsi jeden z nejupřímnějších lidí, který jsem poznal, a tak se dalo očekávat, že mi řekneš pravdu. Jenže jsem tak nějak nepočítal s tím, že si o mém mozku budeš myslet, že je plnej pilin."

Stiles se zasměje, jelikož čekal jiné tvrzení, mnohem silnější. Znovu pociťuje úlevu. V hlavě se mu ale formuje stejný dotaz, jaký mu položil Derek.

"A co sis myslel ty o mně?" nestačí skrýt jakousi obavu ve svém hlase. Teoreticky by mu mělo být jedno, co si o něm Derek myslel, jelikož žije přítomností a minulost si opakuje jen málokdy. Jenže prakticky je to jinak a jemu na tom záleží. Po dnešku tuplem.

Derek si povzdychne, jeho tvář nabere nachový odstín - což Stiles nepobírá - a nakonec se usměje. Tak sladce a hořce zároveň.

"Nic," odpoví Derek se smíchem a vypadá to, jako by nechtěl odpovědět, proto použil tohle. Stiles se zatváří šokovaně a ukřivděně. Neudrží se a svou pěstí bouchne do Derekova ramena, který přesně okopíruje jeho výraz.

"Takže ty takhle?" opáčí Derek a aniž by čekal na Stilesovu odpověď, vrhne se na něj celým svým tělem.

Mladý Stilinski nestíhá vstřebat celou tu akci a končí pod palbou Derekových prstů, které ho lechtají na břiše. Stiles se nedobrovolně směje, přičemž se snaží ubránit. Je to však marné, jelikož basketbalový hráč je mnohem silnější a mnohem mohutnější, než on. Každý jeho chabý protest je smeten ze světa tak rychle, jako vznikl.

Směje se tak, že nestíhá dýchat, jenže Derek nepřestává a stále ho lechtá. Stiles jen chvilkami bystří Derekovu škodolibou avšak šťastnou tvář.

"Pro - prosím," snaží se Stiles vykřiknout, spíš to však vyzní jako přiškrcené pištění, "ne - můžu dý - chat." I těch pár slov mu dává zabrat a slzy z jeho očí stále padají na tvrdou zem, na níž se snesou po trávě.

Derek konečně přestává, ale Stilesova zápěstí končí pod jeho silným stiskem a on se nad ním tyčí jako dominantní zvíře, které chytilo svou oběť do pasti.

Stiles spěšně přijímá vzduch do svých plic a následně ho vydechuje. Srdce mu však stále splašeně buší, když bystří, jak se nad ním Derek tyčí a zvláštním pohledem si ho prohlíží.

Stiles se zahledí do jeho očí, v nichž se znovu topí. Tentokrát mnohem víc, než před tím. Je to jako kdyby padal do jejich hlubin, do hlubin toho jezera a konečně se mohl dotknout těch sladkovodních řas na samém dně. Jako by pronikl přes jakousi bariéru, ale jen na krátko, neboť se během vteřiny musí zase nadechnout.

"Co sis o mně myslel?" zašeptá Stiles svůj dotaz znovu a nevědomky probodne Derekovy narůžovělé rty, jež jsou pootevřené. Jsou jako dva hebké a sladké polštářky, které toho tolik nabízí.

"Že jsi někdo, koho stojí za to poznat a mít mezi nejlepšími přáteli. A přesně to se mi taky potvrzuje."

***

"Víš, že jsi pěkně proradná?" vydechne Stuart ztěžka, zpocený snad úplně všude a dlaně si opře o kolena, zatímco vydýchává a nechává na sebe působit podzimní větřík. Působí na něj jako zmrzlina v létě. Jako příjemné osvěžení na horkém letním slunci.

Dívka mu věnuje nepěkný škleb a následně se zasměje. Poskakuje u toho jako nějaká antilopa lovící svou kořist. Stuart nechápe, kde se v ní bere tolika energie. Možná to bude tím, že s ním už poněkolikáté vyběbla jako mazaná liška.

Když se totiž po prvním závodu pustili do dalšího, Malia opět vyhrála, protože si všimla zkratky vedoucí k cíli. Třetí závod taktéž skončil jejím vítězstvím, neboť i po tom, co mu slibovala, že už nebude fixlovat, nenapočítala do tří a zase vyběhla. No a poslední závod skončil tak, že Stuart zakopl, díky čemuž Malia opět vyhrála a navíc se mu neskutečně drze vysmála do obličeje.

I když s nechutí, musel uznat, že je mnohem prohnanější, než on. Taky zauvažoval nad tím, že by z ní byla skvělá hráčka basketbalu. Nahlas to ale neřekl, protože by jí tím zvýšil sebevědomí, které už bylo tak vysoko, že se na něm Stuart mohl hodiny klouzat.

"Dáme další kolo?" zeptá se ho s vyzývavým pohledem a lišácky se při tom usměje. Stuart se napřímí, když konečně popadne dech, načež v nohách ucítí šílený tlak. Takhle dlouho nikdy neběhal. Podle mobilu se totiž jeho ranní běh protáhl o celé čtyři hodiny a oni stačili proběhnout skoro celé město.

"Zbláznila ses?" zeptá se, jako kdyby spadla z višně a zkříží ruce jako náznak protestu.

"Zbláznila ses," zopakuje po něm dívka se směšným výrazem na tváři. "Ty padavko jedna. A to si říkáš sportovec."

Stuart se na oko zamračí a rozejde se pryč, i když ho jeho nohy spomalují. Přísahá, že kdyby běžel ještě jedno kolo, asi mu obě nohy upadnou a on skončí na betonu, na nějž se sesype jako hadr na podlahu. Musí sice zůstat fit, ale nic se nesmí přehánět. A příště až Malii při běhání potká, se raději otočí a co nejrychleji od ní uteče.

"Hej, ty pobudo, kam si myslíš, že jdeš?" křikne za ním Malia a vcuku letu kráčí vedle něj s nevěřícným pohledem. Jestli takhle bude pokračovat, Stuart už moc dlouho nevydrží hrát naštvaného.

Odpověděl by jí, ale nemá absolutní tušení, kam jde. Je na druhé straně města a cesta domů by mu trvala pěšky pomalu dvě hodiny. Za dvě hodiny chůze by se opravdu mohlo stát, že mu přede dveřmi do domu nohy upadnou. A on je ještě nějaký čas bude potřebovat.

"Odpočinout si," odvětí suše s našpulenými rty, "někdo z nás dvou je totiž člověk z masa a kostí."

"A někdo si hraje na silného sportovce a nezvládne pár koleček kolem města," rýpne si do něj Malia s úsměvem a jemně ho poplácá po rameni. Nemá se však k tomu, aby se od něj odpojila. A jeho to těší, protože se v její společnosti cítí opravdu dobře. To jí ale taky už nepřizná.

"Já si na něj nehraju -" zarazí se, když zpozoruje, že Malia místo toho, aby šla jako normální člověk, vedle něj dělá hvězdy. Proto se zastaví a zůstane na ni zírat jako na přízrak. Přijde mu opravdu jako nějaký robot stvořený k ničení.

"Co tak čumíš, Stilinski?" zeptá se, načež se z rukou ladně přenese na nohy a postaví se do jeho těsné blízkosti. "Nejsem terminátor, jen jsem na fyzické zátěže zvyklá."

"Jak ale proboha?" optá se nevěřícně a u toho si představí sám sebe s její energií. Už by nepotřebovali ani Derekovu výšku či sílu, zápasy by vyhrávali i bez něj.

"Do patnácti jsem chodila na gymnastiku," opáčí Malia s pokrčením ramen, "není to zas tak lehký, jak by si člověk myslel. Dávali nám docela těžkej kalibr."

Znovu pomyslí na její předstírané lapání po dechu, když ji potkal. Proč to vlastně předstírala? Věděla, že za ní běží, a tak, aby to vypadalo nenápadně, se zastavila, aby jí dohnal? Ač je to neuvěřitelné, zapadá mu to. Nebude se jí však vyptávat.

Najednou se na silnici zastaví modré auto a Stuart zkoprní a nedokáže odvrátit pohled od čelního skla, za nímž se vyjímají dvě tváře. Srdce se mu na pár chvil zastaví, když sleduje rusovlasou dívku vystupovat a probodávat ho příšerným pohledem.

Její vysoké podpatky klapají o betonovou zem, zatímco se ten zvuk zapisuje do Stuartových uší jako něco, co přivolává zkázu. Jeho zkázu. Jeho srdce se znovu dá do pohybu, jenže tak rychlým tempem, že má pocit, jako by kolaboval.

"Radši se vzdálím, vypadá to na hádku a já si už včera užila svoje s touhle nádherou," namítne Malia a odkráčí do přiměřené vzdálenosti, kde vytáhne mobil a zahledí se do něj. Stuart její slova i přítomnost vypustil. Jeho mozek i pohled se soustředí jen na Lydii, která nasupeně a uraženě kráčí k němu.

Nakonec se rusovláska postaví před něj bez jediného slova a pozoruje jeho tvář. Zničehonic na pravé straně svého obličeje ucítí tlak a silné pálení, které otočí jeho hlavou do strany. Překvapeně a rychle ji zpět otočí na dívku, jejíž ruka klesá k boku.

"Ty jeden idiote hnusnej," vypískne naštvaně, "co jsem ti sakra provedla? Utečeš si jako zbabělec, nezvedáš mi hovory a navíc ani nejsi schopný zavolat zpátky...Co ty jsi to za člověka? Co VŠECHNO jsem ti já provedla?"

Ulicí se rozléhá její pištivý hlas, který ničí Stuartovy ušní bubínky. Lidi kolem nich se otáčí a zvědavě je pozorují. Dokonce i Jackson, který s ní jel, vystoupil z auta a s otevřenou pusou sleduje scénu před sebou.

Stuartův spánek pulzuje tak silně, že co každou chvílí se mu před očima objevují hvězdičky, které zase mizí. Za tu ránu by se nestyděl ani Derek, jehož ruce dokáží člověka jistě zdevastovat.

"Tak odpovíš mi, ty pokrytče odpornej?" zařve ještě hlasitěju Lydie, čímž na sebe znovu upozorní. Stuart se na ní zahledí, zkoumá její červenou tvář protkanou vztekem. Studuje její oči, v nichž se nachází vstup do ďáblových spárů. Vidí její rty stažené do úzké roviny. Neví proč, ale má takové nutkání jí chytit a políbit. Aby pochopila, co se s ním děje. Aby pochopila, co všechno s ním provedla a o co ho svým nevědomím připravila.

Přesto stále nenachází odvahu, aby čelil jejímu lítostivému pohledu, až se všechno dozví. A v hlavě mu promluví Stiles. Přesněji jeho vzpomínka ze včerejšího večera.

"Nemusím se ti zpovídat," vyřkne jako naučenou frázi, "ty nejsi mým pánem, abys mi poroučela. Přeber si to, jak chceš."

Chladnější tón snad ani použít nemohl a to překvapení v její tváři mu to jen potvrzuje. Přesto znovu cítí, jak se jeho srdce vzpírá, zatímco on ji obejde a nechává ji šokovanou stát na místě.

"Jdeme?" zeptá se tiše Malie, která s otevřenými ústy kouká na jeho tvář, kde se vyjímá obtisk ruky. Ruky Lydie Martinové. V jejích očích čte, že si něco uvědomila. Něco velmi podstatného.

"To ona ti zlomila srdce," pošeptá Malia a podívá se na záda stojící rusovlásky, která stále zevlí na tom samém místě. "To do ní jsi zamilovanej."

Stuarta její uvědomění ani nepřekvapuje. Jen souhlasně kývne, aby jí to potvrdil. Přijde mu totiž smutné, že dívka, která ho nezná tak dlouho, jako Lydia, dokáže z jeho chování a očí vyčíst to, co polovina jeho přátel nedokáže. Co nedokáže vyčíst dívka, pro níž má už tři roky schované srdce, které ona našla a rozdupala na kousíčky. A stále si to neuvědomuje, neboť je slepá. Nebo se jí alespoň snaží být...