Stiles vstal o půl hodiny dříve, než vlastně musel. Celé jeho tělo protestovalo každým coulem a oční víčka ho nekompromisně zatahovala zpět do říše snů. Jenže ten pocit, že si pro něj za hodinu přijede samotný Derek Hale, který má děsné nutkání mu něco důležitého ukázat, ho nakonec probral a on většinu chladného a navíc ještě tmavého rána strávil v koupelně, kde se snažil udělat něco se svými střapatými kadeři.

Připadal si docela jako Stuart a už i docela chápal, proč jeho bratr trávil v koupelně takovou dobu. Zkrotit jejich typické háro aka Stilinski byl nadpozemský úkol. Nakonec se mu to ale povedlo a on dokonce deset minut před šestou vpravil do svého organizmu chabou snídani skládající se z pouhé lískooříškové sušenky.

Teď stojí před oknem v obývacím pokoje, odkud má výhled na tmavou silnici před jejich domem, kterou osvětlují jen pouliční lampy. Docela mu nahání strach, že bude o samotě s Derekem bůh ví kde a bude tam ještě takováhle tma. Nebyl takhle nervní ani před jejich prvním doučováním.

Okolí, přesně v šest, osvětlí dvě stříbrná světla a před jejich domem se zastaví černé auto s matnými skly. Stiles si spěšně a zároveň opatrně přejede po upravených vlasech, načež zkontroluje svůj outfit. Ačkoliv by si to nepřiznal, i nad výběrem věcí se pozastavil. Jako by šel doopravdy na rande.

Zvolil svou nejoblíbenější bíločernou košili, černé kalhoty a bílé tenisky. Snažil se sladit barvy a černobílá je jednoznačná klasika.

Potichu přeběhne ke dveřím, přičemž z věšáku uchopí slabou bundu a otevírá dveře do chladného rána. Zima ho nekompromisně udeří do tváří, jenže on to ani nevnímá, jelikož se jeho zorničky rozšíří a jemu se zase všechno okolo, kromě Dereka, rozpadá.

Mladý Hale vypadá jako z romantických filmů. I on má vlasy upravené (jako obvykle), jeho bělostný úsměv zdobí mírné strniště a na sobě má koženou bundu v černé barvě a stejně tak zbarvené džíny.

Stiles potichu zavře dveře a svýma zkřehlýma nohama se mu nějakým záhadným způsobem podaří dojít až k mladému Haleovi, jehož úsměv se snad ještě víc prohloubil.

"Ahoj," pozdraví snědý chlapec s radostí, "připraven?"

"Ahoj," opáčí Stiles pozdravem a potlačuje nutkání klepat se zimou. "Byl bych připravenej, kdybych věděl, kam mě chceš zatáhnout."

"Nech se překvapit," odvětí Derek ihned. Svou rukou mu naznačí, aby nastoupil na místo spolujezdce, zatímco on si sedá na místo řidiče.

Když si Stiles sedá do měkké, černé sedačky, ovane ho příjemné teplo. Derek zřejmě myslel na všechno a v autě nejspíš zatopil. Nebydlí od sebe totiž zas tak daleko, aby se jeho auto stačilo vytopit za tak krátkou chvilku.

Derek otočí klíčkem v zapalování a Stiles čeká, že okolí prořízne zvuk motoru. Jenže z auta se ozývá jen jakési chrčení, což by u jeho jeepu znamenalo, že dnes bude muset jít pěšky. Derek však jemně sešlápne plyn, otočí volantem a vydává se vstříc temným ulicím Beacon Hills.

"Neboj, nechystám se tě zabít," namítne Derek po chvíli, když si všimne Stilesova zamyšleného výrazu. Ten totiž opravdu přemýšlel nad tím, kam ho Derek veze a jestli to byl dobrý nápad vydat se někam s člověkem, kterého sotva zná.

Jenže po včerejšku má pocit, jako by Dereka svým způsobem znal delší dobu. A můžou za to ty obrazy a také to, jak se choval ve společnosti Laury. Není to namachrovaný balič holek, ale uzavřený chlapec se skrytým talentem.

"Dobře, ulevilo se mi," odpoví Stiles, jenže nervózní pohled z jeho obličeje nemizí. Alespoň, že Derekův smích na něj má jakési uklidňující účinky.

"Co Stuart? Lydia mi včera volala a říkala mi, že se mu nemůže dovolat, tak jsem to jednou vyzkoušel a kupodivu mi to nezvedal," dosměje se Derek a zabrousí do mnohem vážnější konverzace. "Pak jsem ale na facebooku objevil zprávu od něj. A když jsem na ni odepsal, jen mi napsal, že už se nic neděje."

Stiles sklopí pohled, když si vzpomene na svého vyklepaného bratra. Bylo mu až do breku, když ho viděl sedět jako hromádku neštěstí s triskelionem v ruce a s vyděšeným pohledem. Díky tomu cítil k Lydii Martinové mnohem větší zášť. I když mu docházelo, že ona se svým slepičím mozečkem nemůžou za to, co se Stuartovi přihodilo.

"Nejspíš si chtěl promluvit, ale pak si promluvil se mnou, takže proto ti odpověděl tak, jak ti odpověděl," odpoví Stiles možná až moc přehnaným tónem. Nemůže potlačit vztek kvůli té Martinovské náně.

Vzápětí si však všímá, že svým tónem překvapil Dereka, který raději nic neříká a zaraženě kouká na cestu před nimi. Frustrovaně si povzdychne.

"Promiň," omluví se mladý Stilinski, "nemyslel jsem to tak hnusně, jak jsem to podal. Jen jde o to, že se jedná o Stuartovu věc a tudíž bych ti neměl říkat to, do čeho mi vlastně nic není. Měl by sis to poslechnout od něj, ne ode mě."

Derekův pohled zjemní a Stilesovi se uleví. Vyžehlil to. A taky objasnil, jak tyhle věci cítí. Nerad rozšiřoval informace či drby o něčem, do čeho mu nic nebylo. Už od mala byl takový a zůstává mu to doteď. Doufá, že i na celý život.

"Jsi snad první čestnej a upřímnej člověk, se kterym jsem se setkal," namítne Derek, přičemž zastaví u vstupu do lesa, u nějž se táhne vysoký kopec. Stilesovi pohled nahoru nedělá dobře, ale aspoň se nad Beacon Hills rozsvěcí obloha, což bere jako útěchu. "Když teda nepočítám Lauru, která by si s tebou mohla podat ruku."

Derek rozepne pásy a Stiles následuje jeho kroků, takže za chvíli stojí vedle černovlasého chlapce, který kouká nahoru na vrchol kopce.

"Bude to docela záhul, takhle po ránu, ale myslím, že za to, co ti chci ukázat, to stojí," vysvětlí Derek a jemně chlapce poplácá po rameni, načež se odhodlaně vydá do kopce. Stiles jen vnímá ten dotyk a udiveně se na černovlasého dívá. Opět má stejný pocit, jako včera, když ho sledoval ve společnosti Laury. Jako by se mu Derek Hale opravdu trochu otevíral.

Nakonec se vydal s nelibostí do kopce a následoval Dereka, který ani jednou za celou dobu nic neřekl. Stiles to uvítal, protože během toho namáhajícího výšlapu, který ho vysiloval s každou vteřinou, mohl přemýšlet o všem a o všech. A hlavně se zabýval tím, jak pomoci Stuartovi v jeho nelehké situaci.

Jeho myšlenky však náhle přetrhuje pohled, který se mu naskýtá, když vyšlape až nahoru. Udiveně se pozastaví a s otevřenými ústy si všechno kolem prohlíží.

Sleduje, jak paprsky slunce, ozařují spící město, zatímco oranžová barva přechází postupně do světle modré. S každou minutou je slunce větší a větší a ozařuje tak větší části. Stilesovi se zdá, že na takový pohled by nestačila ani miliarda slov, protože tenhle úkaz se mu neodmyslitelně zapíše do hlavy, jako to nejhezčí, co kdy viděl.

Pomalu přejde blíž, nevšímajíc si chlapce, který ho probodává svými průzračnými duhovkami a v mysli se mu vyjímá obraz, jež brzy přenese na plátno. Stiles se nezmůže na nic jiného, než na to, aby vnímal, jak má celé město na dlani. Jako by se nejednalo o jeho rodné městečko. A jako by se nejednalo ani o svět, v němž žije. Připadá si jako v nádherném snu, ve kterém ho nemůže potkat nic špatného.

"Co na to říkáš?" optá se mladík v kožené bundě šeptem, který se nějakým způsobem objevil vedle nic netušícího Stilese.

Stilinski otočí svou hlavu směrem k němu, přičemž se v hnědi jeho očí odráží oranžové paprsky, což působí, jako by jeho oči jiskřily a zářily zároveň. Nezmůže se jen na slovo a pozoruje Dereka, přičemž mu létají motýli po břiše jako splašení.

Derek měl pravdu. Tohle za to brzké ranní vstávání stálo a kdyby mu něco takové nabídl znovu, s radostí přikývne.

"Je to...," šeptne Stiles a hledá to nejvýstižnější slovo, kterým by opsal celý svůj dojem, "neuvěřitelný."

Derek se uchechtne a oba chlapci přenesou svůj pohled na zářivou kouli, která se už skoro celá tyčí nad obzorem. Stiles si ani neuvědomuje, že jeho srdce obaluje jakási příjemná teplota, díky níž se cítí mnohem víc uvolněný. Je mu naprosto jedno, že nikomu neřekl, kam jde nebo že je tu s nejkrásnějším klukem z Beaconhillské střední.

"Chodívám sem, když chci bejt sám nebo když mám potřebu něco namalovat," vysvětlí Derek, čímž si vyslouží Stilesův zmatený pohled. Co se dočetl v knihách, malíři takováhle místa nikdy nikomu neukazují, tak proč Derek to místo ukazuje jemu?

"Proč jsi mě sem teda vzal?" optá se se zrakem přišpendleným na snědé pokožce chlapce, neuvědomujíc si, že jeho oči nestoudně směřují k narůžovělým rtům.

Derek sklopí pohled a následně ho přenese na uchváceného Stilese.

"Chtěl jsem ti tím poděkovat za to doučování," odpoví Derek s milým úsměvem, "nevíš, co pro mě znamená tvoje práce. Jiní by se na mě vykašlali - sám jsi slyšel Lauru - ale ty na mě nejsi ani hnusnej. A navíc se mě před nikým nesnažíš ani shodit. Stuart mi totiž říkal, jak ses mě zastával, když chtěl vědět, jak na tom jsem. A včera jsi mě neshodil ani před Laurou. Znamená to pro mě fakt hodně. Děkuju."

Stiles se začervená při myšlence na dohodu, kterou se Stuartem uzavřel. Jen díky té dohodě Dereka doučuje. Jenže teď tady stojí ve společnosti chlapce, o němž si myslel, že je nabubřelý a nafoukaný idiot, a stydí se za to, jaký pokrytec byl.

"A taky jsem to tady chtěl někomu ukázat, a tak jsem ty dvě věci spojil," dodá Derek a i jeho tváře se lehce červenají.

Ten příjemný pocit kolem jeho srdce se jen umocňuje a on cítí, jak na něj tlačí a snaží se probít dovnitř. Stiles si však není jistý, jestli chce, aby se ten hřejivý závan opravdu vsákl.

Jenže jestli chce nebo nechce - nedokáže to ovládat a to je jeho největší obavou v tuhle chvíli. Derek Hale totiž nepochybně postoupil o další jednu příčku v jeho pyramidě osob. Na příčku, v níž se ukrývají jen osoby, na nichž mu doopravdy záleží.

***

Sluchátka vnáší do jeho uší oblíbené tóny, zatímco běží podél Beaconhillských ulic a alespoň částečně nechává odplavovat city někam do pozadí. Soustředí se hlavně na svoje silné nohy a dech, který se s každým dopadem snaží sjednotit, aby ho nepíchalo v boku.

Musí si udržet nějakou kondičku, jestliže chce i nadále v basketbalovém týmu zastávat jednu z nejsilnějších pozic. Sice si je jistý, že na svého nejlepšího kamaráda nikdy nebude mít, ale to ho však pohání kupředu. Chce sám sobě dokázat i to nejnemožnější z nabídky nemožného.

Míjí dům za domem a tóny v jeho uších se mění každé tři minuty. Vybral takové songy, díky kterým se nebude cítit jako nicka, ale jako někdo, kdo má na tomhle světě svoje místo a kdo si ho bezpochyby zaslouží.

Přemýšlí nad tím, kam se asi poděl jeho bratr. Když se totiž vzbudil, Stilesova postel byla perfektně ustlaná a po jeho bratrovi jako by se zem slehla. Navíc byl docela překvapený, když v koupelně našel hřeben a otevřenou tubu s gelem na vlasy. Několikrát pomyslel na to, že se Stiles vypařil na rande s někým nenormálním, protože v tak nekřesťanskou hodinu obvykle ještě všichni spí.

Nepatrně se usměje, když si představí Stilese ve společnosti nějaké dívky či hocha v tak brzkou ranní dobu. Stuartovi totiž neušlo, že jeho bratr zřejmě nebude dělat rozdíly v pohlaví, až si bude vybírat životního partnera. Nejednou totiž zachytil jeho pohled na muže, když například jeli s otcem na nákupy do potravin. A nejednou se stalo, že se jeho bratr červenal, když se na něj nějaký muž usmál.

To je také jedna z věcí, kterou Stuart bere vážně, a ze které si nehodlá dělat legraci. Pro Stilese jistě muselo být takové zjištění těžké a on jen lituje toho, že v tu dobu pro svého bratra nebyl opěrným bodem.

Zahne za roh, přičemž nedaleko od sebe zahlédne někoho, kdo si také vyšel zaběhat. Jenže ta barva vlasů, které má dívka zpevněné v culíku, stavba jejího těla a také ta rychlost při běhu, mu až neskutečně někoho připomíná.

Stuart proto přidá, aby dívku dohnal a opravdu se přesvědčil, zda se jedná o Malii. Už je jen pár nepatrných kroků od ní, když se dívka zastaví a opře své dlaně o kolena. Stuart proto přejde z chůze do běhu a vytáhne sluchátka z uší.

Když zmiňovaná zbystří kroky a otočí se, Stuart se s radostí usměje. Je rád, že ze všech lidí v Beacon Hills, potkal v takhle brzkou hodinu zrovna jí. Má totiž pocit, že Malia je druhým člověkem, který mu pomáhá dostat se z propasti.

"Ty - ty mě - pronásleduješ?" zeptá se dívka zadýchaně, ale přesto s úsměvem. Stuart nepochybně ví, co zapřičiňuje její zadýchanost.

"Ne," odpoví suše s úsměvem na rtech. "Ale tebe pronásledujou cigarety koukám."

"To - je v pohodě. U-už jsem zvyk-" nedopoví Malia a spěšně vydechne vzduch, načež do sebe vpraví další dávku. Vypadá to, že se tady tímhle tempem za chvíli zhroutí.

"No, vypadá to, že jsi určitě zvyklá," pronese Stuart sarkasticky a zasměje se. Malie to však vtipné nepřijde a zavraždí ho pohledem. Což Stuarta rozesměje ještě víc.

"To nemění nic na tom, že bych ti to stejně natřela, kdybysme závodili," mrkne, přičemž se narovná a najednou se zdá, že chytila ten správný dech. Po sípání či chrčení není ani památky. Stuart nabírá neblahé tušení, že to na něj jenom hrála.

To však nemění nic na tom, že se stále usmívá jako smyslů zbavený. Vidí se v té dívce, až mu to přijde nezdravé. Přece není možné, aby se narodila jeho kopie v ženském těle. Nebo ano?

"Kdo říká, že nemůžeme závodit?" vyklene provokativně jedno obočí a potutelně se usměje. Sleduje Maliin překvapený výraz, který se v sekundě mění na odhodlaný. Odhodlaný ho porazit.

"Fajn, na tři," vypískne dívka, přičemž zaujmou oba stejnou pozici a Stuart s vážnou tváří čeká, kdy začne počítat.

"Kam až poběžíme?" zeptá se ještě před tím a obdaří odhodlanou Malii zvědavým pohledem. Podle toho, jak se dívka tváří, Stuart usuzuje, že to nebude jen tak lehká dráha, což je dobře. On má rád výzvy.

"Na konec parku," odvětí po chvilce přemýšlení. Jak předpokládal, o nic jednoduchého se nejedná. Proto se znovu usměje a přesune pohled před sebe. Soustředí největší sílu do nohou a hlavu snaží ničím nezaplňovat. Jen touhou to té neuvěřitelné holce natřít.

"Jedna," začne odpočítávat Malia a najednou se rozesměje a dá se do běhu, "třiiiiiii."

Stuart samým překvapením zůstane omráčeně stát a nezmůže se na nic jiného, než na pozorování ženských zad, které se mu rychlostí blesku vzdalují. Ta holka je opravdu neuvěřitelná a on si jak hlupák myslel, že s ním nevyběhne.

S větrem o závod se dá do běhu, i když už teď ví, že prohrál. Jenže jemu to je jedno. Hrdlem se mu totiž prohání hlasitý smích a on se cítí zase na chvíli volný a zároveň i potřebný. Ani neví, jak je to možné. Přesto si je však jistý tím, že není pochyb o totožnosti druhé osoby táhnoucí za provaz...