"Něco mě napadlo," vyhrkne mladý Hale, zatímco zavírá knihu algebry a při tom se culí, jako malý chlapec. Stiles totiž opět dokázal nemožné a vštípil mu do hlavy další téma, jež bylo pro Dereka jednou velkou neznámou.

"Co?" optá se Stiles zvědavě, ovšem úsměv z jeho rtů nemizí. Je na sebe právoplatně pyšný, protože Derek na začátku nevykazoval žádné známky toho, že by tématu alespoň trochu porozuměl. Jenže teď, ke konci jejich doučování, se zdá, jako by Derekovi svitlo a on si do hlavy zapsal veškeré poučky a osvojil si postup jako profík.

"Máš zítra ráno čas?" optá se zvědavě Derek a nakrčí svoje husté obočí. Stiles se snaží v jeho očích najít nějaký náznak toho, co Derek zamýšlí. Jenže ať už jsou jeho oči jakkoliv průzračné, jsou stejně tak uzamčené, což Stilesovi ani náhodou nepomáhá a jeho pohlcuje znovu nervozita.

Stále si není jistý, jak se před Derekem chovat, jak před ním mluvit či co s ním probírat. I když se mu zdá, že Derekův talent je jaksi spojuje - což je to nejabsurdnější, jelikož Stiles skoro žádný nemá (alespoň si to myslí) - stále neví, jak se s ním bavit. A to mu sám na posledním doučování řekl to, co se snaží vštípit sám sobě. Že je jedno o čem se budou bavit, hlavně aby je ani jednoho netížilo to trapné ticho.

"Proč?" opáčí Stiles podezíravě. Nelíbí se mu tón, jakým se Derek zeptal. Jako by měl něco za lubem.

"To ti nemůžu říct," usměje se Derek záhadně, "jen ti chci něco ukázat, ale musel bys vstávat fakt brzo."

Stiles se zamyslí nad tím, jestli má na zítřek nějaké plány a v duchu si přeje, aby opravdu nějaké měl. Jenže ať pátrá, jak pátrá, nemůže si vybavit žádnou aktivitu. Snad kromě zevlení u televize, laptopu a nebo nějaké knihy. Což mu připomíná, že už zase rozečetl nějakou knihu - Harryho Pottera - a nemá se k tomu, aby ji dočetl. Musí to napravit.

"V kolik?" zeptá se místo toho, aby Derekovi řekl, že čas nemá. Sám sebe nechápe. Lhát dokáže naprosto bravůrně, jenže snědý chlapec sedící naproti němu ho nutí mluvit pravdu. Což není dobré.

"Kolem šestý," odpoví Derek a jeho výraz působí naprosto napjatě. Jako by si přál, aby měl Stiles čas.

Než však mladý Stilinski stihne jen zauvažovat o tom, co mu Derek odpověděl, pokojem se rozlehne rychlé zaklepání a následně do místnosti vstoupí dlouhovlasá dívka s velkými nazelenalými bulvami, postavou jako mívají modelky z Victoria Secret a na tváři má překvapený výraz.

I Stiles se zdá nadmíru překvapený, neboť se jedná o dívku, kterou s Derekem včera viděl v restauraci. A připadá si bláhový, když si myslel, že by dívka mohla být Derekovým milostným objektem, protože už jen ty průzračné oči ho trknou jen k jedné jediné myšlence. Musí se jednat o nějakou jeho sestru. A při Stilesově štěstí to bude právě ta, která studuje na Harvardu.

Hnědovlasý si naprosto perfektně vzpomíná na Stuartova slova, když o té dívce mluvil. "Vypadá, jako kdyby ani nepatřila do našeho světa. Žádnej sochař by nedokázal vytesat její podobu tak, aby působila přesně tak perfektně, jako ve skutečnosti." A dává Stuartovi za pravdu, protože dívka je opravdu ztělesněním dokonalého zevnějšku. Ostatně jako její bratr.

"Omlouvám se, přijdu později," omluví se dívka, přičemž udělá dva kroky pozpátku až ke dveřím.

"To nic, já už stejně odcházím," namítne Stiles a sám se zarazí, že vůbec promluvil s takovou lehkostí. Před někým, jako je Derekova sestra, se vždy cítí nepříjemně, protože si přijde až moc ošklivý na to, aby s někým takovým promluvil.

"Lauro," osloví ji Derek s úsměvem od ucha k uchu, "tohle je Stiles," ukáže ke zmiňovanému rukou tak, jako by představoval někoho velice významného. "Doučuje mě matiku."

"Ou," protáhne Laura, vejde zpět do pokoje a natáhne ke Stilesovi ruku. Ten ji ochotně přijme a potřese si s ní. "Laura, Derekova sestra."

"Stiles," opáčí mladý Stilinski s úsměvem, přičemž se pozastavuje nad tím, jak se na něj dívka kouká. Jako by už o něm slyšela před tím. Na rozdíl od Dereka, se Laura zdá mnohem otevřenější - Stiles usuzuje podle očí. Nabízí mu různou škálu emocí - například zájem, pochopení či hrdost. Zájem o co, netuší. Pochopení čemu? A hrdost na něj? Asi těžko.

"Moc ráda poznávám někoho, kdo má tu trpělivost doučovat ho," sdělí Laura přívětivě, načež uskočí před Derekovou ránou. "Já na něj totiž v jednom kuse řvala, a když se blížilo k tomu, že přijde domu ze školy, schovávala jsem se v pokoji a dělala, jakože spím, abych s ním nemusela dělat úkoly."

I před další ránou dívka hbitě uskočí a Stilesovi nezbývá nic jiného, než je se smíchem pozorovat.

"To není pravda," opáčí Derek ke Stilesovi, "vždycky se těšila na to, až si na mě bude moct zařvat!"

Laura se zajíká smíchy, zatímco se jí její bratr snaží napadnout. Stilesovi to tak trochu připomíná vztah se svým vlastním bratrem. S tím rozdílem, že tihle dva se neodcizili tak moc, jako oni dva.

"Stejně máš můj obdiv," pronese dívka a pokloní se Stilesovi. "Derek je natvrdlej, co se týče učení."

"No," vloží se do toho Stiles, protože mu studem hoří tváře a on má pocit, že za chvíli vzplane, "sice má nějaké mezery, ale snaží se. Navíc už pochopil druhou složitou látku a to ho doučuju jen týden."

Laura se překvapeně zadívá na svého bratra, který jí však nevěnuje pozornost. Místo toho sleduje Stilese a docela to vypadá, jako by nad něčím přemýšlel. Hnědovláskovi to přijde, jako by ho skenoval i zevnitř. A proto se ti podivní motýli zase rozletěli po jeho břiše.

"Bravo, Dereku," tleská Laura čím dál hlasitěji, "konečně jdeš do sebe."

Jenže to dívka nepočítá s rychlou akcí svého bratra, který ji nekompromisně začne lechtat a ona začne křičet smíchy přes celý jejich dům. Pokud zde žijí i ti nejstarší členové jejich rodiny, musí být proto pěkně vytočení.

"Hej vy dva, na stole už je večeře!" ozve se z dolního patra přísný ženský hlas. A Stiles usuzuje, že se bude jednat nejspíše o jejich matku. A taky si dává jednu a jednu dohromady a ví, že Laura přišla do pokoje právě kvůli večeři.

Všichni tři se vydají po schodech dolů, zatímco se Stiles snaží nepozorovaně schovat za Dereka, aby ho nikdo jiný neviděl.

"Měl bys zůstat na večeři," namítne Laura, "vždycky rádi poznáváme Derekovy kamarády. Což mi připomíná, že jsem se nezeptala na Stuarta. Vždycky vyprávěl, že má dvojče, ale až doteď jsem mu nevěřila. Jak se má? Určitě ho pak pozdravuj."

"Ne, ale děkuji, radši už půjdu," dojdou až do vstupní haly, kde se zastaví. "A Stuart se má podle možností dobře. Určitě budu."

"Dobře, jak chceš, ale nevíš, o co přicházíš," mrkne Laura na Stilinského a následně - z nepochopitelného důvodu - i na svého bratra. "Zase se tady někdy ukaž. Ahoj."

Stiles se uchechtne a i on dívku pozdraví, načež s Derekem zůstává o samotě. Motýli v břiše létají jako synchronizovaní ptáci do teplých krajin, a svými barevnými křídly ho lechtají zevnitř břicha.

"Fakt nechceš zůstat na večeři?" optá se Derek prosebně. Ovšem, když Stiles odpoví jen zakroucením hlavy, nic nenamítá. V očích mu ale poznává zklamání.

"Ne, za chvíli přijede táta z práce a já si chci ještě udělat nějaké resty," odpoví Stiles lež. Jejich otec má opět noční službu, a tak nebude doma dříve, než v pět hodin ráno. Nemluvě o tom, že Stiles žádné resty na vyřízení nemá.

"Dobře," odkývne Derek zklamaně, přesto se však jeho výraz změní, když si na něco vzpomene. "A co teda zítra v šest ráno?"

Stiles by na to dočista zapomněl. Jenže uvnitř sebe cítí, že tím bude blíž odhalení záhady jménem Derek Hale. Navíc chce vidět, co mu chce ukázat. Proto se usměje a odpoví: "Kde mám počkat?"

***

Sedí na své posteli, zatímco si prochází celou školní tašku a snaží se v ní udělat alespoň trochu pořádek, i když se to zdá nemožné. Nepouštěl by se do toho, ale chce odvést myšlenky od toho, co se stalo na plesovém výboru. A také se snaží ignorovat zvuk telefonu, který každou chvíli zvoní a displej zdobí tvář děvčete s dlouhými rusými vlasy.

Do ruky uchopí sešit, který si dříve nadepsal názvem biologie. Bere do ruky izolepu, přičemž sešit pokládá na postel ve složeném stavu a snaží se ho alespoň trochu přivést do slušného vzezření. Mezitím se pokojem ozve zvuk jeho laptopu, který má položený před sebou na zemi na sociální síti, kde čeká na odezvu svého nejlepšího přítele. Jak se však zdá, Derek nemá moc čas.

Cítí na sobě pohled svého zamyšleného bratra, jenže on se na něj odmítá podívat. Ví, že by ho Stiles svým výrazem přinutil, aby příchozí videohovor přijal. Ovšem on nechce s Lydií mluvit. Ne po tom, co ji naznačil tím jedním slovem strašně moc. I když někde v hloubi duše ví, že se tomu nevyhne a bude s ní muset promluvit.

Jak tak lepí roztrhané části sešitu, připadá si přesně jako on. Jen nemá izolepu, kterou by zalepil všechno, co v něm nadělalo pořádek a odtrhlo se od sebe. Uvnitř mu totiž buší srdce, které jen tak tak drží pohromadě. Pokud by bilo sebevětší silou, než mu buší do hrudi právě teď, Stuart nemá jediných pochyb o tom, že by se rozpadlo na milion kousíčků a krev z něj by se rozlila všemi otvory ven.

Přijde mu, že je vlastně jedna plastová nádoba, která v sobě drží dostatek tekutiny na to, aby byl použitelný. Jenže on si v posledním týdnu přijde bezcenný. A každý den mu to osud naznačuje čím dál víc. Jako kdyby duše už nepasovala do tohoto těla a chtěla se za každou cenu dostat ze svého vězení z masa a kostí.

Slepený sešit odhodí na zem vedle laptopu, kde už leží tři jeho parťáci. Nevypadají nějak světácky, ale aspoň drží pohromadě a budou svůj účel plnit daleko snáz, než tomu bylo doposud.

Očima sjede k obrazovce přístroje, z něhož se stále line ten otravný zvuk. Vyjímá se na ni překrásná tvář, jenž Stuartovi působí čím dál větší bolest. Vypadá to, jako by se mu tím svým sladkým úsměvem, který se ji vytvořil na rtech, když si tu fotografii pořizoval, vysmívala. Jako by její oči naznačovaly, že k tomuhle všemu dojde.

"Stu," osloví ho Stiles jemně, přičemž mladšího z nich bodne u srdce. Jako by mu Stiles zasadil ránu, po níž ztrácí i poslední zbytky sil.

"Neříkej mi tak," zasyčí, aniž by se na svého bratra, který se s ustaraným pohledem posadil a jistě ho probodává svým lítostivým pohledem, podíval.

"Promiň," omluví se Stiles zaraženě, což ve Stuartovi způsobí jisté výčitky. Cítí zlost a nejraději by si ji na někom vybil. Jenže jeho bratr by neměl pociťovat jeho zlost. On tu pro něj byl, když se zhroutil a pomohl mu se alespoň trošku postavit na nohy. Nezaslouží si pocítit zlost, jenž v něm bublá.

"To ty promiň," zvedne svůj omluvný pohled, jenž odráží sklíčka brýlí, "nechci bejt hnusnej."

"Co se děje? Kdo ti to pořád volá?" zeptá se jeho bratr s obavami v očích. Stuarta zaráží, jak moc se ve Stilesovi zmýlil.

Myslel si o něm celou dobu, že od matčiny smrti uzamkl svoje city do nějaké krabičky a odmítá jim dát volný průchod. Den po pohřbu jejich matky se totiž Stiles uzavřel naprosto do sebe a nepropouštěl na svět žádné city. Kromě toho, když se zdálo, že nějaké má, je většinou schovával za jízlivé poznámky a sarkasmus.

Jenže teď si uvědomuje, že se Stiles neuzamkl. To on si jen málo všímal. A nebyl tou pravou osobou, s níž by jeho bratr mohl sdílet pocity. Což ho mrzí, když si dříve vyprávěli úplně o všem. Dokonce i o tom, jak se cítí.

"Dneska," začne Stuart ztěžka, přičemž se skloní a zaklapne laptop, aniž by se na obrazovku podíval, "se něco stalo při plesovym výboru." Zvuk laptopu utichl a jemu se to zdá jako vysvobození. Pro jistotu raději vypne i mobil.

Stiles se zdá napjatý a jeho oči prozrazují, ne, přímo očekávají sdělení, že zase vybuchl. Jenže to tak není pravda.

"Probírali jsme téma maturiťáku, když tvoje kámoška, Malia, řekla přesně to, na co jsem myslel," vypráví Stuart, načež se nahne a ze stolku u postele si vezme triskelion, aby se cítil alespoň trochu jistěji.

Sleduje, jak se v očích bratra něco pohne. Něco jako pochopení, přesto si toho snaží nevšímat a dopovědět zajímavou historku.

"Říkal jsem si, že by si to čtvrťáci měli vymyslet sami - přece jenom je to jejich ples," polkne při vzpomínce, která ho tak ovlivňuje, "a Malia to řekla nahlas. Asi si umíš představit k čemu tohle všechno vedlo."

"K hádce," odpoví Stiles bez přemýšlení.

"Před tím bych ti ale měl ještě říct něco zásadního, co se týká Malie," přizná Stuart a sklopí pohled.

"Vím, že jsi s ní trávil posledních pár dní," nenechá ho Stiles pokračovat. Stuarta to přiměje zvednout hlavu. Uvnitř cítí jakýsi šok. Že by mu to řekl Derek na jejich dnešním doučování? Nebo že by se znal ještě s někým z toho zpropadeného výboru? Tak všímavý přece nemůže být.

"Ať už jste to chtěli tajit jakkoliv, na výbor chodí ještě jedna holka z mých přátel a právě ta mi řekla, že se spolu ztrácíte pryč, a že jste na jednu z těch schůzek přišli oba zhulení," vysvětlí Stiles. "Nevím, jestli jste to tajili kvůli mně nebo ostatním, ale mě to určitě nevadí. Malia je na tom podobně jako ty, a myslím si, že ti ze všech lidí může pomoct právě ona a ty zase jí."

Čeho se vlastně obával? Že by se Stiles urazil, kdyby mu o Malie řekl? Nebo že by Stiles odřekl Derekovo zkoušení? Byl bláhový. A to ho znovu přivádí k myšlence, že svého vlastního bratra, svoje dvojče, vlastně vůbec nezná.

"A co se teda stalo na tom výboru?" vybídne ho Stiles, když Stuart jen sedí uvězněný ve svých myšlenkách a přemýšlí o tom, jakým slepým zabedněncem se stal.

"Lydia vyhrožovala Malie, že jí půjde naprášit za to, že přišla pod vlivem drog a na jednu schůzku se ani nedostavila. Jenže v obou případech byla se mnou a přišlo mi nespravedlivý, že by měla pykat za svůj vlastní názor, kterej jsem si na věc vytvořil taky. Něco ve mně se naštvalo a já na Lydii vyštěkl, že když půjde napráskat jí, měla by i mě. Že jsme v tom byli spolu."

Celou tu scénu si přehrává před očima. To, jak se v něm zvedla jakási pomyslná vlna. Jak se ozval do toho ticha, které ve třídě panovalo. Přes svůj zamlžený pohled nevidí Stilesův mírný úsměv.

"Lydia byla naštvaná a odvolala schůzku s tím, že se v pondělí sejdeme a ona nám všem řekne, co pořídila u čtvrťáků," pokračuje a vidí její dotčený a naštvaný pohled. "Všichni odešli, jenže já jako pitomec zůstal sedět. A ona tam zůstala taky. Když se mě zeptala, co mi provedla, že se takhle chovám, nechtěl jsem to říct. Nechtěl jsem říct, že mi provedla úplně všechno. Stilesi, vždyť já jí to řekl!"

Stuart se celý rozklepe, jako by se něčeho příšerně bál. A vlastně se i bojí. S Lydií do styku přijde hned v pondělí a ona mu nedá pokoj do té doby, než jí to patřičně vysvětlí. Jenže si k ní nemůže napochodovat a říct jí do očí, že je do ní takovou dobu zamilovaný. Bojí se totiž, jak by reagovala a hlavně, jak by se na něj koukala. Protože Stuart nepochybuje, že by ho obdarovala lítostivým pohledem. A to on nechce.

Ani nestačil zbystřit, kdy Stiles přisedl vedle něj a uchopil jeho třesoucí se ruce do svých vlastních.

"Nevím, co bych ti poradil Stuarte a nechce se mi opakovat, že to bude dobrý, i když jsem si jistej, že se nad tímhle jednou pořádně od srdce zasmějem," namítá Stiles po chvilce ticha a svou upřímností Stuarta dostává do kolen. "Chci ti ale říct, že jsem pyšnej na to, že ses zastal především svýho vlastního názoru, který byl sdílený. A že si v tom Malii nenechal samotnou. Co se týče Lydie, nevím, jak moc bystrá je, ale myslím, že pokud je stejně tak tupá, jak její přítel, tak se bude dožadovat vysvětlení, místo toho, aby nad tím zauvažovala a sama si dala jednu a jednu dohromady."

Drží se jeho slov jako záchranného lana. Jen Stiles teď rozhoduje o tom, zda do bezedné propasti spadne, či nikoli. Jenže jeho bratr je natolik chytrý, že to lano jen nedrží, ale vytahuje ho společně se Stuartovým zavěšeným tělem zpět nahoru. Sice pomalu, ale přece jen je Stuart blíž a blíž ke svobodě. A aniž by přesně zbystřil tvář dotyčné osoby stojící za Stilesem, je si jistý, že i ona mu z té propasti pomáhá.

"Jenže já nejsem připravenej jí čelit," odpoví Stuart zkroušeně, "nejsem připravenej na její pohled."

Stiles se uchechtne, což Stuartovi přijde nemístné a naprosto nehodící se do situace. Jenže na to Stiles vysloví něco, co jemu samotnénu nedošlo a co opravdu stojí za uchechtnutí. A ta slova mu rezonují v hlavě i dlouho poté, co jejich konverzace končí.

Stuarte, ty přece nejsi povinný se zpovídat, pokud sám nechceš. To ty seš svým vlastním pánem, ne Lydia Martinová a ani nikdo jiný.

***

Tak draci, sice jsem kapitolu nechtěla zveřejňovat i dnes, ale přece jen, když už jí mám napsanou a vy jste tak skvělí čtenáři, proč jí sem nepřidat? Doufám, že jste si ji užili. Přiznám se, že já ano a vůbec si celý tenhle příběh užívám. 

A co tedy říkáte na vývoj? Líbí se vám obě dějové linky nebo máte jednu přece jen radši? U mě je to na střídačku - někdy se mi píše sama ta Stilesova a nemusím nad ní ani přemýšlet, jindy s ní mám problém a vynahrazuje mi to právě ta Stuartova. Je to docela jako na kolotoči. A co říkáte na vývoje vztahů jak mezi STEREKEM/STIALIÍ tak mezi Stilesem a Stuartem? Přijde vám to vytlačované nebo přirozeně se vyvíjející? Moc ráda bych věděla váš názor a také i co zlepšit. 

Jinak vám moc děkuju. Průběžně jsem koukala na statistiky a v kategorii Sterek jste tuhle povídku dostali na neuvěřitelné 3. místo! Navíc jsme překročili i hranici 200 hlasů, což je úplně mindblow (nemohla jsem si vzpomenout, jak to říct v češtině). Nemluvě pak o hranici 1 000 přečtení. Jste zkrátka úžasní a já opravdu nevím, jak vám to dát najevo. Nezapomínejte, že tu jsem pro vás. Jste fakt neskuteční.