Není to dobrý nápad a je si toho vědom, ale nenadělá s tím nic. Když k němu totiž přiběhl a zeptal se, jestli by ho dnes nemohl doučovat u něj doma, nezbývalo mu nic jiného, než na to kývnout. Jen doufá, že v Haleovic domě nepotká nikoho z jeho rodiny. Nevěděl by, jak se má chovat. To prakticky neví ani teď a to tam ještě ani nedojel.

Nervozitou klepe prsty na volant svého jeepu, zatímco sleduje, kdy se na semaforu objeví zelená. Jeho hlava se plní katastrofickými scénáři, jak se každou minutou ztrapňuje. A zatímco jeho pohled na Dereka na sebe bere stříbřitější odstín, Derekův pohled by mohl začít černat. Doufá však, že k tomu nedojde.

Na semaforu se rozsvítí zelená a on se rozjede plnými ulicemi Beacon Hills. Většinu řidičů tvoří studenti, kteří prchají ze škol tak rychle, jak jim to předpisy dovolují. Je pátek a všichni před sebou mají volný víkend. Jistě i spoustu plánů.

I Stiles by měl nějaké plány, kdyby se mu kvůli Derekovi všechno nevypařilo z hlavy. Nedokáže přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, jak to doučování bude probíhat. A hlavně z mysli nedokáže vypudit vzpomínku ze včerejšího podvečera, kdy Dereka viděl s nějakou dívkou.

Je to jeho přítelkyně? Známá? Kamarádka? Rande? Stiles měl spoustu otázek, když šel včera spát. Taky by ho zajímalo, proč se Derek nenápadně otáčel k jejich stolu, když měl tu možnost. A proč se i ta dívka několikrát s úsměvem podívala právě na něj.

Odpovědi se však nedozví, pokud se nezeptá. Jenže ptát se nebude, protože to by to mohlo vyústit v ještě větší katastrofu, než jakou si představuje. Bude bezpečnější se o tom raději nezmiňovat.

Zahne do ulice, kde by měl stát dům velký jako samotná vila. Stiles od Stuarta věděl, že Haleova rodina je velmi zazobaná, a že Derekova nejstarší sestra studuje na Harvardu, jelikož prokázala, že na studium na tak prestižní škole zkrátka má.

Pozastaví se před ohromnou bílou stavbou obehnanou květinami všech barev. Stiles chvíli ani nedutá a jen si prohlíží výjev před sebou. Ten dům vypadá, jako by patřil někomu slavnému. Dokonce ho obepíná zahrada plná stromů. Stiles však nedohlédne, co je ještě za živým plotem. Docela si tu se svým starým a milovaný jeepem připadá jako vetřelec.

Nakonec se odhodlá a vystoupí z auta, přičemž ho uzamkne, obejde a stoupne si před bránu, na níž se vyjímá několik zvonků. Podle všeho tu bydlí skoro všichni z jeho rodiny. Takže pravděpodobnost, že nikoho z nich nepotká, je velmi mizivá.

Oddychne si a zmáčkne zvonek s nápisem Talia a Jason Haleovi. Raději vytáhne lístek, který mu Derek už ráno daroval. Má na něm napsanou adresu, a dokonce i který zvonek má zmáčknout. Naštěstí zjišťuje, že zmáčkl ten správný.

Dveře od domu se otevřou a po betonové cestě kráčí snědý mladík s rozcuchanými vlasy v bílém triku (přes nějž se opět prodírají ty neskutečné svaly), šedých teplákách a úsměvem od ucha k uchu. Stilesovi se z toho pohledu na moment zamotá hlava a všechno kolem něj se rozpadne. Všechno, kromě Dereka, který stojí u brány z druhé strany, usmívá se a odemyká.

"Ahoj," pozdraví mladý Hale, když otevře bránu a umožní tak Stilesovi vstup. Ten jen zatřepe hlavou a vejde dovnitř.

"Ahoj," pozdraví se zdráhavým úsměvem a začne se rozhlížet. Po pravé straně betonové cesty je malá kašna s něčím, co silně připomíná jednorožce. Levou stranu zdobí jen vysoký listnatý strom, který je zahalený do všech odstínů podzimních barev.

Společně s Derekem mlčky vejdou dovnitř domu, který spíš připomíná palác. Stiles v úžasu pootevře rty a nestíhá vstřebávat všechno kolem sebe.

Naproti němu se nachází schody vedoucí nahoru. Vpravo je vstup do něčeho, co by správně měl být obývák, jenže je tam tolik luxusního nábytku a tolik starožitností, že si připadá spíš jako v muzeu. Vlevo je obrovská jídelna s kuchyňskou linkou, stylovým jídelním pultem a dlouhým dřevěným stolem asi s milionem židlí.

Podívá se na Dereka, který ho s bělostným úsměvem pozoruje. Nemůže najít slova a tak jen vydechne něco nesrozumitelného, nad čímž se Derek pousměje.

"Pojď, zavedu tě do pokoje, než si tě začnou plíst se Stuartem," poplácá ho po rameni, což Stilese nenechá chladného. Na tom místě cítí takový žár, jako by ho něco spálilo. Ovšem místo nesnesitelného pálení se jeho útrobami rozletí hejno motýlů.

Bez povšimnutí se nakonec dostávají do prvního patra, až na konec chodby a následně do Derekova pokoje. Jakmile však Stiles vejde dovnitř, připadá si jako totální dement, protože to, co před sebou vidí, jako by do domu vůbec nepatřilo a zároveň to tam perfektně zapadalo.

Pokoj je stylově vymalován tak, že horní půlka zdí je natřena na bílo, zatímco ta spodní je uhlově černá. Nachází se zde okno, přímo naproti vstupu, a hned vedle něj jsou prosklené dveře vedoucí na Derekův vlastní balkón.

Po pravé straně jsou pootevřené dveře a Stilesovi se jen matně naskýtá pohled dovnitř, kde spatřuje sprchový kout a záchod. Pak je tu také stůl s laptopem a učebnicemi do školy, skříň plná knih, postel v černobílém provedení. Jenže Stilese zaujme něco jiného - malé obrazy pověšené na bílé části zdí. Všechny jsou prosklené a všechny jsou kresleny ručně.

"Tak tě vítám u sebe," projde kolem něj, načež se opře o židli u stolu a stydlivě se usměje. "Udělej si pohodlí, kde chceš."

Stiles si pozorně prohlíží obrázek po obrázku, zatímco na sobě cítí Derekův pohled. V břiše ho lechtá při pohledu na obraz, kde je s lehkostí vyobrazena jeho tvář s brýlemi - Stuart. Tím se mu potvrzuje jeho domněnka.

"To jsi všechno kreslil ty," vydechne užasle a prohlíží si Stuartovu kresbu. Je tak neskutečně propracovaná do poslední pihy, která zdobí jeho i Stuartovu tvář. Ty nádherně zpracované odstíny barev, stínování, výraznost. Zkrátka, jako kdyby Stuarta jen vyfotil.

"No, jo," reaguje Derek, neboť si myslí, že se ho Stiles ptal.

Stiles se na něj otočí a všechna slova jako by se mu vykouřila z hlavy. Jako by zapomněl umění řeči. Tohle by do všemi milovaného Dereka Halea nikdy neřekl. Ani na chvíli by si nepomyslel, že by někdo takový mohl mít neskutečný talent. Stilese jen zaráží, proč při hodinách výtvarného umění zapadá mezi všechny ty průměrné studenty.

"Jak - chci říct - kdy nebo kde," koktá Stiles a šíleně gestikuluje. Snaží se si vzpomenout na to, jak se mluví. "Kde ses to naučil?"

Derek se znovu usměje a přejde až k němu, zahledí se na Stuartův obraz a chvíli nic neříká.

"Já ani nevím," odpoví Derek, "jednou jsem si prostě sedl a začal jsem malovat. Chytilo mě to natolik, že jsem tomu propadl."

Chce vědět víc. Mnohem víc, jenže se nedokáže správně zeptat. Přimět se k tomu, aby se zeptal.

"Ten Stuartův obrázek není tak starej, kreslil jsem ho asi před měsícem," uchechtne se Derek. "Stuart mi totiž nevěřil. A tak jsem mu řekl, z hecu, že ho nakreslím a pak mu to ukážu. Tvářil se stejně tak šokovaně, jako se teď tváříš ty."

Stiles sklopí pohled a cití, jak se do jeho tváří hrne krev. Doteď si myslel, že svoje překvapení skrýval dobře. No, zřejmě asi ne.

"Promiň," omluví se mladý Stilinski se sklopeným pohledem, "jen je to opravdu trošku šok. Neřekl bych to do tebe."

"To nikdo," opáčí Derek a sedne si na postel. "Pro většinu jsem jen idiot, kterej sotva prochází školou a jediný, co mu jde, je basketbal. Už jsem si zvykl."

Při těch slovech se Stiles zatváří ještě zostuzeněji, než před tím. To si totiž o Dereku Haleovi celou tu dobu myslel. A vlastně si to myslel doteď, jen mnohem mírnějším stylem. Jenže teď není pochyb o tom, že se v Derekovi zmýlil na plné čáře. Možná, že učení není jeho silnou stránkou, ale má jiné přednosti. Ovládá um, který Stiles vždy obdivoval. Um přenést city na plátno.

"I ty si to myslíš," rýpne si do něj vůbec poprvé mladý Hale a zasměje se. Stiles ho obdaří pohledem, v němž prozrazuje, že toho lituje. A jejich oči si chvíli vyměňují veškeré emoce. Derek něco, co Stiles potřebuje za každou cenu rozluštit.

To ho také přiměje k tomu, aby vyslovil: "Myslíval. Ale teď už vím, že to není ani zdaleka pravda."

A právě Derekův pohled v něm něco změní. Něco, čemu se Stiles nedokáže ubránit.

***

"Tak jaké máte nápady?" optá se Lydia Martinová, zatímco sedí za profesorským stolem v jejich kmenové třídě a všechny sjíždí zvědavým pohledem.

Stuart sedí vedle Thea, který si nepřítomně prohlíží vlasy asiatky sedící před nimi. A vedle asiatky sedí Malia, která svůj pohled upírá na Lydii s jakýmsi opovržením.

Ráno na něj dívka doopravdy čekala za školou a když se objevil, nasadila ten svůj roztomilý úsměv. Opět si vyprávěli jakési historky ze svého života a smáli se u toho. Asi po pěti minutách se k nim připojil Derek, který se velmi ochotně seznámil s Malií. Ta sice Dereka zpočátku sjížděla stejným pohledem, jakým pozoruje Lydii, ale jakmile poznala Derekovu vtipnou stránku, změnila na něj názor. Tak už působili jako retardovaní tři.

Později toho dne se Derek Stuartovi svěřil, že Stilese pozval k nim. Důvodem bylo, že chtěl, aby ho Stiles také poznal trochu jako normálního člověka a ne jako někoho, kdo má být nafoukaný. Stuart to neřekl nahlas, ale v mysli se smál nad tím, jakým rozpačitým způsobem mu to oznamoval. Znělo to totiž, jako by Stilese pozval na rande a jeho se nepřímo ptal na svolení.

Ve své hlavě je začal shippovat a dal jim i své ship jméno - kreslící génius. A právě to ho rozesmálo natolik, že si vysloužil od profesora Harrisona zvláštní úkol. Do zítra musel zpracovat dvě stránky o jádru a všem, co obsahoval. Následně to měl ve dvě hodiny odpoledne poslat na Harrisonův mail a v pondělí to přednést před třídou. Jeho nálada hned povadla.

A teď ještě ke všemu sedí ve třídě se spoustou známých i neznámých lidí a pohled upírá na dívku za katedrou. Nedokáže přesunout své hnědé bulvy někam jinam. A uprostřed hrudníku znovu pociťuje bolest. Jako by jeho srdce někdo škrtil.

"Co kdybysme to udělali ve stylu devadesátých let?" přijde jakási dívka s prvním nápadem. Lydia totiž dospěla k závěru, že rozvržení tělocvičny už má naplánované, takže teď přišlo k tématu.

"To ne," odmítne rusovláska razantně, "měli to totiž před dvěma roky. Nechci, aby se náš tým opičil po jiných."

"Proč si to prostě čtvrťáci nevymyslí sami?" zeptá se Malia tónem, jaký u ní doposud neslyšel. Právě ta pobouřenost v jejím hlase ho nutí přesunout pohled z Lydie na ní.

Stuartovi ta otázka vlastně dává smysl. Proč si to prostě nevymyslí sami, když je to jejich ples? Vsadil by se už teď, že až dojde k příštímu roku, budou nuceni všechno řešit oni. A vedení se bude ohánět argumentem, že je to právě JEJICH ples a JEJICH starost.

Lydia se nevěřícně zahledí na dívku a sjede ji tak opovrženým pohledem, že se Stuart napne. Když se totiž takhle na někoho podívá, je jasné, že ta osoba ji za žádnou cenu nesedla.

"Protože toho mají nad hlavu díky maturitě?" opáčí Lydia jedovatě a protočí oči.

"Jo a příští rok, až budem maturovat my, nás nechaj všechno odsrat," pronese Malia otráveně, čímž si vyslouží jemné bouchnutí od své spolusedící.

Řekla to tak, jako kdyby četla jeho myšlenky.

Lydia ji znovu zpraží pohledem. Tentokrát ostřejším a rozzlobenějším.

"Kdo vlastně jsi, že se ozýváš? Nepřišla jsi se žádným nápadem, věčně se tváříš otráveně, na druhou schůzku si přijdeš pod vlivem drog a na další si nepřijdeš vůbec. Co tady vlastně hledáš?"

"To, co ty," odvětí Malia téměř ihned a ještě k tomu s úsměvem. Stuart ji pozoruje hodnou chvíli a objevuje její slabinu, z níž si udělala zbraň. Její slabinou je vztek. Vztek na lidi kolem sebe. A to jí dělá silnější. "Potřebuju to mít napsaný v přihlášce na vejšku."

Třídou otřásá podivné ticho naplněné napětím. Nikdo si nedovolí ani pípnout a většina z nich dokonce ani nedýchá. Všichni jen čekají na to, až tahle hádka dospěje ke svému závěru. A všichni jsou zvědaví na vítěze, jelikož se Malia zdá jako silný soupeř. Je praktický jediná, kdo se opovážil s královnou školy mluvit takhle.

"Mohla bych taky nahlásit, že chodíš pod vlivem drog a někdy dokonce ani nechodíš," postaví se Lydia také s úměvem, "pak v přihlášce nebudeš mít žádnou činnost navíc, ale naopak sníženou známku z chování. To bys chtěla?"

Ačkoliv se ho jeho srdce snaží zastavit, jeho mozek křičí, ať se do toho vloží. Srdce mu může zatemňovat mysl, jak chce, ale ta se vždy, alespoň na kratičký moment, probojuje k čistotě.

"V tom případě bys měla nahlásit i mě," prořízne ticho jeho hlas, přičemž sleduje, jak všechny pohledy, včetně toho Lydiina a Maliina, směřují právě na něj. Celá věc s drogami a absencí se totiž týká i jeho. On taky přišel zhulený. A taky se na jednu schůzku vykašlal. A navíc sdílí s Maliou stejný názor ohledně tématu maturitního plesu. Tudíž i on by měl nést následky. "Sdílím s Malií názor, že by si téma měli čtvrťáci vymyslet sami. Navíc jsem zhulenej přišel taky. A ještě ke všemu jsem se na jednu schůzku vysral přesně tak, jako ona. Takže pokud nahlásíš ji, udělej to samý i se mnou."

Lydia na něj nevěřícně upírá svůj dotčený pohled. Jenže se Stuartem to v tuhle chvíli nic nedělá. Odhodlaně ji hledí do očí a vzdoruje bolesti ve své hrudi. Vzdoruje bolesti z toho, že se dostal do rozepře s dívkou, kterou miluje.

"Fajn," odsekne Lydia podrážděně a třískne deskami o stůl, "můžete jít domů, v pondělí to se čtvrťáky proberu a povím vám, jaký názor na to mají oni. Sejdeme se tady zase v pondělí v půl třetí."

Všichni, včetně překvapeného Thea vstávají, on však sedí a škrábe se na hlavě. V hloubi duše cítí, že udělal správnou věc. Zastal se Malie, která se na něj usmívá a nakonec se ztrácí za dveřmi i s asijskou dívkou. Druhá jeho strana, ovládaná city, na něj křičí, že po tomhle u Lydie ztratí veškeré šance.

"Co jsem ti provedla, že se chováš takhle?" vypískne dívka otázku, když ve třídě zbudou jen oni dva. Tváří se dotčeně a taky ublíženě, což ho ničí. Přesto nehodlá ustoupit. Chce si stát za svým názorem i přes nelibost ostatních.

Nejvíc ho ale zaráží její pohled. Jako kdyby něco věděla a právě proto se ho na to zeptala.

Všechno! zakřičí uvnitř sebe. "Všechno," odpoví potichu, i tak si je ale jistý, že ho slyšela. Než však stačí dívka něco namítnout, Stuart bere svůj batoh a spěšně vybíhá ze třídy. I přesto, že se za ním ozývá její hlas...