Ciri se vracela unavená, zmáčená a špinavá od bláta. Nečekala, že se zakázka na topivce tak protáhne a zkomplikuje. Věděla, že tyhle příšery dokáží být nepříjemné, když si nedávala pozor. Šla připravená, jak jen mohla, ale nějak zapomněla počítat s tím, že v močálech se dokáží vyskytovat i jiné kreatury než tihle smradlaví bahňáci s rybíma očima. Jejich boj se zamotal až moc daleko a náhle jí za zády chrčela hrobice. Cvakala o sebe drápy, vrčela. Její oči žhnuly divokostí a vztekem, hřeben na zádech měl barvu čerstvé krve a byl napružený tak, že by se o něj dalo říznout. Při každém zavrčení se trochu otřásl a jen přidával na děsivosti stvůry.

Ciri se dokázala z jejího dosahu dostat včas na to, aby jí drápy neprořízly bok a hrdlo. Hrobice rozzuřeně zavřeštěla a před ní se jako obranná hradba seřadili topivci, se kterými si dívka ještě nestihla poradit. Věděla, že si na sebe přitáhla něco, co ji bude stát daleko více sil a taky už dopředu počítala, že si řekne minimálně o dvojnásobnou odměnu.

Boj se přeci jen sklonil na její stranu, samozřejmě díky dobrému výcviku, a to ani nepomyslela na hodiny strávené nad poučnými knihami. Když na svém koni konečně zamířila zpět, za sedlem se pohupovala uvázaná hlava vodní babice.

Smrákalo se a Ciri ztěžkly ruce i nohy. Při klusu se ani neobtěžovala nazdvihovat, přestože to trochu nepříjemně drncalo. Pravidelný rytmus klisniných kroků ji však chtě nechtě vábil do náruče spánku. Udržela se vzhůru jen křečovitým tisknutím otěží a napínáním sluchu, kdyby se jí náhodou do cesty přimotala ještě nějaká stvůra.

Zavedla klisnu k hostinci, který jí zrovna poskytoval dočasné přístřeší. Zakázkami si vydělala dostatek, aby měla kde přespat a za co se najíst. Bylo už moc pozdě na to, aby si dojela pro svou odměnu, muselo to počkat do zítřka. V měšci jí ještě nějaké ty mince cinkaly, takže nehrozilo, že by nemohla šenkýři zaplatit.

Ustájila klisnu a vklouzla do hostince. Chlad noci se jí zakusoval do kůže i přes několik vrstev oblečení, které se na ni lepilo a v nosu ji štípal zápach bažiny. Překvapeně se pozastavila, když v lokále skoro nikdo nebyl. Jen u zadního stolu posedával jakýsi tulák. I svící hořelo poskromnu, což nebylo obvyklé. Hostinec U Černého jednorožce byl na dlouhé míle v téhle oblasti jediný.

„No, panečku. To se nám panička dneska vrací v pěkném stavu, hotová krasavice," zabublal šenkýř smíchy.

Ciri si dokázala představit, jaký na ni musel být pohled. Popelavé vlasy měla zapatlané blátem, takže byly vlastně spíš tmavě hnědé a obličej na tom nebyl o moc lépe. Její jasně zelenkavé oči musely působit hrozivě zářivě.

„Kde jsou všichni?" Přešla Emerykovu poznámku bez komentáře.

„No kde bys asi řekla, slaví se Jule," dočepoval korbel a odnesl ho pocestnému ke stolu.

„Vánoce," zahuhlala si Ciri pro sebe a přes tvář jí přeběhl stín smutku. Když se šenkýř vrátil, znovu na něj promluvila: „Co tady teda děláš?"

Emeryk zamručel a uhnul pohledem. „Co by... Nemám s kým být, tak jsem aspoň tady. Žena mi před třemi lety odešla do nebe a dcera utekla s nějakým bardem."

„To mě mrzí," šeptla dívka.

„Nemusí." Zavrtěl hlavou. „Radši mi řekni, jestli chceš ohřát vodu do kádě."

Ciri skromně pokývla hlavou.

„Že já se vůbec ptal," Emeryk se vytratil někam do zadní místnosti, „přijdu ti říct, až to bude připravený."

Voda v kádi začala chladnout. Ciri ze sebe smyla špínu už před nějakou tou chvíli a už si jen užívala teplou vodu. Začal ji opouštět chlad z promáčeného oblečení a znovu ji naplnilo teplo. Nakonec však přeci jen musela z kádě vylézt. Zabalila se do měkkého velkého ručníku a mokré oblečení zmuchlala do klubka. Musela ho vyvěsit v pokoji a zatopit v krbu, aby proschly.

Přeběhla přes chodbu do pokoje, kde odložila věci na zem. V krbu už plápolaly plamínky. Emeryk se musel stavit a zapálit oheň. Ciri se pousmála a přešla k truhle, aby si vybrala nové oblečení. Už se do něj začala skoro oblékat, když někdo zaklepal na dveře.

Dívka je šla otevřít s myšlenkou, že Emeryk něco potřebuje. Za dveřmi však nestál šenkýř. Když se Ciri podívala do známé tváře, sevřela ručník oběma rukama a natiskla si ho víc k tělu.

„Jacku." Tváře jí zčervenaly, když se na ni chlapec usmál.

V tmavých očích mu tančily jiskřičky a černé vlasy měl ledabyle rozcuchané. „Ahoj, Ciri."

„Potřebuješ něco?" znervózněla.

„Jdu za tebou," pousmál se.

„Aha," zadrmolila, „tak mi dej chviličku, prosím tě."

Nečekala na odpověď, přibouchla dveře a rychle se oblékla do šatů. Vlhké oblečení rozmístila poblíž krbu a teprve pak se vrátila zpátky ke klice. Pootevřela dveře a rozpačitě se na chlapce usmála.

„Chceš... Chceš jít dovnitř?" poohlédla se do pokoje.

„Co kdybychom šli spíš ven?" navrhl Jacek.

„Ven?" Ciri na sobě stále cítila čas strávený v bažině, i když horká koupel jí dost pomohla se zotavením. Tak jako tak se na nějakou delší procházku necítila a s Jackem to na chvíli opravdu nebývalo.

Seznámili se, když klisna potřebovala nové podkovy. Jacek byl synem kováře v nejbližší vsi, a protože otce zrovna uložila do postele nějaká nemoc, pomohl jí právě on. Od té doby už se viděli nesčetněkrát a Ciri jeho společnost začala sama vyhledávat.

„Slibuju, že jen na chvíli," ušklíbl se.

Dívka mu nevěřila, ale přesto kývla. Sáhla za dveře pro kabátek a vyšla za chlapcem.

Venku se ochladilo. Poklidnou, ztmavlou krajinou kráčely dvě postavy. Od úst jim vycházely bělavé obláčky vzduchu. Otíraly se o sebe rameny a občas o sebe zavadily i konečky prstů.

„Jak to, že nejsi doma?" šeptla Ciri a trochu si přitáhla kabátek.

„Vadí ti, že jsem přišel?" pátral Jacek.

„Tak to nemyslím." Dívka lehce potřásla hlavou. „Slaví se Jule, to přeci lidé bývají s rodinou, ne?"

„Táta s mámou si doma zpívají, to já moc nemusím," chlapec se uculil. „Navíc, ty tady svou rodinu nemáš."

„Já jsem Jule ještě vlastně neslavila," uhnula mu pohledem. „Jsem zvyklá."

„A cos dělala? Lovila příšery?" Jackovi zacukaly koutky.

„Nějak si vydělávat musím," ohradila se Ciri a pohodila přitom hlavou tak, že se jí šedavé vlasy dostaly před obličej.

„No jistě," hoch ji vzal za ruku a než stačila zaprotestovat, cukl s ní jiným směrem, „pojď."

Vedl ji mezi stromy až se dostali na mýtinu s jezírkem. Jeho hladinu pokrývala vrstva ledu mléčně bílé barvy, od které se odráželo měkké světlo měsíce.

„Jee," vydechla Ciri a v momentě kdy chlapec zastavil, se rozeběhla.

Jacek překvapeně vykřikl a chvíli za dívkou klopýtal, než s ní sjednotil krok. Zarazil se až u břehu jezírka, kde se mu Ciri vytrhla. Letmo vyzkoušela pevnost ledu a pak už se trochu neohrabaně sklouzla po ledě do měsíčního svitu.

„Co je Jacku?" zasmála se a znovu se sklouzla.

Nešlo to úplně ladně, podrážky bot drhly o led a ani zdaleka neklouzaly tak dobře jako nabroušené brusle.

„Nikdy jsem nebruslil," přiznal, „chtěl jsem ti to jenom ukázat. Mám to tu strašně rád."

„Je to tu hezké," Ciri se k němu vrátila a natáhla ruku. „Pojď, ukážu ti to."

„Já nevím," zaváhal, „nejsem na ten led moc těžkej? Ty seš oproti mně jak tyčka."

Ciri sjela pohledem po jeho širokých ramenou a mohutném hrudníku a zasmála se. „Ten led něco vydrží, věř mi."

„U všech bohů," zamručel chlapec, čímž dívku ještě víc rozesmál.

Opatrně se přiblížil k břehu. Lehce nakročil na led a vyzkoušel jeho pevnost. Neozvalo se ani křupnutí. Jacek se zatajeným dechem vstoupil na zamrzlou hladinu celou vahou a úlevně vydechl. Zřejmě očekával, že se propadne do ledové vody.

„Nic to není," Ciri ho vzala za ruku a popotáhla k sobě.

Jacek máchl volnou rukou ve snaze udržet si rovnováhu a zalapal po dechu. Nemotorně nadzdvihával nohy a těkal po dívce pohledem. Viděla, jak ve tvářích červená a potlačovala smích. Byl to právě on, kdo vždycky působil tak sebejistě a neohroženě. Najednou se jejich pozice vyměnily a on si s tím evidentně nedokázal poradit.

Dovezla ho až do kruhu, kam se zrcadlil měsíc a zastavila. Jacek se přisunul s nejistotou vepsanou do tváře a počastoval Ciri vyčítavým pohledem.

„Kdybych tak měla brusle, to by bylo něco jiného," povzdechla si a tiše se zasmála, když si Jacek něco zahuhlal pro sebe.

Vzhlédl a zadíval se na dívku před sebou. V zelených svítivých očích jí tancovaly rozverné plamínky. Pramínky vlasů se jí snažily uvolnit před obličej, přestože se je stále krotila prsty a zastrkávala za uši. Natáhl ruku s touhou ji po vlasech pohladit, ale zadrhl se, když mu na hřbet dlaně dopadl chumáček sněhových vloček.

Ciri ho sotva postřehla a už zakláněla hlavu, aby se mohla dívat vstříc nebi, ze kterého se bílé štěstí snášelo.

„Jacku," na tváři se jí rozzářil široký úsměv, „sněží."

„Tos ještě nikdy neviděla sníh?" zajímal se.

„Viděla," špitla, „i když ne vždycky jsem z něj měla radost."

Jacek se nad těmi slovy pozastavil, ale Ciri hned pokračovala.

„Letos jsem s ním už ani nepočítala. Mráz maluje po oknech už co spadalo všechno listí a sníh stále nepřicházel." Nastavila ruku, aby jí spletitá nadýchaná vločka přistála na dlani a ve vteřině se rozpustila.

„To je pravda, přichází trochu pozdě," uznal a kochal se jejím trochu dětinským nadšením z tak prosté věci.

Jako by se s každou vločkou usmívala o trochu víc a její oči se svou září daly pomalu přirovnávat ke hvězdám.

„Vlaštovko," hlesl sotva slyšitelně, ale dívka se po jeho hlase otočila.

Neřekla nic, zřejmě ji oslovením trochu překvapil. Hleděla na něj a čekala. Jacek znovu pozdvihl ruku a tentokrát se už konečky prstů dotkl jejích vlasů. Byly heboučké. Vždy si je kvůli jejich barvě představoval drsnější, ale na dotyk působily jak chomáček sněhových vloček, co se nikdy nerozpustí.

„Chtěl jsem ti něco dát," dostal ze sebe tiše.

Volnou rukou zalovil ve vnitřní kapse kabátu až nahmatal, co hledal. Pomalu natáhl ruku k Ciri a na poslední chvíli ho napadlo, jestli to není moc hloupé. Jenže pak ucítil na zápěstí dotyk a pochopil, že už nemůže couvnout.

„Co je to?" Z dívčina hlasu prýštila zvědavost.

„Taková drobnost." Rozevřel dlaň.

Ciri se naskytl pohled na drobnou postavičku, spletenou z drátků. Zpoza pravého ramene jí vyčnívala hlavice meče.

„To jsem já?" dívka se usmála a převzala si figurku.

Jacek souhlasně zamručel. Ciri po postavičce přejela prstem a těkala po ni pohledem. Nepřestávala se přitom usmívat.

„Je moc hezká," konečně se na chlapce podívala, „ale já pro tebe nic nemám, Jacku. Já..."

„Nevím, jak dlouho se tu ještě zdržíš," přerušil ji, „chtěl jsem, abys měla něco na památku. Abys nezapomněla."

„Na tebe?" nahmátla jeho ruku a propletla jejich prsty. „Jacku, Jacku..."

Dívka se tiše zasmála a zavrtěla hlavou: „To přeci nejde."

Jedním delším krokem se k chlapci dostala blíž. Zdvihla ruku, ve které svírala figurku, a přiložila mu ji k zátylku, aby se k němu mohla přitáhnout. Nenechával se pobízet dvakrát. Sklonil se k ní v momentě, kdy se lehce nadzdvihla na špičkách a jejich rty se setkaly v polibku. Ve stejný moment se víc rozchumelilo, měsíc částečně zahalily sněhové mraky a v malé průrvě někde nad jejich hlavami se jen na vteřině blesklo to nejjasnější světlo, jen aby hned zase zmizelo.

„Zůstaň celé Jule, Vlaštovko, prosím," zašeptal Jacek a natiskl čelo k dívčinu.

„Zůstanu," kývla a usmála se.

Chlapec si ji přitáhl do náruče a pevně objal. „Šťastné a veselé."