#2 - Napište romantický příběh

Geralt projížděl krajinou směrem k Hengforsu. Vracel se od pramene potůčku, který postupně přecházel v říčku a protékal skrze město. Byly tomu tři dny, co sem prvně přijel na písemnou žádost. Nebyla však od žádného vladaře nebo představitele města, psaní mu přišlo od Shani. Mladičká léčitelka ho urgentně žádala o příjezd a výpomoc při případu zvláštní nemoci, která se v oblasti šířila.

Geralt dorazil, jak nejrychleji mohl. Prozkoumal příznaky, poradil Shani, co by mohlo provizorně pomoci a poté se vydal hledat příčinu samotné nákazy. Dopátral se až ke kouzlu, které očarovalo zdejší pramen, ale nejednalo se o nijak dobře provedenou práci. Zaklínadlo fungovalo spíše polovičatě, což se vlastně dalo brát za štěstí, protože jinak by místo pouhé nemoci byli lidé Hengforsu mrtví.

Zaklínač si s očarováním poradil vcelku bez problémů a pak zamířil zpátky do města, aby Shani blíže specifikoval příčiny nemoci a pomohl jí vyrobit silnější a účinnější protilátku. Samotná příprava nebyla tak zdlouhavá jako následné objíždění všech možných napadených oblastí a přidělování protilátky nemocným nebo těm s příznaky.

Bělovlasý se trochu nazdvihl v sedle, a když do něj hned poté zase usedl, lehce se předklonil. Klepna odfrkla a několikrát divoce pokývala hlavou, jako by mu dávala najevo, že posedávání v sedle už bylo až přespříliš. Geralt by s ní nemohl více souhlasit, těšil se, až ze sedla konečně vysedne. Nejprve se ale potřeboval dostat za Shani a zkontrolovat, že vše zvládla podle jejich domluvy a v pořádku.

Když konečně dorazil k domečku, kde jí byl v Hengforsu přidělen pokoj a místa pro její výzkum a léčení, s oddechnutím sesedl z koně. Přivázal Klepnu k silnější plaňce plotu a poplácal ji po krku. Klisna zastříhala ušima a podívala se na něj velkýma tmavýma očima. Zaklínač se letmo pousmál a zamířil dovnitř. Opatrně nakoukl, ale v hlavní místnosti s několika provizorními lůžky nikoho nenašel. Potěšilo ho, že na vratkých postelích už nikdo neležel – znamenalo to jedině, že protilátka fungovala velmi dobře.

„Shani?" zavolal polohlasem a vydal se ke schodům do patra.

Odpověď nepřišla, a tak s nejistotou vystoupal nahoru. Napadlo ho, že se možná někde zdržela, nebo má nějaké potíže, ale pohled z posledního schodu ho ujistil, že to není ani jedno. Dívka seděla u stolu, naprosto zabraná do čtení velké bichle, která pravděpodobně patřila mezi hromadu dalších, vypůjčených z univerzitní půdy její alma mater.

„Shani," Geralt se pousmál, „co to tady děláš?"

„Pokouším se zjistit, kdo mohl očarovat ten pramen," zamumlala dívka, jako by o jeho přítomnosti už dávno věděla, „měl by být potrestán, nebo měla, záleží na tom."

„Byla to amatérská práce," připomněl jí zaklínač, „všechno jsme napravili."

„Ano, ale příště už to tak být nemusí," do hlasu léčitelky prostoupila nervozita.

„Shani," chtěl pronést nějaká další chlácholivá slova, ale nedostal se k nim.

„Geralte," zrzečka ho přerušila a odtrhla oči od knížky, aby se do něj zabodla pohledem, „ty lidi mohli zemřít, kdyby se to zaklínadlo povedlo lépe, nebo ho dělal někdo zkušenější. Jak s něčím takovým mám spát."

„Tohle je ale běh na dlouhou trať," namítl, „není jednoduché někoho takového vypátrat."

„Ale ty bys to svedl, že ano?" přimhouřila pátravě oči. „Určitě bys našel nějaké stopy, které by nás dovedly k někomu, kdo..."

„Shani," tentokrát on přerušil dívku, „skoro dva dny jsme nespali. Měla bys taky myslet na sebe. Unavená a nevyspalá toho asi moc nevymyslíš a já na tom budu dost podobně."

„Geralte," povzdychla si, „posloucháš ty mě vůbec?"

Zadívala se na něj a on jí pohled opětoval. Potřeboval ji přimět, aby si odpočinula, aby na chvíli přestala myslet na všechno to nehezké, kterým si zase procházela. Věděl, že nějakou dobu se zabývala jen drobnými bolístkami a útrapami všedního života. Tenhle případ pro ni znamenal po delší pauze větší zaměstnání a on na ni dokázal poznat, že hodlala dá vše do toho, aby pomohla co nejlépe mohla. Jenže zapomínala, že hledání pachatele už není úplně její obor, ale je to práce pro někoho trošku jiného.

Na moment jí uhnul pohledem a zadíval se z okna. Když se na ni znovu podíval, měla v očích vepsanou prosbu.

„Pojď se mnou," natáhl k ní ruku.

„Ale..." zmateně zamrkala.

„Pojď," udělal jeden bleskový krok a vytáhl ji ze židle, pak už ho následovala.

Vyvedl ji ven a vysadil na Klepnu. Odvázal klisnu a vyhoupl se před dívku.

„Drž se," řekl, než pevněji sevřel otěže a pobídl koně.

Shani mu omotala ruce okolo pasu a on cítil, jak se k němu natiskla. Prokličkoval městem, a když projeli vstupní branou, přešel s klisnou do klusu.

„Geralte, kam jedeme?" zeptala se nervózně léčitelka.

„Uvidíš," odpověděl s letmým úsměvem a pobídl Klepnu do cvalu.

Dorazili na vyvýšeninu za městem včas. Zaklínač seskočil z klisny a pomohl Shani dolů. Pak ji vzal za ruku, něžně ji stiskl a s letmým pohledem do jejích očích, které těkaly po jeho obličeji a hledaly odpovědi, ji vedl k okraji kopce. Shani ani nepípla, a tak když se před nimi rozevřel výhled na dalekou krajinu s narůžovělým sluncem zapadajícím za vzdálené vrchy, provázelo je klidné ticho. Geralt na léčitelku po očku shlédl. Spatřil ji, jak zasněně hleděla na tu krásu, která sice dokázala být všední, ale jen málokdy se zastavil, aby si ji opravdu užil.

Pomaličku se za zrzečku přemístil a jemně ji objal. Opřela se o něj a on lehce sklonil hlavu, aby mohl nasát její vůni. Zbožňoval, jak voněla po bylinkách. Přivřel oči a nechal se trochu odnést okamžikem. V duchu doufal, že Shani dělá právě totéž. Když poprvé četl její psaní, soustředil se hlavně na naléhavost jejích slov. Teprve až na cestě si začal znovu uvědomovat, že ji zase uvidí, po tak dlouhé době. Vybavilo se mu, co všechno spolu prožili, kolik sdíleli společných chvil... Chyběla mu a on v jejích očích, když ji znovu konečně viděl, dokázal vyčíst, že on jí taky.

„To je nádhera," šeptla náhle.

Poslední sluneční paprsky už zmizely za vrcholky a zbývalo jen slabší oranžovo-růžové světlo, které pomalu pohlcovala tmavě modrá tma.

„Vím, že ti záleží na lidech, Shani," broukl, „znám tě už dlouho na to, abych věděl, co je tvojí prioritou, ale ty tak moc zapomínáš na sebe."

Vzala ho za ruce, odtáhla si je od těla a otočila se k němu čelem. Lehce zaklonila hlavu, aby se mu podívala do očí.

„Ty ale děláš to samé, Geralte," namítla vyčítavě a koutky rtů se jí pomalu rozšířily do úsměvu, „děkuju ti, že ti to není jedno."

Opětoval jí úsměv, zdvihl ruku a pokusil se jí odhrnout neposlušné vlasy z očí, přestože to bylo vlastně úplně marné. Jenže on miloval, jak se leskly jasně zelenkavou barvou, a tak zvláštně zářily. Pomalu se sklonil. Pozastavil se tak, že se jejich nosy skoro dotýkaly a zaváhal. Když ucítil na svém zátylku dívčiny prsty, jak se pomalu vplétaly do jeho vlasů, naklonil se k Shani více a políbil ji. Byl to lehký polibek, který se však zrzečka rozhodla prodloužit a přitáhla se k zaklínači blíž. Volnou rukou ji vzal za pas a natiskl víc k sobě. Odtáhli se od sebe, aby mohli popadnout dech.

Geralt postřehl, jak se Shani lehce začervenala a sklonila hlavu.

„Musíme už jet?" zeptala se tiše.

„Ne," odpověděl, přičemž si ji u sebe přidržel, aby mu neutekla, „můžeme zůstat."

„Chci zůstat," znovu vzhlédla, v očích jí tančily jiskřičky, „chtěla bych sledovat hvězdy, jak se budou postupně objevovat na nebi a zářit jako světlušky."

Geralt pokývl hlavou a vtiskl jí polibek do vlasů: „Pak budeme sledovat hvězdy. Co jen chceš, Shani."

Přivinula se k němu a on ji pevně objal. Tiskl ji k sobě, jako by ji snad měl někdo během další vteřiny vyrvat z jeho náruče. Položila si hlavu na jeho rameno a obrátila oči k nebi, kde se začaly objevovat první náznaky hvězd.

„Chyběl jsi mi, Geralte," zašeptala, „tak jako mi chybí pohled na hvězdy a západy slunce."

Lehce se odtáhla a zdvihla hlavu jeho směrem. Jeden jediný pohled do jeho očí jí stačil, aby nemusela slyšet odpověď nahlas. Zcela dostatečně ji nahradil další dlouhý polibek.