Aneb jako vždy nepovinné ke čtení.

Když jsem dostala nápad na „Stesk", tak to bylo u psaní „Ďábla na západě". 

SPOILER ALERT PRO TY, KDO „ĎÁBLA NA ZÁPADĚ" NEČETLI!!!

Kdo toto mé druhé dílko četl, tak si jistě vybaví chvíli, kdy si Anja pomyslela, že je Ergenova dcera. Plánovala jsem to, respektive ta myšlenka mi prolétla hlavou jako svišť, ale nedošla bych k tomu správnému konci. Stejně jsem ale při psaní pochopila, že vztah otce a dcery vážně není případ Ergena a Anji. 

KONEC SPOILERŮ.

U vykecávání k „Ďáblovi" jsem zmiňovala psychoanalýzu postavy Elizabeth Comstock ze hry „Bioshock Infinite". Tentokrát nebudu zmiňovat postavu, ale vyloženě samotnou hru, která i v tomto případě posloužila inspirací v jednom konkrétním bodě. 

Nechce vám spoilerovat hru, pokud byste si ji chtěli zahrát nebo se podívat na gameplay, takže:

SPOILER ALERT PRO TY, KDO BUDOU HRÁT NEBO KOUKAT NA GAMEPLAY HRY „BIOSHOCK INFINITE"!!!

Hlavním hrdinou této hry je postava se jménem Booker DeWitt. Ten má za úkol v podstatě unést Elizabeth z věže a dopravit ji do New Yorku, aby se zbavil svých dluhů. V průběhu hry spolu tyto dvě postavy pochopitelně hodně interagují, možná se dokonce najdou ti, co by je shipovali. 

Když jsem na hru koukala poprvé, nepatřila jsem mezi takové lidi. Spíš jsem byla unešena z grafiky a celkového konceptu. No a tehdy jsem se samozřejmě dozvěděla, jak hra končí, ale hlavně jsem se dozvěděla, že Elizabeth je dcerou Bookera (ačkoli to není to nejhrůznější zjištění, vzhledem k tomu, že mezi nimi k ničemu nedojde). Při druhém sledování (po několika letech) – i s danou znalostí, že jsou ti dva otec a dcera – jsem se vážně přistihla na myšlence, že je shipuju! Ani nevíte, nakolik jsem samu sebe vyděsila, zvláště když ta myšlenka chtěla prosáknout do „Ďábla". Tehdy jsem to potlačila.

KONEC SPOILERŮ aneb jak vidíte – mnohé věci mám propojené; na mnoho věcí odkazuji.

Vztah otce a dcery je kontroverzní myšlenka. Provokativní. Tabu. Věřte mi, že než jsem se odhodlala na tomto tématu vystavět celý příběh, radila jsem se s několika lidmi, u kterých jsem si byla jistá, že mi poskytnou různé názory. 

Mluvila jsem s mámou, která nevěří, že by se něco takového mohlo vůbec stát (ale jeden konkrétní článek mluvil jinak [najdete odkaz v komentáři]).

Mluvila jsem s Františkem Kotletou (vede literární dílnu u nás na škole), který s tím byl úplně okay („Literatura tabu aktivně porušuje." [parafráze]; Má odpověď: „Ale ne young adult."), dokonce mi řekl, jak bych mohla ještě změnit postavy Konstantina a Sofie.

Mluvila jsem se Sárou Vůchocou aka s delta_meow, která mi pomohla s koncem (nemohla jsem se rozhodnout mezi koncem, kde umře Sofie nebo kde umře Konstantin; věděla jsem jen, že to prostě skončí špatně).

Mluvila jsem s theressablack, která mě obeznámila se svým pohledem na danou problematiku (aneb dokud nemají děti, tak je to v pohodě).

No a nakonec jsem mluvila s naší vyučující filozofie, estetiky a dějin a umění a kultury. Ta mě seznámila hned s několika zajímavými informacemi, které mě nadchly. Jedna z nich byla citace Kanta (budu parafrázovat): „Člověk se od zvířete liší tím, že je morální." Tj. morálka z nás dělá lidi. Dále – incest existoval hlavně mezi bohy, protože to bylo něco, co bylo obyčejnému člověku nedostupné, co si nemohli dovolit.

Jak citát Kanta souvisí s příběhem Konstantina a Sofie? Od začátku jsem si ty dva představovala jako konflikt morálky a citu. Ze začátku Sofie představuje morálku a Konstantin cit. Postupně se to ale začíná měnit – u Sofie je to pochopitelně viditelnější (bitka ve škole, vztah s Konstantinem atd.), zatímco u Konstantina se ten rozdíl projevuje v plné síle v jednom jediném bodě: nemůže být se Sofií v mileneckém vztahu, protože je jeho dcera. Věřte mi, on by chtěl, ale jen tato pevná zásada mu to nedovolí. Takže kromě toho, že u těch dvou je od začátku konflikt morálky a citu, tak se zároveň obě tyto hodnoty proměňují rozdílně – u Sofie postupně, u Konstantina nárazově.

Teď k incestu mezi bohy – tož důvod, proč příběh obsahuje tolik odkazů na antiku. Zároveň jsem na tuto dobu odkazovala kvůli tak často zmiňovanému dílu „Král Oidipús".

Ve škole ještě v prváku jsme si říkali, že antická tragédie je protkána konfliktem člověka a osudu. Právě osud je to, proti čemu jsou bezmocní i bozi.

Když byla Láiovi – otci Oidipa – vyřčena věštba, že ho jeho syn zabije a bude spát s vlastní matkou, ihned jednal. Králi ze sousední země ukradl syna, kterého chtěl vychovat jako vlastního. Dotyčný král Láia ovšem kvůli tomu, co udělal, proklel: „Nechť tě zabije vlastní syn a vyspí se s vlastní matkou!" Kdyby Láios neuslyšel věštbu, nic z toho by se nestalo. Nebo ano? Možná ano, jen by k tomu došlo jiným způsobem. Pokud se podle osudu musí něco stát, stane se to.

Tenhle konflikt mě celkem fascinuje, proto jsem se za pomocí antiky rozhodla zabít dvě mouchy jednou ranou, takže jsem proti morálce a citu postavila ještě i osud.

Vyučující mi kromě jiného dala ještě jedu skvělou knihu „Co přinese zítřek?", což je rozhovor Élisabeth Roudinesco a Jacquese Derridy (filozofům toto jméno nejspíš není úplně neznámé). 

V této knize jsem narazila na tento interesantní odstavec:

„Identifikovat toho, kdo dítě zplodil, neznamená označit otce. Ploditel neznamená otec! Otec je někdo, kdo dítě uzná za své, a totéž platí pro matku. A nejedná se jen o uznání v právním slova smyslu."
Derrida, Jacques, Roudinesco, Élisabeth. „3. Zmatek v rodinách". In Co přinese zítřek? Přel. Fulka, Josef. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003, s. 67.

O tom jsem ostatně mluvila i s vyučující – existuje role biologického otce a sociálního otce. V případě Sofie je Ruslan sociálním otcem, protože ji vychoval a pro společnost obecně je důležitější role sociálního otce nežli role otce biologického. 

Když jsem s ní řešila situaci Sofie a Konstantina, bylo mi jasné, že ti dva se nikdy nesměli poznat dřív a nejlépe, že by Sofie musela mít sociálního otce (v původním plánu nebyl, ale Sofie mi nakonec prozradila, že v jejím životě figuruje), aby mohla Konstantina vnímat jako muže. 

Někdo z biologů může vstát a zařvat na mě, že jim ještě mohl pomoct zápach toho druhého. Určitě jste se někdy setkali s tím, že nějaká osobitá vůně je vám příjemná a nějaká ne. Tohle je taková přírodní ochrana – pokud vám někdo nevoní, znamená to, že má nejspíš podobné geny jako vy, no a ten, kdo vám voní, tak má zcela jiné geny. Je to tak proto, aby se hlavně mísily nové geny, zároveň se tím snižuje pravděpodobnost vzniku nějakých dědičných chorob atd. Co ale případ Sofie a Konstantina? Ona myslím nejednou zmiňovala, že jí Konstantin nevoní, ale dál to moc neřešila. Konstantin naopak s oblibou čichal k Sofiiným vlasům. Proč? Protože ačkoli v první kapitole řekl, že mu Sofiiny vlasy voní, stále nemohl pochopit, zdali cítil šampon či její osobitou vůni. Sofie mu zkrátka voněla tak nějak „na pomezí" (když se nemůžete rozhodnout, zdali vám něco voní nebo smrdí).

Na chvíli se ještě vrátím k „Bioshocku Infinite". Jelikož „Stesk" je jim dosti inspirován, schovala jsem do příběhu 4 krátké dialogy ze hry (krapet předělené pochopitelně) a kdo je najde, tomu bude věnován další příběh (dám dokonce na výběr jaký! Mám teď totiž tak sedm nápadů!). Samozřejmě často používaný motiv ptáka a klece je také ze hry. Kromě jiného mi totiž klec přišla jako skvělým symbolem morálky a pták jako symbol citu. 

Dalším výrazným motivem je vzduch, což má jednoduchý důvod – oběšení = zbavit se vzduchu. Tělo Sofie jakoby od začátku ví, co se stane, proto dušnost. Stejně tak i Konstantin – říkal Sofii, že i on sem tam trpí dušností – skočil ze střechy. „Letěl" jako pták, zatímco Sofie si vytvořila kolem krku klec. Oba přišli o vzduch.

Zmiňovala jsem, že když jsem nápad konzultovala se Sárou, nemohla jsem se rozhodnout pro konec. Původně měla umřít Sofie, ovšem to by v mých očích znamenalo vítězství morálky nad citem a to jsem nechtěla. Kromě toho mi Sofie tvrdila, že zemřel Konstantin – ukázala mi vidinu jeho mrtvého těla. O sobě mlčela a Konstantin se mnou ani jednou nepromluvil. Sára pak tedy přišla s myšlenkou, že by mohli umřít oba, což by pak znamenalo prohru citu i morálky. Zůstane pouze chladnokrevný osud.

Na závěr něco k poslední kapitole, která vás možná krapet zmátla a věřte, nebyli jste sami. Když jsem ji psala, vyskakoval mi v hlavě jeden otazník za druhým, protože jsem vůbec nevěděla, která bije a proč píšu tak, jak píšu. Začalo mi to dávat smysl až zpětně.

Poslední část se jmenuje „Byt" a celá první kapitola se odehrává pouze v bytě. V místě, které po smrti své majitelky získalo její duši. Kdo jiný totiž stiskl klávesu nežli ona? A proč je text psán takovým prapodivným způsobem? Protože tam je, zároveň není. Protože je Sofií, přitom není.

Ačkoli by se některým mohlo zdát „dobrým" koncem, že v bytě zůstala její duše, tak... Není to dobrý konec. Duch, jakkoli původně hodný, se mění, stává se zlejším, proměňuje se do negativní energie, stává se pomstychtivým. 

No ale abych nekončila na takové negativní notě, přidávám sem ještě fanart od Božské alexcoorne, která znovu pocítila závan inspirace, za což jsem neskutečně ráda.

(Nutné podotknout, že Konstantina vystihla dokonale!)

Kdo bude mít ještě zájem, v další kapitole bude rozbor playlistu spolu s jednotlivými písničkami a překlady do češtiny, takže neváhejte kouknout.

Vaše AnnieMirai

P. S. Málem bych zapomněla, že jeden z posledních rozhovorů Sofie a Konstantina (kde mluví o tom, jak mu Sofi někoho připomíná a ona si myslí, že jeho vlastní mámu) je inspirován tímto:

Toť vše! 

Děkuji, že jste si přišli na můj TED Talk.